PHYLLIS DOROTHY JAMESOVÁ

PHYLLIS DOROTHY JAMESOVÁ

VRAŽDY V NAKLADATELSTVÍ

Kapitola 1

Nová stenotypistka považovala to, že se hned první den v zaměstnání přichomýtla k nálezu mrtvoly, za dostatečně vzácný jev, než aby ho zahrnula mezi pracovní rizika. Mandy Priceová, stará devatenáct let a dva měsíce, uznávaná hvězda sekretářské agentury paní Crealeyové v Nonesuchi, vyrazila v úterý 16. září ráno na pohovor do nakladatelství Peverell bez větších obav, než jaké obvykle pociťovala v každém novém zaměstnání, obav, které nebývaly nijak akutní a spíš než toho, jak obstojí u budoucího zaměstnavatele, se týkaly toho, jak bude zaměstnavatel vyhovovat jí. O té práci se dověděla minulý pátek, když se v šest hodin zastavila v agentuře pro výplatu za otravnou čtrnáctidenní zašívárnu u ředitele, který považoval sekretářku za stavovský symbol, ale neměl ponětí, jak jejích znalostí využít, a těšila se na něco nového a možná i vzrušujícího, i když asi ne tolik vzrušujícího, jak se po sléze mělo ukázat.

Paní Crealeyová, u které Mandy pracovala už tři roky, řídila svou agenturu ze dvou místností nad trafikou kousek od Whitechapel Road, kteréžto umístění, jak ráda zdůrazňovala svým děvčatům i klientům, bylo příhodné pro úřady v City i pro mnohapatrové instituce v Docklands. Ne že by nějak závratně prosperovala, ale zatímco jiné agentury tonuly ve vlnách recese, malá a nezatížená loďka paní Crealeyové se stále jakž takž držela na vodě. Kromě toho, že jí pomáhala jedna z dívek, která zrovna neměla jinou práci, vedla svou agenturu úplně sama. V přední kanceláři chlácholila klienty, zpovídala nové dívky a přidělovala práci na příští týden. Zadní místnost byla její osobní svatyně, vybavená rozkládacím gaučem, na kterém občas přespala, skříňkou s nápoji a ledničkou, kredencí, při jejímž otevření se objevila malá kuchyňka, velkým televizorem a dvěma pohodlnými křesly před plynovým krbem, v
němž se otáčelo mihotavé červené světlo za umělými poleny. O téhle místnosti mluvila jako o „špeluňce“ a Mandy byla jedna z mála dívek, jimž bylo dovoleno vstoupit do jejích soukromých prostor.

Možná právě díky špeluňce zůstávala Mandy agentuře věrná, třebaže by si nikdy otevřeně nepřiznala potřebu, která jí připadala dětinská i trapná zároveň. Matka od ní odešla, když jí bylo šest, a Mandy se nemohla dočkat, až jí bude šestnáct, aby se mohla odstěhovat od otce, jehož představu rodičovství splňovalo poskytování dvou jídel denně, která ovšem Mandy musela uvařit, a nákup nejnutnějšího ošacení. Loni si pronajala jeden pokojík v řadovém domě ve Stratford East, kde žila v bouřlivém kamarádském svazku se třemi mladými přáteli. Hlavním předmětem jejich sporů bylo to, že Mandy zásadně parkovala svůj motocykl značky Yamaha v úzké předsíni. Ale právě špeluňka na Whitechapel Road, smíšené vůně vína a čínských jídel přes ulici, syčení plynového krbu, dvě hluboká ošoupaná křesla, v nichž se mohla schoulit a usnout, představovala pro Mandy pojem pohodlí a bezpečí domova.

Paní Crealeyová s lahví sherry v jedné ruce a útržkem z bloku v druhé přežvykovala svou cigaretovou špičku tak dlouho, až se jí podařilo umístit ji do koutku úst, kde obvykle visela jako popření gravitace, a mžourala na své téměř nerozluštitelné klikyháky přes velké brýle se silnými obroučkami.

„Je to nový klient, Mandy, nakladatelství Peverell. Našla jsem si je v adresáři nakladatelství. Je to jeden z nejstarších nakladatelských domů v zemi, možná úplně nejstarší, založili ho v roce 1792. Sídlí u řeky. Nakladatelství Peverell, Innocent House, Innocent Walk, Wapping. Určitě jsi Innocent House viděla, jestli jsi někdy byla na výletě lodí v Greenwichi. Vypadá jako ohromný benátský palác. Zřejmě mají loď, kterou dopravují zaměstnance z přístavu Charing Cross, což ti moc nepomůže, když bydlíš ve Stratfordu. Ale je to na tvé straně Temže, takže se tam dostaneš snadno. Možná by sis měla vzít taxík. A nezapomeň je donutit, ať ti ho zaplatí, než u nich skončíš.“

„To je dobrý, pojedu na motorce.“

„Jak myslíš. Čekají tě v úterý v deset hodin.“ Paní Crealeyová se už chystala navrhnout, že u tohohle nového klienta by byla na místě jistá formálnost oblečení, ale rozmyslela si to. Mandy si nechala poradit leccos, pokud šlo o práci nebo chování, ale nikdy nic ohledně svého výstředního a často bizarního oblečení, jímž se projevovala její sebevědomá a temperamentní osobnost. Zeptala se: „Proč v úterý? Oni v pondělí nepracujou?“

„To se mě neptej. Já jen vím, že dívka, která volala, říkala v úterý. Třeba tě slečna Etiennová nemůže dřív přijmout. Je to ředitelka a chtěla by si s tebou pohovořit osobně. Slečna Claudia Etiennová. Všechno jsem ti to napsala.“

Mandy řekla: „O co se tu jedná? Proč se mnou musí mluvit šéf?“

„Jeden ze šéfů. Jsou zvědaví na to, koho dostanou. Žádali tu nejlepší a já jim posílám nejlepší. Možná také hledají někoho nastálo a chtějí ho nejdřív vyzkoušet. Nenecháš se od nich přemluvit nastálo, že ne, Mandy?“

„Copak jsem to někdy udělala?“

Přijala sklenku sladkého sherry, stulila se do jednoho z těch pohodlných křesel a studovala papír. Rozhodně je divné, že s ní chce budoucí zaměstnavatel mluvit před nástupem, ovšem tohle byl pro agenturu nový klient. Obvyklý postup byl pro obě strany jasný. Klient v nesnázích zavolal paní Crealeyové, požádal ji o písařku na určitou dobu a trval na tom, ať mu tentokrát pošle děvče gramotné, rychlost jehož psaní by se alespoň blížila požadované normě. Paní Crealeyová slíbila divy přesnosti, výkonnosti a svědomitosti a poslala tam kteroukoli dívku, jež byla právě volná a již mohla přemluvit, aby to zkusila, a jen doufat, že tentokrát se představy klienta a pracovnice nějak sejdou. Stížnosti, které přišly pak, odrážela paní Crealeyová neměnně vyčítavou odpovědí: „Tomu vůbec nerozumím. Od ostatních zaměstnavatelů má ty nejlepší reference. Vždycky po mně všichni chtějí Sharon.“

Klient, který začal pociťovat, že chyba je tak nějak na jeho straně, s povzdechem položil sluchátko a vydržel, dokud vzájemné utrpení neskončilo a stálá členka personálu se nevrátila zpět k zaměstnavatelce, kde se jí dostalo radostného přijetí. Paní Crealeyová si vzala svůj podíl, skrovnější, než účtovala většina agentur, což byl zřejmě důvod jejího přetrvávání v branži, a transakce byla ukončena až do doby, kdy další epidemie chřipky nebo letní dovolené přinesly další vítězství naděje nad zkušeností.

Paní Crealeyová řekla: „V pondělí si můžeš vzít volno, Mandy, já ti ho proplatím. A údaje o své kvalifikaci a praxi radši napiš na stroji. Nadepiš to celé Životopis, to vždycky dělá dojem.“

Mandyin životopis i Mandy sama – přes svůj výstřední zevnějšek – vždycky udělaly dojem. Za to mohla děkovat své učitelce angličtiny, paní Chilcroftové. Paní Chilcroftová říkávala své třídě zlobivých jedenáctiletých žaček: „Naučíte se psát svým mateřským jazykem jednoduše, přesně a s určitou elegancí, a mluvit jím tak, abyste neměly problémy, sotva otevřete ústa. Máte-li v úmyslu vdát se v šestnácti a vychovávat děti v obecním bytě, budete potřebovat jazyk. Nemáte-li jinou ctižádost, než aby vás živil muž nebo stát, budete jej potřebovat ještě víc, třeba jen k tomu, abyste získaly přízeň na sociálním odboru místního nebo okresního úřadu. Takže se učte.“

Mandy se nikdy nedovedla rozhodnout, jestli paní Chilcroftovou nenávidí nebo obdivuje, ale pod jejím podnětným, byť nekonvenčním pedagogickým vedením se naučila anglicky mluvit, psát, používat pravopis a užívat jazyk sebevědomě a s určitým půvabem. Většinou ale tuto znalost spíš skrývala. Myslela si, i když nikdy tu kacířskou myšlenku nevyslovila, že nemá smysl být jako doma ve světě paní Chilcroftové, když ji nepřijmou v jejím vlastním. Její vzdělání tady bylo pro případ, kdyby bylo potřeba jako obchodní a občas i společenská výhoda, k níž Mandy ještě přidala vysokou rychlost těsnopisu a zběhlost v užívání různých textových editorů. Mandy sama věděla, že je snadno zaměstnatelná, ale zůstávala věrná paní Crealeyové. Kromě špeluňky tu byly jasné výhody – jednak byla považována za nepostradatelnou, jednak si mohla zaměstnání vybírat. Její zaměstnavatelé, zvláště muži, se ji občas snaži
li přemluvit, aby u nich zůstala nastálo, někteří nabízeli lákadla, jež měla málo společného s každoročním zvyšováním platu, poukázkami na obědy nebo štědrými příspěvky na důchodové pojištění. Mandy však zůstávala u nonesuchské agentury a její věrnost měla jiné než materiální základy. Občas ke své zaměstnavatelce cítila téměř dospělý soucit. Potíže paní Crealeyové v podstatě pocházely z jejího přesvědčení o proradnosti mužů v kombinaci s její neschopností obejít se bez nich. Kromě tohoto nemilého rozporu ovládal její život boj o to, aby ve své stáji udržela těch pár dívek, které byly zaměstnatelné, a její nekonečná válka s jejím bývalým manželem, jejím daňovým správcem, ředitelem její banky a vlastníkem její kanceláře. Ve všech těchto traumatech byla Mandy její spojenkyní, důvěrnicí a sympatizantkou. Pokud šlo o milostný život paní Crealeyové, byl to od Mandy spíš proje
v dobré vůle než porozumění, protože pro Mandyinu devatenáctiletou mysl byla představa, že její zaměstnavatelka souloží se starými – některým muselo být nejmíň padesát – a nepřitažlivými muži, kteří se občas zjevovali v kanceláři, příliš bizarní, než aby o ní vážně uvažovala.

Po týdnu téměř nepřetržitého deště se úterý jevilo slibně, jako krásný den se slunečním svitem, který se energicky prodíral nízkými shluky mraků. Jízda ze Stratfordu East nebyla dlouhá, ale Mandy si na ni nechala spoustu času a bylo teprve tři čtvrtě na deset, když odbočila z Highway, projela Garnet Street a podél Wapping Wall přímo do Innocent Walk. Zpomalila na rychlost chůze a drkotala po široké dlážděné slepé ulici, která na severu končila třímetrovou zdí z šedých cihel a na jihu třemi domy, jež tvořily nakladatelství Peverell.

Na první pohled byl pro ni Innocent House zklamáním. Byl to palác v impozantním, ale ničím nevýznamném georgiánském stylu s proporcemi, o nichž spíš věděla, než cítila, že jsou půvabné, a celkem se nelišil od mnohých jiných, jež viděla na londýnských náměstích nebo ulicích. Přední dveře byly zavřené a za tabulemi oken ve čtyřech patrech, z nichž dvě spodní nesla elegantní balkony z tepaného železa, nepozorovala žádné známky činnosti. Z obou stran stály menší, méně nápadné domy, trochu stranou jako dva nesmělí chudí příbuzní. Teď stála naproti prvnímu z nich, měl číslo 10, i když tu nebyla ani stopa po číslech 1 až 9, a spatřila, že mezi ním a hlavní budovou vede ulička Innocent Passage, kterou od ulice dělí brána z tepaného železa. Tady zřejmě parkovali zaměstnanci nakladatelství. Ale teď byla brána otevřená a Mandy uviděla tři muže, kteří dopravovali dolů nákladním výtahem lepenkové
krabice a nakládali je do malé dodávky. Jeden z nich, malý snědý mužík, měl na hlavě ošoupaný stetson, smekl jej a posměšně se Mandy uklonil. Ti druzí vzhlédli od práce a zadívali se na ni s neskrývanou zvědavostí. Mandy nadzvedla štítek přilby a upřela na všechny tři dlouhý odstrašující pohled.

Ten druhý menší dům oddělovala od hlavního paláce ulice Innocent Lane. Tady by měla podle instrukcí paní Crealeyové najít vchod. Vypnula motor, sesedla, vedla motocykl po dláždění a rozhlížela se po nejnenápadnějším místě na zaparkování. A vtom poprvé spatřila řeku, úzký třpytivý pruh vody pod jasnícím se nebem. Zaparkovala yamahu, sundala si přilbu, sáhla do postranní brašny po klobouku, nasadila si ho a ještě s přilbou pod paží a s kabelou se vydala k řece, jako by ji přímo fyzicky přitahoval mocný proud i slabý pach, který připomínal moře.

Ocitla se na širokém nádvoří ze zářivého mramoru, ohraničeném nízkým zábradlím z jemně tepaného železa na každém rohu s propletenými delfíny, kteří nesli glóbus. Zábradlí uprostřed přerušovalo schodiště, které vedlo dolů k řece. Slyšela rytmické šplouchání vody o kameny. Pomalu k ní vyšla, omráčená tím divem, jako by nikdy předtím řeku neviděla. Mihotala se před ní, široký pruh zvlněné vody se slunečními skvrnami, zčeřený vánkem do milionu vlnek jako vnitrozemské moře, a když pak vánek ustal, vystřídala je tajemná, zářivá hlaď. A když se otočila, poprvé spatřila, jak se před ní tyčí ten úžasný Innocent House, čtyři poschodí barevného mramoru a zlatého kamene, který, jak se měnilo světlo, jako by lehce měnil barvu, zazářil a zase pohasl do tmavší zlaté. Velký lomený oblouk hlavního vchodu měl z obou stran úzké okno a nad nimi byla dvě poschodí s širokými kamennými balkony se št
íhlými mramorovými sloupky, jež se zvedaly do trojlistých oblouků. Vysoká gotická okna a mramorové sloupy vedly až do posledního patra pod parapet nízké střechy Moc se nevyznala v architektuře, ale takovéhle domy už viděla kdysi na bujném, učiteli nezvládnutém školním výletě v Benátkách, to jí bylo třináct. Město na ni neudělalo zvláštní dojem, zapamatovala si silný letní pach kanálů, děti si ucpávaly nosy a ječely předstíraným znechucením, přelidněné galerie a paláce, které prý byly významné, ale vypadaly, jako by se každou chvíli chtěly zřítit do kanálů. Viděla Benátky ještě příliš mladá a nedokonale připravená. Teď poprvé v životě při pohledu na ten zázrak paláce Innocent House pocítila opožděnou reakci na tehdejší zážitek, směs posvátné bázně a radosti, která ji překvapila a trochu vyděsila. Z transu ji vytrhl mužský hlas: „Hledáte někoho?“ Otočila se k muži, který se na ni d
íval skrz zábradlí, jako by se zázrakem vynořil z řeky. Když popošla, zjistila, že stojí na přídi člunu uvázaného nalevo od schodů. Měl námořnickou čapku pevně nasazenou na houštině černých kudrn a oči jako jasné štěrbinky v ošlehané tváři.

Řekla: „Přišla jsem kvůli práci. Jen jsem se dívala na řeku.“

„Ta je tu pořád, řeka. Vchod je tamhle.“ Ukázal palcem k Innocent Lane.

„Ano, já vím.“

Aby dala najevo, že jedná nezávisle, pohlédla Mandy na hodinky, pak se otočila a strávila další dvě minuty tím, že si prohlížela Innocent House. Naposled se ohlédla na řeku a vydala se k paláci.

Venkovní dveře nesly velký nápis: NAKLADATELSTVÍ PEVERELL – VSTUPTE PROSÍM. Otevřela je a vešla zaskleným vestibulem do vrátnice. Napravo stál vyřezávaný psací stůl s telefonní ústřednou, kterou obsluhoval šedovlasý muž s jemnou tváří. S úsměvem ji pozdravil a pak si zapsal její jméno. Mandy mu podala motocyklistickou přilbu, on ji vzal do drobných rukou se stařeckými skvrnkami opatrně jako bombu, chvíli zřejmě nevěděl, co s ní, a nakonec ji nechal na pultě.

Oznámil její příchod telefonem a pak řekl: „Slečna Blackettová vás dovede nahoru ke slečně Etiennové. Neposadíte se zatím?“

Mandy se posadila, a aniž věnovala pozornost trojím novinám, literárním časopisům a pečlivě naaranžovaným katalogům rozprostřeným na nízkém stolku, rozhlédla se kolem. Kdysi to musela být elegantní místnost; mramorový krb, nad nímž visela olejomalba Grand Canalu, krásně štukovaný strop a oblé římsy hrubě kontrastovaly s moderním stolem vrátnice, pohodlnými, ale účelnými křesly, velkou, suknem potaženou vývěsní tabulí a výtahovou klecí nalevo od krbu. Na stěnách, vymalovaných sytou zelenou barvou, visela řada sépiových portrétů. Mandy předpokládala, že to jsou předkové Peverellů, a zrovna vstala, aby se na ně podívala zblízka, když se objevila její průvodkyně, statná, spíš ošklivá žena, zřejmě ona slečna Blackettová. Pozdravila Mandy bez úsměvu, vrhla překvapený, trochu polekaný pohled na její klobouk, a aniž se představila, vyzvala Mandy, aby šla s ní. Mandy si s její nevlídností nedělala staro
st. Byla to zřejmě asistentka hlavního ředitele, celá žhavá, aby jí předvedla, jaké má ve firmě postavení. Takové už Mandy znala.

Při spatření haly se zajíkla úžasem. Podlaha z mramoru se skládala z barevných dílů, z nichž vyrůstalo šest štíhlých sloupů se složitě vyřezávanými hlavicemi až u nádherně malovaného stropu. Bez ohledu na očividnou netrpělivost slečny Blackettové se bezděčně zastavila na posledním schodu a pomalu se zadívala vzhůru, kde se klenula ohromná kupole; paláce, věže s korouhvičkami, kostely, domy, mosty, klikatá řeka, na ní lodě s vysokými stěžni a malí andílkové s našpulenými rtíky, kteří jim do plachet duli příznivý vítr. Mandy pracovala v různých úřadech, od skleněných věžáků zařízených v chrómu a kůži a vybavených posledními divy elektroniky až po místnosti s jediným dřevěným stolem a stařičkým psacím strojem a brzy poznala, že prostředí firmy je nespolehlivým ukazatelem její finanční situace. Ale nikdy předtím neviděla úřední budovu, která by vypadala jako Innocent House.

Mlčky vyšly po širokém schodišti. Kancelář slečny Etiennové byla v prvním patře. Zřejmě to kdysi byla knihovna, jejíž část byla oddělena příčkou, takže vznikla další malá kancelář. Mladá žena s vážnou tváří, tak hubená, jako by trpěla anorexií, psala na počítači a vrhla na Mandy jen krátký pohled. Slečna Blackettová otevřela spojovací dveře a oznámila: „Je tu Mandy Priceová z agentury, slečno Claudie,“ a vzdálila se.

Místnost Mandy připadala po stísněné přední kanceláři velikánská, byl to celý lán parket, které musela přejít až k psacímu stolu napravo od vzdáleného okna. Vysoká tmavá žena vstala, aby ji přivítala, podala jí ruku a pokynula jí k protější židli. „Máte s sebou životopis?“ zeptala se. „Ano, slečno Etiennová.“

Nikdy předtím po ní životopis nechtěli, ale paní Crealeyová měla pravdu; tady ho očekávali. Mandy sáhla do své kabely, ozdobené střapci a křiklavou výšivkou, trofeje z loňské dovolené na Krétě, a podala jí tři úhledné strojopisné stránky. Slečna Etiennová je začala studovat a Mandy začala studovat slečnu Etiennovou.

Došla k závěru, že není mladá, jistě jí je přes třicet. Měla tvář s vystouplými lícními kostmi, jemnou bledou pletí, mělce posazené oči s temnými, téměř černými duhovkami pod těžkými víčky. Obočí nad nimi si vytrhala do vysokého oblouku. Krátké vlasy, leskle vykartáčované, měla po levé straně rozdělené pěšinkou, vyklouzlý pramen si zastrčila za levé ucho. Ruce, v nichž držela papíry s životopisem, byly bez prstenů, prsty velmi dlouhé a štíhlé, nehty nenalakované.

Aniž vzhlédla, otázala se: „Jmenujete se Mandy nebo Amanda Priceová?“

„Mandy, slečno Etiennová.“ Za jiných okolností by Mandy dodala, že kdyby se jmenovala Amanda, uvedla by to v životopise.

„Už jste někdy pracovala v nakladatelství?“

„Jen asi třikrát za poslední dva roky. Uvedla jsem jména firem, pro které jsem dělala, v seznamu na straně tři.“

Slečna Etiennová četla dál, pak vzhlédla, jasné oči pod zdviženým obočím se na Mandy upřely s větším zájmem než předtím.

Řekla: „Ve škole jste si vedla výborně, ale od té doby jste vystřídala mnoho různých zaměstnání. Nikde jste nezůstala déle než několik týdnů.“

Za tři roky přechodných pracovních poměrů se Mandy naučila rozeznávat a překonávat většinu mužských intrik, ale při jednání se svým vlastním pohlavím byla méně sebevědomá. Její instinkt, ostrý jako zuby fretky, jí napovídal, že se slečnou Etiennovou se musí jednat opatrně. Pomyslela si: O tom to právě je, ty stará kozo. Dnes tady a zítra sbohem. Řekla však: „Proto mám ráda práci na dobu určitou. Chci získat co nejširší zkušenosti, než se usadím ve stálém zaměstnání. V něm pak budu usilovat o úspěch.“

Ale nebyla to pravda. Mandy neměla vůbec v úmyslu najít si stálé místo. Dočasná práce beze smluv a podmínek služby, její rozmanitost, vědomí, že není vázaná, že i ta nejhorší práce skončí příští pátek, jí naprosto vyhovovaly; měla však jiné plány. Mandy šetřila na den, kdy si s přítelkyní Naomi budou moci dovolit malý krámek na Portobello Road. Tam Naomi uplatní svou bižuterii a Mandy bude navrhovat a vyrábět své klobouky, takže obě budou rychle stoupat ke slávě a bohatství.

Slečna Etiennová se znovu podívala do životopisu. Podotkla suše: „Máte-li ambice najít stálé místo a dosáhnout v něm úspěchu, pak jste ve své generaci vzácná výjimka.“

Vrátila jí životopis s krátkým netrpělivým gestem, zvedla se a řekla: „Tak dobře, dáme vám písařský test. Uvidíme, jste-li tak dobrá, jak tvrdíte. Druhý počítač je v přízemí v kanceláři slečny Blackettové. Tam budete pracovat, takže tam také můžete udělat ten test. Pan Dauntsey, náš redaktor poezie, má pásek, který chce přepsat. Je to v místnosti našeho archivu.“ Vstala a dodala: „Dojdeme tam spolu. Aspoň získáte představu o rozvržení domu.“

„Poezie?“ zeptala se Mandy. To by mohlo být záludné, přepisovat verše z pásku. Věděla, že u moderních veršů je těžké poznat začátky a konce řádků.

„Není to poezie. Pan Dauntsey prohlíží náš firemní archiv a doporučuje, které materiály by se měly ponechat a které skartovat. Nakladatelství Peverell vydává knihy od roku 1792. Ve starých archivech jsou některé zajímavé materiály, ty by se měly řádně zkatalogovat.“

Mandy následovala paní Etiennovou po širokých točitých schodech, prošly halou a vešly do recepce. Zřejmě bylo třeba použít výtah, který jezdil jen z přízemí. Asi to není nejlepší cesta, pomyslela si, jak poznat topografii domu, ale ta poznámka zněla slibně; vypadalo to, že tu práci má v kapse, bude-li o ni stát. Od prvního pohledu na Temži Mandy věděla, že o ni stojí.

Výtah byl malý, a když se skřípěním stoupal nahoru, až nepříjemně silně vnímala vysokou mlčenlivou postavu, která se paží téměř otírala o její. Pohled upírala na mříž výtahu, ale cítila vůni slečny Etiennové, jemnou a trochu exotickou, tak slabounkou, že to třeba ani nebyl parfém, ale jen drahé mýdlo. Všechno na slečně Etiennové připadalo Mandy drahé, matný lesk halenky, která mohla být jen z pravého hedvábí, dvojitý zlatý řetěz a zlaté náušnice, plášť, ledabyle přehozený přes ramena, který měl jemnou měkkost kašmíru. Ale fyzická blízkost její společnice a její vlastní zbystřené smysly, povzbuzené novotou a vzrušením z toho neobyčejného domu, jí říkaly ještě něco; že slečna Etiennová není ve své kůži. To ona, Mandy, měla teď být nervózní. Místo toho si uvědomovala, že ovzduší v klaustrofobickém výtahu, který se šíleně pomalu sunul vzhůru, se chvěje napětím.

S trhnutím se zastavil a slečna Etiennová odsunula dvojité mřížové dveře. Mandy se ocitla v úzké hale s jedněmi dveřmi vepředu a druhými nalevo. Ty přední byly otevřené a spatřila velkou neuspořádanou místnost, kterou od stropu po podlahu vyplňovaly kovové regály těžce naložené svazky dokumentů a hromadami papírů. Od oken ke dveřím vedla mezi regály ulička, tak úzká, že se jí dalo sotva projít. Ovzduší páchlo starým papírem, zatuchlinou a plísní. Šla za slečnou Etiennovou mezi stěnou a regály, až došly k dalším malým dveřím, tentokrát zavřeným.

Slečna Etiennová se zastavila a řekla: „Pan Dauntsey zde pracuje na těch dokumentech. Říkáme tomu malý archiv. Ten pásek prý nechal tady na stole.“

Mandy se zdálo, že to vysvětlení bylo zbytečné a celkem zvláštní a že slečna Etiennová na okamžik zaváhala, než vzala za otočnou kliku. Pak s prudkým gestem, téměř jako by za dveřmi čekala nějakou překážku, doširoka otevřela.

Jako zlý duch je na prahu překvapil pach, dobře známý lidský pach zvratků, nebyl silný, ale tak nečekaný, že Mandy instinktivně ucouvla. Přes rameno slečny Etiennové okamžití přehlédla celou místnost s dřevěnou podlahou bez koberce, čtvercovým stolem napravo ode dveří a jediným vysokým oknem. Pod oknem stála úzká válenda a na ní ležela žena.

Pach nebyl potřeba k tomu, aby Mandy napověděl, že hledí na smrt. Nevykřikla; nikdy nekřičela strachem nebo zděšením, ale srdce a břicho jí sevřela obří ledová pěst a Mandy se roztřásla prudce jako dítě, které vyzvednou z ledového moře. Žádná z nich nepromluvila; vydaly se, Mandy hned za slečnou Etiennovou, tichými, téměř neslyšnými kroky k pohovce.

Žena ležela na kostkované dece, ale pod hlavou měla polštář, jako by si chtěla dopřát v posledních okamžicích vědomí trochu pohodlí. U pohovky stála židle, na ní prázdná láhev od vína, malovaná sklenka a velká nádoba se šroubovacím hrdlem. Pod židlí ležely pečlivě srovnané hnědé šněrovací polobotky. Možná si je sundala, aby nezašpinila deku, pomyslela si Mandy. Ale deka byla zašpiněná a polštář také. Lesklý proužek zvratků jako stopa velkého slimáka přischl k levé tváři a tuhl na polštáři. Žena měla napůl otevřené oči, duhovky obrácené vzhůru, šedé vlasy s ofinou. Měla na sobě hnědý svetr s rolákem a tvídovou sukni, pod níž vykukovaly podivně zkroucené hubené nohy. Levou paži měla odtaženou, téměř se dotýkala židle, pravá jí ležela na prsou. Pravá ruka před smrtí poodhrnula tenký vlněný svetr a odhalila bílé tílko. Kromě prázdné lékovky tam byla čtvercová obálka, na níž byl a rázným černým písmem napsána adresa.

Mandy zašeptala tak uctivě, jako by byly v kostele: „Kdo je to?“

Slečna Etiemiová odpověděla klidným hlasem: „Sonia Clementsová. Jedna naše vedoucí redaktorka.“

„Pro ni jsem měla pracovat?“

Mandy věděla, že je ta otázka nevhodná, hned jakmile ji vyřkla, ale slečna Etiennová odpověděla: „Také, ale ne moc dlouho. Ona měla koncem měsíce odejít.“

Zvedla obálku, jako by ji těžkala v rukou. Mandy si pomyslela: Chtěla by ji otevřít, ale ne přede mnou. Po několika vteřinách řekla slečna Etiennová: „Je to adresováno koronerovi. I bez toho je jasné, co se tu stalo. Je mi líto, že jste musela zažít tenhle šok, slečno Priceová. Bylo to od ní bezohledné. Když se lidi chtějí zabít, měli by to provést u sebe doma.“

Mandy pomyslela na malý řadový domek ve Stratfordu East, na společnou kuchyň a koupelnu, na vlastní malý pokojík v domě, kde by člověk musel mít velké štěstí, aby se mu podařilo v soukromí spolknout prášky, natož po nich zemřít. Přinutila se znovu podívat mrtvé ženě do tváře. Pocítila náhlé nutkání zatlačit jí oči a zavřít pootevřená ústa. Tak tohle je smrt, takhle tedy vypadá smrt, než na vás vztáhnou ruku funebráci. Mandy viděla jedinou osobu mrtvou, byla to její babička; úhledně zahalená rubášem s volánkem u krku, uložená v rakvi jako panenka v dárkové krabici, podivně zmenšená, vyhlížela klidněji než kdy zaživa, jasné nepokojné oči zavřené, pracovité ruce konečně klidně složené. Najednou se jí zmocnil smutek, příval lítosti, možná že to byl opožděný šok nebo náhlá vzpomínka na babičku, kterou měla moc ráda. A když jí vytryskly horké slzy, nevěděla, jestli pláče pro babičku neb
o pro tuhle cizí ženu, která tu ležela, nepěkná v jakési bezbranné topornosti. Mandy plakala málokdy, ale když už, byla k nezastavení. Zděšena tím, že si udělá ostudu, snažila se ovládnout, rozhlédla se kolem, očima hledala něco známého, z čeho nejde strach, něco, čeho by se mohla zachytit, potvrzení toho, že mimo tuhle celu smrti existuje normální svět. Na stole stál malý magnetofon.

Mandy k němu přistoupila a uchopila ho, jako by to byl svatý obrázek. Řekla: „Tady je ten pásek? Je to ten seznam, co mám přepsat?“

Slečna Etiennová ji chvíli mlčky pozorovala a pak řekla: „Ano, přepište. A dvojmo. Můžete použít počítač v kanceláři slečny Blackettové.“

A v tom okamžiku si Mandy uvědomila, že to místo získal.

Kapitola 2

Před patnácti minutami Gerard Etienne, předseda a hlavní ředitel nakladatelství Peverell, odešel ze zasedání rady a vracel se do své kanceláře v přízemí budovy. Náhle se zastavil, ustoupil zpátky do stínu, tiše jako kočka popošel za balustrádu a zadíval se dolů. Pod ním v hale se pomalu otáčela dívka s očima upřenýma na strop. Měla na sobě vysoké černé přiléhavé kozačky, krátkou úzkou hnědožlutou sukni a cihlově červené sametové sako. Zvedla jednu štíhlou ruku a přidržela si svůj pozoruhodný klobouk. Ten byl zřejmě vyroben z červené plsti, měl široký okraj, vepředu otočený a ozdobený úžasnou směsicí předmětů: květinami, péry, proužky saténu a krajky, dokonce malými sklíčky. Když se otáčela, zářil, třpytil se a svítil. Měla by vypadat směšně, pomyslel si, s tou nosatou dětskou tváří polozakrytou neposlušnými prameny tmavých vlasů a s tímhle groteskním výtvorem na hlavě. Ona však vypa
dala kouzelně. Zjistil, že se usmívá, skoro směje, a náhle se ho zmocnilo šílenství, jaké nepocítil od svých jedenadvaceti let, touha rozběhnout se po širokém schodišti, popadnout ji do náručí a roztančit se s ní po mramorové podlaze, ven ze dveří až k okraji třpytivé řeky. Dokonala pomalou otáčku a následovala slečnu Blackettovou přes halu. Chvíli tam zůstal stát a vychutnával ten záchvat pošetilosti, který, jak se mu zdálo, neměl nic společného s pohlavím, ale s touhou podržet tu destilovanou vzpomínku na mládí, první lásky, smích, svobodu bez odpovědnosti, ryzí animální radost ve světě smyslů. Nic z toho už teď do jeho života nepatřilo. Ještě s úsměvem na rtech počkal, až bude v hale čistý vzduch, pak zvolna sešel do své kanceláře.

Za dvacet minut nato se otevřely dveře, podle kroků poznal svou sestru. Aniž vzhlédl, zeptal se: „Co je to za dítě v tom v klobouku?“

„V klobouku?“ Chvíli se zdálo, že mu nerozuměla, pak řekla: „Ach, klobouk. Mandy Priceová ze sekretářské agentury.“

V hlase jí zazníval podivný tón a on se otočil a teprve teď jí věnoval plnou pozornost. „Claudie, co se stalo?“

„Sonia Clementsová je mrtvá. Spáchala sebevraždu.“

„Kde?“

„Tady. V malém archivu. Našly jsme ji s tou dívkou. Šly jsme tam pro jeden Gabrielův pásek.“

„Ta dívka ji našla?“ Odmlčel se a dodal: „A kde vlastně je teď?“

„Jak jsem ti řekla, v malém archivu. Mrtvoly jsme se nedotkly. Proč taky?“

„Myslím – kde je to děvče?“

„Hned vedle u Blackie, přepisuje ten pásek. Moc ji nelituj. Nebyla sama a není tam žádná krev. Tahle generace je tvrdá. Ani nemrkla. Starala se jen o to, jestli dostane tu práci.“

„Víš určitě, že to byla sebevražda?“

„Jistě. Nechala tam tenhle dopis. Je otevřený, ale nečetla jsem ho.“

Podala mu obálku, pak přešla k oknu a zadívala se ven. Po pár vteřinách opatrně vytáhl papír z obálky a četl nahlas: „Omlouvám se, že vás obtěžuju, ale tahle místnost mi připadala nejlepší. Najde mě asi Gabriel, a ten má se smrtí dost zkušeností, takže to nebude takový otřes. Teď, když bydlím sama, by mě doma nemuseli objevit, dokud bych nezačala smrdět, a já bych si ráda uchovala jistou důstojnost i po smrti. Všechny záležitosti mám v pořádku, své sestře jsem napsala. Necítím se povinna udávat důvody svého konání, ale kdyby to někoho zajímalo, dávám prostě přednost nicotě před pokračováním v existenci. Je to rozumná volba a všichni na ni máme nárok.“

Složil dopis. „Vypadá to dost jasně, a je to její písmo. Jak to udělala?“

„Prášky a alkohol. Ani tam není moc nepořádek.“

„Už jsi volala na policii?“

„Na policii? Zatím jsem neměla čas. Šla jsem rovnou k tobě.

A je to vůbec nutné, Gerarde? Sebevražda není zločin. Nemůžeme zavolat doktora Frobishera?“

Řekl stroze: „Nevím, jestli je to nutné, ale rozhodně je to vhodné. Nechceme, aby vznikly nějaké pochybnosti o její smrti“

„Pochybnosti?“ zeptala se. „Pochybnosti? Proč by měly vznikat pochybnosti?“

Ztišila hlas, teď skoro šeptala. Téměř bezděčně se přesunuli od přepážky k oknu.

„Tak drby. Fámy, skandál. Můžeme na policii zavolat odtud. Nemá cenu volat přes ústřednu. Vezmou-li ji do výtahu, možná ji dostaneme z budovy, než se zaměstnanci dozvědí, co se stalo. Je tu ovšem George. Možná by policisté měli radši přijít těmihle dveřmi. Georgeovi musíme říct, aby držel jazyk za zuby. Kde je teď ta dívka z agentury?“

„Už jsem ti to říkala. Vedle v kanceláři Blackie, dělá tam písařský test.“

„Spíš tam popisuje Blackie a každému, kdo se tam nachomýtne, jak se vyděsila, když šla nahoru pro pásek a našla mrtvolu.“

„Oběma jsem nařídila, aby nic neříkaly, dokud to zaměstnancům neřekneme my. Gerarde, jestli to chceš udržet v tajnosti třeba jen dvě hodiny, zapomeň na to. Bude vyšetřování, publicita. A dolů ji musí vzít po schodech. Tělo na nosítkách nemůžeš strčit do výtahu. Panebože, to nám tak ještě chybělo! Mimo jiné to úžasně povzbudí morálku zaměstnanců.“

Chvíli mlčeli, ani jeden z nich se nepohnul směrem k telefonu. Pak se na něj podívala a řekla: „Když jsi ji minulý týden vyrazil, jak to vzala?“

„Nezabila se kvůli tomu, že jsem jí dal padáka. Byla to rozumná ženská, věděla, že musí jít. Muselo jí to být jasné od chvíle, kdy jsem se stal ředitelem. Celou dobu jsem tvrdil, že podle mě máme o jednoho redaktora víc, že tu práci musíme zvládnout s externistou.“

„Ale bylo jí padesát tři. Nebylo by pro ni lehké sehnat jinou práci. A byla tu jedenadvacet let.“

„Na částečný úvazek.“

„To ano, ale pracovala skoro jako na celý. Tohle byl celý její život.“

„Claudie, to je sentimentální nesmysl. Měla život mimo tyhle zdi. Co to ksakru má s tím společného? Buď tu byla potřeba, nebo nebyla.“

„Takhle jsi to na ni vybafl? Že už není potřeba?“

„Nebyl jsem hrubý, jestli naznačuješ tohle. Řekl jsem jí, že hodláme zaměstnat externistu jako redaktora literatury faktu a že její místo tady bude nadbytečné. A i když nemá právní nárok na maximální odstupné, můžeme dojít k jistému vypořádání.“

„K vypořádání? Co na to řekla?“

„Že to nebude nutné. Že si své věci vypořádá sama.“

„To taky udělala. S pomocí analgetik a láhve bulharského cabernetu. No, aspoň nám ušetřila peníze, ale radši bych jí zaplatila, než řešit tohle. Vím, že by mi jí mělo být líto. Snad to přijde, až se dostanu ze šoku. Teď to zatím moc nejde.“

„Claudie, nemá smysl zase začínat s našimi starými spory. Bylo třeba ji propustit a já ji propustil. Nijak to nesouvisí s její smrtí. Udělal jsem to, co bylo třeba v zájmu firmy, a v termínu, se kterým jsi souhlasila. Ani ty, ani já nemůžeme za její sebevraždu a její smrt nemá nic společného s ostatními nepříjemnostmi, co se tu dějí.“ Odmlčel se a dodal: „Pokud je ovšem neměla na svědomí ona.“

Nepřeslechla náhlý tón naděje v jeho hlase. Takže měl větší starost, než by si přiznal. Poznamenala hořce: „Byla by to pěkná cesta z našich problémů, viď? Ale jak by to mohla provést, Gerarde? Zrovna byla na neschopence, když někdo zničil korektury Stilgoea, a byla za autorem v Brightonu, když se nám ztratily ilustrace k té knize o Guyi Fawkesovi. Ne, ta je mimo podezření.“

„Ovšem. Ano, já zapomněl. Víš co, já teď zavolám na policii a ty obejdeš kanceláře a řekneš, co se stalo. Bude to míň dramatické než všechny svolávat, aby se to dozvěděli najednou. Řekni jim, ať zůstanou u sebe, dokud se mrtvola neodnese.“

Pronesla pomalu: „Je tu ještě něco. Myslím, že jsem poslední osoba, která ji viděla živou“

„Někdo to být musel.“

„Bylo to včera večer, hned po sedmé. Pracovala jsem až do večera. Vyšla jsem ze šatny v prvním patře a viděla ji, jak jde po schodech nahoru. Nesla láhev vína a skleničku.“

„Nezeptala ses jí, co dělá?“

„Ovšemže ne. Nebyla to žádná začínající písařka. Jenom mě napadlo, že nese tu láhev do archivu, aby si tam potají přihnula. Do toho mi přece nic nebylo. Říkala jsem si, že je divné, že pracuje tak dlouho, ale to bylo všechno.“

„Viděla tě?“

„Asi ne. Nerozhlížela se.“

„A nikdo jiný nablízku nebyl?“

„V tu dobu už ne. Já byla poslední.“

„Tak se o tom nezmiňuj. Není to podstatné. Ničemu to nepomůže.“

„Ale já měla pocit, že je na ní něco divného. Vypadala – tak nějak – tajnůstkářsky. Skoro běžela.“

„To se ti možná zdálo při pohledu zezadu. Nepodívala ses po budově, než jsi zamkla?“

„Podívala jsem se do její kanceláře. Nesvítilo se tam. Nic tam nebylo, ani kabát, ani taška. Asi je měla zamčené ve skříni. Já si ale myslela, že už šla domů.“

„To můžeš u výslechu říct, ale nic víc. Nezmiňuj se o tom, žes ji předtím viděla. Koronera by to jen vedlo k tomu, aby se tě zeptal, proč ses taky nepodívala do horních pater.“

„Proč bych měla?“

„No právě.“

„Ale Gerarde, kdyby se mě zeptali, kdy jsem ji naposled viděla…“

„Tak lži. Ale proboha, Claudie, lži přesvědčivě a trvej na tom“ Přikročil ke stolu a zvedl sluchátko. „Asi bych měl zavolat 999. Je to zvláštní, ale bude to poprvé, co moje paměť sahá, že se v Innocent House objeví policie.“

Otočila se od okna a zpříma se na něj zadívala. „Doufejme, že i naposled.“

Kapitola 3

V kanceláři seděly Mandy a slečna Blackettová každá u svého počítače a obě psaly s očima upřenýma na obrazovku. Žádná z nich nemluvila. Mandyiny prsty nejdřív odmítly pracovat, nejistě se třásly nad klávesami, jako by písmena byla nevysvětlitelně zpřeházena a celá klávesnice se stala nesmyslnou změtí symbolů. Ale pak na půl minuty pevně sevřela ruce v klíně a silou vůle ovládla třas, a když pak začala znovu psát, písařské umění se jí vrátilo a všechno šlo dobře. Občas vrhla rychlý pohled po slečně Blackettové. Ta žena byla zřejmě hluboce otřesena. Obličej s vačnatými tvářemi a malými, téměř vzdorovitými ústy byl tak bílý, že se Mandy bála, aby se slečna Blackettová každou chvíli nesložila na klávesnici v mdlobách.

Uběhlo asi půl hodiny od odchodu slečny Etiennové a jejího bratra. Deset minut poté, co za sebou slečna Etiennová zavřela dveře, opět nahlédla dovnitř a řekla: „Požádala jsem paní Demeryovou, aby vám donesla čaj. Musel to být pro vás pro obě šok.“

Čaj přinesla za pár minut zrzavá žena v květované zástěře. Postavila podnos na kartotéku se slovy: „Prej nemám mluvit, takže nebudu. Ale snad neuškodí, když řeknu, že právě přijela policie. Jsou tu rychle. Určitě teď budou chtít čaj.“ Pak zmizela, jako by si uvědomovala, že větší vzrušení ji čeká mimo tuhle kancelář.

Kancelář slečny Blackettové byla místnost nesouměrných proporcí, příliš úzká vzhledem ke své výšce, a ten nesoulad ještě podtrhoval nádherný mramorový krb s vlysem se složitým vzorem a těžkou římsou, kterou nesly dvě sfingy Přepážka, napůl dřevěná a napůl z barevného skla, rozdělovala jedno úzké gotické okno a přetínala i kosočtverečný ornament na stropě. Mandy si pomyslela, že když už tu místnost museli rozdělit, mohli to udělat citlivěji, nehledě k pohodlí slečny Blackettové. Takhle to dělalo dojem, že na ní šetřili i kouskem místa, kde měla pracovat.

Další podivnost, ale jiného druhu, byl dlouhý had, vyvedený v pruhovaném zeleném sametu, který ležel mezi dvěma horními zásuvkami ocelové registratury. Jeho jasné oči, vyrobené z knoflíčků, zíraly zpod miniaturního kloboučku a jeho rozeklaný jazýček z červeného flanelu visel z drobné otevřené tlamičky, která byla zřejmě obšitá růžovým hedvábím. Mandy už takovéhle hady viděla; zrovna její babička měla takového. Snad se pokládali ke dveřím, aby pod nimi netáhlo, nebo se omotávali kolem klik, aby se dveře nezavřely. Byl to směšný předmět, připomínal dětskou hračku, a nepředpokládala by, že ho spatří v paláci, kde sídlí nakladatelství. Ráda by se na něj slečny Blackettové zeptala, ale slečna Etiennová jim řekla, aby nemluvily, a slečna Blackettová si to vyložila jako zákaz hovoru o čemkoliv kromě práce.

Minuty ubíhaly v mlčení. Mandy už skoro dopisovala pásek. Vtom slečna Blackettová vzhlédla a řekla: „Můžete toho nechat. Teď vám dám diktát. Slečna Etiennová chtěla, abych vás vyzkoušela z těsnopisu.“

Vytáhla ze zásuvky katalog firmy, podala Mandy notes, přesunula si židli vedle ní a začala číst tichým hlasem, stěží přitom pohybovala téměř bezkrevnými rty. Mandyiny prsty automaticky tvořily známé hieroglyfy, ale její mysl téměř nevnímala podrobnosti ze seznamu chystaných publikací literatury faktu. Občas hlas paní Blackettové zakolísal a Mandy došlo, že naslouchá zvukům zvenčí. Po počátečním zlověstném tichu teď zaslechly kroky, napůl si domyslely šepot, pak zvuk těžších kroků po mramoru a sebevědomé mužské hlasy

Slečna Blackettová s očima na dveřích se nezvučně zeptala: „Mohla byste mi to zpátky přečíst?“

Mandy svůj těsnopis přečetla bez chyby. Opět nastalo ticho. Pak se otevřely dveře a vešla slečna Etiennová. Řekla: „Přišla policie. Čekají ještě na lékaře a pak slečnu Clementsovou odnesou. Radši byste tu měly zůstat, dokud neodejdou.“ Pohlédla na slečnu Blackettovou. „S testem jste skončily?“

„Ano, slečno Claudie.“

Mandy jí podala přepsané seznamy. Slečna Etiennová na ně bez zájmu pohlédla a řekla: „Dobře, to místo je vaše, stojíte-li o ně. Nastoupíte zítra ráno v devět třicet.“

Kapitola 4

Deset dní po sebevraždě Sonie Clementsové a přesně tři týdny před první z vražd, k nimž došlo v Innocent House, obědval Adam Dalgliesh s Conradem Ackroydem v Cadaver Clubu. Conrad ho pozval telefonem, tím spikleneckým a poněkud zlověstným tónem, jakým pronášel všechna svá pozvání. Dokonce povinná slavnostní večeře, jíž se činilo zadost významným společenským povinnostem, slibovala záhady, kabalu, tajemství určená jen několika vyvoleným. Navrhované datum se Dalglieshovi moc nehodilo, takže si denní program přeorganizoval s určitou neochotou a uvažoval o tom, jak se s postupujícím věkem zvyšuje nechuť ke společenským závazkům spolu s neschopností povolat na pomoc vtip či energii a vykroutit se z nich. Přátelství mezi nimi – předpokládal, že je to vhodné slovo, určitě nebyli jenom známí – bylo založeno na tom, jak jeden druhého příležitostně využíval. Protože to oba uznávali, ani jeden z nich pro to ne
potřeboval ospravedlnění nebo omluvu. Conrad, jeden z nejznámějších a nejspolehlivějších klevetníků v Londýně, mu byl mnohokrát prospěšný, zejména v Berownově případě. Při této příležitosti se Dalgliesh měl zřejmě odvděčit, ale tenhle požadavek, ať přišel v jakékoli formě, byl spíš vzrušující než obtížný, jídlo u Cadavera bylo výborné a Ackroyd, třebaže uměl být bodře vtipný, byl málokdy nudný.

Později měl vidět počátek všech hrůz, které následovaly, právě na tomhle dokonale normálním obědě a přistihl se, že si myslí: Kdyby to měl být román a já byl jeho autor, začalo by to všechno právě tady.

Cadaver Club je nejen jeden z nejprestižnějších londýnských soukromých klubů, ale bratrstvo jeho členů ho považuje i za nejpohodlnější. Byl založen kolem roku 1800 a původně to byl dům bohatého, i když nijak zvlášť úspěšného právníka, který jej v roce 1892 odkázal i s příslušnou nadací soukromému klubu, jenž vznikl před pěti lety a pravidelně se scházel v jeho salonu. Klub byl a zůstal výlučně mužský a hlavní kvalifikací pro členství byl profesionální zájem o vraždu. Teď i v minulosti byli jeho členy penzionovaní policejní důstojníci a právníci, skoro všichni význační profesionální i amatérští kriminologové, reportéři píšící o zločinu a několik předních spisovatelů detektivek, všichni to byli muži a všichni zde byli pouze trpěni, protože klub zastával názor, že pokud jde o vraždu, literatura nemůže soupeřit se skutečným životem. Klubu nedávno hrozilo, že se přesune z kategorie výstedních do nebezpečné kategorie módních, ale toto riziko výbor promptně zažehnal, když vetoval přijetí šesti nových žadatelů. Jak si postěžoval jeden zhrzený žadatel, být vetován Garrickem je k naštvání, ale když vás zamítne Cadaver, je to trapné. Klub zůstával malý a díky svým výstředním stanovám výběrový.

Když Dalgliesh přecházel přes Tavistock Square v mírném zářijovém slunci, uvažoval, jak se vlastně Ackroyd dostal do klubu, až si vzpomněl na knihu, kterou jeho hostitel napsal před pěti lety o třech slavných vrazích: Hawley Harveyovi Crippenovi, Normanu Thornovi a Patricku Mahonovi. Ackroyd mu poslal podepsaný výtisk a Dalgliesh jej poslušně přečetl a byl překvapen péčí, jakou Ackroyd věnoval rešerším i samotnému psaní. Ackroydova teze, ne zcela originální, byla, že všichni byli nevinní v tom smyslu, že nikdo z nich nechtěl svou oběť zabít. Ackroyd to popsal věrohodně, ne-li úplně přesvědčivě, a všechno podložil podrobnými lékařskými i kriminologickými důkazy Pro Dalglieshe bylo hlavní poselství knihy v tom, že člověk, který touží být zproštěn obvinění z vraždy, by své oběti neměl rozsekávat, což byla praktika, nad níž britské poroty odedávna projevovaly znechucení.

Měli se sejít v knihovně a dát si tam před obědem sherry Ackroyd už tam byl, uvelebený v jednom z kožených křesel s vysokým opěradlem. Vstal s překvapující hbitostí na člověka jeho rozměrů, vyšel Dalglieshovi vstříc malými, téměř tanečními krůčky a nevypadal ani o den starší, než když se seznámili.

Řekl: „Je to od tebe milé, Adame, že sis udělal čas. Dovedu si představit, co máš teď práce. Zvláštní poradce komisaře, člen pracovní skupiny pro regionální kriminální oddělení a příležitostný vyšetřovatel vražd. Nesmíš se nechat udřít, hochu zlatý. Objednám sherry. Myslel jsem, že bych tě pozval do svého dalšího klubu, ale víš, jak to tam chodí. Obědvat tam znamená připomenout lidem, že jsi ještě naživu, takže za tebou pořád chodí a gratulují ti k tomu. Půjdeme dolů do salonku.“

Ackroyd se oženil v pozdním středním věku k úžasu a ohromení svých přátel, žil v manželské soběstačnosti v příjemné edvardiánské vile v St. John’s Wood, kde se s Nelly Ackroydovou věnovali domu a zahradě, dvěma siamským kočkám a Ackroydovým většinou imaginárním chorobám. Vlastnil, redigoval a financoval ze svých značných soukromých příjmů časopis Paternoster Review, obrazoboreckou směsici literárních článků, recenzí a drbů, ty byly pečlivě ověřené, občas diskrétní, častěji zlomyslné a každopádně přesné. Nelly, pokud se nevěnovala manželově hypochondru, byla horlivou sběratelkou dívčích románků z dvacátých a třicátých let. Manželství bylo úspěšné, přestože Conradovi přátelé si vždycky museli připomenout, aby se zeptali na zdraví Nelly, než se začnou zajímat o kočky.

Naposled byl Dalgliesh v knihovně služebně, sháněl tady informace. Ale tenkrát šlo o vraždu a pozval ho sem někdo jiný. Téměř nic se tu nezměnilo. Okna knihovny vedla na jih na náměstí a dnes dopoledne bylo teplo, slunce pronikalo jemnými bílými záclonami, malý oheň v krbu byl téměř zbytečný. Původně to byl salon, teď sloužil také jako knihovna. Stěny byly obloženy mahagonovými skříňkami, v nichž byla pravděpodobně nejrozsáhlejší soukromá knihovna publikací o zločinu v Londýně, zahrnovala všechny svazky Význačných britských soudních procesů a Slavných soudních procesů, knihy o soudním lékařství, soudní patologii, kriminologii a policejním vyšetřování, také první vydání Conana Doyla, Poea, Sheridana Le Fanu a Wilkieho Collinse, v menší skříňce, která jako by demonstrovala přirozenou méněcennost literatury před skutečností. Velká mahagonová vitrína byla stále na místě, plná předmětů sebraný
ch nebo darovaných za ta léta; modlitební knížka s podpisem Constance Kentové na titulním listě, soubojová pistole s křesacím zámkem, kterou zřejmě použil reverend James Hackman k zavraždění Margaret Wrayové, milenky hraběte ze Sandwiche, lahvička s bílým práškem, údajně otrušíkem, nalezená v majetku majora Herberta Armstronga. Od Dalglieshovy poslední návštěvy něco přibylo. Stočený provaz, zlověstný jako smrtící had, na čestném místě pod cedulkou hlásající, že je to provaz, na němž byl oběšen Crippen. Dalgliesh se otočil k Ackroydovi, když vycházeli z knihovny, a mírně nadhodil, že vystavit tento hanebný předmět je barbarství; tento protest Ackroyd stejně mírně zamítl.

„Je trochu morbidní, možná, ale barbarství je příliš silný výraz. Koneckonců tady není Athenaeum. Možná to dělá některým starším členům dobře, když se jim připomíná přirozený závěr jejich bývalé činnosti. Byl bys přesto detektivem, kdybychom nezrušili trest smrti oběšením?“

„Nevím. Zrušení nevyřeší konkrétní morální dilema, pokud se mě týče, protože osobně bych dal přednost smrti před dvaceti lety ve vězení.“

„Ale ne smrti oběšením?“

„Ne, té ne.“

Oběšení pro něj jako zřejmě i pro většinu lidí představovalo obzvláštní hrůzu. Přes zprávy královské komise o trestu smrti, které se zaklínaly jeho humanitou, rychlostí a jistotou okamžité smrti, to pro něj stále zůstávala nejhnusnější forma popravy, doprovázená děsivými představami, ostrými jako perokresby: masové oběti vítězných armád, zkroušené pološílené oběti soudů sedmnáctého století, utichlý rachot bubnů lodních důstojníků, když námořnictvo provádělo pomstu, ženy odsouzené v osmnáctém století za vraždy dětí, ten podivný, zlověstný rituál popravy, skryté, nenápadné dveře vedoucí z odsouzencovy cely na tuto poslední procházku. Bylo dobré, že to všechno patří minulosti. Na chvíli se klub stal o něco méně příjemným místem, jeho výstřednosti spíš odpuzovaly, než bavily.

Koutek je dobrý název pro malou přízemní místnost v klubu Cadaver v zadní části domu se dvěma obyčejnými okny a jedním francouzským, které vede na úzký, dlážděný dvůr, končící třímetrovou zdí porostlou břečťanem. Na dvorek by se pohodlně vešly tři stoly, ale členové klubu nebyli nijak žhaví jíst venku, ani v občasném záchvatu vedra anglického léta. Zjevně to považovali za výstřední cizozemský zvyk, neslučitelný s řádným vychutnáním jídla a soukromím potřebným k hovoru. K odrazení člena klubu, jehož by případně lákala taková rozmařilost, byl dvorek zastavěn keramickými květináči různých rozměrů, osázenými pelargoniemi a břečťanem, a další prostor zabírala ohromná kamenná kopie sochy Apollona Belvederského v rohu, prý dar dřívějšího člena klubu, jehož žena ji nesnesla na své zahradě. Pelargonie byly v plném květu a jejich růžové a rudé květy za sklem posilovaly dojem vstřícné
domáckosti. V Koutku byla předtím očividně kuchyň, jedna stěna byla ještě vybavena původním železným roštem, jehož pruty byly vyleštěny do oslnivé černi. Na zčernalém stropním trámu byly zavěšeny železné potřeby na vaření a řada měděných pánví. Celou protější stěnu zabírala velká dubová almara, sloužící jako výkladní skříň pro dary a odkazy členů, které se nehodily do vitríny v knihovně nebo pro ni byly příliš skromné.

Dalgliesh si vzpomněl, že klub měl nepsaný zákon, že žádný dar od člena, jakkoli nepatřičný nebo bizarní, se nesmí vyhodit, a skříň i celá místnost svědčily o podivném vkusu i koníčcích dárců. Rozkošné míšeňské talíře byly uspořádány v protikladné blízkosti viktoriánských suvenýrů zdobených stuhami, s obrazy Brightonu a Southendu-on-Sea, džbánek ve tvaru sedícího muže vypadal jako trofej z bazaru a stál mezi viktoriánskou staffordshireskou soškou, očividně originální, Wesleyho na kazatelně a krásnou parskou bustou vévody z Wellingtonu. Na háčcích visely nejrůznější korunovační hrníčky a rané staffordshireské šálky, uspořádané dost ledabyle. Vedle dveří byl obrázek pohřbu princezny Charlotty malovaný na skle, nad ním vycpaná losí hlava se starým panamákem na levém rohu zírala skleněnýma očima s žalostným nesouhlasem na velký, křiklavý barvotisk Útok lehké kavalerie.

Současná kuchyně byla někde blízko; Dalgliesh slyšel jemné příjemné cinkání a občas i zabouchnutí výtahu na jídlo, který přijížděl z jídelny v prvním patře. Jen jeden ze čtyř stolů byl prostřený neposkvrněným lněným ubrusem a Dalgliesh s Ackroydem se usadili vedle okna.

Jídelní a vinný lístek už ležely napravo od Ackroydova místa. Zvedl je a řekl: „Plantovi šli do penze, teď tu máme Jacksonovy a paní Jacksonová možná vaří ještě lip. To jsme měli štěstí. Vedli s manželem soukromé sanatorium, ale venkov už je nudil a chtěli se vrátit do Londýna. Nemuseli pracovat, ale tahle práce jim vyhovuje. Vaří jen jedno hlavní jídlo denně na oběd i večeři. Velmi moudré. Dnes máme salát z bílých fazolí a tuňáka, potom jehněčí plec se zeleninovou oblohou a hlávkový salát. Nakonec citrónový dort a sýr. Všechnu zeleninu i vejce nám pořád dodává mladý Plant ze svého hospodářství. Chceš se podívat na vinný lístek? Máš nějaký návrh?“

„Nechám to na tobě.“

Ackroyd začal přemýšlet nahlas, zatímco Dalgliesh, jenž měl rád víno, ale nerad se o něm sáhodlouze bavil, bloudil pohledem po místnosti, která navzdory atmosféře výstředního, ale organizovaného zmatku, nebo právě pro ni, působila překvapivě klidně. Různorodé předměty, nepříliš pečlivě rozmístěné, si během času vydobyly oprávněné místo. Po zdlouhavé diskusi o přednostech vinného lístku, v níž Ackroyd zjevně neočekával od svého hosta žádný příspěvek, se rozhodli pro chardonnay. Paní Jacksonová, která se objevila jakoby na nějaký tajný signál, s sebou přinesla vůni horkých rohlíků a přičinlivé úslužnosti.

„Moc ráda vás tu vidím, komandére. Dnes máte Koutek pro sebe, pane Ackroyde. Pan Jackson se postará o víno.“

Poté co jim donesla první chod, se Dalgliesh zeptal: „Proč je paní Jacksonová oblečená jako zdravotní sestra?“

„Ona totiž je sestra, aspoň myslím. Byla to vrchní sestra. Myslím, že je taky porodní asistentka, ale my jsme žádnou neobjednávali.“

Není divu, pomyslel si Dalgliesh, když klub nepřijímá ženy. „Není ten čepec se stuhami přece jen příliš?“ prohodil.

„Myslíš? My už jsme si zvykli. Členové by si už nepřipadali tak domácky, kdyby ho teď paní Jacksonová přestala nosit.“

Ackroyd nemarnil čas a přešel k důvodu schůzky. Když konečně osaměli, řekl: „Minulý týden jsem u Brookse mluvil s lordem Stilgoem. Shodou náhod je to strýc mé ženy. Znáš ho?“

„Ne. Já myslel, že už zemřel.“

„To nevím, jak jsi na to přišel.“ Popuzeně píchl do salátu a Dalgliesh si vzpomněl, jak nesnáší jakoukoli připomínku, že by někdo, koho osobně zná, mohl doopravdy zemřít, a to ještě aniž by se to Ackroyd dozvěděl. „Ani není tak starý, jak vypadá, ještě mu ani není osmdesát. Na svůj věk je obdivuhodně čilý. Tak ten vydává své paměti. Nakladatelství Peverell je chystá na příští jaro. Kvůli tomu si dal se mnou schůzku. Stalo se něco nepříjemného. Aspoň jeho žena je tím zneklidněna. Myslí si, že šlo o přímou výhrůžku vraždou“

„A šlo o ni?“

„No, dostal tohle“

Chvíli hledal, pak z náprsní kapsy vyndal malý podlouhlý papír a podal jej Dalglieshovi. Bylo na něm několik řádek napsaných na počítači, bez podpisu.

„Opravdu považujete za moudré publikovat v nakladatelství Peverell? Vzpomeňte si na Marcuse Seabrighta, Joan Petrieovou a teď Soniu Clementsovou. Dva autoři a vaše redaktorka zemřeli během necelého roku. Chcete být číslo čtyři?“

Dalgliesh řekl: „Je to víc zlomyslné než hrozivé, řekl bych, a zlomyslnost míří spíš na nakladatelství než na Stilgoea. Není pochyb, že smrt Sonie Clementsové byla sebevražda. Zanechala dopis pro koronera a napsala i své sestře, že se chce zabít. Ohledně těch prvních dvou úmrtí si na nic nevzpomínám.“

„Ta by měla být dost jasná. Seabrightovi bylo přes osmdesát a měl v nepořádku srdce. Zemřel po atace gastroenteritidy, která vyprovokovala srdeční záchvat. Ale pro Peverell to nebyla žádná ztráta. Za posledních deset let nenapsal jediný román. Joan Petrieová se zabila v autě, když jela do svého venkovského domku. Byla to nehoda. Petrieová měla dvě vášně, whisky a rychlé vozy. Divné je jedině to, že se zabila dřív, než oddělala někoho jiného. Ten anonym zřejmě ty dvě smrti úmyslně spojil. Ale Dorothy Stilgoeová je pověrčivá. Podle ní – proč publikovat u Peverella, když jsou jiní nakladatelé?“

„Kdo to tam vlastně teď vede?“

„Gerard Etienne. Převážně. Poslední předseda a hlavní ředitel, starý Henry Peverell, zemřel začátkem ledna a nechal své akcie podniku rovným dílem své dceři Frances a Gerardovi.

Jeho původní společník, Jean-Philippe Etienne, šel asi rok předtím do důchodu, už měl načase. Jeho akcie také přešly na Gerarda. Ti dva staroušci vedli tu firmu, jako by to byl jejich koníček. Starý Peverell vždycky zastával názor, že gentleman peníze dědí, nevydělává je. Jean-Philippe Etienne už léta nehrál ve firmě aktivní roli. Svou chvíli slávy zažil v poslední válce, kdy byl hrdinou francouzského odboje, ale od té doby sotva udělal něco významného. Gerard čekal v záloze, korunní princ. A teď je na jevišti a my uvidíme akci, ne-li melodrama“

„Vede u nich řadu poezie stále Gabriel Dauntsey?“

„Divím se, že se musíš ptát, Adame. Nesmíš svou vášeň pro stíhání vrahů nechat, aby tě odtrhla od skutečného života. Jo, je tam pořád. Sám nenapsal jedinou báseň už přes dvacet let. Dauntsey je básník do antologií. Ty nejlepší jsou tak dobré, že vycházejí pořád znova, ale většina lidí musí mít dojem, že už zemřel. Byl ve válce pilotem bombardéru, takže už mu dávno musí být přes sedmdesát. Je načase, aby šel do penze. Ta edice poezie u Peverella je všechno, co teď dělá. Další tři společníci jsou Gerardova sestra Claudia Etiennová, James de Witt, který je u firmy od té doby, co vyšel z Oxfordu, a Frances Peverellová, poslední z rodiny Peverellů. Ale firmu vede Gerard.“

„Co má v plánu, nevíš?“

„Povídá se, že chce prodat Innocent House a přestěhovat se do Docklands. To Frances Peverellovou nepotěší. Peverellové byli tím domem odjakživa posedlí. Teď patří firmě, ne rodině, ale každý Peverell jej považuje za rodinné sídlo. Etienne už provedl různé změny, dal několik výpovědí, také Sonie Clementsové. Je v právu, samozřejmě. Firmu je potřeba dovléct do dvacátého století, nebo půjde ke dnu. Ale rozhodně si nadělal nepřátele. Je příznačné, že v nakladatelství nebyly žádné problémy, dokud vedení nepřevzal Gerard. Ta shoda jistě neunikla Stilgoeovi, i když jeho žena je pořád přesvědčena, že ta zlovolnost je namířena přímo proti jejímu manželovi, ne proti firmě, a zejména proti jeho pamětem.“

„Tratil by Peverell hodně, kdyby tu knihu stáhl?“

„Moc ne, podle mého názoru. Samozřejmě budou pamětem dělat ohromnou reklamu, jako by mohly způsobit pád vlády či co, zdiskreditovat opozici a skoncovat s parlamentní demokracií, ale já myslím, že jako mnoho politických pamětí slibují víc, než dávají. Ale nevím, jak by je mohli stáhnout. Kniha už je ve výrobě, nevzdají se jí bez boje a Stilgoe nebude chtít zrušit smlouvu, bude-li muset veřejně vysvětlovat proč. Dorothy Stilgoeová se ptá na toto: byla smrt Sonie Clementsové skutečně sebevražda a nezasáhl někdo do opilosti Petrieové? Snad ji aspoň uspokojuje, že starý Seabright zemřel přirozenou smrtí.“

„Takže co mám udělat?“

„V posledních dvou případech se jistě vyslýchalo, možná i vyšetřovala policie. Tví lidi by se mohli podívat do papírů, promluvit s příslušnými policisty a tak. Kdyby se Dorothy podařilo ujistit, že vysoce postavený detektiv Metropolitní policie se podíval na všechny důkazy a je spokojený, mohla by dát svému manželovi a nakladatelství pokoj.“

Dalgliesh řekl: „Mohlo ji uspokojit, že smrt Sonie Clementsové byla sebevražda. Těžko ji to upokojí, je-li pověrčivá, a já to chápu. Sklon k pověrčivosti je něco, co nepodléhá rozumu. Patrně si vzala do hlavy, že nešťastný nakladatel je stejně špatný jako vražedný. Předpokládám, že nemyslí vážně, že by někdo v nakladatelství hodil Sonie Clementsové do vína neidentifikovatelný jed?“

„Ne, až tak to nepřeháněla.“

„To je dobře, jinak by jejímu manželovi zisk pěkně zkrouhla žaloba pro urážku na cti. Překvapuje mě, že rovnou nešel za komisařem nebo za mnou.“

„Opravdu? No, já nevím. Vypadalo by to – dejme tomu trochu bojácně, trochu úzkostlivě. Kromě toho tě nezná, já ano. Chápu, proč to řekl nejdřív mně. A samozřejmě se těžko mohl stavit na místním oddělení, aby se tam postavil do fronty s majiteli ztracených psů, napadenými manželkami a poškozenými motoristy a vysvětloval tam své dilema seržantovi ve službě. Upřímně řečeno, asi nevěřil, že by ho brali vážně. Podle jeho názoru a vzhledem k obavám jeho ženy a k tomu anonymu je oprávněn požádat policii, aby se podívala, co se v nakladatelství Peverell děje“

Přinesli jehněčí, růžové, šťavnaté a tak měkké, že by se dalo jíst lžicí. V několika okamžicích ticha, jež Ackroyd považoval za nutnou úlitbu výbornému jídlu, vzpomínal Dalgliesh na to, jak uviděl Innocent House poprvé.

Otec ho vzal do Londýna k jeho osmým narozeninám; měli trávit celé dny prohlížením památek a bydlet u přítele, který byl farářem v Kensingtonu, a jeho ženy. Vzpomínal na to, jak se noc předtím převaloval v posteli a skoro nemohl dospat vzrušením, na obrovské prostory a hluk stanice metra v Liverpool Street, na hrůzu z toho, že se otci ztratí, že ho zachytí a odnese velká armáda chodců s šedými tvářemi. Ve dvou dnech, v nichž chtěl otec spojit zábavu se vzděláním – pro jeho učeneckou mysl byly nerozlišitelné – se možná nevyhnutelně snažili stihnout toho až moc. Ten výlet byl pro osmiletého chlapce vyčerpávající, zanechal v něm zmatenou vzpomínku na kostely a galerie, restaurace a neznámá jídla, osvětlené věže a tančící odraz světel na zvlněné hladině vody, vzpínající se koně a stříbrné přilby, lesk i hrůzu dějin, které se vepsaly do cihel a kamene. Ale Londýn na něj zapůsobil svým kouzlem, které
ani žádné zážitky v dospělosti, ani poznávání dalších velkých měst nemohly překonat.

Bylo to druhý den. Po shlédnutí westminsterského opatství nastoupili v přístavu Charing Cross na říční parník do Greenwiche, a tehdy poprvé spatřil Innocent House, který se třpytil v ranním slunci, tyčil se nad mihotavou řekou jako zlatá fáta morgana. Užasle na něj zíral. Otec mu vysvětlil, že se jmenuje podle ulice Innocent Walk, která vedla za domem a na jejímž konci stával kdysi na začátku osmnáctého století policejní soud. Obviněné, kteří byli vzati do vazby po prvním slyšení, odtamtud přepravovali do vězení ve Fleetu; ti šťastnější pak kráčeli dlážděnou ulicí ke svobodě. Začal synovi vyprávět o architektonické historii domu, ale jeho hlas přehlušil hřmotný výklad průvodce, tak hlasitý, že jej muselo být slyšet na všech lodích na řece.

„A vlevo vidíte, dámy a pánové, jednu z nejzajímavějších budov na Temži: Innocent House, postavený v roce 1830 pro sira Francise Peverella, významného nakladatele té doby. Sir Francis navštívil Benátky, kde na něj udělal ohromný dojem Casa ďOro, Zlatý dům u Velkého kanálu. Ti z vás, kdo byli o dovolené v Benátkách, ho jistě viděli. Takže ho napadlo, že si postaví vlastní zlatý dům na Temži. Škoda že si nemohl dovézt benátské počasí.“ Chvíli si počkal na předpokládaný smích. „Dnes je to sídlo nakladatelství Peverell, takže dům zůstal v rodině. Vypráví se o něm zajímavá historka. Sira Francise stavba tak pohltila, že zanedbával svou mladou choť, jejíž peníze mu pomohly dům postavit, a ona se vrhla z horního balkonu a na místě zemřela. Podle pověsti je na mramoru stále vidět skvrna od její krve, která prý nejde umýt. Vypráví se, že sir Francis ve stáří výčitkami svědomí zešílel a v noci sám
vycházel, aby tu legendární skvrnu smyl. Prý tu lidé dodnes vídají jeho ducha, jak se snaží skvrnu vydrhnout. Někteří lodníci se po setmění neradi plaví příliš blízko Innocent House.“

Všechny oči na lodi byly poslušně otočené k domu, ale teď po té historce o krvi se pasažéři začali nahýbat přes zábradlí; rozšuměly se hlasy a krky se natahovaly, jako by legendární skvrna byla dodnes k vidění. Bujná fantazie osmiletého Adama si malovala ženu v bílém, světlé vlasy jí vlají, když se vrhá z balkonu jako šílená hrdinka nějaké povídky, slyšel závěrečný pád a viděl vytrysknout pramínek krve, který se klikatil po nádvoří a tekl až do Temže. Po celá léta ho pak dům fascinoval mocnou směsicí krásy a hrůzy.

Průvodce byl nepřesný, pokud šlo o jedno: historka o sebevraždě byla možná přikrášlená nebo nepravdivá. Teď Adam také věděl, že sir Francis nebyl okouzlen samotným Casa ďOro, který přes složité krajkoví a řezby považoval za příliš asymetrický pro svůj vkus, ale palácem dóžete Franceska Foscariho, a byl to Casa Foscari, podle nějž měl architekt vystavět dům u této chladné, cizí řeky. Měl by vypadat nepatřičně, romantická stavba, na první pohled benátská a ještě z poloviny patnáctého století. A přesto vypadal, jako by nepatřil do žádného jiného města, na žádné jiné místo. Dalglieshovi stále nešlo na rozum, proč je tahle nestydatá výpůjčka z jiného věku, jiné země, z vlídnějšího, teplejšího podnebí tak úspěšná. Proporce byly změněny a už jen proto byl sen sira Francise neuskutečnitelný, ale zmenšení měřítka bylo provedeno dokonale a důstojnost originálu přetrvala. Místo osmi střednch oken s lomenými oblouky jich bylo za krásně tesanými balkony v prvním a druhém patře jen šest, ale mramorové sloupy se zdobenými lístky byly téměř přesné kopie těch z benátského paláce a ústřední arkády tu vyrovnávala vysoká jednoduchá okna, jež dodávala průčelí jednotu a půvab. Velké vyřezávané dveře vedly na mramorové nádvoří, které přecházelo v přístaviště se schody do řeky. Po obou stranách stály dva městské cihlové domy ve stylu regentství s malými balkony, pravděpodobně postavené pro kočí nebo další sluhy domu jako dvě pokorné stráže skvělého paláce. Viděl dům z řeky mnohokrát od té oslavy osmých narozenin, ale nikdy nebyl uvnitř. Vzpomněl si, že četl, že v ústřední hale je nádherný strop s malbami Matthewa Cotese Wyatta, ten by docela chtěl vidět. Byla by škoda, kdyby Innocent House padl do rukou filištínům.

Zeptal se: „A co přesně se děje v Peverellově nakladatelství? Co dělá lordu Stilgoeovi starost kromě toho anonymu?“

„Takže jsi ty řeči slyšel. Těžko říct. Oni jsou skoupí na slovo a já se jim nedivím. Ale o nějaké té nehodě se veřejnost přece jen dozvěděla. K nejvážnější došlo před Velikonocemi, kdy ztratili ilustrace pro knihu Gregoryho Maybricka o spiknutí Guye Fawkese. Je to populární historie, ale Maybrick se ve svém období vyzná. Slibovali si od toho finanční úspěch. Podařilo se mu získat nějaké zajímavé dobové tisky, předtím nepublikované, také další písemné zprávy, a to všechno se ztratilo. Měl je vypůjčené od různých vlastníků a víceméně se zaručil za jejich bezpečnost.“

„Ztratily se? Někam založily? Nebo zničily?“

„Prý je osobně předal Jamesi de Wittovi, který tu věc redigoval. Je to jejich vedoucí redaktor, normálně zodpovídá za beletrii, ale starý Peverell, který dělal literaturu faktu, zemřel asi před třemi měsíci a buď neměli čas najít vhodnou náhradu, nebo chtěli ušetřit. Jako většina nakladatelství se spíš jen taktak drží nad vodou, než aby prosperovali. A říká se, že se dlouho neudrží. Není divu, když mají udržovat ten benátský palác. Každopádně ty ilustrace byly de Wittovi předány v jeho kanceláři a on je zamkl do svého sekretáře, což Maybrick viděl.“

„Ne do sejfu?“

„Milý hochu, řeč je o nakladatelství, ne o Cartierovi. Jak znám Peverelly, spíš se divím, že se de Witt namáhal zamknout sekretář.“

„On má jediný klíč?“

„Heleď, Adame, teď nevyšetřuješ. Ale jo. Měl ho ve staré plechovce na tabák v levé zásuvce.“

Kde jinde? pomyslel si Dalgliesh a řekl: „Kde ho mohl vzít kdokoli z personálu nebo návštěvníků.“

„No, taky to někdo udělal. James pár dní v tom sekretáři nic nepotřeboval. Ilustrace se měly osobně doručit výtvarníkům až příští týden. Ty víš, že Peverellové si nechávali dělat výtvarné práce u nezávislé firmy?“

„Ne, to jsem nevěděl.“

„Asi to bylo úspornější. Je to tatáž firma, která jim posledních pět let dělá obálky. A dost dobře. Peverellové nikdy neslevili z požadavků na výrobu a úpravu knihy. Peverellovu knihu poznáš, jak ji vezmeš do ruky. Tedy, zatím. Možná to Gerard

Etienne taky změní. No ale když se de Witt sháněl po té obálce, byla pryč. Nastalo boží dopuštění. Všichni byli vyslýcháni. Zběsilé hledám. Všeobecná panika. Nakonec to museli přiznat Maybrickovi a majitelům. Můžeš si představit, jak ti tu zprávu přijali.“

„A vypluly ty materiály pak?“

„Ano, ale to už bylo pozdě. Pochybovalo se, jestli ta Maybrickova věc vůbec vyjde, ale už byla v nabídce, takže se rozhodli pro jiné ilustrace a příslušné změny v textu. Týden potom, co skončili s tiskem, se obálka i se svým obsahem záhadně objevila. De Witt ji našel v sekretáři, přesně tam, kam ji uložil.“

„Což naznačuje, že zloděj měl jakousi úctu k vědě a neměl v úmyslu ty materiály zničit.“

„Naznačuje to spoustu možností, schválnost proti Maybrickovi, schválnost proti nakladatelství, schválnost proti de Wittovi i jakýsi pokroucený smysl pro humor.“

„Peverellovi nenahlásili krádež policii?“

„Ne, Adame, nesvěřili to našim skvělým hochům v modrém. Nechci být protivný, ale policie nemá nijak úžasné procento úspěšnosti, pokud jde o krádeže v domě. Partneři zaujali stanovisko, že budou mít stejnou naději na úspěch, podniknou-li vlastní pátrání.“

„Ale kdo? Byl někdo z nich mimo podezření?“

„To je samozřejmě potíž. Ani tenkrát, ani teď – nikdo. Myslím, že Etienne použil strategii ředitele školy. Znáš to. ‚Přijde-li za mnou chlapec, který to provedl, po hodině do kabinetu a vrátí mi ty dokumenty, nikdo nikdy o tom už neuslyší. Ve škole to nikdy nefungovalo. U Peverellů to nemohlo mít větší úspěch. Byla to jasně práce někoho z domu, a nezaměstnávají tam obrovský personál, je to asi pětadvacet lidí kromě pěti společníků. Většina z nich jsou staří věrní a těch pár, co nejsou, má prý alibi.“

„Tak je to pořád záhada.“

„A ta druhá nehoda také. Tedy druhá vážná nehoda – patrně tam došlo k různým menším uličnictvím, která se jim podařilo utajit. Tahle se týká Stilgoea, takže zatím se jim podařilo utajit ji aspoň před ním a nestala se veřejným vlastnictvím. Chlapec by opravdu měl čím přiživit svou paranoiu. Vypadá to, že když provedli stránkové korektury a domluvili se se Stilgoem na řadě změn, zabalili je a přes noc nechali pod pultem ve vrátnici, kde si je měli vyzvednout příští ráno. Někdo balíček otevřel a korektury předělal, změnil spoustu jmen, interpunkci, vyškrtl pár vět. Naštěstí byl tiskař, který je dostal, inteligentní, některé změny se mu zdály divné, takže zatelefonoval do nakladatelství, aby si to ověřil. Společníkům se bůhví jak podařilo ututlat tuhle trapnou záležitost před většinou zaměstnanců a samozřejmě před Stilgoem. Firmu by nesmírně poškodilo, kdyby to vyšlo najevo. Je mi jasné, že
od té doby se všechny balíčky a papíry přes noc zamykají a určitě také zesílili bezpečnostní opatření i jinak.“

Dalgliesh zauvažoval, zda měl pachatel od začátku v úmyslu, aby se na jeho změny přišlo. Vypadalo to, že se dost málo snažil oklamat tiskaře. Jistě by nebylo těžké změnit stránkové korektury způsobem, který by vážně poškodil knihu, aniž by vzbudil podezření tiskaře. Bylo také zvláštní, že se anonym nezmínil o změnách Stilgoeových korektur. Buď o nich nevěděl, či nevěděla, což by vylučovalo pět společníků, nebo chtěl anonym Stilgoea vystrašit, ale nedat mu důkazy, které by ospravedlnily stažení knihy. Byla to zajímavá malá záhada, ale ne taková, aby na ni plýtval časem starší policejní důstojník.

K Peverellovu nakladatelství se vrátili až u kávy v knihovně. Ackroyd se naklonil k Dalglieshovi a zeptal se trochu úzkostlivě: „Můžu říct lordu Stilgoeovi, že se jeho ženu pokusíš uklidnit?“

„Promiň, Conrade, ale to ne. Můžu mu poslat dopis, ve kterém mu oznámím, že policie nemá důvod podezírat někoho z nepravostí, pokud se týká Stilgoeových záležitostí. Asi to moc nepomůže, když je jeho žena pověrčivá, ale to je její smůla a její problém.“

„A co ty další trable v Innocent House?“

„Jestli si Gerard Etienne myslí, že byl porušen zákon, a chce, aby to vyšetřovala policie, musí se spojit s místní stanicí.“

„Stejně jako každý jiný?“

„Přesně.“

„Ty se nevydáš do nakladatelství a neoficiálně s ním nepromluvíš?“

„Ne. Conrade. Ani za ten pohled na Wyattův strop.“

Kapitola 5

Odpoledne po kremaci Sonie Clementsové si vzali Gabriel Dauntsey a Frances Peverellová taxík z krematoria do čísla dvanáct v Innocent Walk. Frances byla po cestě velmi tichá, odsedla si od Dauntseyho a dívala se z okna. Neměla klobouk, světle kaštanové vlasy tvořily zářící přilbu, která sahala až k hrnci jejího šedého kabátu. Boty, kalhoty i kabelku měla černé, a také černý šátek kolem krku. Bylo to totéž oblečení, pomyslel si Dauntsey, které si vzala na pohřeb svého otce, moderní neokázale smuteční oděv, který zdařile udržoval rovnováhu mezi elegancí a decentní úctou. Kombinace šedé a černé ve své chmurné prostotě na ní působila velmi mladistvě a zdůrazňovala to, co na ní měl nejradši, lehkou staromódní formálnost, která mu připomínala ženy jeho mládí. Seděla daleko od něj a mlčela, ale ruce měla neklidné. Věděl, že prsten, který nosí na prsteníku pravé ruky, byl zásnubní prsten její matky, a
sledoval, jak jím nutkavě otáčí pod černou kůží rukavičky. Chvíli uvažoval, zda má vztáhnout ruku a mlčky uchopit její, ale odolal tomu impulzu, protože by je to oba, řekl si, nejspíš přivedlo do rozpaků. Měli se oba rádi; on byl, to věděl, jedinou osobou v Innocent House, jíž se mohla občas svěřovat; ale nedávali to nijak najevo. Žili odděleni krátkým schodištěm, ale navštěvovali se jen na pozvání, každý z nich měl strach, aby nenarušil soukromí toho druhého nebo se nevnucoval, či snad nedal najevo důvěrnost, jež by mohla být nevítaná nebo by jí později litovali. Výsledkem bylo to, že se sice měli rádi, byli rádi ve společnosti toho druhého, ale viděli se míň, než kdyby od sebe bydleli na míle daleko. Když byli spolu, mluvili hlavně o knihách, poezii, divadelních hrách, které viděli, pořadech v televizi, málokdy o lidech. Frances byla příliš distingovaná na to, aby pěstovala klepy, a také nebyla och
otna nechat se vtáhnout do sporu ohledně nového režimu. On měl svou práci, svůj byt v dolních dvou patrech čísla 12 v Innocent Walk. O jedno i o druhé teď mohl přijít, ale bylo mu sedmdesát šest, byl příliš starý na to, aby bojoval. Věděl, že její byt nahoře má pro něj přitažlivost, jíž uvážlivě odolával. Sedával v křesle s vysokým opěradlem, závěsy byly zatažené, za nimi napůl imaginárně vzdychala řeka, nohy měl natažené před krbem po jedné z jejich vzácných společných večeří, kdy ji nechal udělat kávu, slyšel, jak se tiše pohybuje po kuchyni, a cítil, že se k němu vkrádá svůdný klid a spokojenost, jež by se tak snadno mohly stát pravidelnou součástí jeho života.

Její obývací pokoj zabíral celou délku domu. Všechno na něm bylo přitažlivé; elegantní proporce původního mramorového krbu, olejomalba nad krbem, která představovala jednoho Peverella z osmnáctého století s jeho ženou a dětmi, psací stolek ve stylu královny Anny, mahagonové knihovny po obou stranách krbu, ukončené frontonem s dvěma parskými hlavami nevěst v závoji, jídelní stůl a šest židlí ve stylu regentství, jemné barvy koberců zářící na světlé naleštěné podlaze. Jak prosté, založit důvěrný vztah, jenž by mu otevřel toto ženské pohodlí, tak odlišné od jeho vlastních pustých a nedozařízených místností dole. Někdy, když mu telefonovala a zvala ho na večeři, vymyslel si, že je už zadán, a vydal se do místní hospody, kde trávil dlouhé hodiny v rámusu a kouři ze strachu nevrátit se příliš brzy, protože jeho přední vchod z Innocent Lane byl přímo pod jejími kuchyňskými okny.

Ten večer cítil, že by mohla jeho společnost uvítat, ale nechtělo se mu požádat ji o to. Nebylo mu to líto. Pohřeb byl dost deprimující, aniž bylo třeba hovořit o jeho banalitách; pro dnešek měl smrti dost. Když taxík zastavil v Innocent Walk a ona se téměř spěšně rozloučila a odemkla své přední dveře, aniž se ohlédla, pocítil jistou úlevu. Ale o dvě hodiny později, poté co dojedl polévku a míchaná vejce s uzeným lososem, což byla jeho oblíbená večeře, připravoval si je jako vždy pečlivě na malém plynu, zálibně stíraje směs ze stěn kastrolku, nakonec přidal lžíci smetany a představil si, jak Frances osaměle večeří, a zalitoval svého sobectví. Dnes večer by neměla být sama. Zatelefonoval jí. „Frances, nechtěla byste si zahrát šachy?“ zeptal se.

Z radostně oživeného hlasu mohl usoudit, že ten návrh byl pro ni úlevou. „Ano, to bych chtěla, Gabrieli. Přijďte nahoru. Moc ráda si zahraju.“

Její jídelní stůl byl ještě prostřený, když tam přišel. Při jídle vždycky dodržovala určitou etiketu, i když jedla sama, ale jídlo bylo stejně prosté jako to jeho. Na stole bylo prkénko na sýry a miska na ovoce, také zřejmě měla polévku, ale nic dalšího. Všiml si také, že plakala.

Řekla s úsměvem, snažila se, aby to znělo vesele: „To jsem ráda, že jste přišel. Je to výmluva pro to, abych otevřela láhev vína. Je zvláštní, jak nerad člověk pije sám. Asi je to tím, jak nás pořád varují, že osamělé pití je začátek alkoholismu.“

Přinesla láhev Chateau Margaux a on vstal, aby ji otevřel. Nepromluvili, dokud se neusadili se sklenkami v ruce před krbem, kdy s pohledem upřeným do plamenů řekla: „Měl tam být. Gerard tam měl být.“

„Nemá rád pohřby.“

„Ale Gabrieli, kdo je má rád? A bylo to hrozné, viďte? Tatínkův pohřeb byl dost zlý, ale tenhle byl horší. Ten patetický duchovní, který dělal, co mohl, ale neznal ji a neznal nikoho z nás, jak se snažil o upřímný tón, když se modlil k Bohu, v něhož ona nevěřila, a mluvil o věčném životě, když její život nestál ani za to, aby ho žila tady na zemi.“

Řekl jemně: „To nemůžeme vědět. Nemůžeme být soudci cizího štěstí nebo neštěstí.“

„Chtěla umřít. Nestačí to jako důkaz? Na tatínkův pohřeb aspoň Gerard přišel. Víceméně musel, že? Korunní princ se loučí se starým králem. Nevypadalo by to dobře, kdyby tam nebyl. Koneckonců tam byli významní lidé, spisovatelé, vydavatelé, novináři, lidi, na které chtěl udělat dojem. Na dnešním pohřbu nebyl nikdo důležitý, takže se nemusel obtěžovat. Ale měl tam být. Vždyť on ji zabil.“

Dauntsey řekl pevněji: „Frances, to nesmíte říkat. Neexistuje absolutně žádný důkaz, že by cokoli, co Gerard řekl nebo udělal, způsobilo Soniinu smrt. Víte, co napsala v dopise na rozloučenou. Kdyby se chtěla zabít, protože ji Gerard vyhodil, určitě by to tam bylo. Ten dopis byl jasný. Nikdy to nesmíte říct mimo tenhle pokoj. Takové fámy by mohly být velmi škodlivé. Slibte mi to – je to důležité.“

„Dobře, slibuju. Neřekla jsem to nikomu kromě vás, ale nejsem jediná v Innocent House, kdo si to myslí, a někdo to i říká. Když jsem klečela v té děsné kapli, pokoušela jsem se modlit, za tatínka, za ni, za nás všechny. Ale bylo to tak nesmyslné, tak zbytečné. Celou dobu jsem myslela jen na Gerarda, na Gerarda, který tu s námi měl sedět v první řadě, na Gerarda, který byl můj milenec, na Gerarda, který už můj milenec není. Je to tak pokořující. Teď ovšem vím, o co šlo. Gerard si myslel: ‚Chudák Frances, devětadvacet a pořád panna. Musím s tím něco udělat. Dát jí životní zkušenost, ukázat jí, o co přichází Denně jeden dobrý skutek. Spíš dobrý skutek na tři měsíce. Myslím, že to se mnou bylo delší než s většinou jiných. A konec byl tak sprostý, tak odbytý. Není to tak vždycky? Gerard je velmi dobrý na začátku milostného poměru, ale neumí ho ukončit, alespoň ne důstojně. Ale já asi taky ne. A
obloudil mě natolik, že jsem mu věřila, že jsem jiná než ostatní jeho ženy, že tentokrát to myslí vážně, miluje mě, že chce závazek, manželství. Myslela jsem, že povedeme nakladatelství spolu, budeme žít v Innocent House, vychováme tu své děti, dokonce že změníme jméno firmy. Myslela jsem, že ho to potěší. Peverellová a Etienne. Etienne a Peverellová. Zkoušela jsem si ty alternativy, která bude znít lip. Myslela jsem, že chce to co já – manželství, děti, řádný domov, společný život. Je to tak nerozumné? Panebože, Gabrieli, připadám si tak hloupá, tak zahanbená.“

Nikdy předtím s ním tak otevřeně nemluvila, nikdy neodhalila hloubku svých muk. Znělo to téměř, jako by si ta slova předtím nacvičila, jen čekala na ten okamžik úlevy, kdy bude konečně s někým, komu může důvěřovat a komu se svěří. Ale u Frances, jež byla vždycky tak citlivá, zdrženlivá a hrdá, ho ten nekontrolovaný výlev hořkosti a znechucení vyděsil. Možná to bylo tím pohřbem a vzpomínkou na tu předchozí kremaci, že se uvolnila potlačovaná nenávist a pokoření. Nebyl si jistý, jak tomu čelit, ale věděl, o co se musí pokusit. Tento výron bolesti žádal víc než tiché mumlání útěchy: „Nestojí za to, zapomeň na něj, ta bolest časem přejde“. Ale to poslední byla pravda, bolest s časem míjela, ať to byla bolest ze zrady nebo bolest ze ztráty. Kdo to věděl lip než on? Pomyslel si: Tragédie ztráty není v tom, že truchlíme, ale že přestaneme truchlit, teprve pak jsou mrtví skutečně mrtví.

Tiše řekl: „Všechno to, po čem toužíte – děti, manželství, domov, sex – jsou rozumná přání, dá se říct velmi řádná přání. Děti jsou jedinou nadějí naší nesmrtelnosti. Jsou to přání, za která se není třeba hanbit. Je to vaše neštěstí, ne hanba, že Etiennovy touhy se neshodují s vašimi.“ Odmlčel se, pak dodal, uvažuje přitom, zda je to moudré, zda Frances ta slova nebude považovat za hrubě necitlivá: „James je do vás zamilovaný.“

„Tuším to. Chudák James, neřekl mi to, ale to nemusí, že? Víte, myslím, že bych mohla Jamese milovat, kdyby nebylo Gerarda. A Gerard mi ani není sympatický. Nikdy mi nebyl sympatický, ani když jsem ho nejvíc chtěla. To je na sexu strašlivé, může existovat bez lásky, bez záliby, dokonce bez úcty. Já se zkoušela obelstít. Když byl necitlivý nebo sobecký nebo hrubý, hledala jsem pro to omluvy. Připomínala jsem si, jak je duchaplný, jak hezký, jak zábavný, jaký je báječný milenec. To všechno byl. To všechno je. Řekla jsem si, že by bylo nerozumné klást na Gerarda ta malicherná měřítka jako na ostatní. A já ho milovala. Když milujete, nesoudíte. A teď ho nenávidím. Nevěděla jsem, že dovedu nenávidět, skutečně nenávidět jiného člověka. Je to jiné než nenávidět věc, politickou víru, filozofii, sociální zlo. Je to tak koncentrované, tak fyzické, jsem z toho nemocná. Má nenávist je to poslední, nač večer mys
lím, a první, s čím se každé ráno probouzím. Ale to je špatné, je to hřích. Musí to být špatné. Cítím, že žiju ve smrtelném hříchu a nemohu dostat rozhřešení, protože nemohu přestat nenávidět.“

Dauntsey zavrtěl hlavou: „Já nemyslím v takových pojmech, hřích, rozhřešení. Ale nenávist je nebezpečná. Obrací spravedlnost naruby.“

„Ach, spravedlnost! Od spravedlnosti jsem toho nikdy moc nečekala. A nenávist ze mě udělala otravnou osobu. Nudím sama sebe. Vím, že nudím i vás, milý Gabrieli, ale vy jste jediný, s kým můžu mluvit. A někdy, třeba dnes, cítím, že musím mluvit, jinak bych mohla zešílet. A vy jste tak moudrý, aspoň máte takovou pověst.“

Poznamenal suše: „Je snadné získat pověst moudrého. Stačí žít dlouho, mluvit málo a ještě míň konat.“

„Ale když mluvíte vy, stojí za to vás poslouchat. Gabrieli, řekněte mi, co mám udělat?“

„Abyste se ho zbavila?“

„Abych se zbavila té bolesti.“

„Jsou obvyklé prostředky: pití, drogy, sebevražda. První dva vedou ke třetímu, je to jen pomalejší, dražší, víc ponižující cesta. To neradím. Nebo ho můžete zavraždit, ale ani to neradím. Ve své fantazii to proveďte co nejdůmyslněji, ale ve skutečnosti ne. Pokud nechcete hnít deset let ve vězení.“

„Vydržel byste to?“

„Deset let ne. Možná bych vydržel tři, ale víc ne. Jsou lepší cesty, jak čelit bolesti, než smrt, ať jeho nebo vaše. Řekněte si, že bolest je součást života, cítit bolest znamená být naživí^ Závidím vám. Kdybych mohl cítit takovou bolest, mohl bych být ještě básníkem. Nalezněte sama sebe. Nejste o nic míň lidská bytost, protože vás jeden sobecký, namyšlený, necitlivý mužský nechce milovat. Copak vaši cenu určuje jediný muž, ještě k tomu Gerard Etienne? Připomeňte si, že jediná moc, kterou nad vámi má, je moc, kterou mu dáváte. Vezměte mu ji a zmizí i pocit urážky. Pamatujte, Frances, nemusíte zůstat u firmy. A neříkejte mi, že v nakladatelství Peverell nějaký Peverell vždycky byl.“

„Od roku 1792 ano, ještě předtím, než jsme se přestěhovali do Innocent House. Tatínek by nechtěl, abych byla poslední.“

„Někdo musí být poslední, někdo bude. Ke svému otci máte v životě jisté povinnosti, ale to skončilo s jeho smrtí. Nemůžeme být vazaly mrtvých.“

Jakmile ta slova vyřkl, už jich litoval, protože napůl čekal, že se zeptá: „A co vy? Nejste otrokem mrtvých, vaší ženy, vašich ztracených dětí?“ Rychle pokračoval: „Co byste chtěla dělat, kdybyste si mohla svobodně vybrat?“

„Asi pracovat s dětmi. Možná jako učitelka na základní škole. Vystudovala jsem to. Myslím, že by mi k zaškolení stačil jeden rok. A pak bych asi chtěla pracovat na venkově nebo v malém venkovském městě.“

„Tak to udělejte. Můžete si svobodně vybrat. Ale neodcházejte hledat štěstí. Najděte si tu pravou práci, to pravé místo, ten pravý život. Štěstí přijde, budete-li mít štěstí. Většina z nás ho svůj díl dostane. Někteří víc než jiní, většinou je ale koncentrováno do krátkého časového úseku.“

Řekla: „Divím se, že necitujete Blakea, tu báseň o tom, jak radost i bolest jsou jemně spředeny, pro božskou duši oděv určený. Jak to je?

‚Člověk byl stvořen pro radost i žal, a ten, kdo si to k srdci vzal, bezpečné kráčí tímto světem dál‘

Jenže vy nevěříte v božskou duši, viďte?“

„Ne, to by byl určitě sebeklam.“

„Ale vy kráčíte světem bezpečně. A rozumíte nenávisti. Myslím, že jsem vždycky věděla, že nenávidíte Gerarda.“

Zavrtěl hlavou: „Ne, to se mýlíte, Frances. Ne že bych ho nenáviděl. Necítím k němu nic, vůbec nic. A proto jsem mnohem nebezpečnější, než kdy můžete být vy. Co kdybychom radši začali hrát?“

Vyndal z rohové skříně těžkou šachovnici, Frances posunula stůl mezi křesla a pak mu pomohla rozestavit figurky. Natáhl k ní zavřenou pěst, aby si vybrala černou nebo bílou, a řekl: „Myslím, že byste mi měla dát pěšáka, jako daň mládí starému člověku.“

„Nesmysl, minule jste mě porazil. Hrajeme nastejno.“

Překvapila sama sebe. Jindy by ustoupila. Byl to malý akt sebepotvrzení a viděla, jak se usmál, když ztuhlými prsty začal stavět figurky.

Kapitola 6

Slečna Blackettová jezdila každý večer domů do Weaveťs Cottage ve West Marlingu v Kentu, kde posledních devatenáct let bydlela se svou starší ovdovělou sestřenicí Joan Willoughbyovou. Jejich vztah byl láskyplný, ale nikdy nebyl citově příliš silný. Paní Willoughbyová byla provdána za penzionovaného duchovního, a když tři roky po svatbě zemřel, což podle soukromého názoru slečny Blackettové bylo zrovna tak dlouho, jak to oba manželé mohli vydržet, jeho vdově připadalo přirozené pozvat sestřenici, aby opustila neuspokojivý nájemní byt v Bayswateru a přestěhovala se k ní. Hned zpočátku těch devatenácti let společného života se ustanovila rutina, spíš se vyvinula, než aby ji plánovaly, která je obě uspokojovala. Joan vedla dům a starala se o zahradu, Blackie o nedělích vařila hlavní jídlo, které vždycky v jednu hodinu rychle snědly, a tato povinnost ji zprostila ranních bohoslužeb, třebaže ne večerních. Byla to
Blackie, která vstávala první, donesla sestřenici ranní čaj a v půl desáté večer vařila ovomaltinu nebo kakao. Dovolenou trávily společně, po dva poslední týdny v červenci, obvykle v zahraničí, protože ani jedna z nich neměla nikoho bližšího. Každý červen se těšily na wimbledonský tenisový šampionát a občas si o víkendu dopřály návštěvu koncertu, divadla nebo galerie. V duchu, ale ne nahlas, si říkaly, že mají štěstí.

Domek Weaveťs Cottage stál na severním konci vesnice. Původně to byl dvojdomek, přestavěný v padesátých letech do jediného obydlí rodinou s jasnými představami o tom, v čem spočívá půvab venkova. Tašky na střeše nahradily rákosové došky, z nichž vyhlížela tři mansardová okna jako prodloužené oči; obyčejná okna byla opatřena příčlemi a přibyla veranda, v létě porostlá popínavými růžemi a plamínkem. Paní Willoughbyová domek milovala a jestliže díky děleným oknům byl obývák tmavší, než by se jí v ideálním případě zamlouvalo, a některé dubové trámy nevypadaly moc autenticky, nikdy I tyto vady veřejně nepřiznala. Domek se svým neposkvrněným doškem a zahradou se objevoval v příliš mnoha kalendářích, byl příliš často fotografován návštěvníky, než aby ji znepokojovaly drobnosti architektonické integrity. Hlavní část zahrady byla vepředu a tady paní Willoughbyová trávila většinu svého | vol
ného času, plela, sázela a zalévala zahradu, která byla ve West Marlingu považována za nejimpozantnější, a byla určena pro potěšení kolemjdoucích a zároveň pro radost obyvatelek domku.

„Snažím se, aby tu bylo něco zajímavého po celý rok,“ vysvětlovala lidem, kteří se zastavili a obdivovali ji, a v tom měla rozhodně úspěch. Byla to rozená zahradnice s velkou představivostí. Rostliny v její péči prospívaly a měla instinkt pro rozmístění barev i hmoty. Domek byl třeba méně autentický, ale zahrada byla bezesporu anglická. Byl tam malý trávník s moruší, která byla na jaře obklopena krokusy, sněženkami a později žlutými zvonky narcisů. Záhony vedoucí k verandě v létě přímo překypovaly záplavou barev a vůní, zatímco bukový živý plot, sestříhaný tak nízko, aby nezakrýval pohled na krásu zahrady, byl živoucím symbolem míjejících ročních dob od prvních tuhých, nesmělých pupenů ke zlaté a rudé podzimní nádheře.

Vracela se z měsíčního zasedání rady farnosti s rozjasněnýma očima, plná energie. Některé lidi, uvažovala Blackie, by pravidelné šarvátky s vikářem o jeho zaujatosti pro novou liturgii a jeho dalších menších prohřešcích deprimovaly; Joan šly zřejmě k duhu. Usadila se s tlustými stehny kus od sebe, popotáhla si tvídovou sukni, pevně se opřela nohama o stůl, na němž trůnil závin, a nalila dvě sklenky amontillada. Mezi silnými bílými zuby zachroupal suchar a broušená sklenice s tenkou nožkou jako by jí přímo sedla do dlaně.

„Teď k tomu ještě přibyl jazyk, prosím tě. Chce na příští večerní mši zpívat ‚Nocí pochyb a žalu‘ s textem ‚Člověk člověku ruku podá na pochodu nocí zlou‘. Brzy mu to zarazím, bohudíky mě podporuje pan Higginson. Můžu tomu člověku odpustit cenu jeho slaniny i to, jak nechává tu svou starou prašivou kočku sedět na okně na balíčku ovesných vloček, když jedná v zájmu farnosti, což, abych byla spravedlivá, on obvykle dělá. Slečna Matlocková navrhuje ‚Sestra sestře ruku podá‘.“

„Co je na tom špatného?“

„Nic, jenom že to autor nenapsal. Měla jsi pěkný den?“

„Ne. Nebyl to pěkný den.“

Ale paní Willoughbyová byla myšlenkami stále u své schůze. „Mně se ta píseň moc nelíbí. Nikdy se mi nelíbila. Nevím, co na ní slečna Matlocková vidí. Asi je v tom nostalgie. Vzpomínky na dětství. Pochyb a žalu není v naší obci moc. Je moc dobře krmená. Moc blahobytná. Ale přišly by, kdyby vikář zkusil v osm ráno o nedělích vynechat svaté přijímání z roku 1662. Pak by byla ve farnosti spousta pochyb a žalu.“

„Navrhl to?“

„Ne tolika slovy, ale dává pozor na to, kolik lidí chodí. Musíme být ve střehu a pilně docházet. Uvidím, jestli se mi podaří popíchnout některé vesničany. Všechno to dělá Susan, jak jinak. S tím člověkem by byla úplně jiná domluva, kdyby ho pořád nepopichovala jeho žena. Hovoří o tom, že odejde, aby se školila na diakonát. Za pár let si ženské budou světit kněze samy. Asi by se oba lip hodili do nějaké farnosti ve větším městě. Tam by si mohli vzít ty svoje bendža a kytary a lidem by se to snad i líbilo. Jakou jsi měla cestu?“

„Docela dobrou. Lepší večer než ráno. Na Charing Cross jsme přijeli o deset minut později, to ten den špatně začal. A byl ten pohřeb Sonie Clementsové. Pan Gerard tam nepřišel. Že prý má moc práce. Asi nebyla moc důležitá. Za těchhle podmínek jsem tam samozřejmě musela zůstat.“

Joan řekla: „No, není se co divit. V krematoriu je to vždycky depresivní. Můžeš mít určité uspokojení z dobře vedeného pohřbu do země, ale z kremace ne. Což mi připomíná, že vikář vlastně navrhl, abychom použili Knihu alternativních bohoslužeb, až bude příští úterý pohřbívat starého Merryweathera. Brzy mu to zarazím. Panu Merryweatherovi bylo osmdesát devět a víš, jak nenáviděl změny. Určitě si nepomyslel, že nebude mít řádný křesťanský pohřeb podle knihy z roku 1662.“

Když se minulé úterý Blackie vrátila domů se zprávou o sebevraždě Sonie Clementsové, Joan to přijala překvapivě klidně. Blackie si řekla, že by ji to nemělo udivovat. Sestřenice ji často mátla neočekávanou reakcí na novinky a události. Rozběsnila se nad malými domácími příhodami, větší tragédie brala se stoickým klidem. A nedalo se ani čekat, že se jí tahle tragédie nějak dotkne. Soniu Clementsovou neznala, nikdy ji ani neviděla.

Když Blackie přišla s tou novinou, dodala: „Neprobírala jsem to s mladšími zaměstnanci, samozřejmě, ale je mi jasné, že v nakladatelství panuje všeobecný názor, že se zabila, protože ji pan Gerard vyhodil. Určitě to neudělal moc taktně. Napsala dopis na rozloučenou, ale o ztrátě zaměstnání tam nebyla zmínka. Lidi si přesto myslí, že by tu ještě byla, nebýt pana Gerarda.“

Joan zareagovala ihned. „Ale to je směšné. Dospělé ženy se nezabíjejí, když dostanou výpověď. Kdyby měla být ztráta zaměstnání důvodem k sebevraždě, museli bychom kopat hromadné hroby. Bylo to od ní velmi neuvážené, velmi bezohledné. A když už se musela zabít, měla to provést někde jinde. Vždyť jsi ji v tom malém archivu mohla najít i ty. To by nebylo nic příjemného.“

Blackie prohlásila: „Nebylo to nic příjemného pro Mandy Priceovou, naši novou písařku, ale musím říct, že to přijala velmi chladnokrevně. Některá dívka by dostala hysterický záchvat.“

„Nemá smysl propadat hysterii nad mrtvým. Mrtví ti nemůžou uškodit. Bude mít štěstí, jestli v životě neuvidí nic horšího.“

Blackie upila sherry a vrhla přimhouřený pohled přes stůl na svou sestřenici, jako by ji poprvé pozorovala nezaujatě. Robustní tělo, skoro bez pasu, pevné nohy se začínajícími křečovými žílami nad překvapivě pěknými kotníky, husté vlasy, kdysi kaštanové, teď jen nepatrně šedivé, které nosila v těžkém uzlu (ten účes nezměnila od té doby, co ji Blackie poznala), bodrou, ošlehanou tvář. Rozumnou tvář, řekli by lidé. Rozumnou tvář pro rozumnou ženu, jednu ze skvělých hrdinek Barbary Pymové, ovšem bez jemnosti či zdrženlivosti těchto hrdinek; používala tvrdou laskavost na problémy vesnice od pohřbů k neposlušným klukům na kůru, její život měl přesná pravidla pro radosti i povinnosti jako liturgický rok, který mu dodával tvar a smysl. I život Blackie míval tvar a smysl. Blackie se teď zdálo, že nemá kontrolu nad ničím, nad svým životem, nad prací, nad city, že si její podstatnou část vzal s sebou do hr obu Henry Peverell.

Náhle řekla: „Joan, já myslím, že už nemůžu zůstat u Peverellů. Gerard Etienne je čím dál víc nesnesitelný. Nesmím mu ani přepojovat jeho osobní hovory. Bere si je na přímé lince ve své kanceláři. Pan Peverell nechával naše dveře pootevřené, dával mezi ně toho vycpaného hada, Syčícího Sida. Pan Gerard je má zavřené a za skleněnou přepážku dal vysokou skříň, aby měl větší soukromí. Není to zrovna ohleduplné, obírá mne o světlo. A teď se čeká, že tam k sobě vezmu tu novou externí písařku, Mandy Priceovou, ačkoliv jí veškerou práci má dávat Emma Wainwrightová, osobní asistentka slečny Claudie. Měla by sedět u Emmy. Teď co pan Gerard posunul přepážku, je moje kancelář stísněná i pro jednoho. Pan Peverell by nikdy nesouhlasil s přepážkou, která vede jídelnou přes okno a štukovaný strop. Byla mu proti mysli a bojoval proti ní už tenkrát, když se ty úpravy prováděly poprvé.“

Její sestřenice se zeptala: „Nemohla by něco podniknout jeho sestra? Proč si s ní nepromluvíš?“

„Nerada si stěžuju, zvlášť ne jí. A co by mohla udělat? Pan Gerard je hlavní ředitel a předseda. Ruinuje firmu a nikdo se mu nepostaví. Ani si nejsem jistá, jestli vůbec někdo chce, možná kromě slečny Frances, a tu on poslouchat nebude.“

„Tak odejdi. Nemusíš tam pracovat.“

„Po sedmadvaceti letech?“

„To je na jakoukoli práci dost, řekla bych. Běž dřív do důchodu. Platíš si pojištění od té doby, co je starý pan Peverell založil. Tenkrát jsem si říkala, že je to velmi moudré. Radila jsem ti to, jestli si vzpomínáš. Nedostaneš samozřejmě plnou penzi, ale něco určitě. Nebo si můžeš najít pěknou práci na půl úvazku v Tonbridgi. S tvou kvalifikací to nebude nic těžkého. Ale proč pracovat? Zvládneme to. A ve vesnici je plno práce. Nikdy jsem nedopustila, aby tě využívala farnost, když jsi byla ti Peverellů. Jak jsem řekla vikářovi – má sestřenice je osobní sekretářka a tráví celý den psaním na stroji. Je nespravedlivé očekávat, že to bude dělat ještě po večerech a o víkendech.

Považovala jsem za nutné tě ochránit. Ale když půjdeš do penze, bude to jiné. Geoffrey Harding si stěžuje, že sekretářské práce pro radu nestíhá. Mohla bys je pro začátek převzít. A pak je tady Literární a historická společnost. Ti budou jistě také potřebovat nějakou kancelářskou práci.“

Ta slova a život, který stručně popisovala, Blackie vyděsily. Bylo to jako by ji v těch několika obyčejných větách Joan odsuzovala na doživotí. Uvědomila si poprvé, jak nedůležitou roli v jejím životě hrál West Marling. Ne že by tu vesnici neměla ráda; řady dost jednotvárných domků, zpustlý trávník u páchnoucího rybníčku, moderní hospoda, která se neúspěšně pokoušela vypadat jako ze sedmnáctého století, s plynovým krbem a na černo natřenými trámy, dokonce ani kostelík se špičatou vížkou v ní nebudily žádný cit, natož tak silný jako nelibost. Byla ráda, když se večer vracela do Weaveťs Cottage, do jejího pohodlí a pořádku, do nenáročné společnosti své sestřenice, k dobrým, pěkně naservírovaným jídlům, v zimě k dříví vonícímu v krbu, za letních večerů k nápojům na zahradě. Měla ráda ten kontrast mezi venkovským mírem a podněty a úkoly kanceláře, kypícím životem na řece. Někde ží
t musela, když to nemohlo být s Henrym Peverellem. Ale teď si uvědomila, v náhlém jasném okamžiku, že život ve West Marlingu by pro ni byl bez její práce nesnesitelný.

Viděla svůj život jako řadu nespojitých obrazů, které se před ní rozprostřely, promítaly se na plátno duše v neúprosném sledu; hodiny, dny, týdny, měsíce, roky, nenaplněné, předvídatelné monotónnosti. Drobné domácí práce, které jí budou dodávat iluzi užitečnosti, pomoc na zahradě pod Joaniným vedením, sekretářské práce nebo psaní na stroji pro místní kongregaci nebo pro literární spolek, o sobotách nákupy v Tonbridgi, svaté přijímaní a večerní mše o nedělích, plánování výletů, které by byly zlatým hřebem celého měsíce – ne dost bohatá na to, aby utekla, bez výmluvy, aby útěk ospravedlnila, bez toho, že by měla kam utéct. A proč by měla chtít utíkat? Tenhle život její sestřenice považovala za uspokojující a psychologicky vyhovující, měla své bezpečné místo ve vesnické hierarchii, domek byl jejím nepochybným vlastnictvím, zahrada neustálým zájmem a radostí. Většina lidí si myslela, e ona, Blackie, má štěstí, že jej může sdílet, bydlet bez nájmu (to se ve vesnici jaksi instinktivně vědělo) v krásném domově, ve společnosti své sestřenice. Bude méně váženou z těch dvou, méně oblíbenou, je chudá příbuzná. Její práce, jíž ve vesnici stěží rozuměli, ale jejíž význam Joan pilně zveličovala, jí dodávala důstojnost. Práce s sebou nesla důstojnost, postavení, význam. Copak se právě proto nehrozili lidé nezaměstnanosti, nenesli proto někteří muži tak těžce odchod do důchodu? A nemohla by si najít něco, co Joan popsala jako „pěknou práci na půl úvazku“ v Tonbridgi. Věděla, co to znamená: pracovat v kanceláři s napůl vyškolenými děvčaty, co přišla rovnou ze školy, mají zájem jen o mužské, nevrazily by na ni pro její výkonnost nebo ji litovaly pro její příliš zřejmé panenství. Jak by se mohla snížit k takovéhle práci, ona, která bývala osobní důvěrnou asistentkou Henry ho Peverella?

Seděla bez hnutí, před sebou napůl vypitou sklenku sherry a hleděla do její medové záře jako zhynotizovaná, srdce jí hlasitě bušilo, hlas nezvučně volal: „Miláčku, proč jsi mě opustil? Proč jsi musel umřít?“

Sotva ho někdy viděla mimo kancelář, nikdy nebyla pozvána do jeho bytu v čísle 12 a nikdy ho nepozvala do Weaveťs Cottage, ani s ním nemluvila o svém soukromém životě. A přesto byl po sedmadvacet let středem její existence. Strávila s ním víc svých bdělých hodin než s kterýmkoli jiným člověkem. Pro ni byl vždycky pan Peverell, on ji před ostatními oslovoval „slečno Blackettová“, a když byli sami, „Blackie“. Nepamatovala se, že by se jí někdy dotkly jeho ruce od onoho prvního setkání, kdy jako stydlivá čerstvá absolventka školy pro sekretářky přišla do Innocent House na pohovor a on vstal s úsměvem od psacího stolu, aby ji pozdravil. Z psaní na stroji i těsnopisu už ji vyzkoušela sekretářka, která od něj odcházela, protože se vdávala. Teď, když se dívala do té hezké, inteligentní tváře a do jeho neuvěřitelně modrých očí, věděla, že tohle je poslední zkouška. O práci jí toho řekl málo – ale pr
oč také? Slečna Arkwrightová jí už sdělila, co se od ní očekává za hrdinství – on se jí jen zeptal na cestu a řekl: „Máme loď, která některé zaměstnance vozí do práce. Může vás nabrat v přístavu Charing Cross a přivézt vás po Temži – tedy pokud se nebojíte vody.“

A jí bylo jasné, že tohle je prubířský kámen, že tu práci nedostane, nebude-li mít ráda řeku. „Ne,“ řekla, „nebojím se vody.“

Potom už mluvila málo, téměř nesouvisle, při pomyšlení na to, že bude denně chodit do tohohle třpytivého paláce. Na konci pohovoru řekl: „Jestli myslíte, že byste tu mohla být šťastná, dáme si oba dva měsíc na zkoušku.“

Na konci měsíce neřekl nic, ale ona věděla, že nic nemusí říkat. Byla s ním do té doby, než zemřel.

Vzpomínala na to ráno, kdy dostal infarkt. Je to skutečně osm měsíců? Dveře mezi jejich kancelářemi byly jako vždy pootevřené, tak to měl rád. Sametový had se vzorovaným hřbetem a rudým rozeklaným jazykem ležel stočený na podlaze. Zavolal jednou, ale tak chraptivým a přidušeným hlasem, že sotva připomínal lidský, a ona si nejdřív pomyslela, že slyší nějakého lodníka z řeky. Až za pár vteřin si uvědomila, že tenhle rozkřáplý cizí hlas volá její jméno. Vyskočila ze židle, slyšela, jak se převrhla na podlahu, v okamžiku stála nad ním a polekaně na něj shlížela. Ještě seděl na židli, ztuhlý, neodvažoval se pohnout, držel se za paže, až mu zbělely klouby, oči vypoulené, na čele mu vyrazily lesklé kapičky potu. Zasípěl: „Ta bolest, ta bolest! Zavolejte doktora!“

Nevšimla si telefonu na jeho stole a běžela do své kanceláře, jako by jenom z tohoto známého místa mohla situaci řešit. Zalistovala v telefonním seznamu, pak si vzpomněla, že má číslo v malém notesu ve stole. Spěšně otevřela zásuvku a zahrabala v ní, snažila se vzpomenout si na jméno, zoufale se chtěla vrátit k té hrůze na židli, ale bála se toho, co by tam mohla najít, věděla, že musí přivolat pomoc, že ji musí přivolat rychle. Pak si vzpomněla. Jistěže, ambulance. Musí zavolat ambulanci. Vyťukala telefonní číslo, ozval se autoritativní hlas, sdělila mu, co bylo třeba. Naléhavost a strach v jejím hlase je musely přesvědčit. Ambulance vyrazila.

Vzpomínala si, co se dělo, ne v jednom sledu, ale v řadě nespojitých, ale živých obrazů. Ve dveřích jeho kanceláře měla čas jen zahlédnout Frances Peverellovou, která vedle něj bezmocně stála, než k ní přistoupil Gerard Etienne, pevně zavřel dveře a řekl: „Nikoho dalšího tady nechceme. Potřebuje vzduch.“

Bylo to první ze všech odmítnutí, která pak přišla. Pamatovala si zvuky, když ho ošetřovali zdravotníci, otočil hlavu, když ho kolem ní nesli, přikrytého červenou dekou; zvuk vzlyků, možná to byly její vzlyky; ticho kanceláře, prázdné tak jako ráno, když přišla před ním, nebo večer, když odcházel dřív než ona, ale teď navždy, navěky zbavenou všeho, co jí dávalo smysl. Nikdy už ho neviděla. Chtěla ho navštívit v nemocnici a ptala se Frances Peverellové, kdy by se to hodilo, ale ta jí řekla jen: „Je stále na intenzivní péči. Smí tam jen rodina a společníci. Je mi líto, Blackie.“

Zprávy byly nejdřív příznivé. Bylo mu lip, mnohem lip. Doufali, že ho brzy pustí z jednotky intenzivní péče. A pak, čtyři dny po tom prvním, utrpěl druhý, silný infarkt a zemřel. Při obřadu seděla v kapli až ve třetí řadě mezi ostatními zaměstnanci. Nikdo jí nekondoloval; proč také? Nepatřila k oficiálním pozůstalým, nebyla z rodiny. Když před kaplí pozorovala věnce truchlících pozůstalých, nemohla si pomoci a omdlela. Claudia Etiennová na ni vrhla kosý pohled, v němž se mísil údiv a podráždění, jako by chtěla říct: „Když se může ovládnout jeho dcera a jeho přátelé, proč ne vy?“ Žal byl projevem špatného“ vkusu, nevhodný jako její věnec, tak nápadný mezi jednoduchými řezanými květinami od rodiny. Vzpomněla si, jak Gerard Etienne prohodil ke své sestře: „Panebože, ta Blackie to přehnala. Za ten věnec by se nemusel stydět šéf newyorské mafie. Co to zkouší, to si mají všichni myslet, že b
yla jeho milenkou?“ A den poté na malém soukromém obřadu vhodili společníci jeho popel do Temže z terasy Innocent House. Nepožádali ji, aby se zúčastnila, ale Frances Peverellová za ní přišla do kanceláře a řekla: „Možná byste za námi mohla přijít na terasu, Blackie. Myslím, že otec by byl rád, že tam budete.“ Stoupla si úplně dozadu, aby jim nepřekážela. Oni udržovali jistý odstup jeden od druhého. Stáli u kraje terasy. Bílé rozdrcené kosti, což bylo všechno, co zbylo z Henryho Peverella, byly v plechovce, která jí připadala trapná, jako plechovka na sušenky. Podávali si ji z ruky do ruky, každý vzal hrst té drtě a hodil ji do Temže. Vzpomínala si, že byl příliv a vál ostrý vítr. Okrově hnědá řeka šplouchala do černých zdí, vlny se rozstřikovaly do kapek. Frances Peverellová měla vlhké ruce; droboučké úlomky kostí se k nim přilepily, kradmo si je pak utřela do sukně. Byla však dokonale klidná, kdy ž zpaměti recitovala verše z Cymbelina, které začínaly:

Už nečeká tě slunce zář, ni kruté zimy mráz, tvůj světský úděl skončen je, nicotě hledíš v tvář.

Blackie se zdálo, že se zapomněli dohodnout na pořadí řečníků, takže nastalo krátké ticho, než James de Witt přikročil blíž ke kraji terasy a vyřkl slova z apokryfu. „Duše spravedlivých jsou v rukou božích, a tam se jich nižádná trýzeň nedotkne.“ Pak z dlaní nechal splynout svou porci popele, jako by počítal každé jednotlivé zrnko.

Gabriel Dauntsey přečetl báseň Wilfreda Owena, která jí byla nepovědomá, ale pak ji poznala a trochu se podivila, že vybral právě ji.

Jsem duch nábřeží Shadwell Stair, jenž osamělé chodce leká, jsem stín, jenž přišel z nedaleka, a vychází vždy s večerem.

Tělo však silné, chladné mám, oči jak drahokamy v tváři tisíci světel vždycky září, když na svou Temži vyplouvám.

Claudia Etiennová měla nejkratší příspěvek, byly to jen dva řádky:

To nejhorší, co se nám může stát, je dlouhá noc, v níž věčné budem spát.

Odrecitovala je nahlas, ale dost rychle, s prudkostí, která naznačovala, že s celou tou fraškou nesouhlasí. Po ní promluvil Jean-Philippe Etienne. V nakladatelství ho neviděli od té doby, co odešel do penze, bylo to před rokem, jeho řidič ho přivezl ze vzdáleného domu na essexském pobřeží, přijel těsně předtím, než měl začít obřad, a odjel okamžitě poté, aniž se zdržel na studený oběd, který byl připraven v zasedací místnosti. Ale jeho řeč byla nejdelší, četl ji nevýrazným hlasem, přitom se přidržoval zábradlí. De Witt jí potom řekl, že to byl úryvek z úvah Marka Aurelia, ale tehdy se Blackie vtiskla do mysli jen krátká pasáž:

Všechny věci tělesné jsou jako řeka a věci duše jako sen a pára, život je válečná výprava a dočasný příbytek poutníkův, a všechna sláva po smrti upadá v zapomnění.

Gerard Etienne byl poslední. Vrhl rozdrcené kosti do vody, jako by odhazoval minulost, a pronesl slova z knihy Kazafel:

Kdo tedy bude vyvolen? Všichni, kdo žijí, mají naději. Vždyť živý pes je na tom lépe než mrtvý lev. Živí totiž vědí, že zemřou, mrtví nevědí zhola nic a nečekaje žádná odměna, jejich památka je zapomenuta. Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje.

Poté se mlčky otočili a odešli nahoru do zasedací místnosti ke svému studenému obědu a vínu. A přesně ve dvě hodiny prošel Gerard Etienne beze slova Blackiinou místností do zadní kanceláře a poprvé se posadil na židli Henryho Peverella. Lev byl mrtvý a funkci převzal živý pes.

Kapitola 7

Po pohřbu Sonie Clementsové odmítl James de Witt pozvání Frances, aby si přisedl k ní a Gabrielovi do taxíku, řekl jim, že se potřebuje projít a pak nastoupí do metra na stanici Golders Green. Cesta z krematoria byla delší, než očekával, ale byl rád, že je sám. Ostatní zaměstnance Peverellova nakladatelství rozvezly domů vozy pohřební služby a on se nemohl rozhodnout, co je horší, zda pozorovat napjatou, nešťastnou tvář Frances Peverellové, nebo se mačkat v přeplněném voze s uhihňanými mladými pracovnicemi, které daly přednost pohřbu před odpolední prací a jejichž jazyky, uvolněné po chmurném obřadu, by jeho přítomnost svazovala. Byla tam dokonce i nová písařka, Mandy Priceová. Ale to bylo vlastně namístě; vždyť byla při tom, když objevili mrtvou.

Obřad byl ponurá záležitost a on za to cítil vinu. Cítil vinu vždycky, a někdy uvažoval o tom, že mít tak silný pocit hříchu bez víry, jež by mohla dát rozhřešení, je nepatřičná výstřednost. Na pohřbu byla sestra slečny Clementsové, řádová jeptiška, objevila se jako zázrakem na poslední chvíli, sedla si dozadu a na konci stejně rychle zmizela, zastavila se jen na tak dlouho, aby si potřásla rukou s těmi z nakladatelství, kdo se natlačili dopředu, aby zamumlali kondolence. Předtím už napsala Claudii a požádala firmu, aby zařídila pohřeb. Mohli to zvládnout lip. Měl projevit víc zájmu, nenechávat všechno na Claudii, což fakticky znamenalo nechat to na Claudiině sekretářce.

Měl by existovat nějaký obřad pro nevěřící, pomyslel si. Možná existoval a mohli by na to přijít, kdyby si dali tu práci. Mohl by to být zajímavý a možná i lukrativní ediční počin, kniha alternativních pohřebních obřadů pro humanisty, ateisty a agnostiky, oficiální obřad vzpomínám, oslava lidského ducha bez odkazu na možnou další existenci. Když kráčel k metru v rozevlátém rozepnutém kabátě, bavil se tím, že vybíral pasáže prózy a veršů, které by se mohly hodit. De la Marovo „Pohlédni naposled na všechny krásy světa“ pro svůj nádech nostalgické melancholie. Také možná báseň Olivera Gogartyho „Non dolet“, Keatsova „Óda na podzim“, pro případ, že zemřelá osoba je stará, Shelleyho „Pro skřivánka“, jde-li o mladého zesnulého. Wordsworthovy „Verše na tinternské opatství“ pro ctitele přírody. Místo církevních zpěvů by mohly nastoupit normální písně a pomalá věta z Beethovenova Císařského koncertu“ by byla příhodný smuteční pochod. A také tu ještě byla třetí kapitola z knihy Kazatel:

Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli: Je čas rození i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá; Čas mordování a čas hojení, čas boření a čas stavení.

Mohl namíchat něco, co by se hodilo pro Soniu, třeba tam zahrnout úryvky z děl, která navrhovala a redigovala, na památku těch čtyřiadvaceti let služby firmě, to by živá Sonia považovala za příhodné. Je podivné, pomyslel si, jak důležité jsou tyhle obřady, určené přece k útěše a uspokojení potřeb živých, protože mrtvých se nemohou dotknout.

Zastavil se v supermarketu na Notting Hillu, aby si koupil dvě krabice polotučného mléka a náhradní náplň mycího prostředku, a pak se tiše vydal domů. Rupert měl zřejmě návštěvu, ze schodů zazníval hluk hlasů a hudby Doufal, že bude Rupert sám, a opět se v duchu zeptal, jak takhle nemocný člověk snese takový rámus. Ale byl to koneckonců rámus veselý a Rupert ho snesl jen po omezenou dobu. Byl to on, James, kdo pak bojoval s nevyhnutelnými reakcemi. Náhle pocítil, že nechce nikoho z nich vidět. Místo toho vešel do kuchyně, ani si nesundal kabát, udělal si hrnek čaje, pak otevřel zadní dveře, vyšel ven do tiché temné zahrady a posadil se na dřevěnou lavičku vedle dveří. Na pozdní září byl teplý večer, a jak tam seděl a tma houstla, jen sto metrů od ruchu a jasných světel Notting Hill Gate, připadalo mu, že tahle malá zahrádka je ponořená do svého ticha, vzpomínek na sladké léto i předzvěsti podzimního tlení.

Po deset let, od té doby, co mu kmotra tenhle dům zanechala, byl pro něj spolehlivým zdrojem radosti a spokojenosti. Nečekal, že zažije tak jasné, požitkářské uspokojení z vlastnictví, protože si od dětství pěstoval klamný názor, že pro něj hmotné statky, kromě jeho obrazů, nejsou důležité. Teď věděl, že jeden majetek, a to ten nejsolidnější a nejstálejší, se stal středem jeho života. Měl rád jeho prosté průčelí ve stylu regentství, okna s okenicemi, salon v prvním patře, jehož okna vedla vpředu na ulici a vzadu poskytovala pohled na zahrádky, jeho i sousedů. Měl rád nábytek z osmnáctého století, který si kmotra přivezla do domu, když ji poměrná chudoba vyhnala do téhle skromné ulice, ne zcela nóbl, spíš trochu ošuntělé. Odkázala mu všechno kromě svých obrazů a v tom se jejich vkus dost lišil, takže nelitoval. Salon byl vybaven nízkými policemi na knihy na všech zdech, nad ně si pověsil své grafiky a
akvarely. Dům si zachovával atmosféru náročné ženskosti, ale on neměl v úmyslu přebíjet ji mužským vkusem. Vracel se každý večer do malé, elegantní haly s vybledlými tapetami a vyřezávaným zábradlím na schodech s pocitem, že vstupuje do soukromého, bezpečného, těšivého světa. Ale to bylo předtím, než k sobě vzal Ruperta.

Rupert Farlow vydal svůj první román u Peverellů před patnácti lety a James si stále pamatoval na směs vzrušení a úžasu, když četl rukopis, který autor nabídl nakladatelství přímo, ne prostřednictvím agenta, byl neodborně přepsaný na nevhodném papíře a nedoprovázel ho žádný vysvětlující dopis, jen Rupertovo jméno a adresa, jako by vyzýval dosud neznámého lektora, aby rozpoznal jeho kvalitu. Jeho druhý román byl o dva roky později přijat méně jásavě, což se druhým románům často stává po fantastickém úspěchu těch prvních, ale Jamese nezklamal. Byl tu, potvrzovalo se, velký talent. A pak ticho. Ruperta už v Londýně nikdo neviděl a dopisy i telefony se nedočkaly odpovědi. Povídalo se, že je v severní Africe, v Kalifornii, v Indii. A pak se náhle objevil, ale neměl s sebou žádné nové dílo. Už nikdy nenapsal román a teď už nikdy žádný nenapíše. To Frances Peverellová se zmínila Jamesovi, že slyšela, že
Rupert umírá na AIDS a je v hospicu v západním Londýně. Nezašla tam za ním, ale James ano, a v návštěvách pokračoval. Rupert prožíval dočasnou úlevu, ale personál hospiců měl problémy, co s ním dál. Jeho byt byl nevhodný, domácí byl nesympatický, kamarádíčkování v hospicu nenáviděl. To vyplulo na povrch, aniž by si stěžoval. Rupert si nikdy nestěžoval, jen na běžné věci života. Jako by považoval svou nemoc ne za kruté a nespravedlivé postižení, ale za určený a nevyhnutelný konec, který je třeba snést a nereptat. Rupert umíral statečně a s grácií, ale pořád to byl ten starý Rupert, zlomyslný nebo posměvačný, mazaný nebo vrtošivý, mohli jste si vybrat, jak ho popsat. Váhavě, s obavou, aby si Rupert jeho nabídku špatně nevyložil, nebo mu nebyla proti mysli, navrhl, aby se Rupert nastěhoval k němu do Highgate Village. Nabídka byla přijata a před čtyřmi měsíci se Rupert nastěhoval.

Klid, starý řád i staré bezpečí zmizely. Rupert zjistil, že mu schody dělají potíže, takže James pro něj instaloval postel v salonu a Rupert trávil celé dny tam nebo v zimní zahradě, když bylo slunečno. V patře byl záchod a sprcha a malá komora, kterou James přebudoval na kuchyňku s varnou konvicí a dvojvařičem, kde si host mohl uvařit kávu či opéct sendvič. Tak tam vlastně vznikl malý samostatný byt, který Rupert převzal a kterému vnutil svou neklidnou, obrazoboreckou, uštěpačnou osobnost. Byla ironie, že dům, který byl příbytkem umírajícího, přišel o svůj klid. Neustále sem proudili návštěvníci, Rupertovi současní i staří kamarádi, jeho reflexolog, masérka, která za sebou nechávala vůni exotických olejů, otec Michael, jenž přicházel, jak Rupert říkal, vyslechnout jeho zpověď, ale na jehož péči pacient pohlížel s touž pobavenou shovívavostí, s níž přijímal ty, kdo pečovali o jeho tělesné potře
by. Přátelé tu byli málokdy, když byl James doma, kromě víkendů, i když s důkazy jejich návštěv se setkával každý večer: květiny, časopisy, ovoce, lahvičky s vonnými oleji. Klábosili, vařili kávu, dostávali pití. Jednou řekl Rupertovi: „Chutná otci Michaelovi to víno?“

„Určitě ví, jakou láhev má vzít nahoru.“

„Pak je to v pořádku.“

James nezazlíval otci Michaelovi jeho klaret, pokud ten člověk věděl, co pije.

Opatřil Rupertovi měděný zvonec, hlučný jako školní zvon, který sehnal na trhu v Portobellu, aby ho Rupert mohl povolat z hořejší ložnice, kdyby v noci potřeboval pomoc. Spal teď špatně, napůl očekával to hlučné zvonění a v polospánku slyšel rachot vozů s mrtvými v Londýně stíženém morem, naříkavé volání „Vyneste své mrtvé.“

Pamatoval si každé slovo z jejich rozhovoru před dvěma měsíci, Rupertovy pozorné ironické oči, jeho usměvavou tvář, slova, kterým se nechtělo uvěřit.

„Říkám ti jen fakta. Gerard Etienne věděl, že má Eric AIDS, a zařídil, abychom se seznámili. Nestěžuju si, ani zdaleka. Byla to věc mé volby. Gerard nás dva do postele nenacpal.“

„Je škoda, že sis tu volbu neověřil.“

„Ale jo. Jenže jsem o tom moc nepřemýšlel. Ty jsi Erika neznal, viď? Byl krásný. To je moc málo lidí. Jsou přitažliví, hezcí, sexy, pohlední, všechna ta obvyklá adjektiva, ale ne krásní. Ale Eric byl. Já kráse nikdy nemohl odolat.“

„A to bylo všechno, co jsi chtěl po milenci, fyzickou krásu?“

Rupert ho napodobil, oči i hlas se lehce vysmívaly.

„To bylo všechno, co jsi chtěl po milenci? Prosím tě, Jamesi, v jakém světě to žiješ, co jsi to za člověka? Ne, to nebylo všechno, co jsem chtěl. Chtěl. Minulý čas, všímám si. Mohl bys být trochu citlivější a dávat si pozor na gramatiku. Ne, to nebylo všechno. Chtěl jsem někoho, kdo by mě taky baštil a taky to uměl v posteli. Neptal jsem se Erika, jestli má radši jazz nebo komorní hudbu, operu nebo balet, nebo, což je důležitější, co má rád za víno. Mluvím o touze, mluvím o lásce. Kristepane, to je jak vykládat o Mozartovi hluchému. Podívej, necháme to při tomhle: Gerard Etienne nás dal úmyslně dohromady. V době, kdy věděl, že má Eric AIDS. Možná doufal, že se staneme milenci, možná mu to bylo fuk. Možná se jen bavil. Já nevím, o co mu šlo. Je mi to jedno. Vím, o co šlo mně.“

„A Eric věděl, že má nakažlivou nemoc, a neřekl ti to? Jak to, proboha?“

„No, nejdřív ne. Řekl mi to až pak. Já ho neobviňuju, a ty si taky nech své morální soudy. Nevím, co si myslel Já neslídím svým přátelům v duši. Možná chtěl mít parťáka na poslední míli, než se vydá na cestu do věčného ticha.“ Dodal: „Odpouštíš svým přátelům?“

„Odpuštění je slovo, které se mezi přáteli moc nepoužívá. Ale taky mě nikdo z přátel nenakazil smrtelnou chorobou.“

„To jistě ne, můj drahý Jamesi, ale tys jim k tomu ani nedal šanci, že ne?“

Kladl Rupertovi otázky s nezaujatou vytrvalostí zkušeného vyšetřovatele, potřeboval z něj dostat pravdu, zoufale se ji chtěl dozvědět. „Jak můžeš tvrdit, že Etienne o Erikově nemoci věděl?“

„Jamesi, nezkoušej tu na mně křížový výslech. Mluvíš jako prokurátor. A máš rád eufemismy, viď? Věděl to, protože mu to Eric řekl. Etienne se ho zeptal, kdy může čekat další knihu. Peverell se na jeho prvním cestopise docela napakoval. Etienne ho dostal dost levně a zřejmě doufal v další věc za stejných podmínek. Eric mu řekl, že už žádná nebude. Že na to nemá energii ani náladu. Měl totiž pro zbytek života jiné plány.“

„A ty zahrnovaly tebe.“

„To byla náhoda. Bylo to dva týdny po tomhle rozhovoru, co Etienne uspořádal výlet na parníku. To je samo podezřelé, nezdá se ti? Něco takového k Etiennnovi zrovna moc nejde. Bafat po staré Temži, zkontrolovat hráz proti záplavám, pak zpátky proti proudu, s lososovými chlebíčky a šampaňským. A vůbec, jak se ti podařilo ulít se z toho?“

„Byl jsem ve Francii.“

„Aha. Tvůj druhý domov. Je zvláštní, jak byl starý Etienne celá ta léta spokojený mimo svou vlast. Gerard a Claudia tam taky nejezdí, nebo jo? Člověk by si myslel, že by se občas měli I podívat na místa, kde jejich taťka s kamarády jukali na Němce zpoza skal. Oni tam nejezdí, a ty to nemůžeš jinde vydržet. Co I tam vlastně děláš, prověřuješ ho?“

„Proč, prosím tě?“

„Jen jsem to plácl, nic jsem tím nemyslel. Každopádně, na starého Etienna se nikdy nic neprofláklo. Ten je prověřený – je to prostě pravý hrdina.“

„Vrať se k tomu parníku.“

„No, normální průběh. Rozhihňané písařky, slečna Blackettová se trochu lízla, zčervenala jak pivoňka a vybalila staropanenský fórek. Přinesla s sebou toho sametového hada, co se dává do dveří, aby pod nimi netáhlo. Říkají mu Syčící Sid. Fantastická baba. Absolutně bez humoru, až na toho hada. Jedna z holek ho pověsila přes zábradlí, že ho chce utopit, a druhá mu dávala napít šampaňského. Nakonec ho ovinuly Erikovi kolem krku, měl ho tam po celou zpáteční cestu. Ale to bylo až potom. Cestou tam jsem se ulil na příď. Eric tam stál sám, úplně tichý, jako figurína. Otočil se a podíval se na mě.“ Rupert se odmlčel a pak řekl skoro šeptem: „Otočil se a podíval se na mě. Jamesi, na to, co jsem ti právě řekl, radši zapomeň.“

„Ne, nezapomenu. Říkáš mi pravdu?“

„No jistě, jako vždycky.“

„Ne, Ruperte, vždycky ne.“

Náhle ho ze vzpomínek cosi vytrhlo. Dveře kuchyně se rozlétly a strčil do nich hlavu Rupertův kamarád. „Zdálo se mi, že slyším přední dveře. Právě odcházíme. Rupert se ptal, jestli jste se vrátil. Obvykle chodíte rovnou nahoru.“

„Jo,“ přisvědčil. „Obvykle chodím rovnou nahoru.“

„Tak co děláte tady venku?“

Zeptal se ho bez zvědavosti, ale James odpověděl: „Přemýšlím o třetí kapitole z knihy Kazatel.“

„Myslím, že vás Rupert potřebuje.“

„Už jdu.“ Zvedl se namáhavě jako stařec a odšoural se do nepořádku, tepla, exotické zpřeházené směsice, kterou teď byl jeho pokoj.

Kapitola 8

Bylo devět hodin a v horním patře řadového domu nedaleko Westbourne Grove ležela Claudia Etiennová v posteli se svým milencem.

Řekla: „Zajímalo by mě, proč je člověk po pohřbu vždycky ‚i tak vášnivý. Asi to spojení smrti a sexu má takovou sílu. Věděl jsi, že viktoriánské prostitutky své klienty obsluhovaly na hřbitovech, na náhrobních deskách?“

„Tvrdé, chladné a pochmurné. Snad měly polštáře. Mě by to nevzrušovalo. Musel bych myslet na to hnijící tělo pod sebou a nenažrané červy, kteří mu lezou do všech otvorů a ven. Miláčku, ty máš mimořádné vědomosti. Být s tebou, to se člověk pořád vzdělává.“

„Ano,“ přikývla. „Já vím.“ Zajímalo by ji, jestli on, stejně jako ona, tím nemyslel jen historická fakta. „Být s tebou,“ řekl. Ne „milovat se s tebou“.

Otočil se k ní a položil si hlavu na její ruku. „Byl ten pohřeb děsný?“

„Byl otravný a ponurý současně, hudba z pásku, rakev, která vypadala jako recyklovaná, bohoslužba, která neměla nikoho urazit, ani Boha, a kněz, který se usilovně snažil budit dojem, že se všichni účastníme něčeho, co má smysl.“

„Až přijde můj čas, chtěl bych, aby mě spálili na pohřební hranici u moře jako Keatse,“ poznamenal. „To byl Shelley.“

„Prostě básník, vždyť je to jedno. Horká noc, žádná rakev, spousta chlastu a všichni lidi plavou nazí v moři, pak tancujou kolem ohně, všechny bych šťastně zahřál. A popel by mohl spláchnout příští příliv. Myslíš, že by to někdo zařídil, kdybych si to vymínil v poslední vůli?“

„Já bych na to nespoléhala. Pravděpodobně skončíš na Golders Green jako my ostatní.“

Ložnici měl malou a skoro celou ji zabírala široká mosazná i viktoriánská postel, vysoké sloupky v rozích byly ukončeny I hlavicemi. Na ně Declan zavěsil viktoriánskou sešívanou pokrývku, místy značně sešlou. Visela nad nimi, když se milovali I ve světle noční lampičky, jako vysoký pestrý baldachýn ze zářivého hedvábí a saténu. Několik nitek hedvábí viselo dolů I a Claudii teď cosi ponouklo, aby se jich dotkla. Odřená místa byla olemována starým písmem, pavoučími značkami dávno mrtvé ruky. Valily se na ně rodinné historky, rodinné potíže a triumfy Jeho království, a jí to připadalo jako království, leželo pod nimi. Obchod i celý objekt vlastnil pan Simon – jeho křestní jméno si nezapamatovala – a horní dvě patra pronajímal Declan za směšnou sumu a stejně skrovně ho platil za vedení obchodu. Sám tam stále byl ve své černé čepičce, zdravil oblíbené zákazníky, seděl u dickensovského stolu hned za
dveřmi, ale jinak se pramálo účastnil nákupu i prodeje, třebaže kontroloval tok peněz. Přední část krámu byla zařízena pod jeho osobním dohledem, nacházel se tam výběr nejprodejnějšího nábytku, obrazů a uměleckých předmětů. V zadní části byla Declanova doména. Byl to dlouhý skleník se dvěma palmami na obou koncích, se štíhlými železnými dříky a vějířovitými listy, které se roztřásly, když po nich přejela ruka, a s plechy natřenými na zeleno. Tento dotek středozemního slunce kontrastoval s lehce kostelním ovzduším skleníku. Některé z původních nižších tabulek skleníku byly nahrazeny podivně tvarovanými kusy barevných skel ze zbořených kostelů; hlavolamy plavovlasých andělů a svatých se zlatými obroučkami, ponurých apoštolů, zlomky scény narození Páně nebo poslední večeře, domácí miniatury rukou nalévajících víno do džbánků nebo rozdávajících bochníky chleba. V příjemném nepořdku se na stolech a židlích vršily předměty, které získal Declan, a tady jeho osobní zákazníci kramařili, vykřikovali, obdivovali a objevovali.

A bylo tu co objevovat. Declan, to musela Claudia uznat, měl na věci čich. Miloval krásu, pestrost, podivnost. Měl mimořádné znalosti v oblastech, o kterých ona věděla málo. Žasla nad tím, kolik věcí znal, stejně jako nad tím, kolik toho neznal. Občas se jeho přírůstky přestěhovaly do přední části krámu a on o ně okamžitě ztratil zájem. Jeho láska k předmětům, které nabyl, byla vrtošivá. „Víš, miláčku Claudie, tohle jsem prostě musel mít. Vidíš – tohle jsem přece musel koupit!“ Rozplýval se obdivem, básnil, pásl se na každém novém přírůstku, okamžitě mu přidělil pěkné místo. Ale za tři měsíce pak předměty tajemně mizely, vystřídalo je nadšení nad dalšími věcmi. Nepokoušel se o uspořádání, předměty byly pomíchané, bezcenné s kvalitními. Staffordshireská soška Garibaldiho na koni, prasklý omáčník ve tvaru sedící postavy, mince a medaile, vycpaní ptáci pod skleněnými poklopy, senti
mentální viktoriánské akvarely, bronzové busty Disraeliho a Gladstona, těžká viktoriánská komoda, pár zlacených židlí ve stylu art deco, vycpaný medvěd, důstojnická čepice německého letce, těžce posázená odznaky.

Prohlížela si je. „Tohle budeš prodávat jako vlastnictví polního maršála Hermanna Göringa?“

Nevěděla nic o jeho minulosti. Jednou jí řekl se širokým a nepřesvědčivým irským přízvukem: „No jo, jsem jen chudej kluk z Tipperary, máma je mrtvá a táta plach“ ale ona mu nevěřila. V jeho tichém, pečlivě pěstěném hlase nebylo ani stopy po rodinném prostředí. Až by se vzali – kdyby se vzali – předpokládala, že by jí měl o sobě něco říct, a kdyby se k tomu neměl, pravděpodobně by se ho zeptala. Teď ji ale instinkt varoval, že by to bylo nemoudré, takže mlčela. Bylo těžké představit si, že v minulosti vedl běžný život s rodiči a sourozenci, školou, prvním zaměstnáním. Někdy se jí zdálo, že sám je exotický předmět, který se spontánně materializoval v tom přeplněném zadním traktu, vztahuje chtivé prsty po věcech z minulých století, ale sám nemá žádnou realitu kromě současného okamžiku.

Seznámili se před šesti měsíci, seděli vedle sebe, když došlo na střední trase metra k větší poruše. Během zdánlivě nekonečného čekání, než dostali pokyn opustit vlak a vydat se po trati, zíral do jejího výtisku Independentu, a když se jejich oči setkaly, omluvně se usmál a řekl: „Promiňte, vím, že je to nevychované, ale jsem tak trochu klaustrofobický a líp snáším takovéhle pauzy když mám co číst. Většinou mívám.“

Odpověděla: „Já už mám ty noviny dočtené. Vezměte si je. Mám v aktovce ještě knížku.“

Tak tam spolu seděli, oba četli, ani jeden nemluvil, ale ona ho intenzivně vnímala. Řekla si, že je to výsledek napětí a pocitu strachu. Když nakonec přišel pokyn, aby vystoupili, nenastala panika, ale zážitek to byl nepříjemný a pro někoho velmi děsivý. Pár vtipálků reagovalo na napětí pokusy o hrubý humor a hlasitým smíchem, ale většina lidí je snášela mlčky. Starší žena, která seděla blízko nich, očividně propadla zmatku, takže ji mezi sebou napůl vynesli a pak ji cestou po trati podpírali. Řekla jim, že má v nepořádku srdce, je astmatička a má strach, aby z prachu v tunelu nedostala záchvat.

Když došli až na stanici a nechali ji v péči jedné zdravotnice, která měla službu, otočil se ke Claudii a usmál se: „Myslím, že si zasloužíme panáka. Já tedy rozhodně. Nezajdeme někam?“

Řekla si, že nic tak nepodporuje sblížení jako sdílené nebezpečí, po němž následuje dobrý skutek, a věděla, že by teď bylo moudřejší rozloučit se a jít po svých. Místo toho souhlasila. Než se nakonec rozešli, bylo jí jasné, kde to skončí. Ale dala si načas. Nikdy si nazačala milostný poměr, aniž se předem ujistila, že se ovládá, že je víc milována, než sama miluje, že spíš způsobí bolest, než ji sama pocítí. Teď si tím tak jistá nebyla.

Asi měsíc poté, co se stali milenci, prohodil: „Co kdybychom se vzali?“

Ten návrh – sotva se dal považovat za nabídku – byl tak překvapující, že chvíli neodpovídala. Pokračoval: „Tobě to nepřipadá jako dobrý nápad?“

Přistihla se, že o tom návrhu vážně uvažuje, aniž ví, zda to není jedna z poznámek, které občas trousil a ani nečekal, že se jimi bude zabývat, očividně mu na tom nezáleželo.

Pronesla váhavě: „Jestli to myslíš vážně, odpovídám, že by to byl velmi špatný nápad.“

„Tak dobře, jen se zasnoubíme. Líbí se mi idea trvalého zasnoubení.“

„To je nelogické.“

„Proč? Starému Šimonovi se to bude líbit. Mohl bych mu říct: ‚Čekám svou snoubenku Byl by míň šokovaný, až tu zůstaneš přes noc.“

„Neprojevil nejmenší známku toho, že by byl šokovaný. Pochybuju, že by mu vadilo, kdybychom souložili v přední místnosti, pokud bychom ovšem neplašili zákazníky nebo nerozbíjeli věci.“

Ale občas se o ní starému Šimonovi zmínil jako o „své snoubence“ a ona cítila, že proti tomu označení sotva může protestovat, pokud nechce, aby oba dva vypadali jako blázni. Nechtěla celé věci dodávat důležitosti, kterou si nezasloužila. On se už o manželství nezmiňoval a ona si částí své mysli rozladěně uvědomovala, že jí to začíná vrtat hlavou.

Když toho večera přijela z krematoria, pozdravila pana Simona a šla rovnou do zadní místnosti. Declan tam prohlížel miniaturu. Ráda ho pozorovala s věcí, která ho zrovna chytila, i když mu to pak třeba nevydrželo. Byl to obrázek dámy z osmnáctého století, vystřižený živůtek a krajková vložka byly vykresleny velmi jemně, obličej pod vysokou napudrovanou parukou byl možná až příliš sladký.

Řekl: „Zřejmě to zaplatil bohatý milenec. Vypadá spíš jako kurvička než jako manželka, viď? Možná to dělal Richard Corey. Jestli ano, byl by to objev. Je ti jasné, miláčku, že jsem to musel koupit?“

„Kde jsi k tomu přišel?“

„Od ženy, která si dala inzerát, že prodá nějaké kresby. Myslela, že jsou to originály, ale nebyly. Kromě tohohle.“

„Kolik jsi za to dal?“

„Tři padesát. Vzala by si míň. Byla pěkně zoufalá. Rád rozdávám štěstí tím, že platím trochu víc, než čekají.“

„A tohle je určitě třikrát tak drahé.“

„Asi tak. Rozkošná, viď? Sama ta věcička, myslím. Má pramen vlasů zakroucený vzadu. Asi by se to nemělo dávat do přední místnosti, za chvíli to tam někdo šlohne. Starý Simon už nemá oči jako dřív.“

„Připadal mi dost nemocný. Neměl bys ho přimět, aby šel k doktorovi?“

„To nemá smysl, už jsem to zkoušel. Doktory nesnáší. Má hrůzu z toho, že ho pošlou do nemocnice, a nemocnice nesnáší ještě víc. Pro něj jsou to místa, kde lidi umírají, a on nerad myslí na umírání. To není nic divného, když celá jeho rodina zmizela v Osvětimi.“

Teď, když se od ní otočil na záda a zadíval se na vzorované hedvábí, na něž vrhala noční lampa měkký stín, řekl: „Už jsi mluvila s Gerardem?“

„Ne, ještě ne. Promluvím s ním po příští schůzi rady.“

„Podívej, Claudie, já tenhle krám chci. Potřebuju ho. Udělal jsem ho. Všechno, co se tady změnilo, jsem zavedl já. Starý Simon ho nemůže prodat někomu jinému.“

„Já vím. Musíme se postarat, aby to neudělal.“

Jak je zvláštní, pomyslela si, ta touha dávat, uspokojovat každé milencovo přání, jako by mu tím přinášela oběti, pomáhala mu od jha své lásky. Nebo tu byla hlubší iracionální víra, že si zaslouží dostat, co chce, jen kvůli tomu, že je hoden lásky? A když Declan něco chtěl, chtěl to naléhavě jako rozmazlené dítě, bez ohledů, bez důstojnosti, bez trpělivosti. Ale tohle konkrétní přání je dospělé a racionální, usoudila. Nemovitost skládající se ze dvou bytů a obchodu by za 350 000 liber byla terno. Simon chtěl prodávat a chtěl prodávat jemu, ale nechtěl moc dlouho čekat.

Zeptala se: „Nemluvil s tebou teď někdy? Jak dlouho ještě počká?“

„Chce, abych se rozhodl do konce října, ale čím dřív, tím lip. Chce odjet, vyložit své staré kosti na slunce.“

„Ale jiného kupce tak rychle nenajde.“

„Ne, ale chce to hodit na trh, jestli mu do té doby nedáme definitivní odpověď. Pak by za to ovšem chtěl víc.“

Claudia zaváhala: „Navrhnu Gerardovi, aby mě vyplatil.“

„Myslíš tvé akcie v nakladatelství Peverell? Může si to dovolit?“

„Ne bez problémů, ale bude-li souhlasit, ty peníze sežene.“

„A nemůžeš je sehnat jinak?“

Pomyslela si: Mohu prodat byt v Barbicanu a přestěhovat se sem, ale co by to vyřešilo? Řekla: „Nemám 350 000 liber volně v bance, jestli to myslíš takhle.“

Nepřestal naléhat. „Gerard je tvůj bratr. Jistě ti pomůže.“

„Nejsme si moc blízcí. Jak taky? Potom co maminka umřela, byli jsme každý na jiné škole. Skoro jsme se neviděli, než jsme oba začali pracovat v Innocent House. Koupí mé akcie, bude-li to považovat za výhodné. Jinak ne.“

„Kdy mu o ně řekneš?“

„Po schůzi rady čtrnáctého října.“

„Proč musíš čekat tak dlouho?“

„Protože pak na to bude nejlepší čas.“

Chvíli leželi mlčky.

Náhle řekla: „Víš co, Declane, pojeďme toho čtrnáctého na řeku. Co kdyby ses pro mě stavil v půl sedmé a jeli bychom lodí až k hrázi. Určitě jsi ji ještě po setmění neviděl.“

„Neviděl jsem ji vůbec. Nebude už chladno?“

„Nijak zvlášť. Vezmi si něco teplého. Já přinesu termosku s polévkou a víno. Opravdu to stojí za vidění, Declane. Ty velké pylony, co se zvedají z temné řeky a tyčí se nad tebou. Pojeď. V Greenwichi se můžeme navečeřet v hospůdce.“

„Tak jo,“ souhlasil. „Proč by ne? Přijdu. Nevím, proč si to umlouváme už teď, ale přijdu, jestli se ovšem nebudu muset setkat s tvým bratrem.“

„To ti slibuju.“

„Tak v půl sedmé v nakladatelství. Jestli chceš, můžu i dřív.“

„Dřív než v půl sedmé to nepůjde. Do té doby nebude volná loď.“

„Mluvíš o tom, jako by to bylo důležité.“

„Ano,“ řekla. „Ano, je to důležité, důležité pro nás oba.“

Kapitola 9

Gabriel odešel od Frances, hned jak dohráli, a tu partii lehce vyhrál. S výčitkami svědomí pozorovala, že vypadá velmi unaveně, a v duchu se ptala, zda nepřišel nahoru spíš ze soucitu k ní než z vlastní touhy po společnosti. Pohřeb pro něj musel být horší než pro ostatní společníky. Byl koneckonců jediný ze zaměstnanců, kterému Sonia projevovala nějakou náklonnost. Její vlastní nesmělé pokusy o přátelství Sonia lehce odrazila, jako by to, že je Peverellová, předem vylučovalo bližší vztah. Možná jediný on ze společníků cítil osobní smutek.

Hra ji duševně povzbudila a věděla, že pokud by teď šla spát, byla by výsledkem pouze jedna z těch nocí, kdy se neklidné bdění střídá s krátkými obdobími spánku a ráno je unavená, jako by vůbec nespala. V náhlém hnutí mysli vyšla do haly pro teplý zimní kabát, pak zhasla světlo, otevřela okno a vkročila na balkon. Noční vzduch voněl chladem a čistotou, do níž se mísil známý charakteristický pach vody. Chytla se zábradlí, bylo jí, jako by tkvěla odhmotněná ve vzduchu. Nad Londýnem ležela pokrývka nízkých mraků s růžovými čmouhami jako bílý obvaz, který nasákl krví města. Pak se mraky zvolna rozdělily a ona spatřila jasné modročerné nebe s jedinou hvězdou. Proti proudu řeky letěla helikoptéra jako vyšperkovaná kovová vážka. Tady její otec stával noc co noc, vždycky než šel spát. Ona měla po večeři práci v kuchyni, a když pak vešla do pokoje, který byl setmělý až na jednu nízkou lampu, spatila temný stín té tiché nehybné postavy hledící na řeku.

Přestěhovali se do čísla 12 v roce 1983, kdy se firma rozšiřovala v jednom z období relativní prosperity a v Innocent House byl potřeba další prostor pro kanceláře. Číslo 12 bylo dlouhodobě pronajaté člověku, který zrovna tehdy zemřel, což se hodilo, protože uvolnil dům, a v něm mohl být upraven byt v prvním poschodí pro ni a pro otce a v přízemí ještě jeden menší pro Gabriela Dauntseyho. Její otec přijal stěhování filozoficky, téměř je uvítal. Podezírala ho, že teprve v roce 1985, kdy se k němu po ukončení Oxfordu nastěhovala ona, začal ten byt považovat za stísněný, téměř klaustrofobický.

Její matka, která nikdy nebyla příliš odolná, zemřelí náhle a nečekaně v důsledku virového zápalu plic, když bylo Frances pět let, takže celé dětství strávila v Innocent House s otcem a chůvou. Až v dospělém věku si uvědomila, jak zvláštní byly ty dětské roky, jak nevhodný byl ten dům jako sídlo rodiny, a to i rodiny smrtí zredukované na dva členy, otce a dceru. Neměla žádnou dětskou společnost, v East Endu zbylo jen několik georgiánských náměstí, která přečkala bombardování a stala se módními enklávami pro střední třídu. Jejím hřištěm byla zářivá mramorová hala a nádvoří a tady, přestože tam bylo ochranné zábradlí, byla stále pod dozorem, nedovolili jí míč ani kolo. Ulice byly pro dítě nebezpečné a do školy v Greenwichi ji vozila Nanny Bostocková, občas také firemní loď. Malá soukromá škola v Greenwichi kladla důraz spíš na noblesu než na zvídavou inteligenci, ale poskytla jí dobré z
ákladní vzdělání. Jenže po většinu dní musela loď vozit zaměstnance do práce, takže ji s Nanny Bostockovou odvezli autem ke greenwichskému tunelu pro pěší a tam je doprovázel ještě šofér nebo otec, aby se cítily bezpečněji.

Dospělým nikdy nedošlo, že má z toho tunelu hrůzu a že by radši umřela, než by se jim s tím svěřila. Věděla od útlého dětství, že otec oceňuje nad všechny ctnosti odvahu. Kráčela mezi nimi, držela se jich za ruce s předstíranou dětskou pokorou, snažila se příliš prsty nesvírat, hlavu měla sklopenou, aby neviděli, že má pevně zavřené oči, cítila charakteristický pach tunelu, slyšela ozvěnu jejich kroků a představovala si tu ohromnou váhu vody, která se nad nimi valí, děsila se její síly, která jednou ráno poruší strop tunelu a začne prosakovat dolů, nejdřív v těžkých kapkách popraskanými dlaždicemi, pak se vevalí ohlušující vlnou, černou a smrdutou, podrazí jim nohy, bude vířit a stoupat, až pro jejich zápasící těla a křičící ústa zbude jen několik palců prostoru a vzduchu. A pak ani to ne.

O pět minut později pak vyjeli výtahem do denního světla a spatřili zářivě velkolepou budovu námořní akademie se dvěma kupolemi a pozlacenými korouhvičkami. Pro dítě to bylo jako vyjít z pekla a mít oči oslněné nebeským městem. Byla tu také plachetnice Cutty Sark s vysokými stožáry a štíhlými boky. Otec jí vyprávěl o monopolu Východoindické společnosti na obchod s Dálným východem v osmnáctém století a o tom, jak tyhle úžasné clippery, stavěné pro nejvyšší rychlost, mezi sebou závodily o to, kdo přiveze na britský trh v rekordním čase vzácný a drahý čaj z Číny a Indie.

Od neútlejších let jí otec vyprávěl historky o řece, jíž byl téměř posedlý; ohromná dopravní tepna, nekonečně fascinující, stále proměnlivá, nesla ve svém silném proudu celé dějiny Anglie. Vyprávěl jí o vorech a kocábkách prvních cestovatelů po Temži, o čtvercových plachtách římských lodí, jež vezly náklad do Londinia, o dlouhých vikinských člunech s vyřezávanými příděmi. Popisoval jí řeku v osmnáctém století, kdy byl Londýn největším přístavem světa a skladiště a přístavní hráze s loděmi s vysokými stožáry vypadaly jako les svléknutý podzimním větrem. Vyprávěl jí o nevázaném životě na nábřežích a mnoha řemeslech, která vděčila za svůj život řece – o nakladačích a vykladačích zboží, přístavních dělnících, o převoznících, kteří dopravovali zboží mezi lodí a břehem, dodavatelích lanoví a plachet, stavitelích lodí, pekařích, tesařích, krysařích na lodích, maj
itelích penzionů, zastaváren, hostinských, o obchodnících s lodními potřebami, bohatých i chudých, jejichž život závisel na řece. Popisoval jí velké události: Jindřicha VIII. v královské veslici se zlatou korunkou vezou proti proudu do Hampton Courtu, dlouhá vesla zdvižená na pozdrav; tělo lorda Nelsona se veze v roce 1806 z Greenwiche v lodi původně postavené pro Karla II.; slavnosti na řece; povodně a tragédie. Toužila po otcově lásce a uznání. Poslouchala pozorně, kladla mu ty správné otázky, instinktivně věděla, že otec čeká, že tenhle jeho zájem bude sdílet. Ale uvědomovala si, že ten klam jen přidává k její vrozené ostýchavosti a bojácnosti ještě pocit viny. Řeka ji pak děsila ještě víc, protože se nemohla smířit s jejími hrůzami, a vztah s otcem byl ještě složitější, protože byl založený na lži.

Ale vytvořila si jiný svět, a když v noci ležela ve svém přepychovém, neútulném dětském pokoji, stulila se pod dekou jako embryo a vstoupila do jeho vlídného bezpečí. V tom imaginárním životě měla sestru a bratra a žila s nimi na velké venkovské faře. Byla tam zahrada se sadem a košem na ovoce, zelenina pěstovaná na záhonech oddělených úhledným živým plotem od velkého, svěžího trávníku. Za zahradou tekl potůček, přes který děti skákaly, a stál tam starý dub se stromovým domkem, kde sedávaly a četly a chroupaly jablka. Všechny spaly v dětském pokoji, z jehož oken bylo vidět přes trávník a růžovou zahradu až ke kostelní věži, neozývaly se tam žádné chraplavé hlasy, nebyla tam cítit řeka, žádný obraz hrůzy, jen klid a mír. Byla tam také matka; vysoká, světlovlasá, v dlouhých modrých šatech a s polozapomenutou tváří, kráčela k ní přes trávník, paže vztažené, aby jí skočila do náruče, prot ože byla její nejmladší a nejmilejší.

Věděla, že dospělou náhradu za tento útěšný svět má na dosah. Mohla by si vzít Jamese de Witta a přestěhovat se do jeho půvabného domu v Hillgate Village, mít s ním děti, ty přece také chtěla. Mohla by spoléhat na jeho lásku, být si jista jeho dobrotou, vědět, že ať budou v jejich manželství jakékoli problémy, nečeká ji krutost ani odmítnutí. Mohla by se naučit ne po něm toužit, protože to nešlo ovlivnit vůlí, ale najít ve vlídnosti a jemnosti náhradu za touhu, aby sexuální život s ním časem začal být možný, třeba i příjemný, přinejmenším by byl cenou, kterou je třeba zaplatit za jeho lásku, možná i závazkem náklonnosti a vírou, že láska může časem zplodit lásku. Ale tři měsíce byla milenkou Gerarda Etienna. Po tomto divu, po tom úžasném objevu zjistila, že ani nesnese, aby se jí James dotkl. Gerard, který si ji bral jen tak mimochodem a jen tak mimochodem ji také odvrhl, ji zbavil dokonce i útěch y druhého nejlepšího.

Byla to vždycky hrůza řeky, ne její romantika nebo tajemství, co poutalo její představivost, a s Gerardovým surovým odmítnutím se jí hrůzy, o kterých myslela, že skončily s dětstvím, opět vrátily. Tato Temže byla divokým proudem hrůzy, ta řasami zarostlá ponořená brána, vedoucí do pevnosti Toweru, rána sekyry, staré schody ve Wappingu, kde přivazovali piráty ke sloupům při odlivu a nechávali je tam, dokud je třikrát nezaplavil příliv – Milost Wappingu; smrdutá lodní vězení vyplouvající z Gravesendu se svým spoutaným lidským nákladem. Dokonce říční parníky razící si cestu proti proudu, s palubami hlučícími smíchem a hemžící se výletníky v pestrých oděvech, připomínaly největší tragédii na Temži, kdy se v roce 1878 kolesový parník Princezna Alice, jenž se vracel plně naložený z výletu do Sheernessu, srazil s uhelným parníkem a zahynulo 640 lidí. Teď se jí zdálo, že slyší jejich výkřiky v kři
ku racků, a když se podívala dolů na hladinu s odrazy světel, představila si bledé obličeje utopených dětí vytržených z matčiny náruče, pluly tam jako křehké okvětní plátky v temném proudu.

Když jí bylo patnáct, otec ji vzal poprvé do Benátek. Řekl jí, že je to nejnižší věk, v němž může dítě ocenit renesanční umění a architekturu, ale ona ho tenkrát podezírala, že raději cestuje sám a že vzít ji s sebou byla povinnost, jíž se už nemohl rozumně bránit, nicméně povinnost, jež pro ně oba obsahovala určitý příslib naděje.

Byla to jejich první a poslední společná dovolená. Čekala jasné, horké slunce, vesele oblečené gondoliéry na modré vodě, nádherné mramorové paláce, čekala, že s ním bude večeřet sama v jedněch z nových šatů, které jí vybrala pro tuhle příležitost hospodyně paní Rawlingsová, a poprvé bude pít k večeři víno. Zoufale toužila po tom, aby tahle dovolená byla nový začátek. Začalo to špatně. Museli jet o školních prázdninách a město bylo přeplněné. Po celých deset dní bylo zataženo, občas pršelo, těžké kapky rozbahnily kanály, takže byly hnědé jako Temže. Zůstal v ní dojem trvalého hluku, hulákajících cizích hlasů, strachu, že otce v davu ztratí, spoře osvětlených starých kostelů, v nichž návštěvník musí pátrat po světle, aby si m posvítil na fresku, malbu, oltář. Vzduch byl těžký vůní kadidla a kyselým pachem zatuchlých mokrých šatů. Otec ji cpal před strkající se dav turistů a šept
em jí vysvětloval obrazy do brebentění v různých jazycích a naléhavých hlasů vzdálených průvodců.

Jeden obraz jí zvlášť utkvěl v paměti. Matka, která kojí dítě pod bouřlivým nebem, osamělý muž ji pozoruje. Věděla, že je v něm něco, na co by měla reagovat, nějaká záhada námětu a úmyslu, a toužila sdílet otcovo zaujetí, pronést něco chytrého, co by přinejmenším přijal tak, že by se neodvrátil v tichém nesouhlasu; na to už byla zvyklá. Vždycky v takových zlých chvílích jí vyvstala v paměti slova: „Paní už nikdy nebyla jako dřív, co se narodilo to děcko. To těhotenství ji zabilo, to určitě. A koukněte, co z toho vzešlo.“ Žena, jejíž jméno i funkci v domě už dávno zapomněla, tím pravděpodobně myslela jen to, že museli vést velký nezvládnutelný dům bez řídící ruky jeho paní, ale pro dítě byl význam těch slov jasný a zůstal jasný. „Zabila svou matku a koukejte, co máme místo ní.“

V paměti jí po celá léta utkvěla velmi jasně ještě jedna vzpomínka na tu dovolenou. Šlo o jejich první návštěvu v galerii Accademia, otec ji vzal zlehka kolem ramen a vedl ji k obrazu Vittore Carpaccia Sen svaté Voršily. Na okamžik osaměli a ona stála vedle něj, uvědomovala si váhu jeho ruky a zjistila, že zírá na svou ložnici v Innocent House. Byla tu dvě kulatá okénka, nahoře s půlměsíci vyplněnými tabulkami zeleného skla, dveře v rohu byly pootevřené, dvě vázy na okenní římse byly navlas stejné jako ty doma, i postel byla úplně stejná, se čtyřmi sloupky, vysokou vyřezávanou čelní pelestí a přehozem se střapci. Otec jí řekl: „Vidíš, spíš v benátské ložnici z patnáctého století.“

V posteli ležela žena, ruku měla pod hlavou. Frances se zeptala: „Je ta paní mrtvá?“

„Mrtvá? Proč by měla být mrtvá?“

V otcově hlase zazněla známá příkrost. Neodpověděla, pak už nic neřekla. Mlčení mezi nimi trvalo tak dlouho, dokud ji neotočil, ruku stále na jejím rameni, ale nyní ji pevněji tiskl, aspoň jí se to zdálo. Opět ho zklamala. Navždy jí bylo souzeno být citlivá ke každé jeho náladě, ale bez umění nebo sebevědomí, jak té náladě čelit nebo na ni reagovat.

Rozdělovalo je dokonce i náboženství. Její matka byla římská katolička, ale jak oddaná, to nevěděla, ani neměla možnost to zjistit. Paní Rawlingsová, souvěrkyně zaměstnaná rok před matčinou smrtí napůl jako hospodyně, napůl chůva, ji svědomitě vodila každou neděli na mši, ale jinak její náboženskou výchovu ignorovala; v dítěti zůstal dojem, že náboženství je něco, čemu její otec nemůže rozumět a co může pouze tolerovat, ženské tajemství, o kterém je v jeho přítomnosti nejlíp nemluvit. Zřídkakdy šly do nějakého kostela víc než dvakrát. Jako by paní Rawlingsová byla ochutnavač víry, shromažďovala vzorky rituálů, architektury, hudby i kázání, které se jí nabízely, nechtělo se jí předčasně se zavázat, nechtěla, aby ji v obci znali, aby ji kněz vítal u dveří, lákal ji, aby se účastnila činností farnosti, možná dokonce očekával, že bude přijímat návštěvy v Innocent House. Jak Frances d
ospívala, nabývala podezření, že najít nový kostel pro nedělní ranní mši se stalo pro paní Rawlingsovou čímsi jako soukromým testem iniciativy, dopřávala si dobrodružství a změnu po jinak monotónním týdnu i živé téma k rozhovoru na zpáteční cestě.

„Nebyl to moc dobrý sbor, že? Zdaleka se nevyrovnal Oratoriu. Musíme ještě zajít do Oratoria, až na to někdy budu mít energii. Na každou neděli je to moc daleko, ale aspoň bylo kázání krátké. Já dlouhá kázání nesnáším. Něco ti povím – moc málo duší je spaseno po prvních deseti minutách.

Tohohle otce 0’Briena nemám ráda. Není divu, že se tak vnucuje. Skoro nikdo k němu nechodí. To proto se u dveří choval tak přátelsky. Chtěl nás určitě nalákat ještě příští týden.

Mají ale pěknou křížovou cestu. Mám ráda, když jsou výjevy vyřezávané. Ty malované, co jsme minulý týden viděly u svatého Michala, byly nějak moc veselé. Ale chlapci na kůru měli aspoň čisté rochetky, někdo si dal pěknou práci se žehlením.“

Po jedné nedělní mši, kdy byly v obzvlášť nudném kostele a déšť bubnoval do prozatímní plechové střechy jako kroupy („To není naše úroveň. Už sem víckrát nepůjdeme.“), se Frances zeptala: „Proč musím chodit každou neděli na mši?“

„Protože tvoje maminka byla římská katolička. Tak se dohodli s otcem. Že chlapci budou anglikáni nebo katolíci, dcery římské katoličky. No, a má tebe.“

Má ji. Pohrdané pohlaví. Pohrdané náboženství.

Paní Rawlingsová pokračovala: „Na světě je mnoho náboženství. Každý si může najít takové, které mu vyhovuje. Jen si musíš pamatovat, že to naše je to pravé. Ale nemá cenu nad tím moc hloubat, aspoň dokud nemusíš. Myslím, že příští týden půjdeme zase do katedrály. To bude Boží tělo. Určitě to bude velká podívaná.“

Pro jejího otce i ji samotnou byla úleva, když ji ve dvanácti letech poslal do kláštera. Osobně přijel na konci prvního pololetí a ona zaslechla, jak mu matka představená říká, když se s nimi loučila ve dveřích: „Pane Peverelle, to dítě nemá žádné základy ve víře.“

„Je to víra mé ženy. Navrhuji vám, matko Bridget, abyste jí tedy ty základy daly vy.“

To pro ni s laskavou trpělivostí sestry udělaly, a ještě mnohem víc. Poskytly jí krátké období bezpečí, pocit, že si jí někdo váží, že ji někdo může mít rád. Sestry ji připravily na Oxford, což považovala za jakousi prémii, protože matka Bridget ji často přesvědčovala o tom, že vlastním cílem opravdové katolické výchovy je připravit ji na smrt. To také udělaly, ale méně jistá si byla tím, zda ji připravily na život. Určitě ji nepřipravily na Gerarda Etienna.

Vrátila se do obývacího pokoje a pevně za sebou zavřela okno. Zvuk řeky zeslábl, zněl teď v nočním vzduchu jako tiché ševelení. Gabriel jí řekl: „Nebude mít nad tebou moc, dokud mu ji nedáš.“ Musela nějak najít vůli a odvahu, aby tu moc konečně a navždy zlomila.

Kapitola 10

První čtyři týdny v Innocent House, které začaly sebevraždou a měly dramaticky skončit vraždou, se Mandy zpětně jevily jako málem nejšťastnější z jejího pracovního života. Jako vždycky se denní rutině úřadu rychle přizpůsobila a až na několik málo výjimek si spolupracovníky oblíbila. Dali jí spoustu práce, což jí vyhovovalo, a práce byla různorodější a zajímavější, než s jakou se normálně setkávala.

Na konci prvního týdne se jí paní Crealeyová zeptala, jestli je tam ráda, a Mandy odpověděla, že jsou horší práce a že by tam klidně zůstala o něco déle, což bylo nejvyšší uznání, jaké kdy byla schopna nějakému zaměstnání vyslovit. V nakladatelství ji rychle vzali mezi sebe; na mládí a vitalitu ve spojení s vysokou výkonností se nedá dlouho žehrat. Slečna Blackettová se po týdnu, kdy na ni zírala s odstrašující přísností, zjevně rozhodla, že už poznala horší dočasné pracovnice. Mandy, která vždycky rychle rozpoznala své vlastní zájmy, jednala se slečnou Blackettovou s lichotivou směsí podřízenosti a důvěry; nosila jí z kuchyňky kávu, ptala se jí na radu, i když neměla v úmyslu ji poslechnout, a přijímala některé nudnější rutinní úkoly s živou ochotou. Soukromě si myslela, že ta stará chuděrka je k politování; člověku se jí prostě muselo zželet. Bylo jasné, že pan Gerard pohled na ni nesná
ší, a kdo by se mu divil. Podle Mandyina soukromého názoru byla slečna Blackettová na odstřel. Měly však každopádně moc práce na to, aby uvažovaly, jak málo mají společného a jak moc jsou jim vzdálené šaty, účes i životní postoj té druhé. Teď Mandy potřebovali v kanceláři slečny Blackettové každý den. Často ji také volali, aby stenografovala pro slečnu Claudii nebo pana de Witta, a jednou ve čtvrtek, když zůstal George doma s náhlou břišní příhodou, převzala vrátnici a zápolila s ústřednou tak úspěšně, že špatně spojila pouhé dva hovory.

Druhý týden ve středu a čtvrtek strávila dva dny v oddělení propagace a pomáhala organizovat dvě reklamní turné a autogramiádu. Maggie FitzGeraldová, asistentka slečny Etiennové, ji seznámila se slabůstkami autorů, těch nepředvídatelných a přecitlivělých stvoření, na nichž, jak Maggie neochotně připouštěla, nakonec závisel osud celého nakladatelství. Bylo tam několik ustrašenců, které bylo nejlépe zanechat v péči slečny Claudie, bojácných a nejistých, ti potřebovali neustálé chlácholení, aby ze sebe byli schopni vypravit jediné slovo pro televizní talk-show, a představa literárního oběda v nich budila nevýslovnou hrůzu spojenou s nevolností. Stejně obtížně se jednalo s těmi přehnaně sebejistými, kteří, pokud se jim v tom nebránilo, byli schopni utrhnout se svému průvodci, vrazit do jakéhokoli blízkého obchodu, nabízet tam, že budou podepisovat své knihy, a vnést tím do pečlivě připravené reklamní ak
ce zmatek. Ale nejhorší, svěřila jí Maggie, byli ti ješitní, většinou ti, jejichž knihy se nejméně prodávaly, ti žádali cesty první třídou, pětihvězdičkové hotely, limuzínu s doprovodem vedoucího pracovníka nakladatelství a psali rozlícené stížnosti, jestliže jejich autogramiáda nepřilákala frontu kolem celého bloku. Mandy se ty dva dny v reklamě líbily: nadšení mladého osazenstva, veselé hlasy, stále něco vykřikující do telefonu, halasně vítaní příchozí, uvelebovaní na kus řeči a výměnu novinek, pocit naléhavosti i hrozící krize. Nerada se vracela na své místo v kanceláři slečny Blackettové.

Ještě menším nadšením ji naplňovaly požadavky, aby psala podle diktátu pana Bartruma, účetního, který, jak svěřila paní Crealeyové, byl nudný muž středního věku a jednal s ní jako s něčím, co do domu přitáhla kočka. Účtárna byla v čísle 10, a poté co si Mandy odbyla práci pro pana Bartruma, utíkala nahoru na pár minut řečí, flirtování a obřadné výměny urážek se třemi zaměstnanci expedice. Ti obývali svůj soukromý svět s holými podlahami a obrovskými stoly, hnědou lepenkou, lepicí páskou a ohromnými klubky provázků, plný charakteristické, vzrušující vůně knih právě dovezených z tiskárny. Líbili se jí všichni; Dave v rančerském klobouku, který měl přes svou malou výšku svaly jako kulturista a hravě přenášel ohromná břemena; Ken, vysoký, zachmuřený a tichý, i Carl, vedoucí skladu, který byl u firmy od svých chlapeckých let. „S tímhletím štěstí neudělají,“ říkával a poplácal k rabici.

„Nikdy se nesplete,“ uznával Dave obdivně. „Pozná bestseller od ležáku jen podle čichu. Ani je nemusí číst.“

Její ochota vařit čaj a kávu pro dvě osobní asistentky a společníky jí dávala příležitost dvakrát týdně pohovořit s uklízečkou, paní Demeryovou. Království paní Demeryové bylo zejména ve velké kuchyni a sousedním malém salonku v zadní části přízemí. Kuchyně byla vybavena dlouhým stolem z borovicového dřeva, k němuž by se klidně vešlo deset lidí, jedním plynovým a jedním elektrickým sporákem a mikrovlnnou troubou, dvojdřezem, velkou lednicí a malými skřínkami na stěnách. Tady v jakoukoliv dobu mezi dvanácti a dvěma hodinami v pronikavém aromátu různých jídel jedli všichni kromě vedoucích pracovníků sendviče, ohřívali si těstoviny a kari ve fóliích, dělali si omelety, vařili vejce, smažili slaninu a vařili čaj a kávu. Pět šéfů s nimi nikdy nejedlo. Frances Peverellová a Gabriel Dauntsey chodili vedle do svých bytů v čísle 12 a Etiennovi a James de Witt jezdili lodí do City, nebo šli pěšky do hos
půdky Prospect of Whitby nebo do některé jiné restaurace na Wapping High Street. Kuchyně se bez jejich omezující přítomnosti stala centrem klepů. Sem se přinášely novinky, nekonečně se o nich diskutovalo, přikrašlovaly se a šířily dál. Mandy tu sedávala mlčky před svou krabicí na sendviče, věděla, že před ní byli zejména zaměstnanci středního postavení neobvykle diskrétní. Ať byly jejich pocity ohledně nového ředitele nebo budoucnosti podniku jakékoliv, loajalita a smysl pro postavení jim zakazovaly otevřenou kritiku před prozatimní písařkou. Ale když osaměly s paní Demeryovou a vařily ranní nebo odpolední čaj, uklízečka takové zábrany neměla.

„Mysleli jsme, že se pan Gerard a slečna Frances vezmou.

Ona si to myslela taky, chuděrka. A pak je tu slečna Claudia a ten její kluk na hraní.“

„Slečna Claudia a kluk na hraní? No neříkejte, paní D.!“

„No, možná to není přesně kluk na hraní, i když mladej je dost. Teda každopádně je mladší než ona. Já ho viděla, když přišel na oslavu zásnub pana Gerarda. Hezkej je, to musím uznat. Podniká ve starožitnostech, má snad nějakej krám. Prej jsou zasnoubený, ale já na ní žádnej prsten neviděla.“

„Ale ona je dost stará, ne? A lidi jako slečna Claudia si na prstýnky moc nepotrpí.“

„Ale lady Lucinda ho nosí, ne snad? Pořádnej smaragd s diamantama. Ten musel stát pana Gerarda majlant. Nevím, proč si vzal do hlavy, že si vezme dceru hraběte. A mladičkou, že by mohla bejt jeho dcera. Mně se to nezdá slušný.“

„Možná touží po ženě s titulem, paní D. No představte si, lady Lucinda Etiennová. Třeba mu to pěkně zní.“

„Teď už se na to tak nekouká, Mandy, kór jak se některý ty starý rodiny dneska chovaj. Nijak lip než my ostatní. Když jsem byla holka, bylo to jiný, to k nim měl člověk úctu. Její bratr není nic, o čem by člověk psal domů, ať je hrabě nebo ne, kdyby měl člověk věřit jenom půlce toho, co píšou v novinách. Nojo, však uvidíme.“ To byla neměnná fráze paní Demeryové při ukončení hovoru.

První pondělí, tak slunný den, že se chtělo věřit, že se vrací léto, sledovala s jistou závistí, jak v půl šesté nastoupila první dávka zaměstnanců do lodi, která je vzala na Charing Cross. V náhlém pohnutí požádala Freda Bowlinga, který řídil loď, jestli by ji nevzal na vyjížďku. Nebyl proti, a tak naskočila. Po cestě tam seděl u kormidla mlčky, myslela si, že je to tak pokaždé. Ale když společnost vystoupila a obrátili se na zpáteční cestu, začala se ho vyptávat na řeku a užasla nad jeho znalostmi. Nebylo jediné budovy, kterou by nepoznal, znal všechny možné historky, zdravil se se všemi lodníky kolem a jen málo lodí neznal jménem.

To od něj se dozvěděla, že Kleopatřina jehla byla nejdřív postavena 1450 let před Kristem před Isidiným chrámem v Heliopolisu, a do Anglie, kde ji vztyčili na břehu řeky, se dostala až v roce 1878. Druhý obelisk z původní dvojice stojí v newyorském Central Parku. Představila si loď, která svůj náklad provezla bouřlivými vodami Biskajského zálivu jako velkou rybu. Vyprávěl jí o veslařském závodě s párovými vesly, který se poprvé jel z hostince U labutě u Londýnského mostu do stejnojmenného hostince v Chelsea. Jeho synovec také jezdil tyhle závody. Když proplouvali pod mohutnými pilíři mostu Tower Bridge, vyjmenoval jí rozměry a připomněl, že výška mostu nad nejvyšším stavem vody je 42 metrů. Když dojeli k Wappingu, vyprávěl jí o Jamesu Leeovi, zahradníkovi z Fulhamu, který si v roce 1789 všiml krásné kvetoucí rostliny v okně jednoho domku, jeden námořník si ji dovezl z Brazílie. James Lee ji koupil za osm libe
r a vypěstoval řízky a další rok vydělal jmění, protože každou rostlinu prodal za jednu guineu.

„No a povězte – co myslíte, že to bylo za květinu?“

„Já nevím, pane Bowlingu. Já se v kytkách nevyznám.“

„Tak si tipněte, Mandy.“

„Nebyla to růže?“

„Růže? Ale kdepak! Ty byly v Anglii odjakživa. Ne, byla to fuchsie!“

Když k němu Mandy vzhlédla, viděla, že se hnědá vrásčitá tvář, stále hledící dopředu, tiše usmívá. Lidé jsou zvláštní, pomyslela si. Nic z toho, co jí vyprávěl o krásách a hrůzách řeky, mu nepřipadalo tak pozoruhodné, jako objev té jediné květiny.

Když se přiblížili k Innocent House, Mandy spatřila postavy posledních dvou pasažérů, Jamese de Witta a Emmy Wainwrightové, kteří tam čekali na loď. Už se setmělo a řeka byla hladká a hustá jako olej, černý mocný proud, který se za lodí čeřil do bílé pěny. Mandy přešla přes nádvoří ke své motorce. Neotálela. Nebyla pověrčivá ani nijak nervózní, ale jakmile se setmělo, vypadal palác záhadně a poněkud zlověstně, i když dvě lampy ve tvaru glóbů zalévaly mramor svým měkkým, teplým světlem. Kráčela s pohledem upřeným dopředu, úmyslně se nedívala dolů, aby nespatřila pověstnou skvrnu od krve, ani nahoru k hornímu balkonu, z něhož se tehdy vrhla ta dávno zemřelá zanedbávaná žena.

A tak plynuly dny. Putovala z kanceláře do kanceláře, ochotná, svědomitá, rychle všude zapadla, nic jejím bystrým zkušeným očím neuniklo; nešťastnost slečny Blackettové, lehké pohrdání, s nímž s ní jednal pan Gerard, napjatá bílá tvář slečny Frances, stoická ve svém utrpení, Georgeův úzkostlivý pohled, jímž sledoval pana Gerarda, kdykoli přešel kolem vrátnice, napůl vyslechnuté rozhovory, které utichaly, když se objevila. Nad celým domem visela protivná, téměř zlověstná atmosféra. Vnímala ji a mnohdy se skoro radovala z toho, že je jako vždycky jen privilegovaný divák, outsider, jemuž osobně nic nehrozí, který si vezme svůj týdenní plat, nikomu není povinován loajalitou a může odejít, kdykoli se mu zlíbí. Občas večer, když světlo začalo hasnout, řeka potemněla a kroky se strašidelně rozléhaly na mramoru haly, jí to připomínalo hodiny před vypuknutím velké bouře; rychlé smrákání, těžký kovo
vý pach vzduchu, vědomí, že tohle napětí poruší teprve první zahřmění a náhlá průtrž mračen.

Kapitola 11

Byl čtvrtek 14. října. Schůze vedení v Innocent House měla začít v deset hodin v zasedací místnosti a Gerard Etienne, jak bylo jeho zvykem, zaujal v 9.45 své místo u oválného mahagonového stolu. Sedl si doprostřed na tu stranu, z níž bylo vidět na okno a na řeku. V deset po jeho pravici usedne sestra Claudia a po levici Frances Peverellová. Zasedací pořádek se nezměnil od té doby, kdy před devíti měsíci převzal místo předsedy rady a hlavního ředitele nakladatelství Peverell. Tenkrát v onen čtvrtek čtyři jeho kolegové otáleli před zasedačkou, jako by se nikomu z nich nechtělo vejít tam samotnému. Prošel kolem, rázně otevřel dvoje mahagonové dveře, sebevědomě vkráčel do místnosti a usedl do starého křesla Henryho Peverella. Za ním vešli všichni čtyři partneři společně a tiše se usadili, jako by postup podle předem stanoveného plánu potvrzoval jejich postavení ve firmě. Etienne převzal křeslo Henryho Peverella,
jako by mu patřilo, a také mu patřilo. Frances, vzpomněl si, byla bledá a během téhle krátké schůze ani po ní téměř nepromluvila, načež ho James de Witt odtáhl stranou a řekl: „To sis musel sedat do křesla jejího otce? Je mrtvý teprve deset dní.“

Znovu pocítil tu směs údivu a mírného podráždění, kterou v něm ta otázka tenkrát vzbudila. Čí židli by si měl vzít? O co šlo Jamesovi – aby marnili čas tím, že si pět šéfů bude vzájemně ustupovat, budou se přít o to, kdo bude nebo nebude mít výhled na řeku, budou kolem stolu hrát „škatule hejbejte se“? Křeslo s opěrkami pro ruce bylo ředitelské křeslo a Gerard Etienne byl hlavní ředitel. Jak by mohlo záležet na tom, jak dlouho byl starý Peverell po smrti? Henry sedával v tomhle křesle, na tomhle místě u stolu, když byl naživu, občas zvedl oči, aby se zadíval na řeku v jednom z rozčilujících okamžiků soukromého rozjímání, zatímco ostatní trpělivě čekali, až bude schůze pokračovat. Ale teď byl mrtvý. James jistě nenavrhoval, aby to křeslo zůstalo trvale prázdné jako jakýsi památník, snad ještě přišroubovat k opěradlu příslušnou tabulku.

Viděl v té příhodě příklad Jamesovy nadměrně vyvinuté a neukázněné citlivosti, typické pro něco jiného, co mu připadalo složitější a zajímavější, protože se to týkalo jeho samého. Občas se mu zdálo, že považuje duševní procesy jiných lidí za tak odlišné od vlastních, jako by on a oni obývali jinou dimenzi rozumu. Fakta, která mu byla nade vše jasná, vyžadovala od čtyř společníků dlouhé přemýšlení a diskuse, než je neochotně m přijali; diskuse komplikovaly zmatené emoce a osobní úvahy, které se mu zdály nepodstatné a iracionální. Říkal si, že dosáhnout s nimi rozhodnutí je jako dosáhnout orgasmu s frigidní ženou, vyžaduje to příšerně dlouhou předehru a nadměrný výdej energie. Občas se v duchu ptal, zda jim má to přirovnání předhodit, ale rozhodl se, v duchu se usmívaje, že si tu lahůdku nechá pro sebe. Například Frances by na ní neviděla nic zábavného. Ale dnes dopoledne to bude totéž.
Volba, která před nimi stála, byla tvrdá a nevyhnutelná. Mohou prodat Innocent House a použít kapitál k založení a rozvinutí firmy; mohou vyjednat dohodu s jiným nakladatelstvím, aby zůstalo zachováno alespoň tradiční jméno Peverell; nebo by mohli skončit. Ta druhá možnost byla jen delší a bolestnější cesta k té poslední, začala by jako obvykle všeobecným optimismem a končila potupným skomíráním. Nehodlal jít touhle vyšlapanou cestou. Palác se musí prodat. Frances si musí uvědomit, oni všichni si musí uvědomit, že nemohou udržet Innocent House a pokračovat jako nezávislé nakladatelství.

Vstal od stolu a přistoupil k oknu. Když pozoroval motorovou jachtu, která mu náhle zastínila výhled, na okamžik zahlédl v osvětleném kulatém okénku hlavu ženy, jemnou jako na kameji, zvednutýma rukama si prohrábla aureolu vlasů a on si představil, že se jejich zraky setkaly v překvapeném a prchavém okamžiku intimity. Zauvažoval krátce a bez skutečné zvědavosti, kdo je s ní v kabině – manžel, milenec, přítel? – a jaké plány mají na večer. On neměl žádné. Podle ustáleného zvyku pracoval vždycky ve čtvrtek dlouho do večera. Lucindu uvidí až v pátek, to mají jít na koncert na South Bank a pak na večeři do indické restaurace, protože Lucinda měla ráda indická jídla. Na víkend pomyslel bez vzrušení, ale s tichým uspokojením. Jednou z Lucindiných předností byla její rozhodnost. Když se ptal Frances, kde by chtěla večeřet, odpovídala vždycky: „Kde budeš chtít, miláčku,“ a když je jídlo zklamalo a on si st
ěžoval, naklonila se k němu, pohladila ho po ruce a utěšovala ho, aby dostal lepší náladu: „Opravdu se to dalo jíst, opravdu to nebylo špatné. A co na tom záleží, miláčku? Byli jsme spolu.“ Lucinda nikdy nenaznačila, že jeho přítomnost může vynahradit nebo omluvit špatně připravené a ledabyle podané jídlo. Občas ho napadalo, jestli by to vůbec bylo možné.

Kapitola 12

Etienne řekl: „Tohle je soukromá schůze, slečno Blackettová. Budeme projednávat některé důvěrné záležitosti. Budu si dělat poznámky sám. Vy máte spoustu jiného psaní.“

Zaznělo to příkře, byl v tom přezíravý tón. Slečna Blackettová se začervenala a krátce, bezzvučně zalapala po dechu. Notes jí vypadl z ruky a ztuhle se sklonila, aby ho zvedla, pak se narovnala a odkráčela ke dveřím v žalostné snaze o důstojnost.

James de Witt mu vytkl: „To nebylo pěkné. Blackie dělala zápisy ze schůzí vedení přes dvacet let. Vždycky tu seděla s námi.“

„Zbytečně plýtvala svým i naším časem.“

„Neměl jsi jí naznačovat, že jí nevěříme,“ ozvala se Frances Peverellová.

„Nic jsem nenaznačil. A kromě toho, pokud jde o ty incidenty, co se tu děly, je taky podezřelá. Nevím, proč by se s ní mělo jednat jinak než s ostatními zaměstnanci. Nemá alibi ani na jednu tu příhodu. Měla spoustu příležitostí.“

Gabriel Dauntsey poznamenal: „To já taky, a my všichni. A nestrávili jsme už dost času úvahami o tom vtipálkovi? Takhle se nikam nedostaneme.“

„Možná. Může to každopádně počkat. Nejdřív důležitou zprávu. Hector Skolling zvýšil svou nabídku na Innocent House o dalších tři sta tisíc liber. Čtyři a půl milionu. Je to poprvé, kdy při jednání padla slova ‚poslední nabídka‘ a kdy řekl, že to myslí vážně. Je to o celý milion víc, než jsem myslel, že bychom mohli dostat. Víc, než je cena domu v čistě komerčních termínech, ale nemovitost má takovou cenu, jakou je někdo ochoten zaplatit, a Hector Skolling si tenhle dům oblíbil. Koneckonců jeho království je v Docklands. Je jasný rozdíl mezi domem, který připravuje k pronajmutí, a domem, ve kterém by chtěl bydlet. Navrhuji, abychom tu nabídku dnes přijali a najali právníky, kteří by vypracovali detaily, tak aby výměna mohla proběhnout do měsíce.“

James de Witt se podivil: „Myslel jsem, že jsme o tom diskutovali už na minulé schůzi, ale nedospěli jsme k rozhodnutí. Kdybys chtěl nahlédnout do zápisu…“

„To není potřeba. Já neřídím tuhle společnost podle toho, co se slečně Blackettové zlíbí dát do zápisu.“

„Který jsi náhodou ani nepodepsal.“

„Jasně. Navrhuji, abychom v budoucnu vedli tyhle schůze méně formálně. Pořád říkáte, že jsme společenství přátel a kolegů a že to jsem já, kdo trvá na únavných postupech a zbytečné byrokracii. Takže k čemu tyhle formality – pořad jednání, zápisy, usnesení, když jde o pravidelnou schůzi partnerů?“

De Witt namítl: „Zápisy se osvědčily. A já si nemyslím, že bych kdy osobně použil frázi ‚přátelé a kolegové‘.“

Frances Peverellová seděla vzpřímeně, tvář měla velmi bledou. „Nemůžeš prodat Innocent House.“

Etienne se na ni nepodíval, nespustil zrak ze svých papírů. „Můžu. Můžeme. Musíme ho prodat, jestli má podnik přežít. Nemůžeš vést výkonné nakladatelství z benátského paláce na Temži.“

„Má rodina ho vedla sto šedesát let.“

„Řekl jsem výkonné nakladatelství. Tvá rodina nemusela být výkonná, měla soukromé příjmy. Vydávat knihy nebylo v dobách tvého dědečka pro gentlemana zaměstnám, byl to koníček. Dnes nakladatel vydělává peníze a vydělává je efektivně, nebo jde ke dnu. To bys chtěla? Já nenavrhuju, abychom šli ke dnu. Mám v úmyslu udělat z nakladatelství Peverell prosperující podnik a potom je rozšířit.“

Gabriel Dauntsey se tiše zeptal: „Abys je pak prodal? Nadělal miliony a sbohem?“

Etienne to přešel.

„Pro začátek se zbavím Sydneyho Bartruma. Je celkem m schopný účetní, ale my potřebujeme někoho, kdo je někým víc. Navrhuji, abychom jmenovali finančního ředitele, jehož pracovní náplní by bylo hledat peníze na rozvoj a založit řádný finanční systém.“

De Witt ho bránil: „Máme dokonalý a výborný finanční systém. Auditoři si nikdy nestěžovali. Sydney je tady devatenáct let. Je to poctivý, svědomitý, pracovitý účetní.“

„Jistě. To tedy je, ale nic víc. Jak jsem řekl, my potřebujeme něco víc. Například potřebuju znát zisk na každou knihu, kterou vydáme, v poměru k celkovým nákladům. Ostatní nakladatelství tyhle informace mají. Jak se můžeme zbavit neproduktivních autorů, když ani nevíme, kteří to jsou? Potřebujeme někoho, kdo nám bude vydělávat peníze, ne že nám jen každý rok řekne, jak jsme je utratili. Já vím, jak jsme je utratili. Kdybychom potřebovali jen schopného účetního, mohl bych ho dělat sám. To jsem čekal, že se za něj vezmeš, Jamesi. Je dojemný, nepřitažlivý a není moc výkonný. Jistě vzbuzuje okamžitý soucit. Ty jsi prostě zastánce chudých vdov a sirotků. Budeme muset s tím tvým syndromem krvácejícího srdce něco udělat.“

James zrudl: „Já toho člověka nijak obzvlášť nemiluju. Pokaždé se naštvu, když mi řekne pane de Witte. Navrhl jsem mu, aby mi říkal jen de Witte nebo Jamesi, a on se na mě podíval, jako bych mu udělal nemravný návrh. Ale je to dokonale schopný účetní a je tu devatenáct let. Zná firmu, zná nás, ví, jak pracujeme.“

„Jak jsme pracovali, Jamesi.“

Frances se připojila: „A teprve před rokem se oženil. Mají malé dítě.“

„A co to má proboha společného s tím, jestli je to pro nás ten pravý člověk?“

„Myslel jsi na někoho konkrétního?“

„Požádal jsem personální agenturu Pattersona Macintoshe, aby mi někoho doporučili“

„To nás bude stát balík. Tyhle agentury nejsou levné. Je zvláštní, že dnes nelze najímat lidi bez agentur, nelze zvyšovat efektivnost bez časových a pohybových studií a musíme se obracet na poradce řízení, abychom věděli, jak řídit podniky Polovina těch takzvaných expertů jsou nastrčené figuríny, které mají snižovat stavy, když vedení nemá odvahu provést to samo. Už jsi někdy viděl poradce řízení, kteří by nedoporučovali vyhazovat lidi? Za to jsou placení, a vydělají si na tom hezké sumičky“

Frances řekla: „Měl ses o tom s námi poradit“

„Teď se radíme.“

„V tom případě o tom teď přestaneme mluvit. Neuděláme to. Innocent House se neprodá.“

„Pokud bude jeden z vás souhlasit, prodá se. Nic víc k tomu není potřeba. Zapomněla jsi, kolik mám akcií. A dům není tvůj, Fran. Tvá rodina ho v roce 1940 prodala firmě, nezapomeň. No dobře, firma ho dostala hodně lacino, ale zřejmě mu nedávali velkou šanci na přežití, když tenkrát East End vytrvale bombardovali Němci. Dům byl málo pojištěný a každopádně nenahraditelný. Na to nezapomínej, Fran, už to není dům Peverellových. Proč máš takové starosti? Dítě nemáš. Žádný Peverell ho dědit nebude.“

Frances se začervenala a napůl vstala ze židle, ale de Witt zašeptal: „To ne, Frances. Nechoď pryč. O tom si musíme promluvit všichni.“

„Není o čem.“

Nastalé ticho přerušil tichý hlas Dauntseyho. „Čeká se, že moje poezie vydělá čistých osm a půl procenta nebo kolik?“

„Ty tvoje tituly na trhu udržíme, Gabrieli, to je samozřejmé. Půjde o pár knih, které budeme muset unést.“

„Doufám, že to mé břímě pro vás nebude moc těžké.“

„Ale když to tady prodáme, budeme tě muset vystěhovat z čísla 12. Skolling chce ten objekt celý, hlavní budovu i s dvěma ostatními domy. Je mi to moc líto.“

„Ale já jsem přece bydlel v čísle 12 za směšně nízký nájem víc než deset let.“

„No, to jsi měl sjednané s Henrym Peverellem, a přirozeně jsi měl právo vzít si, co ti dával.“ Odmlčel se a pak dodal: „A brát si to dál. Ale teď přece vidíš, že to takhle nemůže jít dál.“

„Jistě, to vidím. Nemůže to takhle jít dál.“

Etienne pokračoval, jako by to neslyšel.

„Je také načase zbavit se George. Měli jsme ho poslat do penze už před lety. Telefonista je první kontakt, který lidé s firmou mají. Potřebujeme mladou, vitální, atraktivní dívku, ne tohohle osmašedesátiletého staříka. Je mu šedesát osm, ne? A neříkejte mi, že je tady dvacet dva let. Já vím, jak dlouho je tady, v tom je ta potíž.“

Frances namítla: „Není jen telefonista. Otevírá dům, má na starosti poplachové zařízení a je taky výborný údržbář.“

„A to musí být. V tomhle domě je pořád něco rozbitého. Je načase, abychom se přestěhovali do moderní, účelné, efektivně vedené budovy. A to jsme ještě nezačali s moderní technikou. Vy jste si mysleli, jací nejste novátoři, když jste vyměnili pár psacích strojů za počítače. A je tu ještě jedna dobrá zpráva. Je naděje, že odlákáme Sebastiana Beachera od jeho současného nakladatele. Není u něj moc spokojený.“

Frances vykřikla: „Ale to je dost příšerný spisovatel, a jako člověk není o nic lepší.“

„V nakladatelském podnikání je třeba lidem dát to, co chtějí, a ne vynášet morální soudy.“

„Takhle bys mohl argumentovat, kdybys vyráběl cigarety.“

„Takhle bych taky argumentoval, kdybych vyráběl cigarety. Nebo třeba whisky.“

De Witt řekl: „To není správný příměr. Můžeš tvrdit, že alkohol je prospěšný v mírných dávkách. Ale nikdy nemůžeš tvrdit, že špatný román je něco jiného než špatný román.“

„Pro koho špatný? A co myslíš tím ‚špatný‘? Beacher umí napsat silný příběh plný akce, podává tu směs násilí a sexu, kterou lidi zjevně chtějí. Kdo jsme, abychom čtenářům říkali, co je pro ně dobré? A netvrdil jsi vlastně vždycky, že hlavní je přimět lidi ke čtení? Ať začnou s levnými románky, a pak mohou pokračovat k Jane Austenové nebo George Eliotové. Sice nevím, proč by měli – tedy přecházet k té klasice. To přece tvrdíš ty, ne já. Co je špatného na levné romantické literatuře, když se jim líbí? Je to pěkně blahosklonný postoj – tvrdit, že lidová literatura je ospravedlnitelná jen tím, že povede k něčemu vyššímu. Vy s Gabrielem jistě myslíte jen na to vyšší“

Dauntsey se zeptal: „Tím chceš říct, že si nemáme dělat úsudky o hodnotě? Děláme to přece každý den, celý život.“

„Já jen řekl, že je nemáte dělat za druhé. Říkám, že bych je neměl dělat jako nakladatel. Je tu pořád ještě jeden argument, na který není odpověď; když nemůžu vydělat na lidovém čtivu, dobrém nebo špatném, nemůžu si dovolit vydávat méně lidové věci pro ty, které vy považujete za náročnou menšinu.“

Frances Peverellová se k němu obrátila, celá zrudlá, stěží ovládala hlas. „Proč pořád říkáš ‚já‘? To je pořád ,Já udělám tohle, já vydám tamhleto‘. Jsi sice předseda, ale nejsi firma. To jsme my. Kolektivně. Nás pět. A teď nemáme schůzi ediční rady. Ta má být příští týden. Dnes máme hovořit o budoucnosti Innocent House.“

„Vždyť o tom hovoříme. Navrhuju, abychom přijali tu nabídku a pustili se do jednání.“

„A kam navrhuješ, abychom se odstěhovali?“

„Do kanceláří v Docklands, na řece. Možná kus po proudu odsud. Musíme si promluvit o tom, zda tam něco koupit nebo dlouhodobě pronajmout, obojí by šlo. Ceny nebyly nikdy nižší. Docklands nikdy nebyly výhodnější. A teď, co je v provozu nadzemní lehká dráha a metro se má rozšiřovat, bude tam snadnější přístup. Nebudeme potřebovat loď.“

„A po všech těch letech vyrazíme Freda?“

„Milá Frances, Fred je kvalifikovaný lodník. Ten nebude mít se sehnáním nové práce žádné problémy.“

Claudia se ozvala: „Je to moc narychlo, Gerarde. Souhlasím, že s domem se zřejmě budeme muset rozloučit, ale nemusíme to rozhodnout dnes dopoledne. Hoď něco na papír, hlavně čísla. Podíváme se na to a rozvážíme to v klidu.“

Gerard namítl: „A když o tu nabídku přijdeme?“

„Je to pravděpodobné? To snad ne, Gerarde. Jestli Hector Skolling ten dům chce, necouvne, bude-li muset čekat týden na odpověď. Ber to takhle, máš-li být spokojenější. Kdybychom si to rozmysleli, můžeme to vždycky stáhnout.“

James de Witt je přerušil: „Chtěl bych si promluvit o novém románu Esmé Carlingové. Na minulé schůzi jsi říkal něco tom, že jí ho zamítneš.“

„Smrt na Rajském ostrově? To jsem zamítl. Měl jsem za to, že jsme se dohodli.“

De Witt řekl tiše a pomalu, jako paličaté dítě: „Ne, nedohodli jsme se na tom. Krátce jsme o tom mluvili a pak to odložili.“

„Jako mnoho jiných rozhodnutí. Vy čtyři mi připomínáte tuhle definici schůze – sbírka lidí, kteří dávají přednost radosti z mluvení před odpovědností z činů nebo nadšení z rozhodnutí. Asi tak. Včera jsem mluvil s agentkou Esmé a sdělil jí tu zprávu. Potvrdil jsem to písemně, jednu kopii jsem poslal Carlingové. Snad mi tady nikdo nebude tvrdit, že Esmé Carlingová je dobrá autorka, nebo dokonce zisková. Osobně dávám přednost tomu, je-li spisovatel jedno nebo druhé, nejlépe obojí.“

De Witt oponoval: „Už jsme vydali horší.“

Etienne na něj výsměšně vyjel: „Pánbůh ví, proč se za ni bereš, Jamesi. Zrovna ty, který bys nejradši vydával samé hodnotné věci, kandidáty na Bookerovu cenu, citlivá dílka, která by zapůsobila na literární mafii. Před pěti minutami jsi mě kritizoval za to, že se snažím přetáhnout Sebastiana Beachera. Snad nechceš říct, že Smrt na Rajském ostrově zdvihne reputaci Peverellova nakladatelství? Jistě v ní nevidíš Whitbreadovu knihu i roku. Fakt je, že bych měl větší sympatie pro tvé takzvané Bookerový tituly, kdyby se lip prodávaly.“

James přikývl: „Souhlasím, že je patrně čas, abychom se s ní rozloučili. Teď neprotestuju proti cíli, ale proti prostředkům. Na minulé schůzi jsem navrhoval, pokud si pamatuješ, že bychom jí měli vydat poslední věc a pak jí taktně sdělit, že přestáváme vydávat řadu detektivek.“

Claudia namítla: „To nebude moc přesvědčivé. Je naše jediná autorka téhle edice.“

James pokračoval, obrácený přímo ke Gerardovi. „Ta kniha by chtěla důkladně upravit, ale ona by to přijala, kdyby se jí to podalo taktně. Zápletka potřebuje domyslet a střední část je taky slabá. Ale popis ostrova je dobrý. Výborně navozuje atmosféru hrozby. A charakterizace postav je lepší než v minulém románě. Netratili bychom na tom. Už ji vydáváme třicet let. Je to letitý svazek. Rád bych ho ukončil v dobrém a velkoryse, to je všechno.“

„Je ukončený. A jsme nakladatelství, ne charitativní spolek. Je mi líto, Jamesi, ale musela jít.“

„Mohl jsi počkat na schůzi ediční rady.“

„Asi bych počkal, kdyby nevolala její agentka. Carlingová na ni naléhala, jestli už jsme stanovili den vydání a jakou party k té příležitosti navrhujeme. Party! Vhodnější by byla tryzna. Nemělo smysl vykrucovat se. Řekl jsem jí, že ta kniha nemá požadovanou úroveň a že ji nenavrhneme k vydání. Včera jsem to potvrdil písemně.“

„Přijme to špatně.“

„Ovšemže to přijme špatně. Autoři vždycky přijímají odmítnutí špatně. Připadá jim jako vražda dítěte.“

„A co její starší věci?“

„Na těch bychom mohli něco málo vydělat.“ Náhle promluvila Frances Peverellová. „James má pravdu. Dohodli jsme se, že si o tom ještě jednou promluvíme. Neměl jsi žádné oprávnění mluvit s Esmé Carlingovou nebo s Velmou PittCowleyovou. Klidně jsme jí mohli tu nejnovější věc vydat a šetrně jí sdělit, že musí být poslední. Gabrieli, vy souhlasíte, ne? Také jste byl pro, abychom Smrt na Rajském ostrově přijali?“

Čtyři společníci vyčkávavě pohlédli na Dauntseyho, jako by jeho slovo mělo být rozhodující. Stařec studoval své poznámky, ale teď vzhlédl a vlídně se na Frances usmál.

„Nemyslím, že by to ránu zmírnilo, vy ano? Neodmítáme autorku, odmítáme knihu. Jestli vydáme tuhletu, obdaří nás další a budeme muset řešit stejné dilema. Gerard jednal předčasně a možná ne zrovna ohleduplně, ale myslím, že rozhodl správně. Román buď za vydání stojí, nebo nestojí.“

„Jsem rád, že jsme alespoň něco vyřídili.“ Etienne si začal shrnovat papíry.

De Witt řekl: „Snad je ti jasné, že to je všechno, co jsme vyřídili. Žádná další jednám o prodeji Innocent House až do další schůze, dokud nám nedáš čísla a podrobný obchodní plán.“

„Plán máte. Dal jsem vám ho minulý měsíc.“

„Tomu jsme moc nerozuměli. Sejdeme se ode dneška za týden. Bylo by prospěšné, kdybys nám ty podklady rozdal aspoň den předem. A potřebujeme alternativy. Obchodní plán založený na předpokladu, že se Innocent House prodá, další na předpokladu, že ne.“

Etienne pokrčil rameny: „Ten druhý vám dodám snadno. Buď se dohodneme se Skollingem, nebo zkrachujeme. A Skolling není moc trpělivý.“

„Tak mu něco slib, ať se uklidní,“ navrhla Claudia. „Řekni mu, že rozhodneme-li se dům prodat, je první na řadě.“

Etienne se usmál: „To mu slíbit nemůžu. Jakmile vejde ve známost, že má zájem, můžeme přilákat dalších 50 000 liber. Není to moc pravděpodobné, ale člověk nikdy neví. Muzeum Greyfriars prý hledá budovu pro svou sbírku obrazů s námořními náměty.“

Frances Peverellová řekla: „Neprodáme Innocent House ani Hectoru Skollingovi, ani nikomu jinému. Tenhle dům se prodá jen přes mou mrtvolu – nebo přes tvou.“

Kapitola 13

V kanceláři sekretářek vzhlédla Mandy od práce, když vstoupila Blackie, celá rudá, doplížila se ke svému stolu a začala psát. Za okamžik zvědavost přemohla diskrétnost a Mandy se zeptala: „Co se děje? Já myslela, že vždycky děláte zápisy ze schůze vedení.“

Blackie řekla zvláštním hlasem, náhle drsným, ale zněl v něm tón vítězného vědomí, že je v právu: „Už asi ne.“

Vyrazili ji, chudinku pitomou, pomyslela si Mandy a řekla: „Co mají tak tajného? Co tam nahoře dělají?“

„Co dělají?“ Blackiiny hbité prsty se zastavily nad klávesami. „Ruinují tenhle podnik, to dělají. Boří všechno, pro co pan Peverell pracoval, oč se staral, za čím stál celých třicet let. Chtějí prodat Innocent House. Pan Peverell ten dům miloval. Je v rodině přes sto šedesát let. Nakladatelství Peverell je Innocent House. Jestli padne, padnou oba. Pan Gerard plánuje, že se ho zbaví, už od té doby, co šel starý pan Etienne do penze a teď, co převzal vedení, mu v tom nikdo nezabrání. Nic s tím nemůžou dělat. Slečně Frances se to líbit nebude, ale ta je do něj zamilovaná, a na slečnu Frances stejně nikdo moc nedá. Slečna Claudia je jeho sestra a pan de Witt nemá dost zmužilosti, aby se mu postavil. To vlastně nikdo. Možná pan Dauntsey, jenže ten je moc starý a už je mu to jedno. Na pana Gerarda nikdo nemá. Ale on ví, co si myslím. Proto mě tam nechtěl. Ví, že s tím nesouhlasím. Ví, že bych mu v tom zabránila, kdy bych mohla.“

Mandy viděla, že nemá daleko k slzám, ale byly to slzy hněvu. Byla na rozpacích, ráda by ji utěšila, ale věděla, že Blackie bude za chvíli téhle nechtěné sdílnosti litovat, takže jen pronesla: „Asi je to pěknej vůl. Všimla jsem si, jak s váma občas jedná. Proč odsud neodejdete, nezkusíte někde pracovat jen na dobu určitou? Řekněte si o svou kartu a povězte mu, kam si může tu svou práci strčit“

Blackie, která se ze všech sil snažila ovládnout, učinila pokus o znovunabytí důstojnosti. „Nebuďte směšná, Mandy Nemám v úmyslu odejít. Jsem osobní sekretářka s dlouholetou praxí. Nejsem dočasná písařka. Nebyla jsem a nebudu.“

„Jsou horší věci než tahle práce. Ale nedáte si kafe? Mohla bych ho udělat hned a přinést vám pár čokoládových sušenek.“

„No dobře, ale ne abyste se tam zapovídala s paní Demeryovou. Mám tady pro vás nějaké psaní, až budete hotová s těmi dopisy A Mandy – to, co jsem vám pověděla, je důvěrné. Mluvila jsem otevřeněji, než jsem měla, a chtěla bych, aby to zůstalo mezi těmihle stěnami.“

To jo, pomyslela si Mandy. Copak slečna Blackettová netuší, že se o tom už teď drbe po celém domě? Řekla: „Nic nepovím. Co mi je vlastně po tom? Než se budete stěhovat, budu už dávno jinde.“

Sotva vstala, zazvonil na jejím stole telefon a v něm se ozval Georgeův ustaraný hlas, tak spiklenecky tichý, že byl stěží slyšet.

„Mandy, nevíte, kde je slečna FitzGeraldová? Nemůžu vyvolat Blackie ze schůze a mám tu paní Carlingovou. Chce za panem Gerardem, a už ji tu asi moc dlouho neudržím.“

„Dám vám slečnu Blackettovou, je tady.“ Mandy předala sluchátko. „To je George. Na vrátnici je paní Carlingová a vykřikuje, že chce mluvit s panem Gerardem.“

„No, to nemůže.“

Blackie vzala telefon, ale než mohla promluvit, rozlétly se dveře a sama paní Carlingová vtrhla do místnosti, odstrčila Mandy a kráčela rovnou do velké kanceláře. Za okamžik byla zpátky a vyjela na ně:

„Tak kde je? Kde je Gerard Etienne?“

Blackie se pokusila o důstojné jednání a otevřela diář. „Myslím, že nejste objednaná, paní Carlingová.“

„To si pište, že nejsem objednaná, ksakru! Po třiceti letech u firmy se nepotřebuju ke svému nakladateli objednávat. Nejsem obchodní zástupce, co mu jde nabídnout prostor k inzerci“

„Je na schůzi vedení, paní Carlingová.“

„Ty snad bývají vždycky první čtvrtek!“

„Pan Gerard ji posunul na dnešek.“

„Tak ji budu muset přerušit. Jsou v zasedačce, že?“

Vykročila ke dveřím, ale Blackie byla rychlejší, proklouzla kolem ní a zastoupila jí cestu.

„Nemůžete jít nahoru, paní Carlingová. Schůze vedení se nikdy nepřerušují. Mám pokyny, že tam nesmím přepojovat ani nutné telefony.“

„V tom případě tu počkám, dokud neskončí.“

Blackie, která ještě stála, zjistila, že má židli pevně obsazenou, ale zachovala klid.

„Nevím, kdy to bude. Můžou si poslat dolů pro sendviče. A nemáte dnes autogramiádu v Cambridgi? Řeknu panu Gerardovi, že jste tu byla, on se s vámi jistě spojí, jen co bude mít volnou chvíli.“

Nedávný výbuch a potřeba znovu předvést své postavení před Mandy dodaly jejímu hlasu víc autoritativnosti, než bylo taktní, ale i tak je překvapila prudkost spisovatelčiny reakce. Paní Carlingová vstala tak rychle, že se za ní židle roztočila, a přiskočila k Blackie tak těsně, že se jejich tváře skoro dotýkaly. Byla o kus menší, ale Mandy připadalo, že i přes ten rozdíl nevypadá o nic míň hrozivě. Svaly napjatého krku vyvstaly jako provazy, oči jí žhnuly a malá ústa jako rudý šrám pod poněkud zahnutým nosem vztekle chrlila:

„Až bude mít volnou chvíli! Ty krávo blbá! Ty nafoukaná, namyšlená káčo! S kým si myslíš, že mluvíš? To můj talent ti tu vydělává na výplatu posledních dvacet plus nevím kolik let, na to nezapomínej. Je načase, aby sis uvědomila, jaká jsi v tomhle podniku nula! Jen proto, že jsi pracovala pro starého Peverella, že tě tu trpěl, snášel, proto sis myslela, bůhvíjak nejsi důležitá, že můžeš kralovat lidem, kteří patřili k nakladatelství, ještě když jsi byla usmrkaná školačka. Starej Henry tě rozmazlil, to jo, ale já ti povím, co si o tobě opravdu myslel. Jak to vím? Vždyť mi to sám řekl! Otravovalo ho, jak na něm visíš, jak na něj zíráš jak praštěná pavlačí. Už mu ta tvá oddanost lezla krkem, měl tě plné zuby. Dávno tě tu nechtěl, jenže byl moc velkej srab na to, aby tě vyrazil. Kdyby nebyl takovej srab, tak tu dnes Gerard Etienne vůbec nesedí. Řekni mu, že s ním chci mluvit, a ať se kouká zaří dit podle mě, a ne já podle něj!“

Blackie promluvila rty tak bílými a tuhými, že se Mandy zdálo, že se ani nehýbou. „To není pravda. Lžete. To není pravda.“

A teď Mandy dostala strach. Byla zvyklá na hádky v kanceláři. Za tři roky téhle práce se stala svědkyní několika pěkných výbuchů temperamentu a jako malý pevný člun šťastně proplouvala mezi rozbouřenými vlnami neklidných moří. Mandy se pořádná kancelářská hádka dokonce líbila. Nebylo lepší protilátky proti nudě. Ale tohle bylo něco jiného. Tady šlo o opravdové utrpení, skutečnou dospělou bolest, dospělou zlobu, pramenící z nenávisti, která byla děsivá. Tenhle žal nešlo utišit čerstvou kávou a sušenkami z plechovky, kterou tam paní Demeryová schovávala jen pro společníky. V jedné děsné vteřině si pomyslela, že Blackie zvrátí hlavu a začne žalostně výt. Chtělo se jí vztáhnout ruku a utěšit ji, ale instinktivně věděla, že by se jí to nepovedlo a že by toho pokusu později litovala.

Práskly dveře. Paní Carlingová vyběhla z místnosti.

Blackie znovu opakovala: „Je to lež. Všechno je to lež. Vůbec nic o tom neví.“

„Jistěže ne,“ řekla Mandy pevně. „Určitě lže, to každý vidí. Jen žárlí, nána jedna. Vůbec bych si jí nevšímala.“

„Jdu jen do koupelny.“

Bylo jasné, že Blackie se každou chvíli udělá špatně. Mandy uvažovala, jestli nemá jít s ní, ale rozhodla se, že ne. Blackie vyšla ze dveří ztuhle jako robot a skoro se srazila s paní Demeryovou, která tam zrovna vcházela se dvěma balíčky.

Paní Demeryová oznámila: „Tohle přišlo druhou poštou, tak jsem si řekla, že vám to donesu. Co se jí stalo?“

„Je rozčilená. Společníci ji nechtěli na schůzi a pak sem vtrhla paní Carlingová, že chce vidět pana Gerarda, a Blackie ji tam nepustila.“

Paní Demeryová si založila ruce a opřela se o Blackiin stůl. „Asi dostala dnes ráno ten dopis, kde jí psali, že nechtěj její novej román.“

„Jak to proboha víte, paní Demeryová?“

„Tady se toho nestane moc, o čem bych nevěděla. S tímhle budou ještě trable, pamatuj na my slova.“

„Jestli nebyl dost dobrý, proč ho nepřepíše nebo nenapíše jiný?“

„Protože si myslí, že už to nedokáže, no. To se stává autorům, když je odmítnou. Toho se celou dobu bojej, že je opustí talent, že jim to přestane psát. Proto se s nima musí jednat jako v rukavičkách. Jo, to jsou citlivky. Těm se musí pořád opakovat, jak jsou báječný, jinak se sesypou. Párkrát už jsem to viděla. Teda, starej pan Peverell to s nima uměl. Ten se uměl do autorů vžít. Jenže s panem Gerardem je to těžký. Je jinej. Nechápe, proč nemůžou normálně makat a nepřestanou fňukat.“

Byl to názor, pro který měla Mandy spíš porozumění. Mohla říkat Blackie – a taky tomu věřit – že je Etienne grázl, jenže jí bylo zatěžko ho nenávidět. Cítila, že kdyby jí dali šanci, věděla by si s panem Gerardem rady. Ale další důvěrnosti přerušila Blackie, vrátila se mnohem dřív, než Mandy čekala. Paní Demeryová vyklouzla a Blackie beze slova zasedla ke své klávesnici.

Další hodinu pracovaly v tíživém tichu, které občas porušily jen příkazy, které Blackie vydávala. Poslala Mandy do rozmnožovny, aby udělala tři kopie rukopisu, který nedávno přišel a který podle prvních tří odstavců ohodnotila jako nevydatelný, pak dostala hromadu velice nudného opisování a nakonec jí Blackie přikázala, aby ze zásuvky s nápisem „Nějakou dobu uchovat“ vyházela všechny papíry starší než dva roky. Tuhle užitečnou pomůcku užíval celý podnik jako depozitář pro papíry, které nebylo kam zařadit, ale nechtěly se vyhodit. Bylo tam málo papírů pod dvanáct let a pořádání tohohle šuplíku byla značně neoblíbená dřina. Mandy ji pociťovala jako nespravedlivý trest za výbuch Blackiiny sdílnosti.

Schůze vedení skončila dřív než obvykle a bylo teprve půl dvanácté, když Gerard Etienne a za ním jeho sestra a Gabriel Dauntsey rychle prošli kanceláří do Etiennovy pracovny. Claudia Etiennová se zastavila, aby pohovořila s Blackie, když se vnitřní dveře rozlétly a objevil se v nich šéf. Mandy viděla, že se stěží ovládá. Vyštěkl na Blackie: „Nevzala jste můj soukromý diář?“

„Ovšemže ne, pane Gerarde. Nemáte ho v pravé zásuvce ve stole?“

„Kdyby tam byl, tak bych se po něm neptal.“

„Dopsala jsem vám ho až do pondělního odpoledne a vrátila do zásuvky. Od té doby jsem ho neviděla.“

„Včera ráno tam byl. Jestli jste ho nevzala, tak byste měla objevit, kdo tedy. Mám za to, že starat se o mé diáře je součást vaší pracovní náplně. Jestli nenajdete ten diář, byl bych rád, kdyby se mi vrátila alespoň tužka. Je zlatá a dost na ní lpím.“ Blackii zrudl obličej. Claudia Etiennová přihlížela s posměšně zdviženým obočím. Mandy, která cítila, že se blíží bitva, usilovně studovala klikyháky ve svém těsnopisném notesu, jako by jim náhle přestala rozumět.

Blackiin hlas se vznášel na hranici hysterie. „Obviňujete mě z krádeže, pane Gerarde? Pracuji v téhle kanceláři dvacet sedm let, ale –“ Hlas se jí zlomil.

Netrpělivě mávl rukou: „Neblázněte. Nikdo vás z ničeho neobviňuje.“ Očima zavadil o hada, který byl ovinutý kolem rukojeti na registračce. „A pro boha živého, zbavte se toho zatraceného hada. Hoďte ho do řeky. V kanceláři to vypadá jak ve školce.“

Zmizel ve své pracovně a jeho sestra ho následovala. Blackie vzala beze slova hada a uložila ho do zásuvky svého psacího stolu.

„Na co civíte?“ štěkla na Mandy. „Jestli nemáte nic na psaní, hned vám něco najdu. Zatím mi můžete udělat kávu.“

Mandy, vyzbrojená novým drbem pro potěchu paní Demeryové, radostně poslechla.

Kapitola 14

Declan měl přijet na výlet lodí v půl sedmé, a když vešla Claudia do bratrovy kanceláře, bylo čtvrt na sedm. V celé budově už byli sami. Gerard každý čtvrtek pracoval dlouho, ale jinak ten večer většina zaměstnanců končila brzy, snažili se využít prodloužené otevírací doby k nákupům. Gerard seděl u svého stolu v kruhu světla stolní lampy, ale vstal, když vešla. Vždycky se k ní choval velmi zdvořile, vždycky dokonale. Často si říkala, zda to od něj není jen takový manévr, jak ji odradit od sblížení.

Posadila se proti němu a bez úvodu spustila: „Podívej, podpořím tě v otázce prodeje Innocent House a budu podporovat i všechny tvé ostatní plány, když na to přijde. S mou podporou snadno přehlasuješ ostatní. Ale potřebuju peníze: 350 000 liber. Chtěla bych, abys koupil polovinu mých akcií, nebo všechny, budeš chtít.“

„To si nemůžu dovolit.“

„Můžeš, až se prodá Innocent House. Jakmile se uzavřou smlouvy, můžeš si půjčit třeba milion. S mými akciemi budeš mít trvalou většinu. Dá ti to absolutní moc. Stojí to za to, abys mě vyplatil. Já zůstanu ve firmě, jen budu mít míň akcií, nebo žádné.“

Řekl tiše: „Určitě to stojí za úvahu, ale ne teď. A s penězi z prodeje nemůžu disponovat. Ty patří společnosti. Budu je stejně potřebovat na přestěhování a na své další plány. Ale ty si přece můžeš opatřit 350 000 liber. Když můžu já, můžeš i ty.“

„Ne tak lehko. Ne bez velkých potíží a bez průtahů. A já je potřebuju rychle. Musím je mít koncem měsíce.“

„Na co? Co máš v plánu?

„Chci investovat do obchodu se starožitnostmi s Declanem Cartwrightem. Má naději na odkoupení podniku od starého Simona: 350 000 liber za čtyřpatrový samostatný dům i se vším na skladě. Je to velmi dobrá cena. Ten stařík ho má moc rád a dal by mu přednost před jinými kupci, ale nemůže s prodejem čekat. Je starý, je nemocný a spěchá na to.“

„Cartwright je hezoun, ale za 350 000, necení se moc vysoko?“

„Nejsem blázen. Ty peníze se nebudou předávat. Budou to pořád moje peníze, investované do společného podniku. Declan taky není blázen. Ví, co dělá.“

„Máš v úmyslu si ho vzít, viď?“

„Možná. Překvapuje tě to?“

„Docela jo.“ Dodal: „Mám dojem, že na něm visíš víc než on na tobě. To je vždycky nebezpečné.“

„Je to vyrovnanější, než si myslíš. Cítí ke mně to, co je schopen cítit, a já cítím to, co jsem schopna cítit já. Naše schopnosti cítit jsou nestejné, to je všechno. Každý z nás druhému dává, co má.

„Takže ty navrhuješ koupit ho?“

„A nezískávali jsme tak vždycky všechno, co jsme chtěli, tím, že jsme to koupili? Co ty a Lucinda? Víš určitě, že jednáš správně – tedy z tvého hlediska? O ni já strach nemám. Mě neoklame tím zdáním cudné křehkosti. Ta se umí o sebe dobře postarat. Její třída to vždycky uměla.“

„Chci si ji vzít.“

„Neříkej to tak bojovně. Nikdo ti v tom nechce bránit. Ale nechtěl bys jí třeba říct pravdu o sobě – o nás? Nebo spíš – nechceš to říct její rodině?“

„Budu odpovídat na rozumné otázky. Zatím mi žádné nekladli: rozumné ani nerozumné. Díkybohu nežijeme ve věku, kdy bylo třeba žádat o souhlas otce a snoubenci museli předkládat důkazy o mravní bezúhonnosti a finanční zdatnosti. A kromě toho má jenom bratra. Ten snad předpokládá, že mám dům, kde by mohla bydlet, a dost peněz, abych jí zajistil přiměřený komfort.“

„Ale copak ty máš nějaký dům? Neumím si představit, že by bydlela v bytě v Barbicanu. Asi by tam neměla dost místa.“

„Myslím, že spíš horuje pro Hampshire. O tom se každopádně můžeme bavit, až se bude blížit datum svatby. Já si byt v Barbicanu nechám. Hodil by se i jako kancelář.“

„Snad to všechno vyjde. Upřímně řečeno, větší naději z nás dvou dávám Declanovi a sobě. My nesměšujeme sex s láskou. A ty možná zjistíš, že z takového manželství se nedá jen tak utéct. Lucinda zřejmě bude mít náboženské předsudky ohledně rozvodu. A vůbec, rozvod je vulgární, chaotický a drahý. No dobře, po dvou letech odloučení mu nemůže zabránit, ale budou to nepříjemné roky. Veřejný neúspěch tě těšit nebude.“

„Ještě jsem se ani neoženil. Je trochu brzy pomýšlet na to, jak se vyrovnám s neúspěchem. K žádnému nedojde.“

„Upřímně řečeno, Gerarde, nevím, co od toho čekáš, kromě toho, že budeš mít krásnou ženu o osmnáct let mladší než ty.“

„Většina lidí by si myslela, že to stačí.“

„Jen ti naivní. Je to recept na katastrofu. Nejsi člen královské rodiny, nemusíš si brát úplně nevhodnou pannu jen proto, abys udržel dynastii. Nebo ti jde jen o založení rodiny? No, tomu věřím. Stárneš a začínáš být konvenční. Zachtělo se ti usedlého života a děcek.“

„Vypadá to jako nejrozumnější důvod k sňatku. Skoro by se řeklo, že jediný rozumný důvod.“

„Už jsi se vyřádil, takže hledáš mladou, krásnou a pokud možno urozenou pannu. Abych pravdu řekla, lip bys asi pořídil s Frances.“

„To nikdy nepadalo v úvahu.“

„Pro ni ano. Mně je jasné, jak to všechno bylo. Je tu panna, skoro třicetiletá, která jasně touží po sexuální zkušenosti, a kdo by ji mohl poskytnout odborněji, než můj světácký bratříček? Ale byla to chyba. Udělal sis nepřítele z Jamese de Witta a to si nemůžeš dovolit.“

„Nikdy se mnou o tom nemluvil.“

„Ovšemže ne. Takhle James nejedná. Je to muž činu, ne řečí. Dám ti malou radu. Nestůj moc blízko balkonu v horních patrech Innocent House. Jedna násilná smrt v tomhle domě stačí.“

Klidně na ni hleděl: „Díky za varování, ale nejsem si jistý, že by James de Witt byl hlavní podezřelý. Koneckonců, jestli se mi něco stane, než se ožením a udělám novou závěť, moje akcie, můj byt i moji životní pojistku dostaneš ty. Budeš si moct nakoupit moře starožitností za skoro dva a půl milionu liber.“

Claudia už byla ve dveřích, když opět promluvil, chladně a aniž vzhlédl od svých písemností.

„Mimochodem, místní nezbeda opět udeřil.“

Claudia se otočila a řekla ostře: „Co tím myslíš? Jak? Kdy?“

„Dnes odpoledne, ve dvanáct třicet, abych byl přesný. Někdo odsud poslal fax do knihkupectví Dobrá kniha v Cambridgi a zrušil autogramiádu Carlingové. Přijela a reklamy byly pryč, židle a stolek taky případní zájemci odešli a většina knih se uložila do zadního skladu. Zřejmě se vzteky rozžhavila doběla. Skoro lituju, že jsem u toho nebyl.“

„Prokrista! Kdy ses to dozvěděl?“

„Její agentka, Velma Pitt-Cowleyová, mi telefonovala ve tři čtvrtě na tři, když jsem se vrátil z oběda. Snažila se mě sehnat už od půl druhé. Carlingová jí to volala z knihkupectví.“

„A tys o tom nikomu neřekl?“

„Já měl dnes odpoledne důležitější věci než obíhat kanceláře a ptát se lidí na alibi. Kromě toho je to tvoje práce, ale já bych z toho moc nedělal. Mám tentokrát docela dobrou představu, kdo to mohl být. Ale stejně na tom moc nesejde.“

Claudia zakončila ponuře: „Esmé Carlingová se na to bude dívat jinak. Může se ti nelíbit, můžeš jí pohrdat, ale neměl bys ji podceňovat. Z ní by mohl být nebezpečnější nepřítel, než si myslíš“

Kapitola 15

Horní místnost v Connaught Arms na Waterloo Road byla pře plněná. Matt Bayliss, nájemce hospody, nepochyboval o úspěchu večera poezie. Už v devět hodin byl obrat výčepu vyšší než v jiný čtvrteční večer. V malé horní místnosti se obvykle obědvalo – o teplé večeře byl v Connaught Arms malý zájem – ale sloužila také různým příležitostným akcím a jeho bratr, který byl činný v jakémsi literárním spolku, ho přemluvil, aby jim ji pronajal na čtvrtek večer. Měli tam číst svá díla publikovaní básníci i amatéři, kteří by se chtěli zúčastnit. Vybíralo se vstupné ve výši jedné libry a Matt vzadu zimprovizoval vinný pult, kde se platilo hotově. Vůbec netušil, že by poezie byla tak populární, nebo že by tolik z jeho stálých hostů toužilo vyjadřovat se verši. Prodej vstupenek začal uspokojivě, ale pak se nahoru začali hrnout pozdní příchozí, a hosté z výčepu, kteří zjistili, že se nahoře něco děje , vyšli po úzkých schodech se sklenicemi v ruce.

Colinovy zájmy byly proměnlivé a řídily se módou: černošské umění, ženské umění, homosexuální umění, umění národů Britského společenství, umění pro všechny, inovativní umění, umění pro lidi. Dnešní akce byla nazvána Poezie pro lidi. Mattův osobní zájem spočíval v pivu pro lidi, ale neviděl důvod, proč by se oba tyto zájmy nemohly zkombinovat ke všeobecnému prospěchu. Colinovou ctižádostí bylo udělat z hospůdky Connaught Arms známé středisko současné poezie a veřejnou platformu pro nové básníky. Matt, který sledoval, jak jeho výčepní nestačí otevírat lahve kalifornského červeného, v sobě objevil nečekaný zájem o současnou kulturu. Občas se vydal z restaurace nahoru, aby zjistil, o co tam jde. Verše pro něj byly povětšinou nesrozumitelné; hodně málo se jich rýmovalo nebo mělo nějaký rytmus, což od poezie čekal, ale všem se nadšeně tleskalo. Protože většina amatérských básníků i posluc hačů kouřila, nevětraný vzduch ztěžkl výpary piva i tabákovým dýmem.

Ohlášená hvězda večera byl Gabriel Dauntsey. Požádali ho, aby přišel brzy, ale většina z básníků, kteří vystupovali před ním, přetáhla své časy, zejména amatéři nereagovali na Colinovy nenápadné pokyny, a než Dauntsey pomalu vyšel na stupínek, bylo skoro půl desáté. Vyslechli ho v uctivém tichu a hlasitě zatleskali, ale Matt tušil, že jeho básně o válce patří pro velkou většinu přítomných do historie a mají málo společného s jejich současnými zájmy. Pak si k němu Colin proklestil cestu davem.

„Opravdu už chcete jít? Pár nás má v úmyslu se tady po akci najíst.“

„Je mi líto, na mě je to moc pozdě. Kde můžu sehnat taxi?“

„Matt tam může zavolat, ale rychlejší by možná bylo, kdybyste si došel na Waterloo Road.“

Básník vyklouzl skoro nepozorovaně a bez poděkování a v Mattovi zůstal pocit, že s tímhle starým člověkem to nějak nezvládli.

Za okamžik poté, co vyšel ze dveří, přistoupila k výčepnímu pultu starší dvojice. Muž se zeptal: „Gabriel Dauntsey už odešel? Moje žena má první vydání jeho básní a byla by moc ráda, kdyby jí je podepsal. Nikde nahoře ho nemůžeme najít.“

Matt se otázal: „Jste tu autem?“

„Parkujeme tři bloky odsud. Blíž to nešlo.“

„Teď právě odešel. Jde pěšky. Když si pospíšíte, můžete ho dohonit. Jestli se budete vracet pro auto, asi ho minete.“

Spěšně odešli, žena s knihou v ruce a s dychtivým výrazem.

Za tři minuty byli zpátky. Od výčepu Matt viděl, jak vcházejí do dveří, mezi sebou vedli Gabriela Dauntseyho. Držel si na obočí zkrvavený kapesník. Matt se k nim rozběhl.

„Co se stalo?“

t Zena, očividně otřesená, prohlásila: „Přepadli ho. Byli tři, dva černí a jeden bílý. Skláněli se nad ním, ale když nás viděli, pláchli. Ale sebrali mu peněženku.“

Muž se rozhlédl po prázdné židli a usadil do ní Dauntseyho. „Měli bychom zavolat policii a ambulanci.“

Dauntseyho hlas byl silnější, než Matt očekával. „Ne, ne. Nic mi není. Nechci policii ani záchranku. Je to jen škrábnutí, jak jsem upadl.“

Matt na něj upřel nerozhodný pohled. Je zřejmě spíš otřesený než zraněný. A jaký smysl má volat policii? Nebyla naděje, že násilníky chytí, byl by to jen další drobný přírůstek do statistiky nahlášených, ale nevyřešených zločinů. Matt, ačkoli byl velkým příznivcem policie, vcelku dával přednost tomu, aby ji ve svém podniku často nevídal.

Žena pohlédla na svého manžela a pevně prohlásila: „Musíme ho dopravit do nemocnice svatého Tomáše. Vezmeme ho na úrazovku. To bude nejmoudřejší řešení.“

Dauntsey k tomu zjevně nemusel nic dodávat.

Chtějí se co nejdřív zbavit odpovědnosti, pomyslel si Matt a neměl jim to za zlé. Když odešli, vyšel nahoru zkontrolovat zásoby vína a povšiml si hromady útlých svazečků hned u dveří. Pocítil záchvěv lítosti nad Gabrielem Dauntseym. Ten chudák stará ani nepočkal, aby podepsal své knížky. Ale možná to tak bylo lepší. Všechny by jen uvedlo do rozpaků, kdyby se nic neprodalo.

Kapitola 16

Následujícího dne, v pátek 15. října, se Blackie probudila s tíhou zlé předtuchy Její první vědomá myšlenka byla strach ze dne a z toho, co ji může čekat. Oblékla si župan, a když sešla dolů uvařit ranní kávu, napadlo ji, zda nemá vzbudit Joan a postěžovat si, že ji bolí hlava, že by dnes asi neměla chodit do práce, požádat Joan, ať tam časem zavolá a vyřídí, jak je jí to líto a že přijde v pondělí. Pak to pokušení zavrhla. Pondělí bude co nevidět a ji pak zavalí ještě větší tíha úzkosti. A kdyby se dnes neobjevila, bylo by to podezřelé. Každý věděl, že si nebere volné dny, že nikdy nestůně. Musí jít do práce, jako by byl obyčejný den.

Nemohla do sebe dostat snídani. Při pouhém pomyšlení na vejce se slaninou se jí udělalo zle a první lžička obilných vloček jí uvízla v krku. Na nádraží si jako obvykle koupila Daily Telegraph, ale svírala ho neotevřený celou cestu a zírala na rozmazaný kaleidoskop kentských předměstí nevidoucíma očima.

Loď vyjížděla z přístavu Charing Cross s pětiminutovým zpožděním. Pan de Witt, obyčejně tak přesný, přibíhal po rampě, zrovna když se Fred Bowling rozhodl, že musí odrazit.

Stručně řekl: „Promiňte všichni, zaspal jsem. Je prima, že jste počkali. Myslel jsem, že budu muset druhou lodí.“

Teď už byli všichni, obvyklá první parta: pan de Witt, ona, Maggie FitzGeraldová a Amy Holdenová z oddělení propagace, pan Elton z právního a Ken ze skladu. Blackie si sedla na své obvyklé místo na přídi. Ráda by se přesunula na záď, aby byla sama, ale to by také mohlo vypadat podezřele. Zdálo se jí, že si přespříliš uvědomuje každé své slovo i každé hnutí, jako by už byla u výslechu. Slyšela, jak James de Witt vykládá ostatním, že byl pan Dauntsey přepaden. Stalo se to poté, co četl své básně na večeru poezie. Našli ho dva lidé, kteří byli také v té hospodě, a ti ho vzali na pohotovost v nemocnici svatého Tomáše. Spíš utrpěl šok než zranění a teď už prý je v pořádku. Blackie k tomu nic nedodala. Byla to jen další malá nehoda, další smůla. Připadalo jí to nedůležité ve srovnání s nekonečnou vahou vlastní úzkosti.

Obvykle se jí cesta po řece líbila. Už ji absolvovala přes pětadvacet let a ještě pro ni neztratila přitažlivost. Ale dnes jí všechny známé orientační body připadaly jen jako ukazatele na cestě ke katastrofě: elegantní železné krajkoví železničního mostu Blackfriars, most Southwark Bridge se schody na Southwark Causeway, odkud vozili Christophera Wrena, když dohlížel na stavbu katedrály svatého Pavla; most London Bridge, na němž byly z obou stran na bodcích vystavovány hlavy zrádců, Brána zrádců, zarostlá řasami a chaluhami, Jáma nebožtíků pod mostem Tower Bridge, kde se podle tradice rozprašoval popel mrtvých za hranicemi města, sám Tower Bridge s bílou a bleděmodrou lávkou nahoře se zářivým zlatým znakem; válečná loď HMS Belfast v atlantických barvách. Pozorovala je lhostejnýma očima. Řekla si, že její úzkost je nesmyslná a zbytečná. Měla jen drobný důvod, proč se cítit provinile, ani to možná nebylo ta
k důležité, ani to nestálo za ten pocit. Jen si musí udržet pevné nervy a všechno bude dobré. Ale její úzkost, která teď přerostla v aktivní strach, rostla silněji každým okamžikem, o který byla blíž k Innocent House, a připadalo jí, že její nálada nakazila všechny ostatní pasažéry. Pan de Witt obvykle seděl tiše, často četl, ale děvčata vždycky vesele štěbetala. Dnes ráno všichni umlkli, když se loď zvolna zhoupla ke svému kruhu napravo od schodů. De Witt náhle pronesl: „Innocent House. Tak jsme tady…“ V hlase mu zazněl tón falešného veselí, jako by se všichni vraceli ze společného výletu, ale tvář měl vážnou. Zajímalo by ji, co je s ním, nač myslí. Pak s ostatními pomalu vyšla po schodech omytých přílivem na mramorové nádvoří, připravujíc se na všechno, co ji ten den může potkat.

Kapitola 17

George Copeland, který stál za ochranným štítem svého stolu s pocitem rozpačité nejapnosti, zaslechl klapot kroků na kočičích hlavách s úlevou. Tak loď nakonec dorazila. Lord Stilgoe přestal rozčileně přecházet a oba se otočili ke dveřím. Vešel do nich hlouček zaměstnanců s Jamesem de Wittem v čele. Pan de Witt střelil pohledem po Georgeově ustarané tváři a vyhrkl: „Co se děje, Georgi?“

Odpověděl mu lord Stilgoe. Aniž de Witta pozdravil, chmurně oznámil: „Není tu Etienne. Měl jsem s ním smluvenou schůzku u něj v kanceláři na devět hodin. Když jsem přišel, nikdo tu nebyl, jen vrátný a uklízečka. Takovéhle jednání bych nečekal. Můj čas je cenný, i když Etiennuv třeba ne. Jsem na dnes dopoledne objednaný do nemocnice“

De Witt opáčil klidně: „Jak to myslíte, že tu není? Patrně se zdržel dopravou.“

George ho přerušil: „Musí tu někde být, pane de Witte. Má sako přes židli ve své kanceláři. Byl jsem se tam podívat, když mi nebral telefon. A přední vchod nebyl zamčený, když jsem dnes ráno přišel. A nebyl nastavený alarm. Právě přišla slečna Claudia. Teď to kontroluje.“

Všichni se přesunuli, jakoby ve společném impulzu, do haly. Claudia Etiennová s paní Demeryovou v patách vycházela z Blackiiny kanceláře.

Řekla: „George má pravdu. Musí tu někde být. Sako má přes židli a jeho svazek klíčů je v pravé zásuvce stolu.“ Otočila se k Georgeovi. „Díval jste se do čísla deset?“

„Ano, slečno Claudie. Pan Bartrum už přišel, ale jinak v budově nikdo není. Byl se podívat venku a zavolal mi, že je jaguár pana Gerarda tady, zaparkovaný tam co včera.“

„A co domovní světla? Byla rozsvícená, když jste přišel?“

„Ne, slečno Claudie. Ani v jeho kanceláři se nesvítilo. Nikde.“

V tom okamžiku se objevili Frances Peverellová a Gabriel Dauntsey. George si všiml, jak pan Dauntsey vypadá křehce. Opíral se o hůl a na pravé straně čela měl malou náplast. Nikdo se o tom nezmínil. George by zajímalo, jestli si toho vůbec ještě někdo všiml.

Claudia se zeptala: „Nemáte Gerarda v čísle 12, že ne? Vypadá to, že zmizel.“

„U nás nebyl“ odpověděla Frances.

Mandy, která přicházela zezadu a sundávala si přilbu, podotkla: „Má tu auto. Viděla jsem ho na konci Innocent Passage, když jsem přijížděla.“

Claudia řekla příkře: „To my víme, Mandy. Podívám se nahoru. Musí být někde v budově. Vy ostatní tu počkejte.“

Rychle vykročila ke schodišti s paní Demeryovou za zády. Blackie, jako by neslyšela ten pokyn, zalapala po dechu a neohrabaně se za nimi rozběhla. Maggie FitzGeraldová řekla: „Paní Demeryová musí být jako vždycky při tom,“ ale hlas měla nejistý, a když nikdo nic nepoznamenal, zrudla, jako by litovala, že to řekla.

Skupinka tiše utvořila půlkruh. Skoro jako by je jemně posunovala neviditelná ruka, pomyslel si George. Rozsvítil světla v hale a malovaný strop nad nimi zazářil, jeho věčná nádhera jako by podtrhovala jejich malicherné starosti a nedůležité úzkosti. Všechny oči byly upřené nahoru. George si pomyslel, že vypadají jako postavy na náboženském obraze, zírající vzhůru v očekávání nějakého nadpřirozeného navštívení. Čekal s nimi, neboť si nebyl jistý, zda je jeho místo tady nebo za pultem. Neměl v povaze, aby zahájil akci a připojil se k pátrání. Jako vždy dělal to, co mu bylo řečeno, ale byl trochu překvapený, že partneři čekají tak odevzdaně. Ale proč ne? Nemělo smysl, aby se celý hlouček rozběhl po budově. Tři pátrači byli víc než dost. Jestliže je pan Gerard v domě, slečna Claudia ho najde. Nikdo nemluvil ani se nehýbal, kromě Jamese de Witta, který tiše stanul po boku Frances Peverellové. Georgeovi se
zdálo, že čekají ztuhle jako herci živého obrazu po celé hodiny, i když to nemohlo být víc než pár minut.

Pak Amy, hlas zostřený strachem, řekla: „Někdo křičí. Slyšela jsem výkřik.“ Rozhlédla se po nich zděšenýma očima.

James de Witt se k ní neotočil, ale nespouštěl zrak ze schodů. „Nikdo nekřičel. To se ti zdálo, Amy.“

Pak se to ozvalo znovu, ale tentokrát hlasitěji, a byl to nade vši pochybnost vysoký, zoufalý výkřik. Popošli k patě schodů, ale dál ne. Vteřinu bylo ticho a pak se ozvalo kvílení. Nejdřív jako vzdálený nářek, pak se zvyšovalo, přibližovalo. Připadalo mu nelidské, spíš jako kvílení sirény nebo vřeštění kočky v noci.

Maggie FitzGeraldová zašeptala: „Pane bože. Pane bože, co jeto?“

A pak se nahoře na schodech ukázala paní Demeryová. Georgeovi připadalo, že se zhmotnila ze vzduchu. Podpírala slečnu Blackettovou, jejíž kvílení teď přecházelo do tichého úporného vzlykotu.

James de Witt promluvil tiše, ale velmi jasně: „Co se děje, paní Demeryová? Co se stalo? Kde je pan Gerard?“

„V malým archivu. Je po něm! Je zavražděnej! To se stalo. Leží tam polonahej a tuhej jak prkno. Nějakej syčák ho uškrtil tím pitomým hadem. Má ho kolem krku a hlavu má nacpanou v puse.“

Konečně se de Witt pohnul. Skočil ke schodům. Frances učinila pokus jít za ním, ale on se otočil a zlehka ji odstrčil: „Ne, Frances, to ne.“ Lord Stilgoe ho následoval stařecky toporným krokem, přidržoval se přitom zábradlí. Gabriel Dauntsey chvíli váhal, pak se vydal za nimi.

Paní Demeryová se rozječela: „Pomozte mi někdo, copak nevidíte? Je to mrtvá váha!“

Frances k ní okamžitě přiskočila a ovinula ruku Blackie kolem pasu. Když na ně George pohlédl, pomyslel si, že oporu potřebuje spíš slečna Frances. Sešly ze schodů společně, Blackie mezi sebou skoro nesly. Blackie sténala a šeptala: „Promiňte. Promiňte.“ Společně jí pomohly přes halu do zadní části domu, zatímco ostatní je sledovali ve vyděšeném mlčení. George se vrátil ke svému stolu, ke své telefonní centrále. Tady bylo jeho místo. Tady se cítil bezpečně, měl všechno v rukou. Odtud mohl věci řešit. Slyšel hlasy. Ten děsný vzlykot byl teď tišší, ale vysoký hlas paní Demeryové kohosi napomínal, pak uslyšel směsici ženských hlasů. Vypudil je z hlavy. Má tady práci: měl by se do ní pustit. Pokusil se odemknout svou bezpečnostní skříňku pod pultem, ale ruce se mu tak třásly, že se nemohl trefit klíčem do zámku. Zazvonil telefon a George rychle vyskočil, pak zašátral po sluchátkách. Byla to Velma Pit
t-Cowleyová, agentka paní Carlingové, chtěla mluvit s panem Gerardem. George, nejdřív otřesený tak, že neřekl nic, ze sebe po chvíli vypravil, že pan Gerard není k sehnání. I jeho vlastním uším zněl jeho hlas vysoko, skřípavě, nepřirozeně.

„Tak slečnu Claudii. Ta tam snad je.“

„Ne,“ řekl George. „Ne.“

„Co se děje? To jste vy, Georgi, že? Co se to tam děje?“

George vyděšeně zavěsil. Náhle zazvonil telefon znovu, ale on ho nezvedl a po několika okamžicích vyzvánění ustalo. Zíral na něj s pocitem roztřesené nemohoucnosti. Nikdy předtím takhle nejednal. Čas plynul, vteřiny, minuty. A pak se nad stolem vztyčil lord Stilgoe, ucítil jeho dech i sílu jeho hněvu.

„Dejte mi New Scotland Yard. Chci mluvit s komisařem. Jestli tam není, tak mi dejte komandéra Adama Dalglieshe.“

Kapitola 18

Inspektorka Kate Miskinová obešla poloprázdný kufr, otevřela balkónové dveře svého nového bytu v Docklands, opřela se o zábradlí z leštěného dubu a zadívala se na třpytivou řeku, nahoru k Limehouse Reach a na druhou stranu k velkému ohybu, za nímž leží Isle of Dogs. Bylo teprve čtvrt na deset dopoledne, ale ranní mlha se už rozptýlila a nebe, téměř bez mráčku, se rozjasnilo do neprůhledné běli se záblesky světlé, jasné modři. To ráno bylo spíš jako na jaře než v polovině října, ale pach řeky byl podzimní, silný jako pach tlejícího ústí a úrodné hlíny se slabým nádechem slané vůně moře. Byl příliv a pod světelnými body, které se míhaly a tančily po zčeřené hladině jako světlušky, si představila mocný tah plynoucího proudu, téměř cítila jeho sílu. Díky tomuto bytu, tomuto výhledu si splnila další toužebné přání, udělala další krok z fádního krabicového bytu v horním patře paneláku, v e kterém strávila prvních osmnáct let života.

Matka jí zemřela krátce po jejím narození, otec byl neznámý; starala se o ni nevrla stará babička z matčiny strany, která nevrazila na dítě, jež z ní prakticky udělalo vězně v bytě ve věžáku. Netroufla si večer od ní odejít do družné společnosti, záře a tepla místní hospůdky a postupně zanevřela na inteligenci své vnučky i na úkol, pro nějž se nehodila věkem, zdravím ani temperamentem. Kate si uvědomila příliš pozdě, teprve když babička umřela, jak moc ji měla ráda. Teď se jí zdálo, že teprve ve chvíli té smrti si vzájemně vyplatily všechny resty lásky, nahromaděné za celý život. Věděla, že se nikdy úplně neodpoutá od sídliště Ellison Fairweather. Když stoupala do tohohle bytu v moderním prostorném výtahu, obklopená pečlivě zabalenými olejomalbami, byly to její vlastní práce, vzpomněla si na výtah v Ellison Fairweather, páchnoucí a špinavou klec plnou nápisů, na pach moči, nedopalky, povaluj
ící se plechovky od piva. Výtah často rozbili vandalové, a tak musely ona i babička tahat nákupy a prádlo do sedmého patra, přičemž v každém patře zastavovaly, aby mohla babička nabrat dech. Tam si Kate sedla mezi igelitové tašky, poslouchala hvízdavý dech staré paní a slibovala si: „Až budu dospělá, vypadnu odsud. Odstěhuju se z tohohle hnusnýho sídliště a už se sem nikdy nevrátím. Už nikdy nebudu chudá. Už nikdy nebudu čuchat tenhle smrad.“

Jako prostředek ke svému úniku si vybrala službu u policie, odolala pokušení studovat šestou třídu nebo se pokusit o univerzitu, toužila jen po vlastním výdělku, po tom, aby se odsud dostala. První viktoriánský byt v Holland Parku byl jen začátek. Po smrti babičky zůstala ještě devět měsíců, připadalo jí, že odejít hned by byla dezerce, i když ani nevěděla od čeho, možná od skutečnosti, které teď musí čelit, také věděla, že by nějak měla smýt své hříchy, dozvědět se něco o sobě samé a že se to bude dozvídat tady. Přišel čas, kdy bylo namístě odejít, a dveře za sebou zavřela s pocitem ukončenosti, jako by za sebou nechala minulost, kterou nemohla změnit, ale kterou lze přijmout se všemi bědami, hrůzami – ano, i radostmi – smířit se s ní a udělat z ní část sebe samé. A teď ten čas přišel.

Tento byt ovšem nebyl úplně to, co si původně představovala. Snila o bydlení v některém z velkých přestavěných skladišť poblíž mostu Tower Bridge, s vysokými okny a ohromnými místnostmi, silnými dubovými trámy a také ovšem s přetrvávající vůní koření. Ale přestože šly ceny nemovitostí dolů, bylo to stále nad její možnosti. A byt, který si po pečlivém hledání vybrala, nebyl pouhá dvojka. Vzala si nejvyšší možnou hypotéku, věřila, že je finančně moudré koupit si to nejlepší, co si může dovolit, měla jeden velký pokoj, pět a půl krát tři a půl metru, a dvě menší ložnice, jednu se sprchovým koutem. Kuchyně byla dost velká, aby se v ní dalo jíst, a dala se hezky zařídit. Balkon, který vedl na jihozápad a zabíral celou stěnu obýváku, byl poměrně úzký, ale vešel se na něj stolek i židle. Mohla tam v létě jíst. A byla ráda, že nábytek, který si koupila do svého předchozího bytu, není lacin
ý. Gauč a dvě křesla potažené pravou kůží budou v tomhle moderním prostředí vypadat dobře. Měla ten šťastný nápad, že zavrhla černou barvu a dala přednost světlehnědé. Černá by působila příliš elegantně. A jednoduchý jilmový stůl a židle vypadaly také dobře.

A byt měl ještě jednu velkou výhodu. Byl na konci budovy, takže měl dva balkony s výhledem na dvě strany. Z ložnice viděla široké zářící panorama Canary Wharf, věžáku, který se tyčil jako ohromná kuličková tužka s osvětleným vrškem, velkou bílou křivku sousední budovy a nad tím lehkou dráhu Docklands s vláčky jako miniaturními hračkami. Tohle město ze skla a betonu ožije, až se do něj nastěhuje víc úřadů. Pak se bude dívat na mnohobarevné, věčně proměnlivé hemžení půl milionu spěchajících mužů a žen, kteří tu budou žít svůj pracovní život. Z druhého balkonu byl výhled na jihozápad na řeku a pomalejší, odvěkou dopravu na Temži; loďky, výletní parníky, čluny říční policie a londýnské přístavní správy, vyhlídkové lodi, které pluly proti proudu k přístavišti u Tower Bridge. Měla ráda ten kontrast. Tady ve svém bytě se mohla přesunovat z jednoho světa do druhého, z nového do starého, od tiché vody do prudké řeky, kterou nazval T. S. Eliot silným hnědým bohem.

Byt byl mimořádně vhodný pro policistku, protože měl telefonní systém u hlavního vchodu a dva bezpečnostní zámky i s řetězem na vchodu do bytu. Byla tam podzemní garáž, od níž měli obyvatelé vlastní klíče. To bylo také důležité. A cesta do New Scotland Yardu také nebyla nijak obtížná. Bydlí tu totiž na správném břehu řeky. Možná by mohla občas sjet lodí do přístavu Westminster Pier. Pozná řeku, bude patřit k jejímu životu. Ráno se bude probouzet křikem racků a vykročí do té chladné bílé prázdnoty. Když teď stála mezi třpytící se řekou a vysokou světlemodrou oblohou, pocítila zvláštní pohnutí, jaké už zažila předtím, připadalo jí velmi blízké náboženskému prožitku. Zmocnila se jí potřeba, skoro fyzická ve své intenzitě, modlit se, chválit, děkovat, aniž věděla komu, křičet radostí, která byla hlubší než ta, již cítila nad svým fyzickým blahem a nad tím, čeho dosáhla, nebo dokon ce nad krásou fyzického světa.

Staré police na knihy nechala ve starém bytě, ale nové, které si nechala udělat podle svého návrhu, pokrývaly celou stěnu proti oknu. Na ně Alan Scully, který klečel vedle kufru, rovnal její knihy. Byla překvapena, kolik jich přibylo od té doby, co ho znala. Se žádným z těch spisovatelů se ve škole neseznámila, ale teď byla jednotné škole v Ancroftu vděčná. Udělala pro ni to nejlepší, co mohla. Teď věděla, že učitelé, kterými kdysi pohrdala pro jejich nafoukanost, byli oddaní svému úkolu a bojovali o udržení kázně ve velkých třídách s různými jazyky, museli vycházet vstříc různým potřebám, řešit strašlivé domácí problémy některých dětí a dostat je ke zkouškám, které by jim přinejmenším otevřely dveře k něčemu lepšímu. Ale většina jejího vzdělání se odehrávala až po škole. Za školními přístřešky pro kola a na školním asfaltovém hřišti se naučila všemu, co bylo na sexu nedůležité
, a ničemu, co by bylo důležité. To pro ni udělal teprve Alan, a ještě mnohem víc. Naučil ji spoustu věcí o knihách, nevytahoval se na ni, nepřipadal si jako Pygmalion, ale chtěl s někým sdílet věci, které měl rád. A teď přišel čas skončit i tohle.

Zaslechla jeho hlas: „Jestli máme přestávku, udělám kafe. Nebo jen tak obdivuješ výhled?“

„Obdivuju výhled. Senzační. Co si o tom myslíš, Alane?“

Viděl byt poprvé a ona ho předváděla s hrdostí dítěte na novou hračku.

„Bude se mi líbit, až bude úplně zařízený. Tedy, jestli se dočkám, že bude úplně zařízený. Co s těmihle knihami? Chceš dát zvlášť poezii, romány, literaturu faktu? Teď tu máme Dalglieshe vedle Defoa.“

„Defoa? To jsem ani nevěděla, že mám Defoa. Já ho nemám ráda. No – asi zvlášť. A teprv potom podle autorů.“

„Ten Dalgliesh je první vydání. Je to nutné, kupovat ho vázaného, protože je to tvůj šéf a pracuješ s ním?“

„Ne. Čtu jeho poezii, abych zjistila, jestli mu budu lip rozumět“

„A rozumíš?“

„Ani ne. Nemůžu najít vztah mezi tou poezií a člověkem. A když se mi to podaří, je to děsné. Všímá si tolika věcí.“

„Všiml jsem si, že nejsou podepsané. To jsi ho nepožádala?“

„Přivedlo by nás to oba do rozpaků. Nehraj si s tím, Alane. Jen to ulož na polici.“

Přešla k němu a klekla si vedle. Nezmínil se o knihách, které souvisely s její profesí, teprve teď spatřila, že jsou úhledně srovnané vedle kufru. Začala je jednu po druhé stavět na nejnižší poličku: výtisky nejnovější Kriminalistické statistiky, potom Zákon o policii a důkazních prostředcích z roku 1984, Blackstonův Průvodce k zákonu o trestním soudnictví z roku 1991, Butterworthovo Právo pro policejní praxi, Keanovo Moderní dokazování, Trestní právo od Clifforda Hogana, Příručku policejního výcviku a Sheehyho zprávu. Pomyslela si: Sbírka nadějné profesionálky, a docela by ji zajímalo, jestli to, že ty svazky dal Alan stranou a nezmínil se o nich, vlastně také nebyl svého druhu komentář, možná podvědomý úsudek o něčem víc než jen o její knihovně. Poprvé za ta léta viděla jejich vztah očima nestranného a kritického pozorovatele. Máme tu dobrou profesionálku, úspěšnou, ctižádostivou, ženu, která ví
, kam chce dojít. Protože se každý den musí hrabat v neuspořádaném odpadu a kalu neukázněných životů, ze svého pečlivě vyloučila veškerou neuspořádanost. Jedna nezbytná rekvizita této dobře organizované soběstačnosti je milenec, inteligentní, pohledný, vždy po ruce, obratný v posteli a jinak nenáročný. Po tři léta tento požadavek Adam Scully obdivuhodně splňoval. Věděla, že mu na oplátku dává lásku, věrnost, laskavost, porozumění; nic z toho nebylo těžké dávat. Ale mohl by se někdo divit, že když se tak angažoval, chtěl být něco víc než jakýsi módní doplněk?

Umlela kávu a s požitkem vdechovala její čerstvou vůni. Žádný nápoj nechutná tak jako čerstvě mletá káva. Vypili ji vsedě na podlaze, zády ke kufru, jako by jej ještě neotevřeli. Řekla: „Čím letíš příští středu?“

„V jedenáct, BA175. Ty ses ještě nerozmyslela?“

Skoro řekla: „Ne, Alane, nejde to,“ ale zarazila se. Nebylo na tom nic nemožného. Mohla se klidně rozmyslet. Čestná odpověď zněla, že se jí nechce. Prohovořili ten problém mnohokrát předtím a věděla, že teď nemůže udělat kompromis. Chápala, co Alan cítí a co by chtěl. Nepokoušel se ji vydírat. Dostal šanci pracovat tři roky v Princetonu a moc o to stál. Bylo to důležité pro jeho kariéru, pro jeho budoucnost. Ale zůstal by v Londýně, pokračoval by ve své současné práci v knihovně, kdyby se mu zaslíbila, kdyby souhlasila s tím, že se vezmou, nebo alespoň s ním žila, měla s ním dítě? Nebylo to tím, že by její kariéru považoval za méně důležitou než svoji; kdyby to bylo třeba, na čas by nechal práce a zůstal doma, aby mohla chodit do práce ona. Vždycky jí zaručoval tuhle základní rovnost. Ale už byl unavený z toho, že existuje na okraji jejího života. Kate byla žena, kterou miloval a s kterou chtěl proít život. Vzdal by i Princeton, ale ne kdyby to mělo znamenat pokračování tohohle stavu – tedy vidět ji jen tehdy, když jí to práce dovolí, vědět, že je její milenec, ale nic víc.

Řekla: „Nejsem zralá pro manželství ani pro mateřství. Možná nebudu nikdy, zvlášť pro mateřství. Nebyla bych asi moc dobrá matka. Nemám v tom žádný výcvik, víš?“

„To snad nevyžaduje výcvik.“

„Vyžaduje to mít rád závazky. To je jedna věc, kterou nemůžu dát. Nemůžeš dávat to, co nemáš.“

Nehádal se, nepokoušel se přesvědčovat ji. Čas k hovorům už měli za sebou.

A tak jen dodal: „Koneckonců, máme ještě pět dní a laky dnešek. Celé dopoledne budeme vybalovat, pak zajdeme na oběd do nějaké hospůdky u řeky, třeba do Prospect of Whitby. Na to si čas uděláme. Musíš jíst. Kdy máš být zase v Yardu?“

„Ve dvě hodiny,“ odpověděla. „Vzala jsem si jen půl dne. Daniel Aaron má dnes volno, takže to není tak jednoduché. Vypadnu co nejdřív a zajdeme si dnes na večeři. Jedno jídlo mimo dům stačí. Můžeme si přinést nějakou činu.“

Alan právě odnášel hrnky do kuchyně, když zazvonil telefon. Zavolal: „Máš první hovor! To máš za to, že jsi rozeslala lístky se změnou adresy. Teď tě budou pořád otravovat přátelé a gratulovat ti.“

Ale hovor byl krátký a Kate skoro nemluvila, jen stručně odpovídala. Položila sluchátko a otočila se k němu.

„Volali z oddělení. Podezřelá smrt. Okamžitě tam musím jet. Je to na řece, takže mě AD odsud odveze policejním člunem. Promiň, Alane.“ Připadalo jí, že poslední tři roky říká jen „Promiň, Alane“.

Chvíli na sebe mlčky zírali, pak se Alan ozval: „Takhle to bylo na začátku, tak je to pořád a nezmění se to. Co po mně chceš, Kate, mám dál vybalovat?“

Náhle jí myšlenka na to, že tu zůstane sám, připadala nesnesitelná. „Ne,“ řekla. „Nech to být. Udělám to potom. Může to počkat.“

Ale on vybaloval dál, když se převlékala z džín a svetru, které měla na špinavou domácí práci, do světlých manšestrových kalhot, pěkně ušitého tvídového saka a svetříku z jemné krémové vlny. Svázala si vlasy vysoko vzadu do copu a jeho konec zapnula sponkou.

Když se vrátila, vrhl na ni rychlý obdivný úsměv: „To je tvůj pracovní oděv? Nikdy nevím, jestli se oblékáš pro Adama Dalglieshe nebo pro podezřelé. Jistě ne pro tu mrtvolu.“

„Tahle mrtvola totiž neleží ve stoce.“

To bylo něco nového, ta žárlivost na jejího šéfa, a možná byla symptomem i příčinou změny v jejich vztahu.

Vyšli z bytu mlčky. Teprve když Kate zamkla dveře bytu na dva zámky, opět promluvil: „Uvidíme se ještě do té příští středy?“

„Já nevím, Alane. Já nevím.“

Ale věděla. Jestli ten případ je tak důležitý, jak sliboval, bude pracovat šestnáct hodin denně, možná i déle. Bude se ohlížet na těch pár hodin, co spolu strávili v bytě, s radostí, možná i se smutkem. Ale to, co cítila teď, bylo mnohem opojnější a ten pocit byl stejný jako vždycky, když ji volali k novému případu. Tohle byla její práce, pro kterou byla vyškolena, kterou dělala dobře, která ji těšila. Věděla, že tohle je možná naposled, co ho vidí, ale v myšlenkách už byla jinde, zabývala se úkolem, který ji čeká.

Měl vůz zaparkovaný na jednom z vyznačených míst předního dvora, ale nenastoupil. Místo toho šel s ní a spolu čekali na příjezd policejního člunu. Když se tmavomodrá štíhlá silueta objevila na obzoru, otočil se od ní beze slova a vrátil se k autu. Ale stále neodjížděl. Když člun přistával, Kate věděla, že Alan sleduje, jak jí vysoká temná postava, stojící na přídi, podává ruku a pomáhá jí na palubu.

Kapitola 19

Ta zpráva zastihla inspektora Daniela Aarona, když přijížděl k Eastern Avenue. Ani nemusel s vozem zastavovat; sdělení bylo krátké a jasné. Podezřelá smrt v Innocent House, Innocent Walk. Měl se tam okamžitě rozjet. Robbins mu přiveze tašku s vybavením pro případy vražd.

Ten vzkaz nemohl přijít ve vhodnější dobu. Nejdřív ho zaplavilo vzrušení, že je tu konečně větší práce, po které toužil. Nastoupil místo Massinghama ve speciální jednotce teprve před třemi měsíci a byl celý horlivý, aby se osvědčil. Ale měl ještě jeden důvod. Byl na cestě ke svým rodičům v Ilfordu. Měli čtyřicáté výročí svatby a pořádali slavnostní oběd spolu s matčinou sestrou a jejím mužem. Zažádal si včera o den volna, protože věděl, že to je jedna z rodinných událostí, kterou prostě nemůže ignorovat, ale netěšil se tam. Vypadalo to na honosný, ale nudný oběd v oblíbené restauraci, kterou vybrala matka, odpoledne bude následovat otravné povídání s rodinou. Věděl, že ho teta považuje za nezdárného syna, neuspokojivého synovce, špatného žida. Při této příležitosti nebude moct dávat svou nespokojenost příliš najevo, ale její křehké sebeovládání atmosféru moc nerozjasní.

Zabočil do postranní ulice a zastavil, aby jim zavolal. Bude to obtížný rozhovor a nechtělo se mu vyřizovat ho za jízdy. Když vyťukával číslo, uvědomoval si své protichůdné pocity: úlevu, že má platnou omluvu, aby se nemusel zúčastnit oslavy, silnou nechuť sdělovat jim tu zprávu, vzrušení, že jede k případu, který vypadal slibně, a obvyklý pocit iracionální a ničivé provinilosti. Neměl v úmyslu ztrácet čas hádkou nebo zdlouhavým vysvětlováním. Kate Miskinová už bude na místě. Jeho rodiče musí přijmout fakt, že má práci, kterou je potřeba udělat.

Telefon zvedl otec. „Danieli, tys ještě nevyjel? Říkal jsi, že tu budeš opravdu brzy, že chvilku posedíme jen spolu, než přijdou ostatní. Kde jsi?“

„Jsem na Eastern Avenue. Omlouvám se, tatí, ale nemůžu přijet. Teď mi volali z oddělení. Je to naléhavý případ. Vražda. Musím jet rovnou tam.“

A pak hlas matky, která převzala telefon. „Co to povídáš, Danieli? Ty nepřijedeš? To přece musíš! Slíbil jsi nám to. Bude tady tvůj strýc s tetou. Máme čtyřicáté výročí svatby. Co to je za výročí, když tu nemůžu mít oba syny? Slíbil jsi to.“

„Já vím, že jsem to slíbil. Nebyl bych na Eastern Avenue, kdybych k vám nejel. Právě mě zavolali.“

„Ale ty máš přece volno. Co to má za smysl, vzít si volný den, když tě můžou zavolat? Nemohl by tam jet někdo jiný? Proč to musíš být pořád ty?“

„Pořád to nemusím být já. Dnes jo. Je to naléhavý případ. Vražda.“

„Vražda! Ty se radši budeš věnovat vraždě než svým rodičům. Vražda. Smrt. Nemůžeš myslet spíš na živé?“

„Je mi líto, už musím končit.“ Nevesele dodal: „Dobře se bavte,“ a zavěsil.

Bylo to horší, než čekal. Chvíli zůstal sedět a nutil se do klidu, bojoval s podrážděním, které přerůstalo v hněv. Pak šlápl na spojku, našel vhodné místo, kde se mohl otočit, a zařadil se do šňůry aut. Byla ranní dopravní špička, i když ta slova plně nevyjadřovala ten váznoucí, kolísavý postup. A měl smůlu na semafory. Cestu mu drobila další a další červená světla s vytrvalostí, která ho doháněla k šílenství. Místo násilného činu, k němuž putoval tak zoufale pomalu, si ještě nedovedl představit, ale jakmile tam bude, zabere všechnu jeho energii i myšlenky. Fyzicky se vzdaloval od toho domu v Ilfordu, trapné míle ubíhaly, ale nemohl ho vypudit z mysli.

Rodina se přestěhovala z řadového domu ve Whitechapelu, kde se narodil, když mu bylo deset a Davidovi třináct. Stále považoval dům číslo 27, Balaclava Terrace, za svůj domov. Byla to jedna z ulic, které nezničilo bombardování, vytrvale přežívala, zatímco ostatní domy byly demolovány v oblacích štiplavého prachu a na jejich místě vyrůstaly věžáky jako město vetřelců. Jejich ulice měla dopadnout stejně, unikla jen díky výstřednosti a rozhodnosti staré ženy ze sousedního náměstí, jejímuž úsilí uchovat něco ze starého East Endu vyšel vstříc místní úřad, který měl málo peněz na své dobrodružnější plány. Takže jejich ulice stále stojí, teď už jistě zmodernizovaná a obydlená jinými lidmi, útočiště před strohou moderností pro mladé manažery, lékaře z londýnské nemocnice a mediky. Žádná z rodin původních obyvatel se tam už nevrátila. Pro jeho rodiče by byl návrat pouze uskutečněním snu, snu,
který byl téměř děsivý, když se sliboval změnit ve skutečnost, námět neustálých tichých hovorů dlouho do noci. Otec si udělal další zkoušky jako účetní a sehnal lepší místo. Znamenalo to zbavit se minulosti, přestěhovat se na severovýchod, což také znamenalo dostat se výš, zas o pár mil dál od té polské vesničky s nevyslovitelným jménem, z níž pocházel jejich pradědeček. Znamenalo to hypotéku, námět pro úzkostlivé počítání, zvažování alternativ.

Ale všechno dopadlo dobře. Za šest měsíců po přestěhování došlo v podniku k nepředvídanému úmrtí, které otci přineslo další povýšení a s ním i finanční zabezpečení. V ilfordském domě byla moderně vybavená kuchyně a tři obývací pokoje. Ženy, které chodily do místní synagogy, byly elegantně oblečené; jeho matka teď patřila k těm nejelegantnějším. David měl pocit, že je jediným členem rodiny, kterému se stýská po East Endu. Styděl se za dům v Ilfordu a styděl se za to, že pohrdá tím, co tak těžce nabyli. V duchu si říkal, že kdyby někdy pozval Kate Miskinovou domů, radši by ji vzal do Balaclava Terrace. Ale proč by Kate Miskinovou mělo zajímat, kde nebo jak žije? Nepřicházelo v úvahu pozvat ji domů. Pracoval s ní ve speciální jednotce teprve tři měsíce. Co má proboha společného inspektorka Kate Miskinová s jeho rodinným životem?

Pomyslel si, že zná kořen své nespokojenosti: byla to závist. Od útlého dětství věděl, že maminčiným oblíbencem je jeho starší bratr. Ta obrovská láska, kterou cítila ke svému prvorozenému, byla tak silná, že spotřebovala skoro všechen její mateřský cit. Daniel přišel o tři roky později jako vítaný, ale už ne tak posedle vytoužený syn. Vzpomínal, jak jako čtrnáctiletý viděl ženu zírat do soudsedčina kočárku. Řekla: „Tak to je páté? Ale všechny si na svět přinesly stejný příděl lásky, že?“ U své matky to nikdy nepociťoval.

A pak, když bylo Davidovi jedenáct, došlo k té nehodě. Daniel si stále pamatoval, co to s matkou udělalo. Její nepříčetný pohled, když se vrhla k otci, tvář změněnou hrůzou a bolestí, náhle tvář šílené cizinky, nesnesitelné vzlyky, dlouhé hodiny, které trávila v nemocnici, zatímco jeho nechala v péči sousedů. Nakonec museli Davidovi amputovat nohu pod kolenem. Přivedla si hýčkaného staršího syna domů s triumfující něžností, jako by vstal z mrtvých. Daniel věděl, že nemá žádnou naději na to, aby v téhle soutěži uspěl. David byl odvážné, veselé, bezproblémové děcko. On byl náladový, žárlivý, bylo s ním těžké pořízem. Byl také inteligentní. Myslel si, že je chytřejší než David, ale brzy vzdal soupeření o vysokou školu. Byl to David, kdo šel na Londýnskou univerzitu, studoval práva, byl jmenován královským soudním radou a teď si našel místo v advokátní kanceláři, která se specializovala na
kriminální případy. A Daniel se v osmnácti, jen co vyšel školu, ze vzdoru přihlásil k policii.

Říkal si, že rodiče se za jeho práci stydí, a napůl tomu věřil. Rozhodně se nikdy nevychloubal svými úspěchy jako oni Davidovými. Vzpomněl si na útržek rozhovoru o matčiných posledních narozeninách. Když se s ním zdravila ve dveřích, prohodila: „Neřekla jsem paní Forsdykové, že jsi policajt. Ovšem řeknu jí to, kdyby se ptala, co děláš.“

Otec tenkrát tiše namítl: „Je ve speciální jednotce komandéra Dalglieshe, mamko, tu volají k obzvlášť těžkým případům.“

Daniel řekl s hořkostí, která ho samotného překvapila: „No nevím, jestli to smyje tu hanbu. A co to s tou starou káčou udělá? Sekne sebou do uzeného lososa? Že ji tak zajímá, co dělám – nelítá ten její v nějakým průšvihu?“ Ach Bože, pomyslel si, zase jsem to všechno nastartoval. A na její narozeniny. „Jen zvesela, mami. Máš přece jednoho váženého syna. Můžeš říct paní Forsdykové, že David tráví svou pracovní dobu lhaním, aby se zločinci nedostali do lapáku, a já zas celou dobu lžu, aby se tam dostali.“

Třeba ho při předkrmu budou s gustem pomlouvat. A bude tam ovšem Bella. Právnická jako David, ale ta si určitě čas na výročí jeho rodičů najde. Bella, dokonalá snacha. Bella, která se učila jiddiš, která dvakrát do roka jezdila do Izraele a sháněla peníze, aby pomáhala emigrantům z Ruska a Etiopie, která navštěvovala Beit Mitrash, studijní středisko při synagoze, Bella, která držela sabat; Bella, která na něj hleděla svýma temnýma, vyčítavýma očima a dělala si starosti o jeho duši.

Nemělo cenu jim říkat: „Já v to už nevěřím“ Jak vlastně věřili oni, otec nebo matka? Kdyby měli na svědecké lavici odpřísáhnout, že opravdu věří tomu, že Bůh předal tóru Mojžíšovi na hoře Sinaj, a kdyby na tom závisely jejich životy, co by řekli? Zeptal se na to svého bratra a ještě si pamatoval odpověď. Tenkrát ho překvapila a teď vlastně také, otevírala znepokojivou možnost, že některým stránkám Davidovy duše nikdy nerozuměl.

„Pravděpodobně bych zalhal. Jsou víry, pro které stojí za to umřít, a nezáleží na tom, jestli jsou nebo nejsou úplně pravdivé“

Matka by ze sebe ovšem nikdy nedostala: „Mně je jedno, jestli věříš nebo ne, ale chtěla bych, abys tu byl s námi na sabat. Chtěla bych, aby tě viděli v synagoze s otcem a bratrem.“ A nebylo by to intelektuálně nepoctivé, i když si pokoušel namluvit, že ano. Mohlo by se namítnout, že málo přívrženců jakéhokoliv náboženství věří všem dogmatům své víry, kromě fundamentalistů, a Bůh ví, že ti jsou mnohem nebezpečnější než všichni nevěřící. Bůh ví, jak přirozené a jak všeobecné je přejít k jazyku víry. A možná měla matka pravdu, i když by ji ze sebe nikdy nevypravila. Důležitá je vnější forma. Praktikovat náboženství nebyla jen věc intelektuálního souhlasu. Být viděn v synagoze znamenalo prohlásit: tady stojím, tohle jsou mí lidé, tohle jsou hodnoty, podle kterých se snažím žít, to ze mě udělaly generace mých předků, takový jsem. Vzpomněl si na slova svého dědečka, která mu řekl po bar mi
tzvah: „Co je žid bez své víry? To, co s námi nesvedl Hitler, to teď dokážeme sami?“ Opět jím zalomcoval dávný vztek. Židovi ani nebyl povolen ateismus. Už od dětství nesl tíhu viny, nemohl zavrhnout víru svých otců bez pocitu, že se musí omluvit Bohu, že už v něj nevěří. Celou dobu se to krčilo vzadu v hlavě jako tichý důkaz odpadlictví, obraz pochodující armády nahých Udí, mladých, starých, dětí, plynoucí jako temný proud do plynových komor.

A teď, když stál u dalšího červeného světla, přemýšlel o domě, který nikdy nebude jeho domovem, viděl svým duševním zrakem jasně zářivá okna, krajkové záclonky, neposkvrněný trávník před domem a pomyslel si: Proč se musím definovat zlými skutky, které druzí provedli mé rase? Vina byla dost zlá; to musím nést ještě břímě nevinnosti? Jsem žid, nestačí to? Musím sobě i druhým pořád připomínat zlo lidstva?

Dojel nakonec na Highway a tady se dopravní zácpa záhadně, jak měla ve zvyku, rozvolnila, takže mohl zrychlit. Při troše štěstí bude v Innocent House za pět minut. Tahle smrt nebude obyčejná, ta záhada se snadno nevyřeší. Jejich tým by nevolali na rutinní případ. Pro ty, kterých se to úzce týkalo, nebyla žádná smrt obyčejná, žádné vyšetřování pouhá rutina. Ale tohle byla šance dokázat Adamu Dalglieshovi, že ho místo Massinghama vybrali správně a že se tam udrží. Ničeho v životě, osobním nebo pracovním, si necenil víc.

Kapitola 20

Policejní člun si razil cestu proti silnému proudu severním ohybem řeky mezi Rotherhithe a Narrow Street. Vánek zesílil do slabého větru a ráno bylo chladnější, než se Kate zdálo, když se probudila. Několik oblaků, tenkých cárů bílé páry, plulo po obloze a rozpouštělo se na její světlé modři. Už předtím viděla Innocent House z řeky, ale když teď vyvstal s dramatickou náhlostí za ohybem Limehouse Reach, vydechla obdivem, a když pohlédla do tváře Dalglieshovi, všimla si, že se krátce usmál. V ranním slunci palác zářil tak neskutečně, že si na okamžik pomyslela, že je slavnostně osvětlený. Motor policejního člunu utichl a člun obratně přimanévroval k řadě zavěšených pneumatik napravo od schodů, a jí se zdálo, že palác je částí filmové dekorace, neskutečné místo z lepenky a sádry, za jehož efemérními zdmi teď režisér, herci a osvětlovači mají plné ruce práce s mrtvolou, zatímco maskérka se vrh
á vpřed, aby přetřela lesknoucí se čelo a upravila poslední kapku umělé krve. Ta fantazie ji znepokojila; neměla ve zvyku si hrát, nenechávala se příliš unášet sněním, ale pocit vymyšlené události, jejímž pozorovatelem i účastníkem je, bylo těžké setřást. Posilovala jej i umělá nehybnost skupiny, která jim vyšla v ústrety.

Byli to dva muži a dvě ženy. Ženy stály trochu vepředu, muži po stranách. Byli na mramorovém nádvoří seskupeni nehybně jako sochy, pozorovali uvazování člunu s vážnými a možná i kritickými výrazy. Dalgliesh stačil během krátké cesty stručně Kate poinformovat o případu a Kate teď mohla hádat, kdo je kdo. Vysoká tmavovlasá žena musí být Claudia Etiennová, sestra mrtvého, s poslední z Peverellových, Frances, po levici. Starší ze dvou mužů, určitě přes sedmdesát, bude nejspíš Gabriel Dauntsey, redaktor poezie, a ten mladší James de Witt. Vypadali, jako by je tam postavil režisér a pečlivě je rozmístil tak, aby to vyhovovalo úhlům záběru, ale když k nim Dalgliesh vykročil, skupinka se rozpadla a Claudia Etiennová mu vyšla vstříc s napřaženou rukou, aby je představila. Poté ji následovali úzkou dlážděnou uličkou do postranního vchodu domu.

Za pultem recepce u telefonní centrály seděl postarší muž. Se svým bledým, hladkým obličejem, téměř dokonale oválným, s tvářemi, na nichž vyskočily rudé skvrny, i s tmavými kruhy pod laskavýma očima vypadal jako starý klaun. Vzhlédl k nim a Kate spatřila ve světlých očích výraz strachu spolu s úpěnlivou prosbou. Byl to výraz, který už znala. Policie může být potřeba, mohou ji netrpělivě čekat, ale sotvakdy ji vítají beze strachu, i ti nevinní. Pro prvních pár vteřin jí myšlenky odběhly k otázce, jaké profese jsou v lidských domovech neomezeně vítány. Vysoko na tom seznamu jsou lékaři a instalatéři, úplně nahoře možná porodní asistentky. Jaké by to asi bylo, kdyby ji jednou přivítala srdečná slova „Zaplať Bůh, že jste tady“? Zazvonil telefon a starý muž se otočil, aby se ohlásil. Hlas měl tichý a velmi sympatický, ale neomylně v něm zněla úzkost a ruce se mu třásly.

„Nakladatelství Peverell. Co si přejete? Ne, s panem Gerardem bohužel nemůžete mluvit. Mohu říct někomu jinému, aby vám zavolal později?“ Opět vzhlédl, tentokrát ke Claudii Etiennové, a bezmocně řekl: „Je to sekretářka Matthewa Evanse od Faberů, slečno Etiennová. Chce mluvit s panem Gerardem. O té středeční schůzi o pirátství v literatuře.“

Claudia si vzala sluchátko. „Tady Claudia Etiennová. Prosím vás, řekněte panu Evansovi, že mu zavolám, hned jak to půjde. Teď na celý den zavřeme podnik. Došlo tady bohužel k nehodě. Řekněte mu, že Gerard Etienne zemřel. Určitě pochopí, že teď s ním nemohu mluvit.“

Aniž čekala na odpověď, zavěsila a otočila se k Dalglieshovi. „Nemá smysl to skrývat, viďte? Smrt je smrt. Není to přechodná nesnáz, jakási místní potíž. Nemůžete předstírat, že k ní nedošlo. Stejně to za chvilku rozmáznou novináři.“

Měla drsný hlas, tmavé oči hleděly přísně. Vypadala jako žena, které se zmocnil spíš hněv než smutek. Otočila se k vrátnému a řekla vlídněji: „Nechtě na záznamníku vzkaz, že je dnes nakladatelství zavřené. Pak si běžte dát silnou kávu. Paní Demeryová je někde v budově. Kdyby ještě někdo přišel do práce, řekněte všem, ať jdou domů.“

George zapochyboval: „Ale půjdou, slečno Etiennová? Tedy – myslíte, že to ode mě přijmou?“

Claudia Etiennová se zamračila: „Asi ne. Myslím, že je budu muset obejít. Lepší bude, když pověříme pana Bartruma. Je tu někde, že, Georgi?“

„Pan Bartrum je ve své kanceláři v čísle deset, slečno Claudie. Říkal, že má spoustu práce, a chce zůstat. Snad prý to nebude vadit, když není v hlavní budově.“

„Prosím vás, zavolejte mu, Georgi, a vyřiďte mu, že s ním chci mluvit. Ať to vyřídí s těmi, kdo přijdou později. Někdo si třeba může vzít práci domů. Ať jim řekne, že se všemi promluvím v pondělí.“

Otočila se k Dalglieshovi. „Poslali jsme zaměstnance domů.

Snad je to v pořádku. Připadalo mi lepší, když v domě nebude tolik lidí.“

Dalgliesh řekl: „Se všemi budeme muset mluvit, ale může to počkat. Kdo našel vašeho bratra?“

„Já. Byla se mnou ještě Blackie – slečna Blackettová, bratrova sekretářka – a paní Demeryová, naše uklízečka. Šly jsme nahoru společně.“

„Kdo vstoupil do místnosti první?“

„Já.“

„Prosím vás, doveďte mě tam. Jezdil váš bratr obyčejně výtahem, nebo chodil po schodech?“

„Po schodech. Ale on tam nahoru skoro nikdy nechodil. To je právě zvláštní, že byl vůbec v archivu.“

Dalgliesh řekl: „Tak vyjdeme po schodech.“

Claudia Etiennová podotkla: „Zamkla jsem tu místnost, když jsme tam našli tělo mého bratra. Klíč má lord Stilgoe. Požádal o něj, takže jsem mu jej dala. Proč ne, když chtěl? Snad myslel, že by se tam někdo z nás mohl chtít vrátit a zničit důkazy.“

Ale lord Stilgoe se ozval. „Myslím, že je dobře, že jsem si vzal ten klíč, komandére. Musím s vámi mluvit v soukromí. Varoval jsem vás. Já věděl, že tady dřív nebo později dojde k tragédii.“

Vytáhl klíč, ale sáhla po něm Claudie. Dalgliesh se zeptal: „Lorde Stilgoe, vy víte, jak Gerard Etienne zemřel?“

„Jistěže ne, jak to mám vědět?“

„Pak si promluvíme později.“

„Ale viděl jsem mrtvolu, to ano. Myslel jsem, že to byla jen má povinnost. Odporné. Tedy, já vás varoval. Je jasné, že tenhle výpad je součást kampaně proti mně a mé knize.“

Dalgliesh opakoval: „Později, lorde Stilgoe.“

Dával si jako vždycky načas, než se podívá na mrtvolu. Kate to věděla – i kdyby reagoval na telefonát o vraždě seberychleji, vždycky přijel s tímto neuspěchaným klidem. Viděla, jak jednou vztáhl ruku po příliš horlivém seržantovi s tichými slovy: „Jen klid, seržante. Nejste doktor. Mrtvého nelze resuscitovat.“

Teď se obrátil ke Claudii Etiennové: „Půjdeme nahoru?“

Otočila se na tři společníky, kteří tam s lordem Stilgoem tiše stáli, jako by čekali na pokyny „Možná byste měli počkat v zasedačce. Přijdu tam za vámi co nejdřív.“

Lord Stilgoe řekl rozumněji, než Kate očekávala: „Bohužel už tu nemůžu zůstat, komandére. Proto jsem si smluvil schůzku s panem Etiennem tak po ránu. Chtěl jsem s ním projednat postup prací na svých pamětech, protože mám nastoupit do nemocnice na menší operaci. Mám tam být v jedenáct. Nechci riskovat, že přijdu o lůžko. Zavolám vám nebo komisařovi do Yardu z nemocnice.“

Kate cítila, že tento návrh de Witt i Dauntsey přivítali s úlevou.

Skupinka prošla otevřenými dveřmi do haly. Kate tiše vydechla obdivem. Na vteřinu zvolnila, ale odolala pokušení nechat se přistihnout, že si to tu prohlíží. Policie byla tak jako tak vetřelec do soukromí; bylo by urážlivé chovat se jako platící turistka. Ale zdálo se jí, že v tom jediném okamžiku zjevem si najednou uvědomuje každý detail nádherné haly, zdobně vykládanou mramorovou podlahu, šest žilkovaných mramorových pilířů s elegantně tesanými hlavami, bohatost malovaného stropu, zářící panoráma Londýna osmnáctého století, mosty, vížky, věže, domy, lodě se stožáry, to vše sjednocené modrou hladinou řeky, elegantní dvojité schodiště, balustrádu, která se stáčela dolů, kde končila bronzovými sochami smějících se chlapců na delfínech, kteří nad hlavou drželi velké kulaté lampy. Jak pokračovali nahoru, nádhery a honosnosti ubývalo, zdobné detaily byly nenápadnější, převládla důstojnost, úměr nost a elegance. Cílevědomě stoupali nahoru, ke strohému znesvěcení vraždou.

Ve třetím patře došli ke dveřím potaženým zeleným suknem, byly otevřené. Po úzkém schodišti pak stoupali výš, vepředu Claudia Etiennová s Dalglieshem a Kate za nimi. Schody zabočily doprava a pak je posledních šest stupňů dovedlo do úzké haly, asi jeden a půl metru široké, s mřížovými dveřmi výtahu nalevo. Stěna vpravo byla bez dveří, ale vlevo byly jedny zamčené dveře a hned před nimi jedny otevřené.

Claudia Etiennová na ně ukázala: „To je místnost archivu, kde uchováváme naše staré dokumenty. Kancelář malého archivu je za ní.“

Archiv zřejmě kdysi tvořily dvě místnosti, zeď mezi nimi však byla odstraněna, čímž vznikla velmi dlouhá prostora, která se táhla po celé délce domu. Řady dřevěných polic vedly v pravých úhlech ke dveřím, dosahovaly skoro ke stropu a byly tak blízko u sebe, že se mezi nimi stěží dalo projít. Mezi regály visela ze stropu řada žárovek bez stínítek. Šesti dlouhými okny sem přicházelo denní světlo. Z oken Kate viděla na bohatě zdobenou kamennou balustrádu. Zahnuli doprava asi metr dvacet širokou uličkou mezi policemi a zdí a vešli do dalších dveří.

Claudia Etiennová mlčky podala Dalglieshovi klíč. Vzal si ho a řekl: „Snesete-li to a vejdete, chtěl bych se ujistit, že místnost i tělo vašeho bratra vypadají přesně tak, jako když jste sem vešla poprvé. Kdyby vás to mělo příliš rozčilovat, neobtěžujte se. Pomohlo by nám to, ale není to podstatné“

„To je v pořádku,“ odpověděla. „Dnes je to pro mě lehčí, než to bude zítra. Pořád nemůžu věřit, že se to skutečně stalo. Nic na tom nevypadá skutečně, nic mi skutečnost nepřipomíná. Předpokládám, že zítra už mi dojde, že je to skutečné a že ta skutečnost je definitivní.“

Její slova se Kate zdála neupřímná. Jako by v nich zněl falešný tón, hrané vyvážené kadence, jako by je měla promyšlená dopředu. Ale řekla si, že se nesmí ukvapit. Bylo snadné špatně si vyložit dezorientaci žalu. Víc než jistě věděla, jak podivně nepřiměřené mohou být první slovní reakce na šok nebo ztrátu. Vzpomněla si na ženu řidiče autobusu, kterého ubodali v Islingtonu, jejíž první reakcí byla lamentace nad tím, že si ráno nevzal čistou košili a nepodal sázenky. A přesto ta žena svého muže milovala a upřímně pro něj truchlila.

Dalgliesh si od Claudie Etiennové vzal klíč. Lehce jím otočil v zámku a otevřel dveře. Zavanul na ně kyselý pach plynu, silný jako nákaza. Polonahé tělo jako by se vylouplo ze tmy s barvitou divadelností smrti a na okamžik zůstalo viset v neskutečnu, mocný a bizarní obraz, skvrna v nehnutém vzduchu.

Ležel na zádech, nohama ke dveřím. Měl na sobě šedé kalhoty a šedé ponožky Boty z jemné kůže vypadaly nově, podrážky téměř nedotčeně. Je zvláštní, pomyslela si Kate, že si člověk všimne takových detailů. Horní část těla měl nahou, z rozevřené pěsti napřažené pravé ruky mu vypadla zmačkaná bílá košile. Kolem krku měl dvakrát omotaného sametového hada, ocas mu ležel na prsou, hlavu měl nacpanou do otevřených úst. Kate se zdálo, že oči, otevřené a strnulé, si podržely výraz hněvivého překvapení. Všechny barvy byly syté, nepřirozeně jasné. Tmavohnědá barva vlasů, nepřirozeně růžová na tváři a trupu, strohá běl košile, modrozelená barva hada. Dojem fyzické síly vyzařující z těla byl tak mocný, že Kate instinktivně couvla a ucítila, že lehce narazila ramenem do Claudiina. „Promiňte,“ řekla a ta konvenční omluva zazněla nepatřičně, i když se vztahovala jen k tomuto krátkému fyzi
ckému doteku. Pak obraz vybledl a nastoupila skutečnost. Mrtvola se stala tím, čím byla, polonahým mrtvým tělem, groteskně přizdobeným, vystaveným jako na jevišti.

A teď rychlým pohledem, ještě stojíc v otevřených dveřích, 1 přehlédla všechny podrobnosti místnosti. Byla malá, asi tři a půl na dva metry, a pustá jako popraviště; dřevěná podlaha bez koberce, stěny holé. Bylo tu jedno vysoké úzké okno, pevně zavřené, a u stropu jedna bílá žárovka se stínítkem. Z okenního rámu visela přetržená šňůra dlouhá asi deset centimetrů. Nalevo od okna byl malý viktoriánský krb s barevnými kachlemi se vzory ovoce a květin. Mříž byla odstraněna a nahrazena starým plynovým topidlem. U protější stěny stál malý dřevěný stolek, na něm moderní kloubová lampa na čtení a dvě drátěné přihrádky na spisy s několika omšelými deskami z konopného papíru. Kate si uvědomovala, že některý z drobných detailů neladí s ostatními, a podívala se po zbývající části okenní šňůry. Spatřila ji pod stolem, jako by ji někdo ledabyle odkopl nebo odhodil z cesty. Claudia Etiennová vedle
ní stála pořád bez hnutí. Kate si toho byla vědoma, vnímala její dech, mělký a zvládnutý.

Dalgliesh se zeptal: „Takhle vypadala ta místnost předtím? Neudeřilo vás teď do očí něco, čeho jste si předtím nevšimla?“

„Nic se nezměnilo. Jak by mohlo? Zamkla jsem, když jsme odcházeli. A ničeho moc jsem si tady nevšimla, když jsem – no, když jsem ho našla.“

„Dotkla jste se těla?“

„Klekla jsem si k němu a sáhla mu na tvář. Byl úplně studený, ale já i předtím věděla, že je mrtvý. Když ostatní odešli, tak jsem…“ Odmlčela se a rozhodně dopověděla: „Položila jsem mu krátce tvář na tvář.“

„A ta místnost?“

„Teď se mi to zdá divné. Já tady nahoře nejsem moc často – naposled když jsem tu našla mrtvou Soniu Clementsovou – ale připadá mi nějaká jiná, prázdnější, čistší. A něco tu chybí. Magnetofon. Gabriel – pan Dauntsey – diktuje na pásek a nechává obvykle přístroj tady na stole. A taky jsem si nevšimla té přetržené okenní šňůry, když jsem sem vešla poprvé. Kde je konec? Neleží na něm Gerard?“

Kate odpověděla: „Je pod stolem.“

Claudia Etiennová se na ni zadívala. „To je zvláštní. Člověk by čekal, že bude ležet u okna.“

Zapotácela se, Kate vztáhla pomocnou ruku, ale dívka ji prudce setřásla.

Dalgliesh se otočil ke Claudii: „Díky, že jste sem s námi přišla, slečno Etiennová. Vím, že to nebylo lehké. To je všechno, co jsem se chtěl zatím zeptat. Kate, byla byste…?“

Ale než se Kate stačila pohnout, řekla Claudia Etiennová: „Nesahejte na mě. Úplně klidně dojdu dolů sama. Budu čekat s ostatními v zasedací místnosti rady, kdybyste mě ještě potřebovali“

Než stačila vyjít na úzké schody, ozvaly se mužské hlasy a svižné lehké kroky. Za chvíli vpadl do dveří Daniel Aaron a za ním dva kriminalističtí technici, Charlie Ferris a jeho asistent.

Aaron řekl: „Omlouvám se, že jdu pozdě, pane. Na Whitechapel Road byla dopravní zácpa.“

Očima se setkal s Kate a kývl na ni s krátkým, smutným úsměvem. Měla ho ráda a vážila si ho. S ním nebyly v práci žádné problémy. V každém směru byl lepší než Massingham, ale stejně jako Massingham teď neměl žádnou radost, že Kate dorazila na místo činu dřív než on.

Kapitola 21

Čtyři společníci spolu zamířili do zasedací místnosti rady v prvním poschodí ani ne tak po zralé úvaze, jako spíš z nevyřčeného pocitu, že je moudřejší zůstat spolu, slyšet, co si ti druzí říkají, cítit alespoň předstíranou útěchu z lidské soudržnosti, než se uchylovat do podezřelé izolace. Ale neměli co na práci a nikomu se nechtělo poslat si pro akta, rozdělanou práci nebo něco ke čtení, aby tím nedali najevo otrlou lhostejnost. Dům jim připadal podivně tichý. Někde v budově ještě několik zaměstnanců, kteří tady zůstali, sedí pospolu, debatuje, diskutuje, uvažuje o možnostech. Byly věci, které by také potřebovali probrat, měli by se dohodnout na provizorním přerozdělení práce, ale pustit se do toho už teď jim připadalo stejně necitlivé jako oloupit mrtvého.

Nečekali dlouho. Za deset minut po svém příjezdu se objevil komandér Dalgliesh s inspektorkou Miskinovou. Když jeho vysoká postava tiše kráčela ke stolu, otočily se čtyři páry očí a ostražitě ho sledovaly, jako by jeho přítomnost, po níž nejdřív toužili a napůl se jí báli, byla narušením všeobecného smutku.

Seděli bez hnutí, když nabídl židli policistce, pak se sám posadil a ruce složil na stůl.

Řekl: „Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat, ale čekání a obtěžování jsou po nevysvětlené smrti nevyhnutelné. Budu s vámi potřebovat mluvit jednotlivě a doufám, že to zvládneme co nejrychleji. Je tu místnost s telefonem, kterou bych mohl obsadit, abych nikomu nepřekážel? Budu ji potřebovat jen pro dnešek. Místnost pro výslechy bude na policejní stanici ve Wappingu.“

Odpověděla mu Claudia. „Kdybyste obsadil celý dům na celý měsíc, potíž by to byla nepatrná ve srovnání s potížemi, které přinesla vražda.“

De Witt tiše doplnil: „Je-li to vražda,“ a zdálo se, že místnost, už tak tichá, ztichla ještě víc v očekávání odpovědi.

„Příčinou smrti si nemůžeme být jisti, dokud nebude po pitvě. Soudní patolog tu bude za chvíli a pak vám dám vědět, kdy to asi bude. Potom přijde na řadu práce v laboratořích, ta také nějaký čas trvá.“

Claudia řekla: „Můžete se nastěhovat do bratrovy kanceláře. Ta by vám mohla vyhovovat. Je v přízemí, napravo od hlavního vchodu. Prochází se do ní kanceláří jeho asistentky, ale slečna Blackettová se může přestěhovat, jestli se vám tam nehodí. Potřebujete ještě něco?“

„Poprosil bych vás o seznam současných zaměstnanců a místností, ve kterých pracují, i o jména těch, kteří už zde nepracují, ale byli tu po celou dobu, co tu působil ten šprýmař. Myslím, že jste ty příhody vyšetřovali. Potřebuju podrobnosti o těch událostech a výsledky vašeho šetření, jestli jste k nějakým došli.“

De Witt poznamenal: „Takže o tom víte?“

„Policie o tom byla informována. Také bych potřeboval plán budovy.“

Claudia se ozvala. „Jeden je v archivu. Před pár lety jsme prováděli nějaké vnitřní úpravy a architekt udělal nové plány interiéru i exteriéru budovy. Původní plány domu a jeho vybavení jsou v archivu, ale vás teď asi nebude zajímat architektura“

„Zatím ne. Jaká opatření slouží k zabezpečení budovy? Kdo má klíče?“

Slečna Etiennová odpověděla: „Každý společník má klíče ke všem dveřím. Oficiální vchod je z terasy, ale ten se užívá jen při velkých příležitostech, kdy většina hostí přijíždí lodí. Teď už jich moc nebývá. Poslední jsme pořádali 10. července, byla to letní slavnost spojená s oslavou bratrova zasnoubení. Hlavní vchod z ulice je v Innocent Walk, ale ten se používá málokdy. Díky zvláštnímu architektonickému řešení domu vede kolem bytů služebnictva a kuchyně. Je stále zamčený a zavřený na závoru, i teď. Lord Stilgoe ty dveře zkontroloval, než jste přijeli.“ Zdálo se, že chce ještě něco dodat o horlivosti lorda Stilgoa, ale rozmyslela si to a pokračovala: „Vchod, který užíváme, je na straně z Innocent Lane, tím jste přišli. Ten se během dne nechává normálně otevřený, pokud je George Copeland ve službě. George má klíč k těmhle dveřím, ale nemá klíč k zadnímu vchodu, ani k tomu od ře
ky. Poplachový systém proti vloupání se ovládá z desky vedle telefonní ústředny. Dveře a okna ve třech patrech jsou zamčené. Systém je bohužel dost primitivní, ale vloupání nikdy nepředstavovalo skutečný problém. Samotný dům je nesmírně cenný, ale například málo z obrazů jsou originály V Gerardově kanceláři je velký sejf a po té příhodě, kdy někdo předělal stránkové korektury knihy lorda Stilgoa, jsme ještě do tří místností dali uzamykatelné skříně, další sejf je také pod pultem vrátnice, takže se rukopisy nebo jiné důležité dokumenty mohou přes noc zamykat.“

Dalgliesh se zeptal: „A kdo obyčejně přichází ráno první a odemyká?“

Odpověděl mu Gabriel Dauntsey: „Obvykle je to George Copeland. Má pracovat od devíti a v tu dobu už je obyčejně u centrály, je velmi spolehlivý. Když se nějak zdrží – bydlí na jih od řeky – mohla by to být slečna Peverellová nebo já. Oba bydlíme v čísle 12, to je ten dům nalevo od Innocent House. Je to více méně náhodné. Kdokoli přijde první, odemkne a vypne poplachový systém. Dveře z Innocent Lane mají dózický a ještě bezpečnostní zámek. Dnes ráno přišel George první jako obvykle a zjistil, že bezpečnostní zámek nebyl zamčený. Otevřel dveře jen dózickým zámkem. Poplachový systém byl také vypnutý, takže George přirozeně předpokládal, že už někdo z nás přišel.“

Dalgliesh se otázal: „Kdo z vás viděl pana Etienna naposled?“

„Já,“ ozvala se Claudia. „Byla jsem za ním v kanceláři před půl sedmou, než jsem šla domů. On vždycky ve čtvrtek pracoval déle. Ještě seděl za stolem. Možná že v budově byli i jiní lidé, ale spíš myslím, že ne. Samozřejmě jsem to nekontrolovala nebo někoho nehledala.“

„Bylo všeobecně známo, že váš bratr ve čtvrtek pracuje dlouho do večera?“

„Bylo to v podniku známo. Možná to věděli i lidé odjinud.“

„Připadal vám jako obyčejně? Neříkal vám, že chce pracovat v malém archivu?“

„Vypadal stejně jako vždycky a o malém archivu se nezmínil. Já ani nevím, jestli tam vůbec někdy byl. Nemám žádnou představu, proč šel nahoru a proč zemřel tam – jestli tedy zemřel právě tam.“

Čtyři páry očí se znovu naléhavě upřely na Dalglieshe. Nic nepoznamenal. Poté, co jim formálně položil očekávané otázky, zda vědí o někom, kdo by si přál Etiennovu smrt, a dostal krátké, stejně očekávané odpovědi, zvedl se ze židle a policistka, která zatím nepromluvila, také vstala. Pak jim tiše poděkovali a ona trochu ustoupila, aby mohl ze dveří vyjít první.

Když odešli, zavládlo na chvíli ticho, načež promluvil de Witt: „Není to přesně typ policajta, jakého by si člověk přál. Osobně si myslím, že na nevinné působí strašlivě, takže Bůh ví, co provádí s viníky. Ty se s ním znáš, Gabrieli? Jste vlastně skoro kolegové.“

Dauntsey vzhlédl: „Znám jeho dílo, samozřejmě, ale nikdy jsme se nesetkali. Je to výborný básník“

„No, to všichni víme. Jen mě udivuje, že ses nepokusil odlákat ho jeho nakladateli. Musíme doufat, že je stejně dobrý detektiv.“

Frances prohodila: „Ale je to divné, že se nás vůbec nezeptal na toho hada, že?“

Claudia vyjela ostře: „Co má být s hadem?“

„Že se nás nezeptal, jestli jsme věděli, kde ten had byl.“

„Ještě se zeptá,“ řekl de Witt. „Věř mi, ještě se zeptá.“

Kapitola 22

V místnosti malého archivu se Dalgliesh zeptal: „Podařilo se vám zastihnout doktora Kynastona, Kate?“

„Ne, pane. Je v Austrálii, na návštěvě u svého syna. Přijde doktor Wardle. Byl ve své laboratoři, takže to nebude trvat dlouho.“

To byl nepříznivý začátek. Dalgliesh byl zvyklý pracovat s Milesem Kynastonem, kterého měl rád jako člověka a vážil si ho jako pravděpodobně nejlepšího soudního patologa v celé zemi. Možná bylo nerozumné, že najisto počítal s tím, že právě Kynaston podřepne u tohohle těla, Kynastonovy ruce s tlustými prsty v latexových rukavicích, jemných jako druhá kůže, se budou po těle mrtvoly pohybovat tak lehce, jako by se bál, že ty ztuhlé údy mohou cítit tlak jeho prstů. Reginald Wardle byl velmi schopný soudní patolog, jinak by ho Metropoliím policie nezaměstnala. Odvede dobrou práci. Jeho zpráva bude stejně podrobná jako Kynastonova a odevzdá ji včas. Bude stejně efektivní na lavici svědků, pokud tam bude povolán – obezřetný, ale rozhodný, neotřesitelný u křížového výslechu. Ale Dalglieshovi šel vždycky na nervy a měl podezření, že ta mírná antipatie, ne dost silná na to, aby se dala nazvat nechutí nebo jim př ekážela ve spolupráci, je vzájemná.

Když Wardla zavolali, vždycky se dostavil na místo činu včas – v tom se mu nedalo nic vytknout, ale pak se tam pohyboval s bohorovným klidem, jako by demonstroval nedůležitost té násilné smrti a zejména této mrtvoly ve svém soukromém měřítku hodnot. Nad tělem vzdychal a posykával, jako by problém, který představovalo, byl spíš mrzutý než zajímavý, jako by policii nedával pádný důvod k tomu, že ho odvlekla od mnohem zajímavějších problémů v laboratoři. Na místě činu podával minimální informace, možná z přirozené opatrnosti, ale dost často budil dojem, že ho policie nesvědomitě tlačí do předčasného úsudku. Jeho nejčastější slova nad mrtvolou byla: „Raději počkáme, komandére, raději počkáme. Brzy už ho dostanu na stůl a pak se všechno dozvíme.“

Uměl si také dělat reklamu. Na místě činu mohl dělat dojem nepříjemného a nudného patrona, ale kupodivu byl skvělý řečník na slavnostních večeřích, na něž ho patrně zvali mnohem častěji než většinu kolegů z jeho profese. Dalgliesh, kterému nešlo na rozum, že někdo může vůbec snášet, ne-li mít v oblibě, zdlouhavou a většinou špatnou hotelovou večeři, jen když bude moci po ní promluvit, ten fakt připojil k seznamu Wardlových mírnějších prohřešků. Ve své pitevně byl však doktor Wardle úplně jiný člověk. Tady snad proto, že to bylo jeho uznávané království, se zjevnou hrdostí předváděl své umění a byl připraven sdílet názory i navrhovat teorie.

Dalgliesh už předtím pracoval s technikem Charlie Ferrisem a byl rád, že ho zase vidí. Charlie měl přezdívku „Fretka“, kterou málokdy někdo vyslovil přímo před ním, ale byla tak výstižná, že se jí nešlo vždycky vyhnout. Měl bystré malé oči s bledými řasami, dlouhý nos citlivý na jakýkoli pach a drobné prstíky, jimiž zvedl každý malý předmět jako silou magnetu. Na místě činu působil výstředním, leckdy bizarním dojmem, jeho nejoblíbenějším oblečením při ohledání místa činu byly těsné bavlněné šortky nebo kalhoty, mikina, chirurgické latexové rukavice a plastiková koupací čepice. Jeho profesionálním krédem bylo, že žádný vrah neodejde z místa činu, aniž by na něm zanechal nějaké fyzické důkazy, a jeho úkolem je objevit je.

Dalgliesh požádal: „Prohledej to jako obvykle, Charlie, ale budeme potřebovat plynaře, aby si odsud vzal tohle topidlo a udělal nám zprávu. Řekni jim, že to spěchá. Je-li tam nějaká drť, která blokuje kouřovou trubku, chci, abys to poslal do laborky i s uvolněnými kousky komínového obložení. Je to velmi starý plynový krb se snímacím kohoutkem. Nevím, jestli z něj dostaneme pořádný otisk, nejspíš ne. Je potřeba prozkoumat všechny povrchy toho topidla, nejsou-li na nich otisky. Důležitá je také okenní šňůra. Rád bych věděl, jestli je přetržená kvůli opotřebení, nebo ji někdo schválně nařízl. Pochybuju, že z nich dostaneš víc než názor, ale mohl by nám pomoct.“

Nechal je nad tím bádat a poklekl u těla, chvíli je upřeně studoval, potom vztáhl ruku a dotkl se tváře. Byla to jeho fantazie a zarudlá barva pokožky, že se mu tvář zdála na dotyk mírně teplá? Nebo to jeho vlastní prsty předaly na několik okamžiků mrtvé tváři klamné teplo? Přejel rukou k čelisti, dával přitom pozor, aby nezměnil polohu hada. Kůže byla měkká, kost se pohnula pod jeho jemným tlakem.

Obrátil se ke Kate a Danielovi: „Schválně, co vám poví ta čelist. Ale dejte pozor. Ten had musí zůstat na místě, než přijde patolog.“

Klekli si, Kate první, sáhli na čelist, pohlédli zblízka do tváře, osahali nahý trup.

Daniel řekl: „V horní části těla už nastal rigor mortis, ale čelist je uvolněná.“

„Což znamená?“

Odpověděla Kate. „Že někdo rigor přerušil několik hodin po smrti. Možná proto, aby mu mohl nacpat do úst hada. Ale proč se s tím obtěžoval? Proč mu ho neomotal jen kolem krku? To by taky stačilo.“

„Ale bylo by to míň dramatické,“ poznamenal David.

„Možná. Ale násilné otevření čelisti svědčí o tom, že někdo byl u mrtvoly pár hodin po smrti. Mohl to být vrah – jestli je to vražda. Mohl to být někdo jiný. Ani by nás nenapadlo, že tu ještě někdo byl, kdyby mu omotal hada jen kolem krku“

Daniel řekl: „Možná vrah chtěl, aby nás napadlo právě to.“

Dalgliesh se na hada zadíval pozorně. Byl asi metr a půl dlouhý a určitě sloužil k podkládání dveří, aby pod nimi netáhlo. Vršek těla byl z pruhovaného sametu, spodek z nějaké pevnější hnědé látky Oproti jemnému sametu byla na omak drsnější.

Z místnosti archivu se zvolna přibližovaly kroky. Daniel pronesl: „Vypadá to, že přišel doktor Wardle.“

Byl sto devadesát centimetrů vysoký, jeho hlava nápadně vyčnívala nad hubená ramena, z nichž plandalo nepadnoucí slabé sako jako z drátěného ramínka na šaty. Se zahnutým, žilkovaným nosem, štěkavým hlasem a bystrýma očima pod huňatým obočím, tak bujným, jako by žilo vlastním životem, vypadal a působil jako stereotyp popudlivého plukovníka. Jeho výška mohla být nevýhodou v jeho práci, kde se mrtvoly často povalovaly nevhodně skryté v příkopech, stokách, ve skříních nebo v neumělých hrobech, ale to dlouhé tělo se dovedlo vtěsnat s neobyčejnou lehkostí, téměř s půvabem, do nejnehostinnějších prostorů. Teď se rozhlédl po místnosti, jako by zanaříkal nad její strohou neútulností i nad nemilou záležitostí, která ho vytáhla od mikroskopu, pak poklekl u mrtvoly a žalostně povzdechl.

„Budete samozřejmě chtít znát dobu smrti, komandére. To je první otázka po ,Je mrtvý?‘ Tedy ano, je mrtvý. To je jeden fakt, na kterém se můžeme všichni shodnout. Tělo je studené, smrtelná ztuhlost už plně nastoupila. S jednou zajímavou výjimkou, ale k té se dostaneme později. To naznačuje, že je po smrti asi třináct až patnáct hodin. V místnosti je teplo, nepřirozené na tuhle roční dobu. Změnili jste teplotu, že? Dvaadvacet stupňů. To a fakt, že metabolismus byl patrně značně výrazný v době úmrtí, může posunout začátek tuhnutí. Už jste jistě diskutovali o té zajímavé anomálii. Ale stejně mi o tom něco povězte, komandére. Nebo vy, inspektorko. Vidím, že po tom přímo prahnete.“

Dalgliesh skoro očekával, že dodá: „Asi bych toho chtěl moc, kdybych doufal, že jste se ho nedotkli.“

Pohlédl na Kate, která řekla: „Čelist je volná. Rigor mortis začíná na tváři, čelisti a krku pět až sedm hodin po smrti a celé tělo zachvátí až po dvanácti hodinách. Pomíjí v témže sledu. Takže na čelisti buď už přechází, což by dobu smrti posouvalo o pět hodin dopředu, nebo byla ústa násilím otevřena. Skoro určitě jde o tu druhou možnost. Lícní svaly nejsou volné.“

Wardle řekl: „Občas se divím, komandére, proč se vůbec namáháte volat patologa.“

Kate nezastrašeně pokračovala: „Což znamená, že hlavu hada nebožtíkovi někdo strčil do úst ne v době smrti, ale o pět až sedm hodin později. Takže příčina smrti nemůže být udušení, alespoň tedy ne hadem. Ale to jsme si ani nemysleli.“

Dalgliesh doplnil: „Skvrny na pokožce a poloha těla naznačují, že zemřel tváří dolů a potom ho někdo otočil. Bylo by zajímavé vědět proč.“

Kate navrhla: „Aby mohl lip naaranžovat hada, nacpat hlavu do úst?“

„Možná.“

Dalgliesh už nic neřekl, zatímco doktor Wardle pokračoval v ohledávání. Už se beztak pustil na patologovo území dál, než bylo rozumné. Měl jisté pochybnosti o příčině smrti a v duchu se ptal, zda to není spíš zatvrzelost než opatrnost, která Wardlovi nedovolí vyjádřit se. Nebyl by to první případ otravy oxidem uhelnatým, který viděli. Posmrtná bledost, výraznější než obvykle vzhledem k pomalejšímu zkapalnění krve, zarudlé zbarvení kůže, tak jasné, že mrtvola vypadala jako nalíčená, byly nepochybné a rozhodující.

Wardle řekl: „Knižní případ, co? Soudní patolog a komandér z Metropolitní policie skoro nepotřebují diagnostikovat oxid uhelnatý. Ale příliš nejásejme. Ještě přijde na stůl, víme? Laboratorní myši mu pak vezmou vzorky krve a dají nám spolehlivou odpověď. Chcete mu toho hada nechat v ústech?“

„Spíš ano. Raději bych s ním nehýbal až do pitvy.“

„Kterou chcete provést okamžitě, že ano, ne-li dřív.“

„Jako vždycky.“

„Můžu ji provést dnes večer. Měli jsme jít na slavnostní večeři, ale hostitelka ji zrušila. Náhlá chřipka, nebo tak nějak to tvrdí. V půl sedmé v naší márnici, jestli to stihnete. Zavolám jim, aby vás čekali. Pohřebák je na cestě?“

„Přijede každou chvíli,“ odpověděla Kate.

Dalgliesh si byl vědom toho, že pitvat se bude, ať to stihne nebo ne, ale jistěže tam bude. Wardle byl nečekaně vstřícný, ale pak si Dalgliesh připomněl, že to je vždycky, když jde do tuhého.

Kapitola 23

Hned jak spatřil paní Demeryovou, bylo Dalglieshovi jasné, že s ní nebudou problémy; tenhle typ už znal. Paní Demeryové, podle jeho zkušeností, neměly s policií žádné trable, obecně ji považovaly za prospěšnou, na druhé straně však neviděly důvod jednat s ní s přehnanou úctou nebo připisovat jejím příslušníkům větší míru rozumu než jiným lidem. Samozřejmě byly připravené lhát jako ostatní svědci, když jim šlo o vlastní kůži, ale protože byly poctivé a nezatížené fantazií, raději mluvily pravdu, bylo to snadnější, a když ji řekly, neviděly důvod, aby si zatěžovaly svědomí pochybnostmi o svých motivech nebo něčích záměrech. Byly paličatě pevné, neotřesitelné a občas i neuctivé při křížovém výslechu. Dalgliesh měl podezření, že muže považují za trochu směšné tvory, zvlášť když jsou v talárech a parukách a pronášejí neomylné soudy povznesenými hlasy, a neměly v úmyslu nechat s e těmihle stvořeními poučovat, peskovat nebo kárat.

Jeden exemplář tohoto znamenitého ženského typu teď seděl naproti němu a upíral na něj přímý pohled jasných inteligentních očí. Vlasy, očividně nedávno nabarvené, měla paní Demeryová jasně oranžové, učesané jako na edvardiánských fotografiích; na stranách a vzadu vyčesané nahoru a naondulované kudrlinky spadající do čela. S ostrým nosem a jasnýma, trochu vypoulenýma očima připomínala Dalglieshovi exotického a inteligentního pudla.

Nečekala, až policista zahájí rozhovor, a řekla: „Znala jsem vašeho tatínka, pane Dalglieshi.“

„Ano, paní Demeryová? A kdy? Za války?“

„Jo, za války. Evakuovali nás s bratrem-dvojčetem do vaší vesnice. Nepamatujete si na Carterovic dvojčata? Ale kdepak, to přece nemůžete. To jste byl ještě na houbách. Jo, to byl moc fajnovej pán, váš tatínek. My ale nebydleli na faře, tam ubytovali svobodné matky. Bydleli jsme u paní Pilgrimové. Bože, to bylo děsný místo, pane Dalglieshi, ta vesnice. Nevím, jak jste to bral jako děcko. Mně tahle ves nadobro zhnusila venkov. Bláto, déšť a ten děsnej smrad z hospodářskýho dvora. A co teprv ta nuda!“

„Městské dítě tam nemělo moc co dělat, že?“

„To bych neřekla. Tam se dalo dělat věcí, jenže jak se do nich člověk pustil, už byl v maléru.“

„Třeba přehrady na potoce?“

„O tom jste slyšel? Nemohli jsme tušit, že to nateče do zadní kuchyně paní Piggottové a utopí se její stará kočka! To je stejně zvláštní, že to víte.“ Tvář paní Demeryové vyjadřovala živé potěšení.

„Vy a váš bratr patříte k folklóru vesnice, paní Demeryová.“

„Opravdu? To je prima. Pamatujete si na selata pana Stuarta?“

„Pan Stuart si pamatuje. Teď je mu už před osmdesát, ale některé události má navždy vryté v paměti.“

„To byl správnej závod. My jsme ty potvůrky jakž takž seřadili, ale nakonec byly stejně všude po okolí. No, nejvíc na norwichský silnici. Ale stejně, Bože můj! V tý vesnici to bylo příšerný. To ticho! Pořád jsme poslouchali to ticho. Jako když je člověk po smrti. A ta tma! Nikdy předtím jsem takovou tmu nezažila. Tma jak v pytli. Jako když na vás někdo hodí černou vlněnou deku a tiskne, div se neudusíte. Billy a já jsme to nemohli vydržet. Nikdy jsme neměli děsivý sny, dokud nás neevakuovali. Když za náma přijela máma, celou dobu jsme buleli. Pamatuju si ty návštěvy, mamka nás tahala tou starou nudnou ulicí a já s Billym jsme brečeli, že chceme domů. Řekli jsme jí, že nám paní Pilgrimová nedává jíst a že po nás hází pantoflem. No, s tím jídlem to byla skoro pravda, slušně jsme se nenajedli za celou dobu, co jsme tam byli. Nakonec nás máma vzala domů, aby měla pokoj. A bylo to. Měli jsme se prima, zvlášť p
ak, co začalo bombardování. Měli jsme na zahradě jeden Andersonův kryt a v tom jsme se krčili všichni, máma, táta, babička, teta Edie a paní Powelová z čísla 42, když ji vybombardovali.“ Dalgliesh se zeptal: „A v krytu nebyla tma?“

„Měli jsme baterky, ne? A když zrovna nebyly nálety, mohli jsme vyjít a pozorovat světlomety. Dělaly po obloze nádherné klikyháky. A ten rámus! Ty protiletadlový kanóny, no to bylo jako když obr rve vlnitej plech. Jo, jak říkala máma, když dáte dětem šťastný dětství, život už jim tolik neublíží.“

Dalgliesh cítil, že by bylo neproduktivní proti tomuhle optimistickému názoru na výchovu dětí něco namítat. Už se chystal taktně nadhodit, že je čas přejít k věci, když ho paní Demeryová předeběhla.

„No jo, tak už dost o těch starejch zlatejch časech. Chtěl jste se mě zeptat na něco ohledně tý vraždy.“

„Vám to připadá jako vražda, paní Demeryová?“

„To dá rozum. Sám si toho hada přece kolem krku neomotal. Uškrcenej, že jo?“

„To nevíme, dokud neznáme výsledek pitvy.“

„No, mně připadal uškrcenej, s tím červeným obličejem a s tím hadem v puse. Jo mimochodem, v životě jsem neviděla, aby mrtvola vypadala takhle zdravě. Vypadal lip než zaživa, a taky vypadal jako živej. No, je pravda, že to byl fešák. Vždycky mně připadal trochu podobnej mladýmu Gregorymu Peckoví.“

Dalgliesh ji požádal, aby přesně popsala, co se stalo od jejího příchodu do práce.

„Chodím každej všední den kromě středy od devíti do pěti. Ve středu tu vždycky maj gruntovnější úklid, ten provádí Vyšší kancelářská úklidová agentura. Teda tak si aspoň říkaj. Nižší kancelářská agentura by bylo výstižnější. Asi dělaj, co můžou, ale to víte, když má člověk na baráku osobní zájem, je to jiný. George chodí ráno o půl hodiny dřív a pouští je.“

„A kdo pouští vás, paní Demeryová? Máte klíče?“

„Ne. Starej pan Etienne chtěl, abych je dostala, ale já tu odpovědnost nechtěla. Já už měla v životě klíčů! Běžně otevírá George. Nebo taky pan Dauntsey nebo slečna Frances, přijde na to, kdo je tu dřív. Dnes ráno tu pan Dauntsey ani slečna Peverellová nebyli, jenom George, ten mi otevřel. Já se tiše pustila do úklidu kuchyně. Nic se nedělo, až před devátou se objevil lord Stilgoe, že přej má jednání s panem Gerardem.“

„Byla jste tam tou dobou?“

„Náhodou jo. Byla jsem za Georgem na kus řeči. Lord Stilgoe nebyl zrovna rád, že tam nikoho nenašel, než vrátnýho a mě. George telefonoval po celým baráku, aby sehnal pana Gerarda, a nabíd lordu Stilgoeovi, ať počká ve vrátnici, když přišla slečna Etiennová. Ptala se George, jestli je pan Gerard u sebe v kanceláři, a George řekl, že tam volal, ale že to nikdo nezved. Tak šla přes halu do kanceláře a já s lordem Stilgoem za ní. Sako pana Gerarda bylo přehozený přes židli a židle odtažená od stolu, to se mi zdálo trochu divný. Pak otevřela pravý šuple a našla jeho klíče. Pan Gerard tam vždycky dával klíče, když byl v práci. Ten svazek byl dost těžkej, nechtěl ho tahat po kapsách. Slečna Claudia řekla: ‚Někde tu musí být. Možná že je v čísle 10 u pana Bartruma Takže jsme šli zpátky do vrátnice a George řekl, že do čísla 10 už volal. Pan Bartrum už přišel, ale pana Gerarda neviděl, i když jaguára tam p
řej má zaparkovanýho. Pan Gerard vždycky parkoval v Innocent Passage, protože to bylo bezpečnější. Takže slečna Claudia řekla: ‚Musí být někde v domě. Měli bychom ho začít hledat.‘ Zatím přijela první loď a přišel i pan Dauntsey se slečnou Frances.“

„Vypadalo to, že má slečna Etiennová strach?“

„Spíš jí to bylo divný. Já povídám: ‚Mám hotovej skoro celej zadek domu a přízemí, takže v kuchyni teda není A slečna Claudia řekla: ‚No, to bych ani nečekala‘, a vydala se do schodů, se mnou a slečnou Blackettovou.“

„To jste mi neřekla, že tam byla slečna Blackettová.“

„Ne. Teda, ona přijela až tou lodí. Fakt je, že člověk má tendenci ji tak nějak přehlížet, co je starej pan Peverell po smrti. Ale byla tam, ještě na sobě měla kabát a šla s náma do schodů.“

„Tři jste hledaly jednoho člověka?“

„No jo, tak to bylo. Já jsem tam asi šla ze zvědavosti. Možná to byl instinkt. Nevím, proč se k nám přidala slečna Blackettová. To se musíte zeptat jí. Slečna Claudia řekla: ‚Začneme hledat v nejvyšším patře‘, a začaly jsme.“

„Takže jste šly rovnou do archivu?“

„No jo, a pak do tý malý místnosti za ním. Nebylo zamčeno.“

„Jak je slečna Etiennová otevřela, paní Demeryová?“

„Jak to myslíte? Tak jako se normálně otevírají dveře, ne?“

„Otevřela je dokořán? Otevírala je pomalu? Vypadala, že něco tuší?“

„Ničeho takovýho jsem si nevšimla. Prostě otevřela. No, a on tam byl. Ležel na zádech, v obličeji celej růžověj, kolem krku toho hada a hlavu nacpanou v puse. Oči měl otevřený, dívaly se. Děsnej pohled! Heleďte, mně bylo v tom momentě jasný, že je mrtvej, ale nikdy zaživa fakt nevypadal lip. Slečna Claudia si k němu klekla a povídá: ‚Běžte zavolat policii. A vypadněte odsud, obě.‘ Dost ostře to řekla. No jo, byl to její bratr. Já nemusím bejt tam, kde mě nechtěj. Zas tak moc jsem o to nestála, bejt tam.“

„A co slečna Blackettová?“

„Ta mi byla v patách. Já myslela, že začne křičet, jenže ona začala přímo kvílet, úplně vyla. Dala jsem jí ruku kolem ramen. Třásla se jak osika. Povídám jí Jen klid, milánku, jen klid, tady se už nic nedá dělat Tak jsme sešly po schodech. Já myslela, že m to bude rychlejší než výtah, ten je jak šnek. Ale možná jsem měla jet výtahem. Bylo to hrozný, dostat ji z těch schodů, hrozně se třásla. A párkrát se pod ní úplně podlomily nohy. V jednom momentě už se mi zdálo, že ji tam budu muset nechat ležet a běžet pro pomoc. Dole stál lord Stilgoe a pan de Witt i a ostatní a koukali na nás. Mám dojem, že když viděli, jak vypadám a v jakým stavu je slečna Blackettová, hned jim došlo, že se stalo něco strašnýho. Pak jsem jim to pověděla. Vypadalo to, že jim to chvíli nedošlo, a pak se pan de Witt rozběhl do schodů a lord Stilgoe a pan Dauntsey za ním.“

„Co se stalo pak, paní Demeryová?“

„Pomohla jsem slečně Blackettové na její židli a pak jsem jí šla pro trochu vody.“

„Nevolala jste policii?“

„Měla jsem dojem, že to můžu nechat na těch ostatních. Nebožtík nikam neuteče, nebo jo? Na co spěchat? Kdybych zavolala, stejně by to bylo špatně. Vrátil se lord Stilgoe, šel přímo k vrátnici a hned na George: ‚Dejte mi New Scotland Yard. Chci mluvit s komisařem. Jestli tam není, tak komandéra Adama Dalglieshe.‘ Samozřejmě, hned nejvyšší šarže. Pak mne slečna Claudia požádala, ať udělám silný kafe, tak jsem ho šla udělat. Byla bílá jak stěna. Kdo by se taky divil, že jo?“

Dalgliesh změnil téma: „Pan Gerard Etienne se stal předsedou rady a ředitelem podniku teprve nedávno, že? Měli ho lidi rádi?“

„No, asi by ho odsud nevynášeli v igelitovým pytli, kdyby byl sluníčko podniku. Někdo ho moc rád neměl, to je jistý. Po starým panu Peverellovi taky neměl snadnou pozici. Pana Peverella si každej vážil. Ten byl skvělej. Ale já s panem Gerardem vycházela dobře. Já nevadila jemu, on nevadil mně. Teda ne že by tady pro něj spousta lidí bůhvíjak truchlila. No ale vražda je vražda a s lidma to otřese, to jo. Pro firmu to taky nebude dobrý, to teda ne. Teď mě něco napadlo. Třeba si to udělal sám a ten kašpar, kterej nám tady řádil po baráku, mu toho hada dal kolem krku až pak, aby ukázal, co si o něm všichni myslej. Třeba by to stálo za úvahu.“

Dalgliesh neřekl, že už na to pomyslel. Zeptal se: „Překvapilo by vás, kdyby spáchal sebevraždu?“

„To teda jo, to vám povím. Ten se měl moc rád, než aby to udělal. A vlastně proč taky? No dobře, firma má nějaký potíže, ale nevím, proč by pan Gerard dělal Roberta Maxwella! No jo, jenže kdo by to taky řek do Roberta Maxwella, takže člověk nikdy neví. Jsou to záhady, lidi jsou prostě záhadný. O tom bych vám mohla leccos vyprávět!“

Kate ji přerušila: „Slečna Etiennová musela být hrozně zdrcená, když ho takhle našla. Vlastního bratra.“

Paní Demeryová přenesla pozornost na Kate, ale nevypadala, že jí tenhle vpád třetí osoby do důvěrného hovoru s Dalglieshem těší. „Zeptejte se přímo a dostanete přímou odpověď, inspektorko. Jak moc zdrcená byla slečna Claudia? To chcete vědět, že? To se musíte zeptat jí. Já nevím. Stála u mrtvoly, nahýbala se nad ní, neobrátila se ke mně, dokud jsme se slečnou Blackettovou byly v místnosti. Nevím, jak jí bylo. Vím jen, co řekla.“

„Vypadněte odsud, obě. Je to dost drsné.“

„Možná byla v šoku. Nějak si to přeberte.“

„Chtěla být sama s mrtvým.“

„Jo, to asi chtěla. Já bych tam stejně nezůstala. Někdo musel slečně Blackettový pomoct ze schodů.“

Dalgliesh se zeptal: „A co práce tady, paní Demeryová? Jste tu spokojená?“

„Když pomyslím, co já už můžu sehnat za práci, tak si nestěžuju. Koukněte, pane Dalgliesh, mně je šedesát tři. No, není to kór žádnej věk, že jo, oči a nohy mi ještě sloužej, a jsem daleko lepší uklízečka než některý, co znám. Jenže když je vám třiašedesát, tak už nový místo neseženete, a já pracuju ráda. Já bych se doma nudou ukousala. A jsem tady zvyklá, vždyť jsem tu už dvacet let. Každýmu by to pod nos nešlo, ale mně to celkem vyhovuje. A mám to dost při ruce – no, jakž takž. Bydlím ve Whitechapelu. Mám teď pěknej moderní byt.“

„Jak sem jezdíte?“

„Metrem na Wapping, pak pěšky. Není to žádná dálka. Já se v londýnskejch ulicích nebojím. Já jsem po nich chodila, ještě když jste byl na houbách. Starej pan Peverell říkal, že pro mě vždycky ráno pošle taxíka, kdybych měla z cesty strach. Udělal by to. Byl to hrozně milej pán, ten pan Peverell. Ale bylo vidět, co si o mně myslí. Je to fajn, když si člověka považujou.“

„To určitě. Povězte mi, paní Demeryová, o úklidu v místnostech archivu. V té velké i v té malé, kde našli pana Etienna. Máte to tam na starosti, nebo to dělá ta úklidová firma?“

„Já. Ti zvenku nikdy nelezli až do horního patra. Začalo to za pana Peverella. Nahoře je moc všelijakejch papírů, a on se bál, že tam třeba budou kouřit a zapálej to tam. Kromě toho ty záznamy jsou důvěrný. Neptejte se mě proč. Do některejch jsem mrkla a jsou to akorát starý dopisy a rukopisy, nic jinýho. Ne že by tam uchovávali nějaký akta o zaměstnancích, nebo něco takhle soukromýho. Ale pan Peverell s tím archivem hrozně nadělal. Souhlasil teda, že ty dvě místnosti budu mít na starosti já. Tam nahoru skoro nikdo nechodí, akorát pan Dauntsey, takže já s tím nemám moc práce. Ani to nemá smysl. Chodím tam jednou za měsíc v pondělí, utřít prach.“

„Luxujete podlahy?“

„Když to vypadá, že je to potřeba, tak to vezmu luxem, někdy ani to ne. Jak jsem říkala, je tam akorát pan Dauntsey a ten tam moc nenadělá. Po baráku je dost jiný práce, než se tahat s luxem až nahoru, když to není potřeba.“

„No, to určitě. Kdy jste naposled uklízela tu malou místnost?“

„Před třema tejdnama v pondělí. Příští pondělí bych tam měla jít zas. Aspoň tak to normálně dělám, ale vy teď tu místnost asi necháte zamčenou, že jo.“

„Prozatím ano, paní Demeryová. Nepůjdeme nahoru?“

Jeli výtahem, který byl zoufale pomalý, ale dovezl je tam. Dveře místnosti malého archivu byly otevřené. Technik plynárenské společnosti zatím nepřišel, ale dva kriminalističtí technici a fotografové tam ještě byli. Na Dalglieshovo znamení mu mlčky stanuli po boku.

Dalgliesh řekl: „Nechoďte dál, paní Demeryová. Zůstaňte ve dveřích a řekněte mi, jestli jste si všimla nějaké změny.“

Paní Demeryová pomalu přejela místnost pohledem. Na okamžik spočinula na bílém křídovém obrysu nepřítomného těla, ale nepodotkla nic. Teprve po chvíli se zeptala: „Vaši chlapi tady uklízeli, ne?“

„Neuklízeli jsme, paní Demeryová.“

„Ale někdo jo. Tohle není prach za tři tejdny. Podívejte na poličku nad krbem a na podlahu. Ta podlaha je vyluxovaná. Sakra práce! Tak on vyluxoval předtím, než ho oddělal, a mým vysavačem!“

Otočila se k Dalglieshovi a on v jejích očích spatřil směs vzteku, hrůzy a pověrčivé bázně. Nic kolem Etiennovy smrti na ni nezapůsobilo tak, jako tato uklizená a připravená cela smrti.

„Jak to víte, paní Demeryová?“

„Ten vysavač se normálně nechává v komoře v přízemí, vedle kuchyně. Když jsem pro něj dnes ráno šla, povídám si: ‚Hele, někdo s ním luxoval“

„Jak jste to poznala?“

„Protože byl přepnutej na vysávání hladkejch podlah, ne na koberce. Jsou tam dvě polohy, víte? Když jsem ho ukládala, byl přepnutej na koberec. Naposled jsem s ním vysávala koberce v zasedačce.“

„Víte to určitě, paní Demeryová?“

„Před soudem bych na to nepřísahala. Některý věci můžete odpřísáhnout, některý ne. Třeba jsem to mohla přepnout náhodou. Vím akorát, že když jsem ho dnes ráno vytahovala, povídám si: ‚Někdo s ním musel luxovat“

„Ptala jste se, jestli si ho někdo nepůjčil?“

„Vždyť tu po ránu ještě nikdo nebyl. Kromě toho to nemoh bejt nikdo ze zdejších zaměstnanců. Nač by někdo z nich potřeboval vysavač? To je moje práce, ne jejich. Napadlo mě, jestli si ho nepůjčil někdo z tý úklidový firmy, jenže to by taky bylo divný. Ty si nosej svoje nástroje.“

„Byl ten vysavač na obvyklém místě?“

„To jo. A šňůra byla omotaná kolem, jak ji nechávám já. Akorát byl v jiný poloze.“

„Nepřipadá vám na té místnosti ještě něco divného?“

„No, okenní šňůra je pryč, že jo? Asi jste ji oddělali. Už byla dost stará a opotřebovaná. Já říkala panu Dauntseymu, když jsem se tu byla v pondělí mrknout, že by se měla vyměnit, a on že přej řekne Georgeovi. George tady po domě dělá všechno možný. Je moc šikovnej. Pan Dauntsey měl to okno napůl otevřený. Většinou ho tak nechává. Nevypadal, že by mu to nějak vadilo, ale řek, že o tom poví Georgeovi. A někdo hnul se stolem. Já s ním nikdy nehejbám, když tady uklízím. No podívejte se sám. Je o pár centimetrů doprava. Poznáte to podle čáry na zdi, kde normálně byl. A není tady magnetofon pana Dauntseyho. Taky tu bejvala pohovka, ale tu odstěhovali potom, co se tu otrávila slečna Clementsová. To bylo teda taky dílo. Takže v tyhle místnosti už umřeli dva lidi, pane Dalgliesh. Asi je načase, aby se už zamkla napořád.“

Než s paní Demeryovou skončili, požádal ji Dalgliesh, ať nikomu neříká o tom, že si někdo možná půjčil její vysavač, ovšem nijak nedoufal, že by si to nechala pro sebe nějak dlouho.

Když odešla, řekl Daniel: „Jak spolehlivý je tenhle důkaz, pane? Může vůbec tvrdit, že místnost někdo nedávno uklidil? Třeba je to její fantazie.“

„Je to odbornice, Danieli. I slečna Etiennová prohodila něco o tom, jak je místnost čistá. Paní Demeryová se přiznala, že o tu podlahu moc nepečuje. A ta podlaha je bez prachu, dokonce i v rozích. Někdo tu nedávno vyluxoval a paní Demeryová to nebyla.“

Kapitola 24

V zasedací místnosti rady stále čekali čtyři společníci. Gabriel Dauntsey a Frances Peverellová seděli u oválného mahagonového stolu blízko u sebe, ale nedotýkali se. Frances měla skloněnou hlavu a seděla bez hnutí. De Witt stál u jednoho z oken s rukou na parapetu, jako by potřeboval oporu. Claudia stála před kopií Canalettova Velkého kanálu, která visela u dveří, a upřeně ji pozorovala. Nádhera místnosti jako by zmenšovala a současně podtrhovala břímě strachu, smutku, hněvu nebo viny, které nesl každý z nich. Byli jak herci na překombinované scéně hry, na jejíž výstřední výpravu bylo vydáno celé jmění, ale v níž vystupovali amatéři, dialogy měli naučené jen napůl, pohyby prkenné a nenacvičené. Když Dalgliesh a Kate místnost opustili, řekla Frances Peverellová: „Nechtě otevřené dveře,“ a de Witt se beze slova vrátil a pootevřel je. Potřebovali vědět o okolním světě, potřebovali slyšet vzdálen hlasy, i když byly slabé, i když k nim dolehly jen občas. Zavřené dveře by příliš připomínaly tu prázdnou židli u stolu, čekaly by na Gerardův netrpělivý vstup stejně jako židle na jeho velitelské usednutí.

Aniž se rozhlédla kolem, pronesla Claudia: „Gerardovi se tenhle obraz nikdy nelíbil. Podle něj byl Canaletto přeceňovaný, byl pro něj příliš přesný, příliš plošný. Říkal, že si dovede představit učedníky, jak tam pečlivě domalovávají vlny.“

De Witt řekl: „Ne že by se mu nelíbil Canaletto, to jen tenhle obraz. Říkal, že ho nudí, pořád vysvětlovat návštěvám, že je to jen kopie.“

Frances měla zastřený hlas. „Šel mu na nervy. Připomínal mu, že můj dědeček prodal originál ve špatnou dobu a za čtvrtinu ceny.“

„Ne,“ trvala Claudia na svém. „Nenáviděl Canaletta.“

De Witt se zvolna pohnul od okna. „Policie si dává načas. Paní Demeryová se zřejmě výborně baví, dovedu si představit, jak předvádí své oblíbené ztělesnění východolondýnské posluhovačky, dobrosrdečné, ale hubaté. Doufám, že to komandér oceňuje.“

Claudia se vytrhla ze soustředěného zkoumání obrazu. „To taky je, takže tomu těžko můžeš říkat ztělesnění. Ale když je rozrušená, je hrozně upovídaná. Musíme si dát pozor, aby se to nestalo nám. Že bychom moc mluvili. Říkali policii věci, které nemusí vědět.“

De Witt se zeptal: „O jakých věcech to mluvíš?“

„Že jsme nebyli úplně jednotní, pokud šlo o budoucnost firmy. Policie myslí v ustálených klišé. Protože i většina zločinců jedná v klišé, je v tom zřejmě její síla.“

Frances Peverellová zvedla hlavu. Nikdo ji neviděl plakat, ale tvář měla uslzenou a opuchlou, oči pod naběhlými víčky matné, a když promluvila, zněl její hlas skřípavě a trochu hádavě.

„Co na tom záleží, že paní Demeryová mluví? Co na tom záleží, co řekneme? Nikdo tady nemá co skrývat. Je jasné, co se stalo. Gerard zemřel přirozenou smrtí nebo v důsledku nehody a někdo, je to ten, kdo tu provádí už nějakou dobu ta alotria, našel mrtvolu a rozhodl se, že z toho udělá záhadu. Muselo to být pro tebe hrozné, Claudie, najít ho takhle, s tím hadem kolem krku. Ale je to všechno jasné. Musí být.“

Claudia se otočila tak prudce, jako by se spolu právě pohádaly. „Jaká nehoda? Tím chceš říct, že měl Gerard nehodu? Jakou nehodu?“

Frances se na židli jako by zmenšila, ale hlas měla pevný. „Nevím. Já tam nebyla, když se to stalo, ne? Byl to jen nápad.“

„Pěkně pitoměj.“

„Claudie,“ de Wittův hlas byl spíš tišivý než nabádavý, „nesmíme se hádat. Musíme zůstat klidní a musíme zůstat spolu.“

„Jak máme zůstat spolu? Dalgliesh nás bude chtít vidět jednotlivě.“

„Ne fyzicky. Spolu jako společníci. Spolu jako tým.“

Jako kdyby nepromluvil, Frances pokračovala: „Nebo srdeční záchvat. Nebo mrtvice. Mohlo se mu to stát. Stane se to i úplně zdravému člověku.“

Claudia namítla: „Gerard měl dokonale zdravé srdce. Člověk neleze na Matterhorn, když má slabé srdce. A já si nedovedu představit míň pravděpodobnou oběť mrtvice.“

De Witt promluvil smířlivým tónem. „Ještě nevíme, jak umřel. To se dozvíme až po pitvě. Co se zatím bude dít tady?“

Claudia odpověděla: „Jedeme dál. Samozřejmě jedeme dál.“

„Za předpokladu, že budeme mít zaměstnance. Možná tu lidi nebudou chtít zůstat, zvlášť když policie nadhodí, že smrt nebyla přirozená.“

Claudiin hlas byl chraplavý jako vzlyk. „Přirozená! Ovšem že nebyla přirozená. Byl nalezen mrtvý, polonahý, s hadem na hraní kolem krku a s jeho hlavou v ústech. I ten nejmíň podezíravý policajt tomu sotva řekne přirozená smrt. Budou mít samozřejmě podezření na vraždu. Všechny už nás to napadlo. Někdo to může i vyslovit.“

Frances řekla: „Vražda? Proč by ho někdo vraždil? A nebyla tam žádná krev, že ne? Nenašly jste zbraň. A nikdo ho nemohl otrávit. Čím by ho otrávil? Kdy by to musel vzít?“

Claudia odsekla: „Jde to i jinak.“

„Ty myslíš, že ho někdo uškrtil tím hadem? Nebo udusil? Ale Gerard byl silný. Musel by ho přemoct.“ Pak, když nikdo neodpovídal, dodala: „Opravdu nevím, proč pořád tak tvrdošíjně naznačujete, že Gerarda někdo zavraždil.“

De Witt přešel ke stolu a usedl vedle ní. Řekl jemně: „Frances, to nikdo nenaznačuje, jen se zkoušíme vyrovnat s tou možností. Ale máš samozřejmě pravdu. Lip bude počkat, až se dovíme, jak zemřel. Nejde mi ale do hlavy, že byl v malém archivu. Vůbec si nepamatuju, že bych ho někdy viděl jít do horního patra, a ty, Claudie?“

„Ne, nemohl by tam pracovat. Kdyby se ale rozhodl, nenechával by si klíče v zásuvce stolu. Víš, jak byl úzkostlivý ohledně bezpečnosti. Klíče měl ve stole jen tehdy, když pracoval u svého stolu. Kdyby měl na delší čas odejít z kanceláře, vzal by si sako a klíče si dal do kapsy. Všichni jsme se o tomhle zvyku dost často přesvědčili.“

De Witt namítl: „Fakt, že jste ho našli v archivu, nutně neznamená, že tam zemřel.“

Claudia se posadila proti němu a naklonila se přes stůl. „Myslíš, že mohl zemřít ve své kanceláři?“

„Zemřít nebo být zabit, potom přenesen. Mohl zemřít docela přirozeně u svého stolu na mrtvici nebo infarkt, jak navrhuje Frances, a tělo se mohlo přestěhovat později.“

„Ale to by vyžadovalo velkou sílu.“

„Ani ne, kdyby onen kdosi použil vozík na knihy a vzal tělo výtahem. U výtahu skoro vždycky nějaký ten vozík čeká.“

„Ale to by snad policie poznala, kdyby se tělem hýbalo po smrti.“

„Ano, kdyby se našlo venku. Máš stopy hlíny, větévek, zválené trávy, známky vlečení. Nejsem si jistý, jestli by to bylo tak lehké, když se tělo našlo v budově. Je to jedna z možností, které se musí uvážit. Myslím, že oni nám dříve nebo později něco prozradí. Teď si tam nahoře jistě dávají načas.“

Ti dva spolu mluvili, jako kdyby už nikdo jiný v místnosti nebyl. Náhle se ozvala Frances: „Musíte to probírat, jako by Gerardova smrt byla nějaký hlavolam, detektivka, něco, co jsme četli nebo viděli v televizi? Mluvíme přece o Gerardovi, ne o cizím člověku, ne o postavě z nějaké hry! Gerard je mrtvý.

Je nahoře, kolem krku má hada, a my tu sedíme, jako by nám to bylo jedno.“

Claudia na ni upřela dlouhý pohled se stopou pohrdání. „A co máme podle tebe dělat? Sedět tu a mlčet? Číst si dobrou knihu? Zeptat se George, jestli už přišly noviny? Myslím, že mluvení pomáhá. Byl to můj bratr. Jestli já můžu zůstat normálně klidná, ty můžeš taky. Spala jsi s ním, alespoň nějakou dobu, ale nikdy jsi s ním nesdílela život.“

De Witt se tiše zeptal: „A ty ano, Claudie? Nebo někdo z nás?“

„Ne, ale až mě tahle smrt skutečně zasáhne, až skutečně uvěřím, co se stalo, budu truchlit, neboj se. Budu pro něj truchlit, ale ne teď, ne teď a ne tady.“

Gabriel Dauntsey se díval před sebe a oknem viděl řeku. Teď poprvé promluvil a ostatní se otočili a podívali se na něj, jako by se náhle upamatovali, že je tady.

Tiše řekl: „Myslím, že mohl zemřít na otravu kysličníkem uhelnatým. Pokožku měl zarudlou – to je evidentně jeden z příznaků – a v místnosti bylo nenormální teplo. Nevšimla sis, Claudie, že tam bylo dost teplo?“

Na chvíli zavládlo ticho, pak Claudia odpověděla: „Všimla jsem si dost mála věcí, kromě Gerarda a toho hada. Myslíš, že se mohl otrávit plynem?“

„Ano. Podle mě se mohl otrávit plynem.“

Ta slova zůstala viset ve vzduchu. Frances se zeptala: „Copak ten plyn ze Severního moře není neškodný? Já myslela, že se s ním člověk nemůže otrávit, ani když strčí hlavu do plynové trouby.“

De Witt musel vysvětlovat. „Není jedovatý, když se vdechne. Je naprosto bezpečný, když se řádně užívá. Ale jestli si zapálil plynový krb a místnost se řádně nevětrala, topení mohlo špatně fungovat a produkovat oxid uhelnatý. Gerard byl třeba dezorientovaný a mohl upadnout do bezvědomí, než mu došlo, co se děje.“

Frances doplnila: „A potom někdo našel mrtvolu, vypnul plyn a dal mu kolem krku toho hada. Jak jsem řekla, byla to nehoda.“

Dauntsey promluvil tiše a klidně. „Tak jednoduché to není. Proč by zapaloval plynový krb? Včera večer nebylo moc chladno. A i kdyby ho zapálil, proč zavřel okno? Bylo zavřené, když % jsem ho viděl mrtvého, ale já je v pondělí nechal otevřené.“

De Witt se připojil: „A kdyby měl v plánu večer pracovat; v archivu tak dlouho, že by tam musel topit, proč by si nechával v kanceláři sako a klíče? Nedává to smysl.“

V tichu, které následovalo, náhle promluvila Frances. „Zapomněli jsme na Lucindu. Někdo jí to musí říct.“

Claudia řekla: „Ach Bože, to jistě! Člověk má tendenci zapomínat na lady Lucindu. Nějak si nedovedu představit, jak se vrhá do Temže žalem. Na tom jejich zasnoubení bylo vždycky něco divného.“

„Ale nemůžeme dopustit, aby si to přečetla v zítřejších novinách nebo to zaslechla v Jihovýchodních zprávách. Někdo z nás by měl zavolat lady Norringtonové. Ta už to může sdělit dceři sama. Nejspíš ty, Claudie.“

„To předpokládám, pokud se ode mě nečeká, že ji půjdu utěšovat. Udělám to radši hned. Zavolám ze své kanceláře, tedy jestli ji neobsadila policie. Mít v domě policajty je jako mít tu myši. Člověk vnímá jejich přítomnost, i když je ve skutečnosti nevidí ani neslyší, a jakmile tu jednou jsou, má pocit, že se jich nikdy nezbaví.“

Vstala a šla ke dveřím, hlavu nepřirozeně vysoko, ale krok měla nejistý. Dauntsey se pokusil zvednout, ale jeho ztuhlé údy nezareagovaly, takže to byl de Witt, který k ní rychle přistoupil. Ale zavrtěla hlavou, lehce odstrčila jeho pomocnou ruku a vyšla z místnosti.

Vrátila se ani ne za pět minut. „Nebyla doma,“ oznámila. „Takovýhle vzkaz těžko můžu nechat na záznamníku. Zkusím to později.“

Frances se zeptala. „A co váš otec? Není důležitější?“

„Samozřejmě že je důležitější. Ještě dnes večer za ním zajedu.“

Dveře se otevřely bez předchozího zaklepání a do místnosti strčil hlavu detektivní seržant Robbins.

„Pan Dalgliesh lituje, že vás nechal čekat déle, než předpokládal. Byl by teď rád, kdyby do archivu mohl přijít pan Dauntsey.“

Dauntsey rázně vstal, ale byl celý ztuhlý po dlouhém sezení, takže se pohyboval nemotorně. Jeho hůl, zavěšená na opěradle židle, spadla na podlahu. On a Frances Peverellová společně poklekli, aby ji zvedli, a po tom, co ostatním připadalo jako krátká strkanice, doprovázená spikleneckým šeptem, ji Frances uchopila, zvedla se zrudlá zpod stolu a podala ji Dauntseymu. Na chvíli se o ni opřel, pak ji opět zavěsil na opěradlo a bez její pomoci zamířil ke dveřím, pomalu, ale pevným krokem.

Když vyšel z místnosti, řekla Claudia Etiennová: „To by mě zajímalo, proč má Gabriel tu výsadu, že jde první.“

James de Witt odpověděl: „Pravděpodobně proto, že užívá malý archiv víc než většina z nás.“

Frances podotkla: „Já jsem tam asi nikdy nepracovala. Naposled jsem tam vkročila, když odnášeli tu pohovku. Ty tam taky nechodíš, viď, Jamesi?“

„Já tam nahoře nepracoval nikdy, aspoň ne déle než půl hodiny. Posledně to bylo před třemi měsíci. Šel jsem tam pro původní smlouvu Esmé Carlingové s naším nakladatelstvím. Nemohl jsem ji najít.“

„Tys nemohl najít její staré záznamy?“

„Ty jsem našel. Vzal jsem si je do malého archivu, tam jsem je prohlížel. Původní smlouva tam nebyla.“

Claudia řekla bez zvláštního zájmu: „To mě nepřekvapuje. Carlingovou jsme vydávali třicet let. Asi se ta smlouva před dvaceti lety někam založila.“ A pak náhle energicky dodala: „Heleďte, nevím, proč bych tu měla ztrácet čas kvůli tomu, že si chce Adam Dalgliesh poklábosit s kolegou básníkem. Nemusíme tvrdnout v téhle místnosti.“

Frances zaváhala: „Řekl přece, že nás chce vidět všechny pohromadě.“

„No, pohromadě už nás viděl. Teď si nás volá jednotlivě. Kdyby mě potřeboval, budu ve své kanceláři. Vyřiďte mu to, prosím vás.“

Poté co odešla, se ozval James: „Má pravdu. Třeba se nám nechce do práce, ale tohle je horší – sedět a čekat, dívat se na tu prázdnou židli.“

„Ale copak my se na ni díváme? Dáváme si pozor, abychom se na ni nepodívali, odvracíme od ní oči, jako by nás Gerard uváděl do rozpaků. Pracovat nemůžu, ale dala bych si ještě kávu.“

„Tak ji pojďme sehnat. Paní Demeryová tu někde musí být! Docela by mě zajímala její verze rozhovoru v Dalglieshem. Jestli to trochu nerozjasní atmosféru, tak už nic.“

Společně zamířili ke dveřím. Když k nim došli, obrátila se Frances k de Wittovi. „Jamesi, já se bojím. Měla bych spíš cítit smutek a šok a hrůzu z toho, co se stalo. Byli jsme přece milenci. Kdysi jsem ho milovala a on je teď mrtvý. Měla bych se za něj modlit. Zkusila jsem to, ale vyšla mi z toho slova beze smyslu. To, co cítím, je úplně sobecké, úplně nízké. Je to strach.“

„Strach z policie? Dalgliesh není žádný surovec.“

„Ne, je to něco horšího. Strach z toho, co se tu děje. Ten had – ať to udělal Gerardovi kdokoliv, je to zloduch. Necítíš to taky, tu přítomnost zla v Innocent House? Mám dojem, že je to tady už celé měsíce. Tohle mi připadá už jako nevyhnutelný konec, jako něco, čím všechny ty malé neplechy vyvrcholily. Měla bych mít duši naplněnou smutkem pro Gerarda. Nemám, je naplněná děsem, hrůzou a strašným tušením, že to ještě nekončí.“

James řekl jemně: „Správné nebo nesprávné city neexistují. Cítíme to, co cítíme. Pochybuju, že někdo z nás cítí intenzivní smutek, snad ani Claudia ne. Gerard byl pozoruhodný člověk, ale nebyl hoden lásky. K čemu se mohu donutit, je jen obecný a bezmocný smutek, který cítí člověk vždycky, když zemře někdo mladý, talentovaný a zdravý. Ale i ten vlastně přebíjí fascinovaná zvědavost okořeněná obavami.“ Otočil se k ní: „Já jsem tady, Frances. Když mě budeš potřebovat a jestli mě budeš potřebovat, jsem tady. Nebudu se vnucovat. Nebudu se na tebe vrhat jen kvůli tomu, že jsme oba dva citlivější díky prožitému otřesu a strachu. Jen ti nabízím všechno, co budeš potřebovat, až to budeš potřebovat.“

„Já vím. Díky, Jamesi.“

Vztáhla ruku a na chvíli mu ji položila na tvář. Bylo to poprvé, kdy se ho úmyslně dotkla. Pak se otočila ke dveřím, takže neviděla, jak se mu tvář rozzářila radostí a triumfem.

Kapitola 25

Před dvaceti lety slyšel Dalgliesh Gabriela Dauntseyho číst básně v Purcell Room na South Banku. Neměl v úmyslu to Dauntseymu sdělovat, ale když na něj čekal, ta událost se mu vybavila tak jasně, že se zaposlouchal do kroků, jež se blížily archivem, s téměř mladickým pocitem vzrušeného očekávání. Ze dvou světových válek to byla ta první, která dala vzniknout velké poezii, a někdy uvažoval o tom, proč vlastně. Proto, že rok 1914 byl svědkem smrti nevinnosti, že to kataklyzma smetlo víc než jednu nadějnou generaci? Po několik let – byly opravdu jen tři? – se však zdálo, že Dauntsey by mohl být Wilfred Owen své doby, své tak odlišné války. Ale příslib těch prvních dvou svazků nebyl nikdy naplněn, Dauntsey už nic jiného nepublikoval. Dalgliesh si řekl, že slovo příslib, které označuje talent, byť zatím nevyhraněný, bylo sotva na místě. Některé z těch raných básní představovaly úroveň, které dosáhlo jen málo poválečných básníků.

Po tomto čtení zjistil Dalgliesh o Dauntseyho životě všechno, co dal básník k dispozici; jak žil ve Francii, ale když byla vyhlášena válka, byl zrovna služebně v Anglii, a jeho žena se dvěma dětmi padla do rukou Němcům, kteří Francii napadli; jak jeho rodina úplně zmizela z povědomí i z oficiální evidence, takže až po válce po letech pátrání zjistil, že všichni tři žili tenkrát pod falešným jménem a unikli internaci, ale zahynuli při britském náletu na okupovanou Francii. Dauntsey sám sloužil v RAF u bombardérů, ale byl ušetřen poslední tragické ironie; toho náletu se nezúčastnil. Jeho poezie byla poezií moderní války, ztráty a smutku, kamarádství a odvahy, zbabělosti a poraženectví. Silné, spletité, brutální verše osvětlovaly pasáže lyrické krásy jako granáty vybuchující v mysli. Velké lancastery se zvedaly jako neohrabaná zvířata se smrtí v břiše, temná a tichá obloha explodovala v kakofonii hrůz
y, posádka chlapců, za niž byl on, jen o málo starší, odpovědný, se nemotorně vrhala noc co noc do dělostřelecké palby, přičemž znala aritmetiku přežití, věděla, že právě této noci se mohou zřítit z nebe jak planoucí pochodně. A neustálý pocit viny, pocit, že ten noční děs, stejně obávaný jako vítaný, je vykoupením, že tu byla zrada, kterou odčiní jen smrt, osobní zrada, zrcadlící větší všeobecnou zkázu.

A teď byl tady, obyčejný starý muž, lze-li popsat nějakého starého člověka jako obyčejného, neohnuty, ale držící se zpříma s disciplinovaným úsilím, jako by vytrvalost a odvaha mohly překonat zub času. Pro stáří je typická buď obtloustlost, která obalí postavu do neurčitých záhybů, nebo, jako tady, se odhalí tvář, takže kosti vyvstanou jak u kostlivce, kterého dočasně oblékli do živého masa, suchého a jemného jako papír. Ale vlasy, byť šedivé, byly ještě silné a oči černé a jiskrné, jak si je Dalgliesh pamatoval. Nyní se na něj zahleděly s tázavým ironickým výrazem.

Dalgliesh vyndal židli, která stála za stolem, a postavil ji blíž ke dveřím. Dauntsey usedl.

Dalgliesh začal: „Přišel jste nahoru s lordem Stifgoem a panem de Wittem. Všiml jste si v té místnosti něčeho neobvyklého kromě toho, že tam byla mrtvola?“

„Nejdřív ne, kromě nepříjemného pachu. Mrtvola, polonahá, groteskně vyšňořená jako tahle, upoutá veškerou vaši pozornost. Asi tak za minutu, možná i míň, jsem si všiml dalších věcí, a to neobyčejně jasně. Místnost mi připadala jiná – divná. Vypadala jako nezařízená, byla nepřirozeně čistá a teplejší než obvykle. Mrtvola vypadala tak nějak nepořádně; místnost byla v naprostém pořádku. Židle byla přesně na svém místě, akta uspořádaná na stole. Samozřejmě jsem si všiml, že tam není magnetofon.“

„Byla ta akta tak, jak jste je tam nechal?“

„Ne, pokud si pamatuji. Byla obráceně. Menší hromádka desek měla být nalevo. Měl jsem dvě hromádky, pravá byla vyšší než levá. Pracoval jsem zleva doprava se šesti až deseti fascikly najednou. Vždycky když jsem s jedním fasciklem skončil, přendal jsem ho na pravou stranu. Když bylo hotových všech šest, vrátil jsem je do hlavního archivu a vsunul jsem pravítko na místo, kde jsem skončil.“

„Všimli jsme si pravítka na dolní polici v druhé řadě. Znamená to, že máte hotovou teprv jednu řadu?“

„Je to velmi zdlouhavá práce. Mám zájem o staré dopisy, i když nestojí za uchovávání. Našel jsem jich spoustu – dopisy od spisovatelů dvacátého století a dalších významných osob, které si psaly s Henrym Peverellem a jeho otcem, třebaže jim firma nikdy nic nevydala. Jsou tu dopisy od H. G. Wellse, Arnolda Bennetta, členů skupiny z Bloomsbury, některé i z dřívější doby.“

„Jaký máte systém?“

„Diktuji popis obsahu každého svazku a svá doporučení: skartovat, pochybné, zachovat nebo důležité. Písařka pak sepíše seznam a rada je periodicky prochází. Zatím se prakticky nic nevyhodilo. Dokud není jasno o budoucnosti firmy, bylo by nemoudré cokoli ničit.“

„Kdy jste naposled pracoval v téhle místnosti?“

„V pondělí. Pracoval jsem tu celý den. Paní Demeryová sem nahlédla asi v deset hodin, ale řekla, že mě nebude rušit. Tady se uklízí tak jednou za čtyři týdny, a to ještě povrchně. Řekla mi o té zteřelé okenní šňůře a já slíbil, že se zmíním Georgeovi a objednám u něj opravu. Zatím jsem s ním nemluvil.“

„Vy sám jste si jí nevšiml?“

„Bohužel asi ne. To okno je otevřené po celé týdny. Mám to tak radši. Možná bych si všiml, až by se ochladilo.“

„Jak to tady vytápíte?“

„Vždycky elektrickým zářičem. Mám totiž vlastní. Mám ho radši než plynový krb. Nechci říct, že bych měl obavy, že plyn je nebezpečný, ale já nekouřím, takže skoro nikdy nemívám sirky, když je potřebuju. Je snadnější přinést si z domova elektrický zářič. Je lehoučký, takže ho buď vezmu zpátky do čísla 12, nebo ho nechám tady, mám-li v plánu pracovat tu ještě další den. V pondělí jsem si ho vzal domů.“

„A dveře nebyly zamčené, když jste odešel?“

„Nebyly. Já ty dveře nikdy nezamykám. Klíč zůstává v zámku, obvykle na téhle straně, ale já jím nikdy neotočil.“

Dalgliesh řekl: „Zámek vypadá poměrně nový. Kdo ho nechal přidělat?“

„Henry Peverell. Rád tu občas pracoval. Nevím proč, ale on byl samotář. Myslím, že ten zámek mu dodal pocit větší bezpečnosti. Ale není vlastně nový – samozřejmě je mnohem novější než dveře – ale určitě je tu nejmíň pět let.“

Dalgliesh namítl: „Ale nezdá se, že by ho pět let nikdo nepoužíval. Je naolejovaný, klíč se v něm lehce otáčí.“

„Opravdu? Já nezamykám, takže jsem si nevšiml. Ale s tím namazáním je to divné. Možná to udělala paní Demeryová, ale mně to připadá nepravděpodobné.“

„Měl jste rád Gerarda Etienna?“ zeptal se Dalgliesh.

„Ne, ale respektoval jsem ho. Ne pro vlastnosti, které nutně zasluhují respekt; já ho respektoval proto, že je tak úplně jiný než já. On ze svých vad udělal ctnosti. A byl mladý. Proto měl stěží nárok na důvěryhodnost či odpovědnost, ale dodávalo mu to nadšení, které už většina z nás nemá a které podle mě firma potřebuje. Můžeme si stěžovat na to, co udělal, nebo nesouhlasit s tím, co navrhoval, ale aspoň věděl, kam směřuje. Mám takové podezření, že bez něj bychom byli jako bez kormidla.“

„Kdo převezme místo ředitele podniku?“

„Jeho sestra, Claudia Etiennová. V podniku tahle funkce přechází na osobu s největším počtem akcií. Pokud vím, tak zdědí ty bratrovy. Takže bude mít naprostou většinu.“

Dalgliesh se zeptal: „Co s ní udělá?“

„To nevím. Musíte se zeptat jí. Ale asi to sama neví. Právě přišla o bratra. Pochybuju, že teď tráví čas přemýšlením o budoucnosti nakladatelství Peverell.“

Dalgliesh se pak Dauntseyho zeptal, jak strávil včerejší den a noc. Dauntsey sklonil hlavu s ironickým úsměvem. Byl příliš inteligentní, aby nevěděl, že se ho detektiv ptá na alibi. Chvíli mlčel, jako by si pořádal myšlenky. Pak řekl: „Byl jsem na schůzi společníků od deseti do půl dvanácté. Gerard měl rád, když schůze netrvaly víc než dvě hodiny, ale včera jsme skončili dřív než obyčejně. Po schůzi se mnou prohodil pár slov, když jsme šli ze zasedačky, o budoucnosti edice poezie. Myslím také, že chtěl získat mou podporu pro svůj plán s prodejem Innocent House a s přestěhováním firmy do Docklands.“

„To jste považoval za žádoucí?“

„Považoval jsem to za nezbytné.“ Odmlčel se a pak dodal: „Bohužel.“ Znovu se odmlčel a po chvíli pokračoval. Mluvil pomalu a s rozmyslem, ale nedůrazně, občas se odmlčel, jako by vybíral slova, občas se zamračil, jako by vzpomínka bolela nebo si jí nebyl jistý. Dalgliesh tiše naslouchal jeho monologu.

„Když jsem odešel z Innocent House, vrátil jsem se do svého bytu, abych se připravil na polední schůzku. Když říkám připravil, myslím tím, že jsem projel vlasy hřebenem a umyl si ruce. Nebyl jsem tam dlouho. Vzal jsem jednoho mladého básníka, Damiena Smithe, na oběd k Břečťanu. Gerard říkával, že já a James de Witt utrácíme peníze za hoštění autorů v opačném poměru k jejich významu pro firmu. Já myslím, že tomu hochovi by se mohl Břečťan líbit. Měl jsem tam být v jednu hodinu, loď mě vzala k London Bridge a pak jsem jel k restauraci taxíkem. Strávili jsme dvě hodiny na obědě a zpátky v bytě jsem byl asi v půl třetí. Udělal jsem si konvici čaje a vrátil se do své kanceláře tady v budově ve čtyři. Pracoval jsem asi hodinu a půl.

Naposled jsem viděl Gerarda, když jsem šel na záchod v přízemí. Je to ten vzadu v domě, vedle sprch. Ženy obvykle užívají toaletu v prvním patře. Nemluvili jsme na sebe, ale snad kývl nebo se usmál. Prostě dal najevo, že mě vidí, nic víc. Vrátil jsem se do bytu a dvě hodiny strávil pročítáním básní, které jsem vybral na večerní autorské čtení, zamýšlel jsem se nad nimi. Poslouchal jsem zprávy BBC v šest hodin. Krátce na to mi pak volala Frances Peverellová, aby mi popřála štěstí. Nabízela se, že půjde se mnou. Snad si myslela, že by tam měl být někdo z nakladatelství. Mluvili jsme o tom před pár dny a podařilo se mi vymluvit jí to. Jeden z básníků, který tam měl číst, byl Marigold Riley. Není to špatný básník, ale většina jeho veršů se týká výkalů a podobně. Vím, že by se Frances nelíbily ani ty básně, ani společnost, ani atmosféra. Řekl jsem jí, že tam radši půjdu sám, že bych z ní byl ner
vózní. Nebyla to úplná lež. Já jsem nečetl svoje básně asi patnáct let. Většina z těch lidí si musela myslet, že už jsem mrtvý. Byl bych skoro radši, kdybych neslíbil, že tam půjdu. A mít tam ještě Frances, uvažovat, zda je nespokojená a jak moc se jí to všechno protiví, to by mé trauma ještě prohloubilo. Zavolal jsem si taxíka a odešel krátce po půl osmé.“

„Jak krátce?“ zeptal se Dalgliesh.

„Zavolal jsem do taxislužby, aby tu byl vůz ve tři čtvrtě na osm, a mám dojem, že jsem ho tam nenechal čekat víc než pár minut.“ Znovu se odmlčel, načež pokračoval: „Co se dělo v Connaught Arms, to vás bude těžko zajímat. Bylo tam dost lidí, kteří by mohli potvrdit mou přítomnost. Myslím, že čtení dopadlo lip, než jsem čekal, ale bylo tam strašně narváno a hrozný rámus. Nepředstavoval jsem si, že se poezie stala sportem pro diváky. Taky se tam hodně kouřilo a pilo a někteří básníci to dost přeháněli. Všechno to trvalo moc dlouho. Chtěl jsem požádat majitele, aby mi zavolal taxi, ale on měl plno práce, a já vyklouzl více méně nepozorovaně. Myslel jsem, že chytím taxíka na konci ulice, ale než jsem tam došel, byl jsem přepaden. Byli tři, dva černí a jeden bílý, ale identifikovat bych je nemohl. Jen jsem viděl přibíhající postavy, jeden do mě strčil zezadu a vrazil mi ruce do kapes. Ani na mě nemuseli točit. Kdyby si řekli, dal bych jim peněženku. Co jiného bych mohl dělat?“

„Vzali vám ji?“

„Jo, vzali. Alespoň když jsem se díval, neměl jsem ji. Po tom pádu jsem byl na okamžik omráčený. Když jsem přišel k sobě, skláněli se nade mnou muž a žena. Byli na tom čtení a pokoušeli se mě dohonit. Při pádu jsem se udeřil do hlavy a trochu to krvácelo. Požádal jsem je, aby mě dopravili domů, ale oni řekli, že mají cestu kolem nemocnice svatého Tomáše, a trvali na tom, že mě tam vezmou. Že prý bych si měl nechat udělat rentgen. Těžko jsem je mohl přemlouvat, aby mě vzali domů nebo mi sehnali taxi. Byli moc hodní, ale zřejmě si nechtěli moc zajet. V nemocnici jsem musel dost dlouho čekat. Na úrazovce byly nutnější případy. Nakonec mi sestra ošetřila ránu na hlavě a řekla, ať si počkám na rentgen. Takže další čekání. Snímek byl bez nálezu, ale chtěli si mě tam nechat, že mě budou ještě přes noc sledovat. Ujistil jsem je, že o mě bude doma dobře postaráno a že nejsem připravený na nemocnici. Poždal jsem je, aby zavolali Frances, sdělili jí, co se stalo, a zavolali mi taxi. Myslel jsem, že mě bude vyhlížet, bude zvědavá, jak dopadl večer, a možná bude mít strach, když jsem se do jedenácti nevrátil. Dostal jsem se domů až v půl jedné a hned jsem zavolal Frances. Chtěla, abych za ní přišel nahoru, ale já se nejvíc ze všeho potřeboval vykoupat. Zavolal jsem jí hned potom a ona okamžitě přišla dolů.“

Dalgliesh se zeptal: „Netrvala na tom, že za vámi přijde dolů, hned jak jste se vrátil?“

„Ne. Frances se nikdy nevnucuje, má-li pocit, že chce být někdo sám, a já chtěl být sám alespoň nějakou dobu. Nebyl jsem připravený na to, abych něco vysvětloval, aby mě někdo utěšoval. Potřeboval jsem si dát panáka a vykoupat se. Obojí jsem udělal a pak zavolal Frances. Věděl jsem, že má strach, a nechtěl jsem ji nechat čekat do rána, abych jí řekl, co se stalo. Myslel jsem, že whisky mi udělá dobře, ale bylo to přesně naopak. Asi jsem byl v opožděném šoku. Když zaklepala na dveře, nebylo mi nejlíp. Chvíli jsme společně poseděli a pak na mě naléhala, ať jdu spát. Řekla, že zůstane v mém bytě pro případ, že bych něco potřeboval. Myslím, že se bála, jestli nejsem v daleko horším stavu, než jsem dával najevo, a chtěla být po ruce, aby zavolala doktora, kdyby se to zhoršilo. Nechtěl jsem jí to rozmlouvat, i když mi bylo jasné, že se z toho jen musím vyspat. Myslel jsem, že přespí v mém volném pokoji,
ale asi se zabalila do deky a zůstala vedle v obýváku. Když jsem se ráno probudil, byla už oblečená a uvařila mi čaj. Trvala na tom, že bych měl zůstat doma, ale já se cítil mnohem lip, takže jsem se oblékl a rozhodl se jít do práce. Vkročili jsme společně do hlavní haly poté, co přijela první loď. Tady jsme se dozvěděli, že je sháňka po Gerardovi.“

„To bylo poprvé, co jste o tom slyšel?“

„Ano. Měl ve zvyku pracovat déle než většina z nás, zejména ve čtvrtek. Ráno zase začínal později, kromě dnů, kdy jsme měli schůzi společníků, to si potrpěl na to, aby se začínalo přesně v deset. Předpokládal bych ovšem, že tou dobou, co jsem odcházel na autorské čtení, byl už pryč.“

„Ale když jste odjížděl do Connaught Arms, neviděl jste ho?“

„Ne, neviděl.“

„Nebo někoho jít do Innocent House?“

„Nikoho. Nikoho jsem neviděl.“

„A když jste se dozvěděli, že je mrtvý, vy tři jste šli nahoru do malého archivu?“

„Ano, šli jsme společně. Stilgoe, de Witt a já. Byla to zřejmě přirozená reakce na tu zprávu, potřeba přesvědčit se sám. James tam byl první. Stilgoe a já jsme mu nestačili. Claudia ještě klečela u bratrova těla, když jsme vešli. Vstala, otočila se k nám a vztáhla k nám jednu ruku. Bylo to zvláštní gesto. Jako by tu abnormálnost odhalovala veřejnému pohledu.“

„A jak dlouho jste byli v místnosti?“

„Nemohla to být ani minuta. Zdálo se to delší. Mačkali jsme se všichni ve dveřích, dívali se, civěli, nevěřící, zděšení. Myslím, že nikdo nepromluvil. Já určitě ne. Všechno v místnosti bylo mimořádně živé. Šok jako by mi zostřil zrak, takže jsem všechno vnímal neobyčejně jasně, každý detail Gerardova těla i místnosti. Pak promluvil Stilgoe: ‚Zavolám policii. Tady nemůžeme nic dělat. Místnost se musí zamknout, já si vezmu klíč. Převzal velení. Odešli jsme společně a Claudia za námi zamkla. Stilgoe si vzal klíč. Ostatní už víte.“

Kapitola 26

Během nekonečných diskusí o té tragédii, které zabíraly další týdny a měsíce, se osazenstvo nakladatelství Peverell shodlo na tom, že zážitek Marjorie Spenlovové byl úplně ojedinělý. Slečna Spenlovová, vedoucí redaktorka, přišla do práce jako vždycky přesně v 9.15. Zamumlala „Dobré jitro“ na George, který šokované seděl nad svou ústřednou a ani si jí nevšiml. Lord Stilgoe, Dauntsey a de Witt byli v malém archivu s mrtvým, paní Demeryová ošetřovala Blackie v šatně v přízemí, kolem nich stáli ostatní pracovníci a hala zůstala na pár minut prázdná. Slečna Spenlovová šla přímo do své kanceláře, sundala si sako a pustila se do práce. Když pracovala, zapomněla na všechno kromě textu, který měla před sebou. V nakladatelství se tvrdilo, že žádné dílo, které redigovala slečna Spenlovová, nikdy neobsahovalo chybu, na kterou by nepřišla. Nejlepší byla v literatuře faktu, občas jí připadalo obtížné
u moderních mladých romanopisců rozlišit gramatické chyby od schválností jejich pěstěného a oceňovaného drsného stylu. Její odborné znalosti přesahovaly detaily slov; neunikla jí žádná zeměpisná nebo historická nepřesnost, žádná nesrovnalost v počasí, topografii nebo oblékání. Autoři si jí vážili, přestože z posezení s ní při schvalování konečného textu odcházeli s pocitem, že je vyplísnila obávaná ředitelka staré školy.

Seržant Robbins spolu s konstáblem prohledali objekt hned po svém příjezdu. Hledání bylo poněkud povrchní; nikdo nemohl vážně předpokládat, že je vrah ještě v budově, pokud ovšem nepatřil k zaměstnancům. Ale seržant Robbins, což je ^ možná omluvitelné, zapomněl zkontrolovat malý záchod v druhém patře. Když šel pro Gabriela Dauntseyho, jeho bystré uši zachytily z vedlejší kanceláře zvuk kašle, otevřel dveře a stanul proti starší dámě, která seděla za psacím stolem a pracovala. Přísně na něj pohlédla přes své poloviční brýle a zeptala se: „A vy račte být kdo?“

„Seržant Robbins z Metropolitní policie, paní. Jak jste se sem dostala?“

„Dveřmi. Já tady pracuji. To je moje kancelář. Jsem redaktorka v nakladatelství Peverell. Jako taková mám právo tu být. Velmi pochybuji, že se to dá říct o vás.“

„Jsem tady služebně, paní. Pan Gerard Etienne byl nalezen mrtev za podezřelých okolností.“

„Chcete říct, že ho někdo zavraždil?“

„Tím si zatím nemůžeme být jisti.“

„Kdy zemřel?“

„Víc budeme vědět, až soudní patolog provede pitvu.“

„Jak zemřel?“

„Příčinu smrti zatím neznáme.“

„Mám dojem, mladíku, že toho znáte dost málo. Možná byste měl přijít, až budete mít nějaké informace.“

Seržant Robbins otevřel ústa, pak je pevně zavřel a ovládl se, aby neřekl. „Ano, slečno. Určitě, slečno.“ Vypadl z místnosti, zavřel za sebou dveře a v půli cesty ze schodů si uvědomil, že se ženy nezeptal na jméno. Časem se ho ovšem doví. Bylo to malé pochybení v krátkém setkání, které, přiznal si, nedopadlo dobře. Kdyby byl poctivý a trochu se nad tím zamyslel, musel by připustit, že důvod tkvěl částečně v podobnosti redaktorčina vzhledu i hlasu slečně Addisonové, která byla jeho první učitelkou na druhém stupni a která věřila, že děti si vedou nejlíp a jsou nejspokojenější, když mají od začátku jasno, kdo je pánem.

Slečna Spenlovová byla tou zprávou víc otřesena, než mu dala najevo. Poté co skončila práci na stránce, zatelefonovala na ústřednu.

„Georgi, můžete mi sehnat paní Demeryovou?“ Při vyhledávání informací se zásadně obracela na odborníky. „Paní Demeryová? Po domě se potlouká mládenec, který tvrdí, že je detektivní seržant z Metropolitní policie. Řekl mi, že je pan Etienne mrtvý, snad zavražděný. Jestli o tom něco víte, možná byste měla vyjít nahoru a objasnit mi to. A dala bych si kávu.“

Paní Demeryová, která zanechala slečnu Blackettovou v péči Mandy, byla až příliš ochotná poslechnout.

Kapitola 27

Dalgliesh s Kate vedli zbývající rozhovory se společníky v kanceláři Gerarda Etienna. Daniel měl práci v malém archivu, kde už plynárenský technik rozebíral topidlo. Až to bude hotové a vzorky sutě z komína odešle, půjde na policejní stanici do Wappingu, aby tam zabral služební místnost. Dalgliesh již hovořil se superintendentem stanice, který bral nutný vpád do jejich soukromí i zábor jedné z jejich místností filozoficky. Dalgliesh doufal, že to nebude na dlouho. Jestli to byla vražda, a on už o tom nepochyboval, pak počet možných podezřelých nebude příliš velký.

Nechtěl sedět u Etiennova stolu, částečně s ohledem na city společníků, ale ze zásady proto, že konfrontace přes půldruhého metru světlého dubu zatěžovala každý rozhovor formálností, která v podezřelém spíš budí zábrany nebo vzdor. Byl tu však malý konferenční stolek ze stejného dřeva se šesti židlemi blízko u oken, takže se posadili tam. Ta dlouhá vzdálenost, kterou budou muset vyslýchaní urazit ode dveří, bude pro všechny kromě těch nejsebevědomějších nepříjemná, ale pochyboval, že by to znervózňovalo Claudii nebo Jamese de Witta.

Místnost byla zřejmě původně jídelna, ale její elegance byla znesvěcena přepážkou, která vedla přes štukatury na stropě a rozdělovala jedno ze čtyř vysokých oken, z něhož byl výhled do uličky Innocent Passage. Nádherný mramorový krb s elegantními kamenickými pracemi byl v kanceláři slečny Blackettové. A tady v Etiennově místnosti byl všechen nábytek – psací stůl, židle, konferenční stolek i skříně – téměř provokativně moderní. Možná byl vybrán v úmyslném kontrastu k mramorovým pilastrům a porfyrovému obložení, ke dvěma velkolepým lustrům, z nichž jeden se téměř dotýkal přepážky, a k pozlaceným rámům obrazů na světlezelené zdi. Obrazy představovaly konvenční venkovské scénky, skoro určitě viktoriánské. Byly dobře řemeslně zvládnuté, ale trochu sentimentální na jeho vkus. Pochyboval, že tady původně visely, a uvažoval nad tím, jaké portréty Peverellů kdysi zdobily tyto stěny. Jeden
kus původního nábytku tu zbyl; mramorový a bronzový vinný stolek, očividně ve stylu regentství. Takže alespoň jedna připomínka bývalé slávy tu ještě sloužila. Pomyslel si, co asi Frances Peverellová soudí o zneuctění této místnosti a zda teď, po Etiennově smrti, nedají přepážku odstranit. Také by ho zajímalo, zda byl Gerard Etienne tak necitlivý k architektuře vůbec, nebo jestli se jeho neúcta vztahovala jen na tento dům. Bylo to stavění přepážek, to nesourodé moderní zařízení jeho kanceláře připomínkou toho, jak je ta místnost nevhodná pro svůj účel, vědomým odmítnutím minulosti, v níž vládli Peverellové, ne Etiennově?

Claudia Etiennová přešla těch deset metrů k němu se sebevědomým půvabem a posadila se, jako by mu dělala milost. Byla velmi bledá, ale ovládala se, i když měl podezření, že ruce, které si strčila do kapes pletené vesty, by odhalily víc než napjatá, vážná tvář. Soustrast jí vyjádřil krátce a domníval se, že i upřímně, ale zarazila ho.

„Vy jste tu kvůli lordu Stilgoeovi?“

„Ne. Jsem tu kvůli úmrtí vašeho bratra. Lord Stilgoe mě kontaktoval nepřímo, prostřednictvím našeho společného přítele. Dostal anonymní dopis, který jeho ženu velmi rozčilil; viděla v něm ohrožení jeho života. Požádal o oficiální ujištění, že policie nemá žádné podezření na nějakou nepravost ohledně tří úmrtí, které se týkaly nakladatelství, dvou autorů a Sonie Clementsové.“

„Které jste mu ovšem dal.“

„Které mu dala policejní oddělení, jichž se případ týkal. Musel je dostat tak před třemi dny.“

„Doufám, že ho to uspokojilo. Soustředění na vlastní osobu u lorda Stilgoea hraničí s paranoiou. Přesto může těžko předpokládat, že Gerardova smrt je úmyslný pokus sabotovat jeho vzácné paměti. Ale stejně je mi divné, komandére, že jste tu osobně a s takovým zástupem lidí. Posuzujete smrt mého bratra jako vraždu?“

„Jako nevysvětlenou a podezřelou smrt. Proto teď musím obtěžovat i vás. Byl bych vám vděčný za vaši spolupráci, nejen osobně, ale v tom, že vysvětlíte zaměstnancům, že jisté narušení jejich soukromí a vyrušení v práci je nevyhnutelné.“

„Myslím, že to všichni pochopí.“

„Budeme muset vzít otisky, abychom mohli provést eliminaci. Všechny, které nebudou třeba jako důkazy, budou zničeny, až bude případ ukončen.“

„Bude to pro nás nová zkušenost. Je-li to nezbytné, musíme se s tím smířit. Předpokládám, že budete požadovat, aby vám všichni, zejména společníci, uvedli své alibi.“

„Potřebuju vědět, co jste dělala, slečno Etiennová, a s kým jste byla včera večer od šesti hodin, prosím.“

„Máte nezáviděníhodný úkol, komandére,“ odpověděla. „Musíte vyjadřovat soucit nad skonem mého bratra a přitom po mně chcete alibi, které by dokázalo, že jsem ho nezavraždila. Děláte to s jistým půvabem. Blahopřeju vám; ale máte dlouholetou praxi. Včera večer jsem byla na řece s přítelem, Declanem Cartwrightem. Kdybyste si to u něj ověřoval, bude mě patrně označovat za svou snoubenku. Já dávám přednost slovu milenka. Vyrazili jsme krátce po půl sedmé, když se vrátila loď, která odvezla zaměstnance do přístavu Charing Cross. Byli jsme na řece asi do půl jedenácté, možná trochu déle, to jsme se vrátili sem a já ho odvezla do jeho bytu u Westbourne Grove. Bydlí nad starožitnictvím, které vede pro jeho majitele. Dám vám samozřejmě adresu. Byla jsem s ním až do dvou hodin, pak jsem jela k sobě do Barbicanu. Mám tam byt o patro níž než můj bratr.“

„To jste byli na řece dlouho, na říjnový večer.“

„Krásný říjnový večer. Jeli jsme po proudu, podívat se na temžskou hráz, pak se vrátili a zakotvili v greenwichském přístavu. Dali jsme si večeři v restauraci Le Papillon v Greenwichi. Měli jsme stůl objednaný na osmou hodinu a myslím, že jsme tam byli tak hodinu a půl. Pak jsme pluli proti proudu až za Battersea Bridge a vrátili se sem, jak jsem řekla, krátce po půl jedenácté.“

„Viděl vás někdo jiný než personál restaurace a ostatní hosté?“

„Na řece nebyl moc velký provoz. I tak nás muselo vidět hodně lidí, ale to neznamená, že si nás budou pamatovat. Já byla v kormidelně a Declan skoro celou dobu se mnou. Viděli jsme nejmíň dva policejní čluny na řece. Troufala bych si říct, že si nás někdo z posádky musel všimnout. Je to jejich práce, ne?“

„Viděl vás někdo, když jste po návratu vystoupili?“

„Ne, pokud vím. My jsme neviděli ani neslyšeli nikoho.“

„A nenapadá vás, kdo by si přál, aby váš bratr zemřel?“

„Na to už jste se ptal“

„Ptám se znova, teď jsme v soukromí.“

„Ano? Je něco, co se řekne policistovi, opravdu soukromé? Odpověď je stejná. Nevím o nikom, kdo by ho nenáviděl tak, aby ho zabil. Jsou pravděpodobně lidé, kteří nebudou litovat toho, že zemřel. Žádná smrt není všeobecně politováníhodná. Z každé smrti má někdo výhody.“

„Kdo bude mít výhodu ze smrti vašeho bratra?“

„Já. Jsem Gerardova dědička. To by se ovšem změnilo, jakmile by se oženil. Fakticky zdědím jeho akcie ve firmě, jeho byt v Barbicanu, plnění jeho životní pojistky. Neznala jsem ho moc dobře, nebyli jsme vychováváni jako milující sourozenci. Chodili jsme na různé školy, různé univerzity, žili různé životy. Mám byt v Barbicanu hned pod ním, ale ani jsme si nezvykli občas k sobě zajít. Asi by to tomu druhému připadalo jako vpád do soukromí. Ale měla jsem ho ráda, respektovala jsem ho. Byla jsem při něm. Jestli ho někdo zavraždil, tak doufám, že ten vrah bude hnít ve vězení po zbytek života. To se samozřejmě nestane. Moc rychle zapomínáme na mrtvé a odpouštíme živým. Možná potřebujeme prokazovat milost, protože jsme si nepříjemně vědomi, že ji jednou možná budeme potřebovat. Mimochodem, tady jsou klíče. Chtěl jste je. Sundala jsem jeho klíče od auta a od bytu.“

„Děkuji vám,“ řekl Dalgliesh a vzal si klíče. „Jistě vás nemusím ujišťovat, že zůstanou u mě nebo u někoho z mého týmu. Už váš otec ví, že jeho syn zemřel?“

„Ještě ne. Sjedu do Bradwell-on-Sea dnes odpoledne. On žije na samotě a nebere telefon. V každém případě bych mu to radši sdělila osobně. Chtěl byste se s ním sejít?“

„Ano, je to důležité. Buďte tak laskavá a požádejte ho, jestli bych ho mohl navštívit zítra v kteroukoli dobu, která by mu vyhovovala.“

„Zeptám se, ale nevím, jestli bude souhlasit. Má silnou nechuť k návštěvníkům. Bydlí u něj postarší Francouzka, která mu dělá hospodyni. Její syn je jeho šofér. Má za ženu místní dívku a myslím, že převezmou péči o otce, až Estelle umře. Rozhodně nepůjde do penze. Považuje to za privilegium, že může zasvětit život hrdinovi Francie. Otec má jako vždycky dokonale zorganizovaný život. Říkám vám to proto, abyste věděl, co vás čeká. Asi nebudete moc vítaný. Je to všechno?“

„Potřebuju také mluvit s nejbližším příbuzným Sonie Clementsové“

„Sonie Clementsové? Jakou souvislost může mít její sebevražda s Gerardovou smrtí?“

„Žádnou, aspoň podle toho, co zatím vím. Měla blízké příbuzné, bydlela s někým?“

„Měla jen sestru, a nebydlely spolu poslední tři roky jejího života. Sestra je jeptiška, členka řádu v Kemptownu poblíž Brightonu. Vedou tam hospic pro umírající. Domnívám se, že se to jmenuje Klášter Sv. Anny. Myslím, že vám matka představená dovolí, abyste ji navštívil. Koneckonců policisté jsou něco jako daňoví inspektoři, ne? Ať je jejich přítomnost jakkoli nepříjemná nebo nepříhodná, když za vámi přijdou, musíte je pustit dál. Budete po mně chtít ještě něco?“

„Místnost malého archivu bude zapečetěna a budu muset zamknout také velký archiv.“

„Na jak dlouho?“

„Jak to bude potřeba. Bude to pro vás velmi nepříjemné?“

„Jistěže to bude nepříjemné. Gabriel Dauntsey pracuje na starých záznamech. Už teď je s tou prací v hrozném skluzu.“

„Jsem si vědom, že to bude nepříjemné. Ptal jsem se, jestli to bude velmi nepříjemné. Může práce v nakladatelství pokračovat bez přístupu do těchto dvou místností?“

„Považujete-li to za důležité, budeme to muset zvládnout.“

„Díky.“

Skončil tím, že se jí zeptal na podivné příhody v Innocent House a na kroky, které podnikli k odhalení viníka. Celé vyšetřování mu připadalo stejně povrchní, jako bylo neúspěšné.

„Gerard to nechal více méně na mně“ vyprávěla, „ale já se moc daleko nedostala. Podařilo se mi jen sepsat ty incidenty, ke kterým došlo, a počet lidí, kteří byli v té době v budově, nebo by to mohli mít na svědomí. To znamenalo prakticky všechny, kromě těch, kteří byli nemocní nebo na dovolené. Skoro mi připadalo, že si ten vtipálek schválně vybíral doby, kdy tady byli všichni společníci a většina zaměstnanců, takže to mohl udělat kdokoliv z nich. Gabriel Dauntsey má alibi na tu poslední příhodu, kdy byl z téhle kanceláře odeslaný fax do toho knihkupectví v Cambridgi. Tou dobou byl na cestě do restaurace, kde měl obědvat s jedním naším autorem, ale ostatní společníci i vedoucí zaměstnanci tady byli. Já a Gerard jsme odjeli lodí do Greenwiche a dali si oběd v restauraci Trafalgar Tavern, odjížděli jsme odtamtud ve dvanáct dvacet. Fax někdo odeslal ve dvanáct třicet. Carlingová měla začít podepisovat v je
dnu hodinu. Úplně poslední příhoda je krádež bratrova diáře. Ten mu mohli vzít ze stolu kdykoli ve středu. Poprvé zjistil, že ho nemá, včera ráno.“

„Povězte mi něco o tom hadovi,“ požádal ji Dalgliesh.

„O Syčícím Sidovi? Kdopak ví, kdy se tu objevil prvně. Asi před pěti lety. Někdo ho tu zapomněl na podnikové vánoční besídce. Používala ho slečna Blackettová, nechávala ho mezi dveřmi mezi svou kanceláří a kanceláří Henryho Peverella. Stal se z něj takový maskot firmy. Blackie si na něj z nějakého důvodu moc potrpěla.“

„A včera jí váš bratr přikázal, aby se ho zbavila.“

„To vám řekla paní Demeryová, že? Ano, řekl jí to. Nebyl v obzvlášť dobré náladě po schůzi společníků a pohled na tu hračku ho rozčilil. Dala si ho do zásuvky u stolu.“

„To jste viděla?“

„Ano. Já, Gabriel Dauntsey a naše dočasná stenotypistka Mandy Priceová. Dovedu si představit, že ta zpráva obletěla podnik jako blesk.“

Dalgliesh se zeptal: „Váš bratr přišel z té schůze ve špatné náladě?“

„To jsem neřekla. Řekla jsem, že nebyl v obzvlášť dobré náladě. To nebyl nikdo. Není žádné tajemství, že nakladatelství Peverell má potíže. Budeme to muset řešit tak, že prodáme Innocent House, jestli budeme chtít podnik udržet.“

„To musí být pro slečnu Peverellovou drtivá vyhlídka.“

„Nikoho to netěší. Ale jestli naznačujete, že někdo z nás by tomu chtěl zabránit tím, že ublíží Gerardovi, je to směšné.“

Dalgliesh se ohradil: „Nic takového jsem nenaznačil.“

Pak ji propustil.

Právě došla ke dveřím, když do nich strčil hlavu Daniel. Zdvořile je podržel a nepromluvil, dokud neodešla.

„Ten plynař už by chtěl odejít, pane. Je to tak, jak jsme čekali. Kouřová trubka je ucpaná. Vypadá to jako drť z vyzdívky komína, muselo to padat celá léta. Pošle vám oficiální zprávu, ale nepochybuje o tom, jak se to stalo. Když byla kouřová trubka takhle zanesená, byl ten krb životu nebezpečný.“

Dalgliesh přikývl: „Jen v místnosti bez příslušného větrání. To už jsme slyšeli mnohokrát. Smrtelná kombinace je hořící topidlo a okno, které nelze otevřít.“

Daniel pokračoval: „V trubce byl zaklíněný jeden zvlášť velký kus vyzdívky. Mohl samovolně upadnout, nebo ho tam někdo mohl úmyslně strčit. To se nedá nijak zjistit. Do té vyzdívky se jen šťouchne a už se sype. Chcete se podívat, pane?“

„Ano, hned tam jdu.“

„A chcete to topidlo i drť poslat do laboratoře?“

„Ano, Danieli, všechno.“ Ani nemusel dodávat: „A chci otisky, fotografie, jako vždycky.“ Pracoval přece s odborníky na násilná úmrtí.

Cestou nahoru se zeptal: „Jsou nějaké zprávy o tom ztraceném magnetofonu nebo diáři pana Etienna?“

„Zatím ne, pane. Slečna Etiennová se postavila proti tomu, aby se prohledaly stoly zaměstnancům, kteří byli posláni domů nebo kteří mají dnes volno. Asi byste nechtěl žádat o povolení k prohlídce.“

„Teď to není nutné. Pochybuju, že někdy bude. Prohlídka může proběhnout v pondělí, až tu budou všichni zaměstnanci. Jestli ten magnetofon vzal vrah z nějakého konkrétního důvodu, bude pravděpodobně na dně řeky. Jestli to udělal ten místní vtipálek, může se objevit kdekoliv. Totéž platí o diáři“

Daniel řekl: „Vypadá to, že ten magnetofon byl jediný svého druhu v celém podniku. Patřil osobně panu Dauntseymu. Všechny ostatní jsou větší a jsou to bateriové magnetofony, které lze připojit i na síť a mají velikost kazet obvyklé dva a půl nebo čtyři palce. Pan de Witt by chtěl vědět, zda nebude dlouho trvat, než ho zavoláte, pane. Bydlí s vážně nemocným přítelem a slíbil mu, že přijde domů brzy.“

„Dobře, vezmu ho jako dalšího.“

Plynař, už v kabátě a připravený k odchodu, se zmítal mezi téměř majetnickým zájmem o spotřebič a profesionálním rozhořčením nad jeho špatným používáním.

„Tenhle typ jsem neviděl nejmíň dvacet let. Patří do muzea. Ale funkčně je úplně v pořádku. Je to dobrý výrobek, solidní. Je to typ, který se instaloval do dětských pokojů. Kohoutek je snímatelný, aby s ním děti nemohly otáčet. Jasně vidíte, k čemu tu došlo, komandére. Kouřová trubka je úplně zanesená. Tahle drť sem musela padat po léta letoucí. Bůh ví, kdy se ten spotřebič používal naposled. Byla to číhající smrt. Už jsem to párkrát viděl, vy určitě taky, a ještě to uvidíme. Lidi prostě nemůžete dost varovat. Plynové spotřebiče potřebují vzduch. Bez větrání začnou špatně fungovat a vytvářet oxid uhelnatý. Plyn je naprosto bezpečné palivo, používá-li se řádně.“

„Takže kdyby bylo otevřené okno, nic by se mu nestalo?“

„Mělo být otevřené. Okno je vysoké a dost úzké, ale kdyby bylo otevřené, bylo by všechno v pořádku. Jak jste ho našli? Asi usnul na židli, ne? To se obvykle stává. Lidi začnou být malátní, usnou a už se neprobudí.“

Daniel poznamenal: „Dá se umřít i hůř.“

„Ale ne když s tím budete řádně zacházet. Je to urážka toho výrobku. Budete zřejmě chtít zprávu, že, komandére? Jo, pošlu vám ji brzy. Byl to celkem mladej chlap, co? O to je to horší. Aspoň tak mi to vždycky přijde.“ Otevřel dveře a rozhlédl se po místnosti. „Zajímalo by mě, proč přišel pracovat zrovna sem. Je to divný místo. Člověk by si myslel, že v takovýmhle domě je plno jinejch kanceláří, než aby se musel škrábat sem nahoru.“

Kapitola 28

James de Witt za sebou zavřel dveře a chvíli u nich nenucené postál, jako by se rozmýšlel, jestli se má nakonec obtěžovat jít dál, pak klidně přešel místnost a přitáhl si prázdnou židli vedle stolu.

„Můžu si sednout sem? Konfrontace přes stůl mi připadá trochu zastrašující, vyvolává ve mně neblahé vzpomínky na rozhovory s jedním mým profesorem.“ Byl ležérně oblečen, měl na sobě tmavomodré džíny a volný svetr s koženými záplatami na loktech a ramenou, který vypadal jak z armádního výprodeje. Na něm působil skoro elegantně.

Byl vysoký, jistě přes sto osmdesát centimetrů, měl dlouhé klátivé údy a jeho hubená zápěstí vyvolávala dojem jisté nemotornosti. Tvář s výrazem melancholického humoru klauna byla úzká a inteligentní, s hladkými lícemi pod vystouplými lícními kostmi. Silný pramen světlehnědých vlasů mu spadal do čela. Oči měl úzké, ospalé pod těžkými víčky, ale byly to oči, kterým uniklo máloco a neprozrazovaly nic. Když promluvil, jeho líný, ledabylý způsob řeči byl v podivném rozporu se slovy.

„Právě jsem viděl Claudii. Vypadá zoufale vyčerpaně. To jste ji musel vyslýchat? Vždyť ztratila jediného bratra za dost hrozných okolností.“

„Sotva se tomu dá říct výslech,“ odpověděl Dalgliesh. „Kdyby nás slečna Etiennová požádala, ať přestaneme, nebo kdybych si myslel, že je příliš zdrcená, určitě bychom v rozhovoru nepokračovali.“

„A co Frances Peverellová? Pro ni je to také děsné. Nemůžete s ní promluvit až zítra?“

„Ne, pokud mi teď nebude připadat úplně zhroucená. V takovémto vyšetřování musíme získat co nejvíc informací co nejdřív“

Kate blesklo hlavou, že de Witt má spíš starost o Frances Peverellovou, než o Claudii Etiennovou.

Řekl: „Mám dojem, že jsem Frances předběhl. Omlouvám se za to. To proto, že můj dnešní rozvrh se momentálně naboural a můj přítel Rupert Farlow bude sám, jestli se nedostanu domů do půl páté. Vlastně ten Rupert Farlow je moje alibi. Předpokládám snad správně, že mé alibi je hlavní důvod tohohle rozhovoru. Včera jsem odjel domů lodí v půl šesté a byl v Hillgate Village asi v půl sedmé. Z Westminsteru do Notting Hill Gate jsem jel metrem. Rupert může potvrdit, že jsem s ním byl doma celý večer. Nikdo se nestavil ani netelefonoval, což je neobvyklé. Bylo by dobré, kdybyste se s ním mohl domluvit dopředu, pokud si to u něj budete ověřovat. Je vážně nemocný, někdy je na tom lip, někdy hůř.“

Dalgliesh mu položil obvyklou otázku, jestli ví o někom, kdo by si mohl přát Etiennovu smrt. Zeptal se: „Třeba političtí nepřátelé, když to slovo použiju v nejširším smyslu?“

„Pro Boha živého, to ne! Gerard by naprostý liberál, aspoň slovně, ne-li skutky. A na slovech tady především záleží. Měl správné liberální názory. Věděl, co dnes v Británii nelze říct nebo publikovat, a neříkal to a nepublikoval to. Mohl si to myslet, jako většina z nás, ale to zatím není zločin. Vůbec pochybuju o tom, že by se moc zajímal o politické nebo sociální záležitosti, pokud ovšem neměly vliv na publikační činnost. Předstíral zájem tam, kde to bylo účelné, ale pochybuju, že by nějaký měl.“

„A oč měl zájem? Co se ho hluboce dotýkalo?“

„Sláva. Úspěch. On sám. Nakladatelství Peverell. Chtěl vést jedno z největších – největší – a nejúspěšnější soukromé nakladatelství v Británii. Hudba: zejména Beethoven a Wagner. Hrál na piano, celkem dobře. Je škoda, že ve styku s lidmi nebyl tak citlivý. Jeho současná snoubenka…“

„On byl zasnoubený?“

„Se sestrou hraběte Norringtona. Claudia telefonovala její matce. Ta snad už tu zprávu dceři sdělila.“

„Se zasnoubením nebyly problémy?“

„Pokud vím, ne. To by mohla vědět Claudia, ale dost o tom pochybuju. Gerard byl diskrétní, pokud šlo o lady Lucindu. Všichni jsme ji samozřejmě poznali. Gerard tady uspořádal party na oslavu zasnoubení a současně jejích narozenin, bylo to 10. července, místo obvyklého letního mecheche. Myslím, že se s ní seznámil loni v Bayreuthu, ale nabyl jsem dojmu – můžu se mýlit – že to nebyl Wagner, kdo ji tam přitáhl. Myslím, že tam s matkou byly na návštěvě u nějakých příbuzných. Nic jiného o ní asi nevím. To zasnoubení nás překvapilo, to ano. Člověk by do Gerarda neřekl, že je společensky ctižádostivý, jestli tady šlo o to. Lady Lucinda totiž nepřinese do firmy peníze. Rodokmen ano, ale bez věna. Samozřejmě, když si tihle lidé stěžují, že jsou chudí, myslí tím, že mají drobné dočasné potíže s placením školného svých ratolestí v Etonu. No ale přesto se lady Lucinda jistě může řadit k Gerardovým zájm
ům. A pak je tu horolezectví. Kdybyste se zeptal Gerarda na jeho zájmy, patrně by jmenoval horolezectví. Pokud vím, tak ale slezl za svůj život jedinou horu.“

Kate se neočekávaně zeptala: „Kterou?“

De Witt se k ní otočil a usmál se. Úsměv byl nečekaný a rázem ho změnil. „Matterhorn. To vám zřejmě řekne o Gerardu Etiennovi tolik, co potřebujete vědět.“

„Prý tu hodlal provádět změny. Určitě všechny nebyly populární,“ ozval se Dalgliesh.

„To neznamená, že nebyly nutné, podle mého jsou pořád nutné. Udržování tohohle domu ujídá náš roční zisk po desetiletí. Myslím, že bychom se mohli udržet, kdybychom snížili počet vydávaných titulů na polovinu, vyhodili dvě třetiny zaměstnanců, brali o třicet procent míň, spokojili se s tím, co jsme vydali, a stali se malým kultovním nakladatelstvím. Jenže to by Gerardu Etiennovi nevyhovovalo“

„A vám ostatním?“

„No, občas jsme reptali a protestovali, ale myslím, že jsme uznávali, že má Gerard pravdu; znamenalo to expandovat, nebo jít ke dnu. Dnes nakladatelství nemůže přežít jen na vydávání knih pro knihkupce. Gerard měl v úmyslu zahájit vydávání právních předpisů – na ty je situace nazrálá – a vrhnout se na učebnice. Celý ten program je náročný na peníze, nemluvě o energii a jisté komerční agresivitě. Ani nevím, jestli by na to někteří z nás měli žaludek. Bůh ví, co se bude dít teď. Nejspíš budeme mít schůzi společníků, potvrdíme Claudii jako předsedkyni rady a ředitelku a odložíme všechna nepříjemná rozhodnutí alespoň o šest měsíců. To by Gerarda pobavilo. Považoval by to za typické.“

Dalgliesh, který ho nechtěl příliš zdržovat, uzavřel výslech tím, že se ho zeptal na pachatele těch kanadských žertíků.

„Nemám tušení, kdo to provádí. Promarnili jsme spoustu času na schůzích společníků, když jsme to probírali, ale nikam jsme se nedostali. Je to opravdu divné. Při pouhých třiceti zaměstnancích byste myslel, že teď už musíme mít nějakou stopu, i kdybychom k ní došli jen metodou vylučovací. Je pravda, že většina zaměstnanců pracuje v nakladatelství Peverell celá léta, a řekl bych, že všichni, staří i noví, jsou mimo podezření. A k těm incidentům docházelo, vždycky když tu byli prakticky všichni. Možná to ten vtipálek chtěl, ztížit nám vyšetřování. Nejzávažnější bylo samozřejmě zmizení podkladů k ilustracím pro tu knihu o Guyi Fawkesovi a předělání korektur k titulu lorda Stilgoea.“

Dalgliesh řekl: „Ale nic z toho fakticky nebylo katastrofální.“

„Vlastně ne. Ta poslední věc se Syčícím Sidem je jasně jiná kategorie. Ostatní byly namířeny proti firmě, ale nacpat hada Gerardovi do úst, to byl akt zloby proti němu osobně. Abych vám ušetřil otázku, já také věděl, kde toho hada najít. Myslím, že to věděli všichni v podniku, paní Demeryová to určitě pustila do oběhu.“

Dalgliesh si pomyslel, že je načase ho propustit. „Jak se dostanete do Hillgate Village?“

„Objednal jsem si taxíka, lodí by to trvalo moc dlouho. Zítra přijdu v půl desáté, kdybyste ještě něco potřeboval. Ne že bych myslel, že bych vám mohl pomoct. No, můžu vlastně taky říct, že jsem Gerarda nezabil, ani mu nedal toho hada kolem krku. Sotva bych mohl doufat, že ho přesvědčím o přednostech umělecké literatury tím, že ho otrávím plynem.“

Dalgliesh se zeptal: „Vy si myslíte, že zemřel na otravu plynem?“

„A ne snad? Vlastně to byl Dauntseyho nápad, já za něj neručím. Ale když o tom tak přemýšlím, připadá mi to stále pravděpodobnější.“

Odešel se stejnou půvabnou nenuceností, s jakou vstoupil.

Dalgliesh uvažoval o tom, že výslech svědků se podobá pohovoru s kandidáty, který vede člen výběrové komise. Vždycky měl pokusem zhodnotit výkon každého a vyslovit předběžný názor, než bude povolán příští žadatel. Dnes čekal mlčky. Kate jako vždy cítila, že je lépe nechat si své názory pro sebe, ale on měl podezření, že by ráda poznamenala něco kousavého na adresu Claudie Etiennové.

Frances Peverellová přišla na řadu poslední. Vešla do místnosti s poslušností dobře vychovaného školního dítka, ale sebevláda ji opustila, když spatřila Etiennovo sako, přehozené přes židli.

Řekla: „Nečekala jsem, že to tady ještě bude,“ a se vztaženou rukou přistoupila k židli. Pak se ovládla a otočila se k Dalglieshovi. Spatřil, že má oči plné slz.

Omluvil se: „Promiňte. Měli jsme to dát pryč.“

„Měla to odnést Claudia,“ namítla Frances, „ale ta má teď hlavu plnou jiných věcí. Chudák Claudia. Bude zřejmě muset něco udělat se všemi jeho věcmi, se vším šatstvem.“

Usedla a pohlédla na Dalglieshe jako pacient, který čeká na názor ošetřujícího lékaře. Měla ušlechtilou tvář, světlehnědé vlasy se zlatými pramínky ostříhané na ofinu nad rovným obočím a modrozelenýma očima. Dalgliesh měl podezření, že ten výraz napjaté úzkosti je trvalejší než reakce na nynější trauma, a v duchu si položil otázku, jaký byl asi Henry Peverell otec. Žena před ním neměla nic z netýkavého egocentrismu jediné rozmazlené dcery. Vypadala, jako by celý život jen reagovala na potřeby ostatních, spíše zvyklá na naznačenou kritiku než na chválu. Neměla nic ze sebestřednosti Claudie Etiennové nebo z de Wittovy nedbalé elegance. Měla na sobě světlehnědou tvídovou sukni se světlemodrým svetříkem a odpovídající vestou, ale bez obvyklé šňůry perel. Tohle oblečení mohla nosit ve třicátých letech stejně jako v padesátých, bylo to všední oblečení anglické dámy; nevýrazné, konvenční, dra hé, vkusné, nikoho neurážející.

Dalgliesh tiše poznamenal: „Vždycky si říkám, že tohle je nejhorší na tom, když někdo zemře. Hodinky, šperky, knihy, obrazy; ty se mohou věnovat známým a zdá se to správné a na místě. Ale šaty jsou příliš intimní věc, nelze je darovat. Je paradoxní, že se nám zdá snesitelnější, že je nosí cizí lidé, než ti, které známe.“

Přitakala horlivě, vděčná, že ji chápe: „Ano, měla jsem ten pocit, když zemřel tatínek. Nakonec jsem dala všechno jeho šatstvo i boty Armádě spásy. Doufám, že našli někoho, kdo je potřeboval, ale bylo to jako vyklidit ho z bytu, vymést ho ze svého života.“

„Měla jste ráda Gerarda Etienna?“

Sklopila zrak na složené ruce a pak mu pohlédla přímo do očí. „Byla jsem do něj zamilovaná. Chtěla jsem vám to říct sama, protože byste na to dříve či později stejně přišel a je lepší, když vám to povím já. Měli jsme spolu poměr, ale skončil týden předtím, než se zasnoubil.“

„Po vzájemné dohodě?“

„Ne, nebylo to po vzájemné dohodě.“

Nemusel se ptát, co cítila při této zradě. To, co tenkrát cítila a cítí dodnes, měla jasně vepsáno ve tváři.

Řekl: „Omlouvám se. Hovořit o jeho smrti pro vás jistě není snadné.“

„Není to tak bolestné, jako když člověk nemůže mluvit vůbec. Prosím vás, pane Dalglieshi, řekněte mi – vy myslíte, že byl Gerard zavražděn?“

„Určitě to nevíme, ale je to dost pravděpodobné. Proto vás musím vyslechnout teď. Chtěl bych, abyste mi podrobně popsala, co se dělo včera večer.“

„Myslím, že vám Gabriel – pan Dauntsey – vyprávěl o tom, jak ho přepadli. Já jsem s ním na tom večeru poezie nebyla, protože trval na tom, že tam půjde sám. Asi myslel, že by se mi tam nelíbilo. Ale někdo z nakladatelství tam s ním měl jít. Bylo to poprvé po patnácti letech, kdy někde četl své básně, a nebylo dobře, že tam šel sám. Kdybych byla s ním, asi by ho ani nepřepadli. Z nemocnice svatého Tomáše mi volali asi v půl dvanácté, že je u nich a že musí počkat na rentgen. Ptali se, jestli budu u něj, až ho pošlou domů. Zřejmě se chtěl mermomocí vrátit a oni se chtěli ujistit, že nebude sám. Vyhlížela jsem ho z kuchyňského okna, ale nezaslechla jsem taxík. Má přední vchod z Innocent Lané, ale řidič asi zastavil až na konci, aby se mohl otočit. Zřejmě zavolal, hned jak přišel domů. Řekl, že mu nic není, že nemá nic zlomeného a že se jde vykoupat. Potom že by byl rád, kdybych sešla dolů. Myslím,
že mě tam vlastně ani nechtěl, ale věděl, že nebudu klidná, dokud se nepřesvědčím, že je v pořádku.“

Dalgliesh se zeptal: „Vy nemáte klíč k tomu jeho bytu? Nemohla jste na něj počkat tam?“

„Mám klíč a on má klíč od mého bytu. Je to rozumné opatření pro případ požáru nebo povodně, člověk by se tam dostal, kdyby byl ten druhý pryč. Ale ani by mě nenapadlo odemknout si, kdyby mě o to Gabriel nepožádal.“

„Za jak dlouho jste tam za ním přišla?“

Ta odpověď byla samozřejmě velmi důležitá. Bylo možné, že Gabriel Dauntsey zabil Etienna předtím, než odejel na autorské čtení ve tři čtvrtě na osm. Načasování by bylo těsné, ale šlo by to provést. Ale jedinou šanci, kdy se mohl vrátit na místo činu, měl zřejmě až po jedné hodině s půlnoci.

Opakoval otázku: „Jak dlouho trvalo, než vám pan Dauntsey zavolal, abyste šla dolů? Můžete být co nejpřesnější?“

„Nemohlo to trvat dlouho. Tak osm nebo deset minut, možná i méně. Asi tak osm minut, řekla bych, zrovna tolik, aby se stačil vykoupat. Má koupelnu hned pode mnou. Neslyším, když se koupe, ale slyším odtékat vodu. Včera jsem natahovala uši, abych to slyšela.“

„A uplynulo asi osm minut, než jste to zaslechla.“

„Já nesledovala čas. Proč taky? Ale určitě to nebylo nijak nezvykle dlouho.“ Řekla, jako kdyby ji to napadlo teprve teď: „To přece nemyslíte vážně – vy podezíráte Gabriela, vy myslíte, že se vrátil do Innocent House a zabil Gerarda?“

„Pan Etienne byl mrtvý dlouho před půlnocí. Teď uvažujeme o možnosti, že mu někdo omotal kolem krku toho hada několik hodin poté, co zemřel.“

„Ale to by znamenalo, že někdo šel rovnou do malého archivu, že věděl, že tam leží mrtvý. Jenže jediná osoba, která to věděla, byl vrah. Sám jste řekl, že vrah se do malého archivu ještě jednou vrátil.“

„Jestli to byl vrah. Zatím to nevíme určitě.“

„Ale Gabrielovi nebylo dobře, přepadli ho. A je starý. Vždyť je mu přes sedmdesát. A je revmatik. Obyčejně chodí o holi. Ani by to za tu dobu nestihl.“

„Jste si tím absolutně jistá, slečno Peverellová?“

„Ano, jsem si jistá. Kromě toho se koupal. Slyšela jsem odtékat vodu.“

Dalgliesh řekl tiše: „Ale nemůžete vědět, jestli to byla voda z jeho vany“

„A co jiného by to mohlo být? Kdyby nechal puštěný kohoutek, jestli naznačujete tohle, slyšela bych to okamžitě. Ta voda začala odtékat až tak osm minut poté, co zavolal, že mám přijít. Hned jsem šla dolů. Měl na sobě župan. Měl vlhké vlasy a obličej.“

„A potom?“

„Dal si už předtím whisky a nic jiného nechtěl, tak jsem ho přemluvila, ať si jde lehnout. Byla jsem rozhodnutá, že tam přes noc zůstanu, tak mi řekl, kde je čisté povlečení na postel pro hosty, já myslím, že v tom pokoji nikdo léta nespal, takže jsem postel ani nepovlékla. Usnul rychle a já se usadila do křesla v obývacím pokoji před elektrická kamínka. Nechala jsem otevřené dveře, abych ho slyšela, ale neprobudil se. Vzbudila jsem se dřív než on, krátce po sedmé, a udělala si čaj. Snažila jsem se být potichu, ale myslím, že mě musel slyšet. Bylo asi osm hodin, když se probudil. Ani jeden z nás nespěchal. Věděli jsme, že Innocent House otevře George. Oba jsme měli k snídani vařené vejce a vyšli jsme hned po deváté hodině.“

„A vy jste se nešla podívat nahoru na mrtvého pana Etienna?“

„Šel tam Gabriel. Já ne. Já čekala s ostatními dole u schodů. Ale když jsme zaslechli to příšerné vysoké kvílení, hned jsem věděla, že je Gerard mrtvý.“

Dalgliesh viděl, že se jí opět zmocňuje sklíčenost. To, co chtěl pro začátek vědět, se dozvěděl. Vlídně jí poděkoval a propustil ji.

Poté co odešla, zůstali chvíli tiše. Pak Dalgliesh řekl: „Tedy, Kate, předložili nám nezainteresovaná a přesvědčivá alibi; milenec Claudie Etiennové, nemocný přítel pana de Witta a Frances Peverellová, která nemůže uvěřit tomu, že by se Gabriel Dauntsey dopustil nepatrné zlomyslnosti, natož pak vraždy. Snažila se mluvit pravdu o té době mezi tím, co přišel domů a než ji zavolal. Je to čestná žena, ale tak se mi zdá, že těch jejích osm minut byl podhodnocený odhad.“

„Zajímalo by mě, jestli si uvědomovala, že on jí taky potvrdí její alibi. Ale to asi není důležité, že? Mohla zajít do Innocent House a provést ten kousek s tím hadem kdykoliv předtím, než přišel Dauntsey domů. A měla hromadu příležitostí, jak Etienna zabít. Nemá alibi na včerejší večer. Rychle se chytila toho bodu s vodou po koupání a tvrdila, že prostě nemohl otočit kohoutkem a nechat vodu téct.“

„Ne, ale je tu jiná možnost. Zamyslete se nad tím, Kate.“

Kate chvíli přemýšlela. „Jistě, mohlo to tak být.“

„Což znamená, že potřebujeme zjistit obsah vany. A musíte to načasování vyzkoušet. Nevezmeme k tomu Dauntseyho. Robbins si bude muset představit, že je revmatický šestasedmdesátiletý stařec. Uvidíme, jak dlouho potrvá dojít od Dauntseyho dveří v Innocent Lane do malého archivu, provést tam, co je potřeba, a vrátit se.“

„Má jít po schodech?“

„Změřte to po schodech i výtahem. Ve srovnání s tím výtahem jsou možná schody rychlejší.“

Zatímco sbírali papíry, Kate přemýšlela o Frances Peverellové. Dalgliesh s ní zacházel velmi laskavě, ale copak on byl někdy při výslechu surový? Byl jistě upřímný, když se hovořilo o šatstvu po mrtvých. Zároveň se mu však pozoruhodně rychle podařilo získat důvěru Frances Peverellové. Pravděpodobně mu té ženy bylo líto, možná se mu i docela líbila; ale žádné osobní pocity nemají mít vliv na vyšetřování. A co já? zeptala se Kate v duchu, nikoli poprvé. Nedával najevo podobnou nestrannost, podobnou nečitelnost ve všech stránkách profesionálního života? Pomyslela si: Váží si mě, je rád, že mě má v týmu, důvěřuje mi, někdy se mi chce věřit, že mě má celkem rád. Ale kdybych se v práci dopustila hrubé chyby, jak dlouho bych tu vydržela?

Dalgliesh řekl: „Musím se teď na pár hodin vrátit do Yardu.

Uvidím se s vámi a s Danielem v márnici u pitvy, ale asi nebudu moct zůstat až do konce. V osm hodin se mám sejít s komisařem a ministrem ve sněmovně poslanců. Nevím, kdy se odtamtud dostanu, ale pak pojedu rovnou do Wappingu a tam si projdeme dosavadní průběh vyšetřování.“ Bude to dlouhá noc.

Kapitola 29

Byly za dvě minuty tři hodiny a Blackie seděla sama u svého stolu. Zmocnila se jí ochablost, jednak následkem opožděného šoku, jednak strachu, ale každopádně se jí jakýkoli úkon měnil v nadlidskou námahu. Určitě by mohla jít domů, i když jí to nikdo neřekl. Měla zakládat spisy, přepisovat dopisy, které jí nadiktoval ještě Gerard Etienne, ale připadalo jí nepatřičné i zbytečné zakládat akta, o která ji nikdy nepožádá, a dopisy, které nikdy nepodepíše. Mandy odešla před půl hodinou, zřejmě jí řekli, že už ji nepotřebují. Blackie sledovala, jak si ze spodní zásuvky bere červenou přilbu a zapíná zip u přiléhavé kožené bundy. Okamžitě ji to proměnilo, jako vždycky, hubenou, s tenkýma nohama v pruhovaných legínách, v jakousi karikaturu exotického hmyzu.

Poslední slova, která pronesla k Blackie se stopou rozpačitého soucitu, zněla: „Heleďte, a ne abyste kvůli němu nespala. Mě to ani nenapadne, a to jsem ho měla celkem ráda, i když jsem ho moc neznala. Ale k vám se choval jako pěknej hajzl, takže co. Budete v pořádku, abyste mohla jít domů?“

Odpověděla: „Ano, děkuji vám, Mandy. Jsem úplně v pořádku. Byl to šok. Koneckonců jsem byla jeho osobní asistentka. Vy ho znáte jen pár týdnů a pouze jako dočasná písařka.“

Tato slova, neobratný pokus o znovuzískání vlastní důstojnosti, zněla i jejím uším falešně a nabubřele. Mandy je přijala s pokrčením ramen a odešla bez dalšího slova, jen hlasité sbohem paní Demeryové se rozlehlo po hale.

Mandy rozhovor s policií notně pobavil a okamžitě zaběhla do kuchyně prodiskutovat ho s paní Demeryovou, Georgem a Amy. Blackie by se k nim ráda připojila, ale cítila, že pro její postavení se nehodí, aby tam s nimi klevetila. Také věděla, že by nijak nevítali její vpád do svých důvěrných sdělení a úvah. Na druhé straně ji nepozvali ani společníci, kteří se uchýlili do zasedací místnosti rady. Neviděl je nikdo kromě paní Demeryové, když ji zavolali kvůli další kávě a sendvičům. Blackie připadalo, že v Innocent House není jediné místo, kde by ji chtěli nebo kde by si mohla připadat doma.

Přemýšlela o Mandyiných posledních slovech. Jestlipak řekla Mandy policii, že se k ní, Blackie, choval pan Gerard jako pěkný hajzl? Proč by měla Mandy o něčem, co se dělo v nakladatelství, mlčet? Mandy, která byla odjinud, která přišla dlouho po tom, co začala ta série kanadských žertů, která mohla mít nestranný, téměř radostný zájem na jakémkoli rozruchu, bezpečná s vědomím vlastní nevinnosti, nedotčená osobní náklonností, nedotčená osobní loajalitou? Mandy, jejíž pronikavým malým očím nic neušlo, musela být pro policii úplný dar. A byla u nich dlouho, skoro hodinu, určitě déle, než by odpovídalo jejímu významu pro firmu. Znovu a neplodně, protože se už nic nedalo změnit, se Blackie zamyslela nad svým vlastním výslechem. Nezavolali ji mezi prvními. Měla dost času se připravit, promyslet si, co bude říkat. A také si to promyslela. Strach jí zbystřil mysl.

Konalo se to v kanceláři slečny Claudie a byli tam jen dva policisté, inspektorka a seržant. Tak nějak očekávala komandéra Dalglieshe a jeho nepřítomnost ji rozladila natolik, že odpověděla na první otázku, aniž věděla, jestli už výslech začal, a napůl čekala, že se Dalgliesh objeví ve dveřích. Byla také překvapena, že se její výpověď nenahrávala. V detektivních seriálech, které tak ráda sledovala její sestřenice, to policie vždycky dělala, ale možná to bylo až později, když už vyslýchali hlavního podezřelého. A pak by ovšem musela mít u sebe právníka. Teď byla sama. Tentokrát ji ani předem neupozornili, že jde jen o předběžný neformální rozhovor. Většinu otázek jí pokládala inspektorka, zatímco seržant zapisoval, ale občas ji také přerušil, aniž by tím snižoval autoritu své nadřízené, s jejím tichým souhlasem, který prozrazoval, že pracují společně. Oba byli velmi zdvořilí, téměř laskav
í, ale ji neoklamali. Pořád to byli vyšetřovatelé, i ty formální soucitné výrazy i ta vlídnost patřily k jejich metodám. Byla překvapena, když o tom zpětně uvažovala, jak to okamžitě poznala a jak v nich hned odhalila nepřátele, a to i v návalu svého strachu.

Začali předběžnými jednoduchými otázkami – jak dlouho pracuje u firmy, jak se zamykají budovy v noci, kdo má klíče, kdo dovede obsluhovat poplachové zařízení, jaký je její denní režim, dokonce jak obědvá. Když jim odpovídala, začala se cítit jistěji, třebaže věděla, že k tomu jsou tyhle otázky právě určeny.

Detektivní inspektorka Miskinová řekla: „Pracovala jste pro pana Peverella dvacet sedm let, až do jeho smrti, pak jste přešla k panu Etiennovi, když letos v lednu převzal předsednictví i funkci ředitele. Pro firmu i pro vás to musela být nepříjemná změna.“

To čekala. Odpověď měla připravenou.

„Bylo to jiné, to ano. Pracovala jsem pro starého pana Peverella tak dlouho, že mi přirozeně důvěřoval. Pan Gerard byl mladší a měl jiné metody práce. Musela jsem se přizpůsobit jiné osobnosti, jako každá osobní asistentka, která změní šéfa.“

„Byla jste s prací pro pana Etienna spokojena? Měla jste ho ráda?“ To se zeptal seržant a zabodl nabádavý pohled svých temných očí do jejích.

„Respektovala jsem ho,“ vyhnula se přímé odpovědi.

„To není úplně totéž.“

„Člověk nemůže mít šéfa vždycky rád. Myslím, že jsem si na něj teprve zvykala.“

„A on na vás? A co ostatní ve firmě? Chystal přece změny, že?

Změna vždycky působí bolestně, zejména v zavedených organizacích. My to v Yardu známe. Nedošlo k propouštění, k hrozbám propouštěním, nenavrhoval případné stěhování do nových budov, prodej Innocent House?“

Zatvářila se odmítavě: „To se musíte zeptat slečny Claudie. Pan Gerard se mnou o strategii nakladatelství nediskutoval.“

„Na rozdíl od pana Peverella, viďte. Změna z důvěrnice na obyčejnou sekretářku nemůže být příjemná.“

Neodpověděla. Pak se k ní inspektorka Miskinová naklonila a řekla spiklenecky, téměř jako by spolu sdílely dívčí tajemství: „Povězte nám o tom hadovi. O Syčícím Sidovi.“

Řekla jim, jak toho hada do podniku asi před pěti lety přinesla jedna externí písařka, jejíž jméno a adresu si už nikdo nepamatuje. Zapomněla ho tam po vánoční besídce a ona ho objevila až asi za půl roku, nacpaného vzadu v zásuvce svého psacího stolu. Blackie ho ovinovala kolem klik mezi svou kanceláří a kanceláří pana Peverella. Rád ty dveře nechával pootevřené, aby ji mohl zavolat, když něco potřeboval. Pan Peverell nikdy moc rád netelefonoval. Syčící Sid se stal jakýmsi maskotem podniku, brali ho s sebou na letní výlety parníkem a na vánoční besídky, ale teď už ho nedávala mezi dveře. Pan Etienne měl radši, když byly ty dveře zavřené.

Seržant se zeptal: „Kde jste obvykle nechávala toho hada?“

„Obvykle byl stočený nahoře na levé registračce. Někdy visel na některé klice.“

„Řekněte nám, jak to bylo včera. Pan Etienne se vyjádřil, že toho hada nechce v kanceláři vidět, že?“

Odpověděla co nejklidněji: „Vyšel ze své kanceláře a viděl, že Sid visí z horní zásuvky registračky. Zdálo se mu, že se do kanceláře nehodí, a řekl mi, ať se ho zbavím.“

„A co jste udělala?“

„Dala jsem ho do horní pravé zásuvky psacího stolu.“

Detektivní inspektorka Kate Miskinová řekla: „To je velmi důležité, slečno Blackettová, a vy jste určitě natolik inteligentní, abyste věděla proč. Kdo byl v kanceláři, když jste toho hada dávala do zásuvky?“

„Jenom Mandy Priceová, pracuje teď v té kanceláři se mnou, pan Dauntsey a slečna Claudia. Ta pak zašla do kanceláře za svým bratrem. Pan Dauntsey dal Mandy dopis, který měla přepsat, pak odešel.“

„A nikdo jiný?“

„Nikdo jiný nebyl v místnosti, ale určitě se někdo zmínil o tom, co se stalo. Mám dojem, že Mandy by nic nesmlčela. A každého, kdo by hada hledal, asi muselo napadnout, že ho mám ve stole. Bylo to takové příhodné místo.“

„Nepomyslela jste na to, vyhodit ho?

Když na to teď zpětně myslela, věděla, že reagovala příliš prudce, že v jejím hlase muselo zaznít hněvivé podráždění.

„Vyhodit Syčícího Sida? Ne, a proč? Pan Peverell měl toho hada rád. Připadal mu legrační. V kanceláři ničemu neškodil. Koneckonců do mé kanceláře normálně veřejnost nechodí. Dala jsem ho do horní zásuvky. Myslela jsem, že ho třeba vezmu domů.“

Zeptali se jí na návštěvu Esmé Carlingové, na to, jak se domáhala, že chce mluvit s panem Etiennem. Uvědomila si, že o tom už někdo musel mluvit, že to pro ně není nové, takže řekla pravdu, nebo aspoň tolik pravdy, kolik mohla přenést přes rty.

„Paní Carlingová není zrovna nejpříjemnější autorka a byla mimořádně rozčilená. Asi se od své agentky dozvěděla, že jí pan Etienne nechce vydat její poslední knihu. Trvala na tom, že s ním musí mluvit, ale já jí vysvětlila, že je schůze společníků a že je nemohu rušit. Začala zuřit, vykřikovat urážky o panu Peverellovi a našem důvěrném vztahu. Zřejmě měla dojem, že jsem si přisvojila v téhle firmě příliš velký vliv.“

„Nevyhrožovala, že se ještě později vrátí a vyhledá pana % Etienna?“

„Ne, vůbec ne. Mohla samozřejmě trvat na tom, že počká, dokud neskončí schůze, jenže musela jet do Cambridge do jednoho knihkupectví na autogramiádu.“

„Která byla ovšem zrušena faxem, odeslaným z této kanceláře ve 12,30. Poslala jste ten fax vy, slečno Blackettová?“

Pohlédla přímo do jejích šedých očí. „Ne, já ne.“

„Víte, kdo ho poslal?“

„Nemám tušení. Bylo to během naší hodinové přestávky na oběd. Byla jsem v kuchyni, ohřívala jsem si tam k obědu špagety po boloňsku od Markse and Spencera. Celou dobu tam vcházeli a vycházeli různí lidé. Nemůžu si pamatovat, kde kdo byl přesně ve 12.30. Vím jen, že jsem nebyla v kanceláři.“

„A vaše kancelář nebyla zamčená?“

„Ovšemže ne. Během dne kanceláře nezamykáme.“

A tak to pokračovalo. Otázky o těch minulých kanadských žertech, otázky, kdy odešla z kanceláře, o cestě domů, době, kdy tam dorazila, jak strávila večer. Nic z toho nebylo těžké. Nakonec detektivní inspektorka Kate Miskinová rozhovor ukončila, ale Blackie neměla pocit, že je to úplný konec. Když bylo po všem, zjistila, že se jí třesou nohy a že se na několik vteřin musí chytit opěradla židle, aby si byla jistá, že dojde ke dveřím, aniž by se zapotácela.

Dvakrát telefonovala do Weaveťs Cottage, ale nikdo to nezvedl. Joan byla zřejmě někde ve vesnici nebo jela nakupovat do města, ale možná to bylo jedině dobře. Takovou zprávu je nejlíp sdělit osobně, ne po telefonu. V duchu si řekla, jestli má vůbec smysl volat kvůli tomu, že přijede domů dřív, jen zvednout sluchátko jí připadalo jako nadlidská námaha. Zatímco se snažila sebrat, dveře se otevřely a dovnitř nahlédla slečna Claudia.

„Vy jste ještě tady? Policie by byla radši, kdyby všichni odešli. Vám to nikdo neřekl? Podnik je stejně zavřený. Fred Bowling je připravený vzít vás lodí na Charing Cross.“ Když spatřila Blackiinu tvář, dodala: „Není vám něco, Blackie? Tedy, nechcete, aby vás někdo doprovodil domů?“

Ten nápad Blackie vyděsil. Kdo tu vlastně ještě byl? Paní Demeryová tady někde vařila další a další konvice kávy pro společníky nebo pro policisty, ale jistě by ji netěšilo, kdyby měla podniknout hodinu a půl dlouhou cestu do Kentu. Blackie si tu cestu dovedla představit, to štěbetání, ty otázky, společný příchod do Weaveťs Cottage, paní Demeryová by ji tam doprovodila neochotně, jako by byla zlobivé dítě nebo vězeň s eskortou. Joan by se zřejmě domnívala, že musí nabídnout paní Demeryové čaj. Blackie si představila všechny tři, jak sedí v obýváku, paní Demeryová podává vlastní přikrášlenou verzi událostí dne; užvaněná, vulgární, chvílemi přehnaně úzkostlivá, osoba, které se nelze zbavit. Řekla: „Jsem úplně v pořádku, díky, slečno Claudie. Omlouvám se, že jsem se chovala tak děsně. Byl to prostě šok.“

„Šok to byl pro nás všechny.“

Hlas slečny Claudie byl bezbarvý. Možná ta slova nebyla myšlena jako výčitka; pouze tak vyzněla. Odmlčela se, jako by chtěla ještě něco říct, pak dodala: „Nechoďte v pondělí, jestli vám ještě bude mizerně. Není to potřeba. Bude-li vás policie chtít vidět, vědí, kde vás najdou.“ A byla pryč.

Bylo to poprvé od nálezu mrtvoly, kdy spolu byly samy, byť krátce, a Blackie si přála, aby ji napadlo něco, co jí říct, slova soucitu. Ale co se dalo říct, aby to znělo pravdivě a upřímně? „Nikdy jsem ho neměla ráda a on mě také ne, ale je mi líto, že zemřel.“ A byla to vůbec pravda?

Na Charing Cross se jí většinou zmocnil proud městské dopravy, účelné a dobře známé, ve vrcholící špičce. Bylo divné, že je tady uprostřed odpoledne, v tlačenici lidí překvapivě klidné na pátek, v ztichlém ovzduší nerozhodného bezčasí. Starší pár, vyšňořený na výlet, žena očividně ve svém nejlepším, úzkostlivě studoval tabuli odjezdů, muž táhl na kolečkách těžký kufr stažený páskem. Při nějakém pokynu od ženy sebou trhl a kufr náhle přepadl. Blackie je chvíli pozorovala, jak se snaží narovnat jej, pak vykročila, že jim pomůže. Ale jak sáhla po jeho těžkém, neskladném tvaru, uvědomila si, že se na ni upírají jejich bojácné a podezřívavé oči, jako by se majitelé kufru báli, že má spadeno na jejich spodní prádlo. Jakmile to bylo hotovo, zamumlali své díky a vzdálili se, kufr táhli mezi sebou, podpírali jej a občas ho pleskli jako neposlušného psa.

Blackie musela půl hodiny čekat, což bylo právě tak na kávu. Upíjela, vdechovala známé aroma, hřála si ruce o šálek, myslela na to, že tato cesta by za normálních okolností byla malá rozmařilost, nepovědomě prázdné nádraží ji nepřipomínalo nepříjemné hodiny špiček, ale dětské prázdniny, přestávku na kávu, těšivou jistotu, že se domů dostane před setměním. Všechnu radost však teď zastínila vzpomínka na tu hrůzu, ta neodbytná, naléhavá směsice strachu a viny. Zbaví se jí vůbec někdy? Ale nakonec byla na cestě domů. Ještě se nerozhodla, kolik toho svěří sestřenici. Byly věci, které jí nemohla a nesměla říct. Ale alespoň může počítat s Joaninou rozumovou útěchou a známou klidnou spořádaností Weaveťs Cottage.

Poloprázdný vlak odjel včas, ale později si nemohla vybavit nic z cesty, ani to, jak v East Marlingu odemkla auto, ani jízdu do West Marlingu a k domku. Později si pamatovala jedině to, jak vjela do vrat a co tam spatřila. Zírala na to v nevěřícném zděšení. V podzimním slunci tu před ní ležela zahrada, znásilněná, zpustošená, fyzicky rozervaná, rozrytá a rozházená. Nejdřív, dezorientována v šoku, popletená vzpomínkou na velké bouře, které tu řádily před lety, si pomyslela, že Weaveťs Cottage zasáhlo bizarní a lokalizované tornádo. Ale ta myšlenka jí hlavou probleskla jen krátce. Tahle spoušť, dokonalejší, cílenější, byla dílem lidských rukou.

Vystoupila z auta, údy jí vypovídaly poslušnost, ztuhle kráčela k brance, musela se jí zachytit a opřít se. A teď viděla všechny ty jednotlivé barbarské skutky. Bujná třešeň napravo od branky s podzimní paletou jasně červených a žlutých odstínů byla zbavena všech spodních větví, jizvy v kůře zely jak otevřené rány. Moruši uprostřed trávníku, Joaninu obzvláštní pýchu, kdosi podobně zneuctil a bílá laťková lavice byla rozbitá a roztřískaná, jako by po ní dupaly těžké boty. Růžové keře, možná proto, že měly pichlavé větve, zůstaly vcelku, ale byly vytrhány i s kořeny a naházeny na jednu hromadu a rané hvězdnice a bílé chryzantémy, které Joan pěstovala jako světlý kontrast na pozadí tmavého plotu, ležely posekané přes cestu. Růže nad verandou vandalové neudolali, ale plamínek i wistárii servali a průčelí domku teď vypadalo podivně nahé a bezbranné.

Domek byl prázdný. Blackie procházela z jednoho pokoje do druhého a volala Joan ještě dlouho poté, co bylo zřejmé, že není doma. Už v ní začínala hlodat opravdová úzkost, když zaslechla bouchnutí předních vrátek a spatřila, jak po cestičce přijíždí sestřenice na kole. Vyběhla jí z předních dveří naproti a křičela: „Co se stalo? Není ti nic?“

Její sestřenice se nijak nepodivila tomu, že ji vidí doma hodiny před obvyklou dobou. Řekla zachmuřeně: „Vidíš, co se stalo. Vandalové. Čtyři na motorkách. Skoro jsem je při tom přistihla. Odjížděli, když jsem se vracela z vesnice, ale byli už moc daleko, aby bylo vidět na čísla.“

„Volala jsi policii?“

„Jistě. Jedou z East Marlingu a dávají si načas. Nestalo by se to, kdybychom tu ještě měli vesnického policajta. Nemá cenu, aby spěchali. Stejně je nedostanou. Nikdo je nedostane. A i kdyby, co se jim stane? Nic, dostanou malou pokutu nebo podmínku. Můj bože, když nás policie nedovede ochránit, snad by bylo lepší, abychom se ozbrojili. Mít tak pistoli!“

Blackie řekla: „Nemůžeš střílet lidi jen proto, že ti zpustošili zahradu.“

„Ty nemůžeš? Já tedy jo.“

Když vstoupily do domu, všimla si Blackie s údivem a s rozpaky, že Joan plakala. Známky byly nepochybné: oči nepřirozeně úzké a bez života byly ještě podlité krví, opuchlá tvář nezdravě šedá s červenými skvrnami. Tohle bylo poplenění, proti kterému byl všechen její klid a stoicismus bezmocný. Lehčeji by nesla útok na vlastní osobu. Ale žal nyní vystřídal hněv a Joanin hněv byl strašlivý.

„Byla jsem se podívat ve vesnici, co ještě provedli. Už nic moc. Byli v Moonrakeťs Arms na obědě, ale dělali takový randál, že je paní Bakerová odmítla obsloužit a Baker je vyhodil. Pak začali jezdit na těch motorkách dokola po obecním trávníku, dokud na ně nepřišla paní Bakerová a neřekla jim, že se to nesmí. To už byli hrozně namíchnutí a sprostí, túrovali motorky a dělali hrozný kravál. Nakonec ale odjeli, když jim Baker pohrozil, že zavolá policii. Tohle byla asi pomsta.“

„Myslíš, že se vrátí?“

„Ne, ti se nevrátí. Proč by se vraceli? Podívají se po něčem ještě krásnějším, co by mohli zničit. Můj Bože, co jsme to vychovali za generaci? Jsou lip živení, mají lepší vzdělání, lip vypadají než jakákoliv generace před nimi a chovají se jako mizerní hulváti. Co se nám to stalo? A nevykládej mi o nezaměstnanosti. Můžou být nezaměstnaní, ale můžou si dovolit drahý motorky a dva z nich měli v puse cigaretu.“

„Všichni nejsou takoví, Joan. Nemůžeš podle těch několika soudit celou generaci.“

„Máš pravdu, jistě. Jsem ráda, že jsi doma.“

Bylo to poprvé za těch společných devatenáct let, kdy vyjádřila potřebu Blackiiny podpory a útěchy. Pokračovala: „To bylo od pana Etienna milé, že tě pustil dřív. Co se stalo? Nevolal ti to někdo z vesnice? Ale to přece nemohli. Už jsi musela být na cestě, když se to stalo.“

A pak jí to Blackie stručně, ale živě vylíčila.

Zpráva o této bizarní hrozné události alespoň odpoutala myšlenky Joan od zkázy její zahrady. Klesla na nejbližší židli, jako by ji nohy neunesly, ale naslouchala tiše, nevykřikovala znechucením ani úžasem. Když Blackie skončila, vstala a upřeně čtvrt minuty zírala své sestřenici do očí, jako by se chtěla ujistit, že Blackie ještě nepřišla o rozum. Pak rychle řekla: „Radši zůstaň sedět. Zatopím v krbu. Obě jsme prožily strašný šok a to má být člověk v teple. Taky donesu whisky. Musíme to probrat“

Když ji Joan pohodlněji usadila do křesla u krbu, načechrala polštáře a přitáhla jí podnožku s péčí, jaká u ní byla vzácná, Blackie si nemohla nevšimnout, že hlas a tvář její sestřenice vyjadřuje spíš než rozhořčení jakési pochmurné uspokojení. Napadlo ji, že ani hrůza vraždy, která potkala někoho jiného, neodvede pozornost od vlastního, zdaleka ne tak mimořádného neštěstí.

O čtyřicet minut později před praskajícím ohněm v krbu, zklidněná teplem i říznou whisky, kterou její sestřenice schovávala pro případy nouze, poprvé pocítila jakýsi odstup od traumat tohoto dne. Na koberečku se rozkošnicky rozvalovala Arabella a v extázi pokrčila tlapky, bílý kožíšek zrudl v záři mihotavých plamenů. Joan zapálila troubu, než si spolu sedly, a Blackie ucítila z kuchyňských dveří první lahodný závan jehněčího. Uvědomila si, že má pořádný hlad a že by si snad mohla na jídle i pochutnat. Tělo jí připadalo lehké, jako by váha viny a strachu z jejích ramen fyzicky spadla. Přes své předchozí rozhodnutí začala sestřenici vykládat o Sydneym Bartrumovi.

„Víš, já věděla, že ho chtějí vyrazit. Psala jsem ten dopis od pana Gerarda té personální agentuře. Samozřejmě jsem přímo nemohla Sydneymu říct, co se plánuje. Vždycky jsem považovala práci osobní asistentky za vysoce důvěrnou, ale teď se mi nezdálo správné, abych ho nevarovala. Oženil se teprve před rokem a teď mají dcerku. A je mu přes padesát. Nebude pro něj lehké sehnat práci. Tak jsem nechala kopii dopisu na stole, když jsem věděla, že má jít za panem Gerardem ohledně rozpočtu. Pan Gerard ho vždycky nechával čekat, takže jsem vyšla z kanceláře a dala mu tu šanci. Určitě si to přečetl. Je to normální instinkt, přečíst si dopis, který leží přímo před tebou.“

Ale po tomhle skutku, tak cizím její povaze a normálnímu jednání, nenásledovala lítost. To teď věděla, a kladla si otázku, proč si to neuvědomila dřív. Cítila jen, že má se Sydneym Bartrumem společný osud; oba byli oběti stěží skrývané nelibosti pana Gerarda. Udělala první malé gesto odporu. Bylo to snad právě to, co jí dodalo odvahu k další, katastrofálnější vzpouře?

Joan se zeptala: „A přečetl si ho?“

„Musel si ho přečíst. Neprozradil mě – aspoň pan Gerard se mi o tom nikdy nezmínil, nikdy mi nevyčetl nedbalost. Ale den poté se k němu Sydney objednal a asi se ho ptal, jestli má nadále počítat se svým zaměstnáním. Neslyšela jsem je, ale nebyl tam dlouho, a když vyšel, plakal. Představ si, Joan, dospělý muž, a plakal“ Dodala: „Proto jsem to neřekla policii.“

„O tom, že plakal?“

„O tom dopise. Nic jsem jim o tom neřekla.“

„A to je všechno, cos jim neřekla?“

„Ano,“ zalhala Blackie, „to je všechno.“

„Myslím, že jsi udělala dobře.“ Paní Willoughbyová, silné nohy pěkně pohodlně od sebe, ruku vztaženou po láhvi whisky, byla jak soudce. „Proč jim podstrkovat informace, které mohou být nepodstatné a dokonce zavádějící? Až se tě zeptají přímo, samozřejmě jim musíš říct pravdu.“

„To jsem si taky myslela. A zatím ani určitě nevíme, jestli to byla vražda. Mohl třeba umřít přirozenou smrtí a někdo mu toho hada dal kolem krku až potom. Myslí si to většina lidí. Přesně tak by to udělal ten rošťák, co nám řádil v nakladatelství.“

Ale paní Willoughbyová tuto pěknou teorii okamžitě zamítla. „No, myslím, že je prakticky jisté, že to byla vražda. Kvůli tomu, co se stalo s tělem po smrti, by tam policie nebyla tak dlouho a nevyslýchali by šéfy. Mají podezření. Já o tom Dalglieshovi slyšela. Neposlali by tak vysokou šarži, kdyby mysleli, že jde o přirozenou smrt. Říkáš, že do New Scotland Yardu telefonoval lord Stilgoe, to taky mohlo policii ovlivnit. Titul má pořád určitou moc. Samozřejmě, může to být sebevražda nebo nehoda, ale podle toho, cos mi řekla, se mi to nezdá. Ne, podle mého to byla vražda, a provedl to někdo z domu.“

Blackie řekla: „Ale Sydney ne. Sydney Bartrum by neublížil i mouše.“

„Možná. Ale mohl praštit někoho mnohem většího a nebezpečnějšího. Policie každopádně prověří všechna vaše alibi. To je škoda, že jsi šla včera večer nakupovat do West Endu a nejela rovnou domů. V Liberty nebo u Jaegera zřejmě nebyl nikdo, kdo by ti to mohl dosvědčit, že ne?“

„Asi ne. Stejně jsem nic nekoupila. Jen jsem se byla dívat, a obchody byly přeplněné.“

„Je to nesmysl, samozřejmě, že bys s tím měla mít něco společného, ale policie musí jednat s každým stejně, alespoň ze začátku. No ale nemá cenu se strachovat, dokud neznáme přesnou dobu smrti. Kdo ho viděl poslední? Už se to zjistilo?“

„Asi slečna Claudia. Ta chodívá z práce hodně pozdě.“

„Kromě jeho vraha, že? To by mě zajímalo, jak se mu podařilo vylákat oběť do toho malého archivu. Předpokládám, že zemřel tam. Aby ho vrah mohl uškrtit nebo udusit tím hadem, musel by ho nejdřív přemoct. Silný mladý muž nebude trpně držet, aby ho mohli zavraždit. Mohl ho ovšem něčím omámit, nebo omráčit úderem tak silným, aby upadl do bezvědomí, ale přitom se nepoškodila pokožka.“

Paní Willoughbyová, nadšená čtenářka detektivek, dobře věděla, že literární vrahové tenhle nesnadný postup zvládnou. Pokračovala: „Omamný prostředek mu mohl podat v odpoledním čaji. Musel by být bez chuti a působit velmi pomalu. To je těžké. Nebo ho mohl uškrtit něčím, co nezanechává stopy. Nemělo by smysl, aby vrah použil šňůru, pod hadem by byla vidět jasná stopa. Myslím, že to všechno policie uvážila.“

„Určitě mysleli na všechno, Joan.“

Blackie upíjela whisky a přemýšlela o tom, že je něco podivně konejšivého v Joanině nelíčeném zájmu o zločin. Nadarmo v ložnici neměla těch pět polic s paperbackovými vydáními detektivek Agathy Christie, Dorothy L. Sayersové, Margery Allinghamové, Ngaio Marshové, Josephine Teyové a několika moderních autorů, které považovala za hodný toho, aby doplnily klasiky zlatého věku. Koneckonců, proč by měla Joan cítit osobní smutek? V Innocent House byla jen jednou, před třemi roky, na vánoční besídce. Jen málo zaměstnanců znala jménem. A jak tak Blackie uvažovala, hrůzný čin, ke kterému tam došlo, jí začínal připadat nereálný, nebudil strach, byla to jen elegantní literární konstrukce, beze smutku, bez bolesti, beze ztráty, vina i strach byly dezinfikovány, scvrkly se na důmyslný hlavolam. Zírala do poskakujících plamenů, ze kterých jako by stoupal obraz slečny Marplové s kabelkou v obranném gestu přitisknutou k hru
di, moudré staré oči hleděly do jejích, ujišťujíce ji, že není čeho se bát, že všechno bude v pořádku.

Oheň a whisky spolu přivodily ospalou spokojenost, takže hlas sestřenice slyšela jen v útržcích, jako by přicházel z velké dálky. Jestli nezačnou brzy večeřet, usne. Zvedla se a řekla: „Není načase, abychom pomyslely na jídlo?“

Kapitola 30

Setkali se v 6.15 na schodech k řece u greenwichské stanice metra mezi vysokou zdí a rampou loděnice. Bylo to dobré a soukromé místo ke schůzce. Břeh tam byl úzký a písčitý a teď, když se vracel autem domů, daleko od řeky, stále slyšel jemné šplouchání malých vlnek a slabounké chrastění oblázků, omílaných v příboji. Gabriel Dauntsey přijel na místo schůzky první, ale neotočil se, když se náhle vedle něj objevil Bartrum. Když promluvil, znělo to mírně, skoro omluvně.

„Asi bychom si měli promluvit, Sydney. Viděl jsem tě včera večer, jak se kradeš do Innocent House. Z oken koupelny vidím na Innocent Lané. Náhodou jsem vyhlédl a uviděl jsem tě. Tak v šest čtyřicet.“

Sydney věděl, co uslyší, a když ta slova byla vyřčena, téměř se mu ulevilo.

Řekl s úpěnlivou touhou, aby mu Dauntsey uvěřil: „Ale já jsem skoro hned zase vyšel. Přísahám. Kdybyste počkal, kdybyste mě sledoval ještě minutu, viděl byste to. Nedošel jsem dál než do vrátnice. Ztratil jsem odvahu. Řekl jsem si, že nemá cenu ponižovat se a prosit. Nic by s ním nehnulo, k ničemu by to nebylo. Přísahám vám, pane Dauntsey, že jsem ho včera večer vůbec neviděl, potom co jsem odešel z kanceláře.“

„Jistě, nebylo by to k ničemu. Gerard by se nedal oblomit prosbami.“ Dodal: „Ani hrozbami.“

„Čím bych mu mohl hrozit? Byl jsem bezmocný. Mohl by mě vyrazit příští týden a já bych nemohl nic dělat. A jestli bych udělal něco, čím bych ho proti sobě poštval, dal by mi tak parádně formulovaný posudek, že bych už určitě nesehnal žádnou další práci. Měl mě ve své moci. Jsem rád, že je mrtvý. Kdybych byl věřící, padl bych na kolena a děkoval Bohu, že je mrtvý. Ale nezabil jsem ho. Musíte mi to věřit. Když mi neuvěříte vy, pane Dauntsey, můj Bože, kdo už?“

Postava po jeho boku se nepohnula ani nepromluvila, tiše stála, zírala kamsi nad černý proud vody. Nakonec se Bartrum pokorně otázal: „Co budete dělat?“

„Nic. Musel jsem tě vidět, zjistit, jestli jsi to řekl policii, jestli máš v úmyslu to říct. Ptali se mě, to ano, jestli jsem viděl někoho vcházet do Innocent House. To se ptali všech. Zalhal jsem. Zalhal jsem a mám v plánu lhát dál, ale bude to k ničemu, jestli jsi jim to už řekl nebo jestli ztratíš nervy.“

„Ne, neřekl jsem jim to. Tvrdil jsem, že jsem přišel domů v obvyklou dobu, těsně před sedmou. Telefonoval jsem ženě, jakmile jsem se dozvěděl tu novinu, ještě než přijela policie. Požádal jsem ji, aby potvrdila, že jsem byl doma včas, kdyby se jí na to někdo ptal. Bylo štěstí, že jsem byl v práci první. Měl jsem kancelář pro sebe. Bylo mi protivné, že ji nabádám ke lži, ale jí to nevadilo. Věděla, že jsem nevinný, že jsem neudělal nic, za co bych se musel stydět. Dnes večer jí to vysvětlím podrobněji. Pochopí to.“

„Ty jsi jí volal ještě předtím, než ses dozvěděl, že to byla vražda?“

„Já si od začátku myslel, že je to vražda. Ten had, to polonahé tělo. Jak by to mohla být přirozená smrt?“ Dodal prostě: „Děkuju vám, že jste nepromluvil, pane Dauntsey. Nezapomenu vám to.“

„Nemusíš mi děkovat. Je to jen rozumné. Já ti nedělám laskavost. Nemusíš být vděčný. Je to otázka zdravého rozumu, nic víc. Jestli bude policie marnit čas na nevinného, bude mít menší šanci na dopadení viníka. A já už nemám tu důvěru jako dřív, že nedělají chyby.“

Dodal si odvahy a zeptal se: „A záleží vám na tom? Chcete, aby chytili viníka?“

„Chci, aby přišli na to, kdo dal toho hada Gerardovi kolem krku a nacpal mu hlavu do úst. To bylo sprosté, bylo to znesvěcení smrti. A budu radši, bude-li viník odsouzen a nevinný osvobozen. To snad většina lidí. Tomu koneckonců říkáme spravedlnost. Ale necítím nad Gerardovou smrtí osobní rozhořčení, ani nad žádnou jinou smrtí, už ne. Pochybuju, jestli jsem ještě vůbec schopen silného citu. Já ho nezavraždil; já mám na svědomí víc než svůj podíl na vraždě. Nevím, kdo to udělal, ale ten vrah a já máme něco společného. Nemusíme se své oběti dívat do očí. Je něco obzvlášť nízkého na vrahovi, který se ani nemusí vyrovnat s tím, co udělal.“

Přiměl se k poslednímu sebeponížení. „To moje místo, pane Dauntsey. Myslíte, že je teď bezpečné? Pro mě je to důležité. Nevíte, co zamýšlí slečna Etiennová – ostatní partneři? Já vím, že tu musí dojít ke změnám. Můžu se naučit i nové metody, jestli myslíte, že to bude potřeba. A nebude mi vadit, jestli budu mít nadřízeného, který bude mít lepší kvalifikaci. Umím loajálně pracovat i jako podřízený.“ Dodal hořce: „Nic jiného si o mně pan Gerard nemyslel.“

Dauntsey odpověděl: „Nevím, co se rozhodne, ale řekl bych, že alespoň šest měsíců k větším změnám nedojde. A jestli do toho budu mít co mluvit, tvoje místo ohrožené nebude.“

Pak se oba otočili a beze slova kráčeli k postranní ulici, kde parkovala obě jejich auta.

Kapitola 31

Dům, který si vybrali Sydney a Julie Bartrumovi a který si kupovali na nejvyšší možnou hypotéku, byl blízko stanice metr Buckhurst Hill v příkré úzké ulici, která působila spíš venkovsky než předměstsky. Byl to konvenční domek ze třicátých let s přední verandou a arkýřem a s úzkou zahradou vzadu. Všechno do něj s Julií vybírali společně. Nic si nepřinesli z minulosti, kromě vzpomínek. Byl to tento domov, toto těžce nabyté bezpečí, které Gerard Etienne ohrozil. A nejen to. Kdyby přišel o místo ve dvaapadesáti letech, jaké jiné by mohl sehnat se stejným platem? Jeho úspory by se ztenčovaly, měsíc po měsíci, až by se placení hypotéky stalo neúnosným břemenem.

Vyšla z kuchyně, jakmile zaslechla jeho klíč v zámku. Jako vždycky vztáhla obě ruce a políbila ho na tvář, ale teď měla ruce napjaté a pověsila se na něj téměř zoufale.

„Miláčku, co je? Co se stalo? Nechtěla jsem ti volat zpátky. Řekl jsi, že nemám.“

„Ne, to by nebylo moudré. Miláčku, nemusíš se ničeho bát. Všechno bude v pořádku.“

„Ale ty jsi říkal, že pan Etienne zemřel. Že ho někdo zabil.“

„Pojďme do obýváku, Julie, tam ti to povím.“

Sedla si těsně vedle něj a ani se nehnula, když hovořil. Poté řekla: „Určitě si nikdo nemyslí, že bys s tím měl něco společného, miláčku. To je přece směšné, je to hloupé. Ty bys neublížil živé duši. Ty jsi laskavý, hodný, milý. Nemůžou si to myslet.“

„Jistěže ne. Ale nevinní lidé často zmatkují, když jsou u výslechu a někdo je podezírá. Někdy se dostanou i do vazby a k soudu. Stává se to. Musel jsem dodělat nějakou důležitou práci, takže jsem tam zůstal o trochu déle. Proto jsem ti volal, jakmile jsem se o tom dozvěděl. Připadalo mi rozumné říct policistům, že jsem byl doma jako obvykle.“

„To jistě, drahoušku. Máš pravdu. Jsem ráda, žes jim to řekl.“

Byl trochu překvapený, že jeho žádost, aby zalhala, v ní nebudila žádné rozpaky, žádný pocit viny. Možná lžou ženy snadněji než muži, když věří, že jejich věc je spravedlivá. Nemusel mít obavy, že jí tím způsobí výčitky svědomí. Jako on věděla, kde je její loajalita.

Nejistě se otázal: „Neozval se někdo – někdo od policie?“

„Někdo telefonoval. Nějaký seržant Robbins. Jen se zeptal, kdy jsi včera večer přišel domů. Nic jiného. O ničem mě neinformoval, neříkal, že je pan Gerard mrtvý.“

„A ty ses nepodřekla, že to víš?“

„Jistěže ne. Přece jsi mě varoval. Ptala jsem se, proč to všechno, a on řekl, že mi to vysvětlíš, až přijdeš z práce, a že si nemám dělat starosti.“

Takže policie si pospíšila. No, to se dalo čekat. Chtěli si to ověřit, než bude mít čas zkonstruovat alibi.

Řekl: „Víš, jak to myslím, miláčku. Bylo to opravdu moudré, být připraven.“

„To jistě. Ale nemyslíš si, že pana Gerarda skutečně někdo zavraždil, viď?“

„Vypadá to, že nevědí, jak zemřel. Vražda je možnost, ale ne jediná. Mohl dostat infarkt a toho hada mu mohl dát někdo kolem krku až potom.“

„To je ale hrozné! To je hrozná věc, ať to provedl, kdo chtěl. Je to zlovolné.“

„Už na to nemysli,“ konejšil ji. „S námi to nemá nic společného. Nás se to netýká. Jestli budeme trvat na tom, co jsme řekli, nikdo nic nezmůže.“

Neměla představu, jak těsně se jich to týká. Tahle smrt byla jeho spása. Nemohl jí natolik věřit, aby jí vykládal o ohrožení svého místa nebo o své nenávisti k Etiennovi a strachu z něj. Částečně kvůli tomu, že ji nechtěl zneklidňovat, ale věděl, že hlavním motivem je jeho hrdost. Chtěl, aby věřila, že je ve firmě úspěšný, vážený, nedocenitelný. Teď se nikdy nemusí dozvědět pravdu. Také se rozhodl, že jí nic neřekne o rozhovoru s Dauntseym. Proč ji strašit? Všechno zas bude dobré.

Jako obyčejně před večeří se šli společně podívat na svou spící dcerku. Byla v dětském pokoji v zadní části domu, kterou s Juliinou pomocí vymaloval. Holčička se nedávno přestěhovala z proutěné kolébky do postýlky s ohrádkou a jako vždycky ležela bez polštářku na zádech. Julie muži vysvětlila, že je to doporučovaná poloha. Nedodala „aby se zabránilo úmrtí dítěte ve spánku“, ale oba věděli, co tím myslí. Že by se něco mohlo stát dítěti, to byla jejich největší nevyslovená úzkost. Bylo to neuvěřitelné, že lidské vlasy mohou být tak jemné, hlavička tak zranitelná. Překonán láskou chtěl dítě zvednout a pochovat, sevřít matku i dítě v jediném objetí, věčném a nerozborném, aby je ochránil před všemi hrůzami dneška i těmi, co mají přijít.

Tenhle dům byl jeho království. Říkal si, že ho dobyl láskou, ale cítil k němu i prudký panovačný vztah dobyvatele. Patřil mu právem a zabil by deset Gerardů Etiennů, kdyby ho měl ztratit. Nikdo před Julií ho neuznal za hodná lásky. Ošklivý, vychrtlý, bez humoru a nesmělý – věděl, že není roztomilý, léta v dětském domově ho naučila. Otec by nezemřel, matka by od tebe neodešla, kdyby sis zasloužil lásku. Personál v domově se snažil podle dobových poznatků ze všech sil, ale dětem se nedostávalo lásky. Laskání, podobně jako jídlo, se pečlivě odměřovalo, aby se dostalo na všechny. Děti věděly, že jsou zmetky. Tohle do sebe vpravil už s ovesnou kaší. Po dětském domově přišla řada bytných, podnájmů, malých najatých bytečků, večerních kurzů, šálků řídké kávy, osamělých jídel v laciných restauracích, snídaní ve společných kuchyních, osamělých radostí, osamělého, neuspokojivého, provinilho sexu.

Teď si připadal jako muž, který žil celý život pod zemí v polotmě. S Julií vystoupil do slunečního svitu, oči oslněné světem světla, který si předtím nedovedl představit, zvuku a barvy a vjemů. Byl rád, že Julie byla již předtím vdaná, ale při milování v něm dokázala vzbudit dojem, že je nezkušená, že hledá naplnění poprvé. Říkal si, že je to třeba pravda. Sex s ní byl objev. Nikdy by nevěřil, jak je to prosté a báječné. Byl také rád, i když přitom cítil napůl provinilou úlevu, že její první manželství bylo nešťastné a že od ní Terry odešel. Nikdy se nemusel bát, že ho bude srovnávat s první láskou, kterou smrt postavila na romantický piedestal nesmrtelnosti. O minulosti mluvili málokdy; pro oba byli ti, kteří tu minulost prožívali, úplně jiní lidé. Jednou, to spolu byli teprve krátce, mu řekla: „Modlila jsem se, abych našla někoho, koho budu milovat, koho udělám šťastným a kdo udělá šastnou mě. Někoho, kdo mi dá dítě. Už jsem se skoro vzdala naděje. A pak jsem našla tebe. Připadá mi to jako zázrak, miláčku, jako vyslyšení mých modliteb.“ Její slova ho naplnila nadšením. Chvíli si připadal jako sám boží posel. On, který celý život znal jen bezmoc, náhle pocítil opojení mocí.

Byl v nakladatelství Peverell spokojený, dokud je nezačal vést Gerard Etienne. Věděl o sobě, že je uznávaný, svědomitý účetní. Pracoval dlouhé hodiny přesčas zadarmo. Dělal, co po něm chtěli Jean-Philippe Etienne a Henry Peverell; a to, co po něm chtěli, uměl dobře. Ale pak šel jeden z nich do penze a druhý zemřel a na jeho místo v ředitelském křesle nastoupil mladý Gerard Etienne. Po několik předchozích let hrál ve firmě malou roli, ale pozoroval, učil se, čekal na svůj čas, získal titul magistra v řízení a organizaci, formuloval plány, které rozhodně nezahrnovaly dvaapadesátiletého účetního s nejnižší kvalifikací. Gerard Etienne, mladý, úspěšný, hezký, bohatý, který si po celý svůj privilegovaný život bral bez výčitek to, co chtěl, hodlal vzít jemu, Sydneymu Bartrumovi, všechno, co pro něj mělo cenu. Ale teď byl Gerard Etienne mrtev, ležel v policejní márnici s hadrovým hadem nacpaným do úst.

Ovinul paži pevněji kolem ženy a řekl: „Miláčku, pojďme se dolů navečeřet. Mám hlad.“

Kapitola 32

Vchod z ulice do wappingské policejní stanice je tak nenápadný, že ho neznalý člověk snadno přehlédne. Z Temže jeho příjemná, prostá cihlová fasáda a domácky působící arkýřové okno, které hledí na řeku, budí dojem starého a výhodného obydlí, sídla nějakého kupce z osmnáctého století, který rád bydlí u svého skladu. Daniel stál u okna služební místnosti a díval se dolů na širokou rampu, na tři zálivy plovoucího přístavu s flotilou policejních člunů a diskrétně umístěný nerezový ambulantní vozík pro uložení a kříšení utonulých, a přemýšlel o tom, že jen málo vnímavých pasažérů na lodích by spolehlivě nepoznalo funkci této budovy.

Měl plno práce od té doby, co sem dorazili se seržantem Robbinsem, prošli parkovištěm a vyšli po železném schodišti do tlumeného ruchu stanice. Nastavil počítače, očistil stoly pro Dalglieshe, sebe i Kate, promluvil s úředníkem koronera o přípravách na pitvu a soudní ohledání a spojil se s kriminalistickou laboratoří. Fotografie, které udělali na místě zločinu, byly připnuté na nástěnku, jejich přísná, neposkvrněná ostrost jako by redukovala tu hrůznou skutečnost na cvičení ve fotografické technice. Také mluvil s lordem Stilgoem v jeho soukromém pokoji na Londýnské klinice. Naštěstí vliv celkové anestezie, hýčkání sester a hemžení návštěvníků odpoutalo pozornost lorda Stilgoa od vraždy, takže Danielovu zprávu přijal překvapivě vyrovnaně a nepožadoval, jak by se dalo čekat, aby se okamžitě u jeho lůžka objevil Dalgliesh. Daniel také poinformoval tiskové oddělení Metropolitní policie. Až se ta historie
roznese, budou muset uspořádat tiskovou konferenci a navázat styk s médii. Řadu detailů policie v zájmu vyšetřování nehodlala prozradit, ale o bizarním použití hada bude nejpozději do zítřka vědět každý v Innocent House, ta zajímavost za několik hodin oběhne londýnská nakladatelství a dostane se do novin. Tiskové oddělení bude mít zřejmě plné ruce práce.

Přistoupil k němu Robbins, který očividně považoval nečinnost svého nadřízeného za důvod k přestávce. Řekl: „Je to tu zajímavý, že? Nejstarší policejní stanice ve Velké Británii.“

„Jestli planeš touhou poučit mě, že říční policie vznikla v roce 1798, jedenatřicet let před metropolitní, tak to vím.“

„Nevím, jestli jste viděl jejich muzeum, pane. Je v tesařské dílně ve staré loděnici. Vzali nás tam jednou z policejního učiliště. Mají tam zajímavé exponáty. Třeba pouta na nohy, policejní šavle, staré uniformy, lékařskou brašnu, záznamy ze začátku devatenáctého století a zprávy o katastrofě Princezny Alice. Je to fantastická sbírka.“

„To vás tam asi zrovna nadšeně nevítali. Nejspíš podezírali kurátora Metropolitní, že jim to jde zabavit nebo že jim tam něco šlohneme. No, já mám radši jejich nový hračky.“

Tichý proud řeky pod nimi se náhle rozčeřil. Dva vysokorychlostní polotuhé nafukovací čluny, jasně oranžové, černé a šedé s posádkou dvou mužů s přilbami a ve fluoreskujících zelených bundách se téměř dotkly policejních člunů, změnily směr, obkroužily je jak nebezpečné hračky pro dospělé a pak odburácely po proudu.

Robbins prohodil: „Žádný sedadla. Myslím, že tyhle zadní válce jsou pěkně tvrdý na svaly. Určitě teď dělaj skoro čtyřicet uzlů. Myslíte si, že se ještě kouknou do toho muzea, pane?“

„Moc bych s tím nepočítal.“

Podle Danielova názoru byl seržant Robbins, který přišel k policii ze své nijak prestižní univerzity s diplomem druhé třídy v historii, příliš vzorný, než aby to mohla být pravda. Byl úplné ztělesnění maminčina oblíbeného synáčka: svěží tvář, ctižádostivý, ale ne příliš tvrdý, oddaný metodista, zasnoubený prý s dívkou z téže církve. Nebylo pochyb, že se po počestném zasnoubení vezmou a budou na svět přivádět obdivuhodné děti, které budou chodit do těch správných škol, výborně prospívat, nezpůsobí rodičům smutek ani bolest a nakonec si najdou povolání, v němž budou konat dobro, jako učitelé, sociální pracovníci a třeba i policisté. Podle Danielova scénáře už měl Robbins dávno rezignovat, zklamaný mužným étosem, který může snadno degenerovat do násilí, nutnými kompromisy a nesmysly, vlastní prací s každodenními důkazy o nízkosti zločinu a o nelidském chování člověka k člověku. M
ísto toho zůstával očividně neotřesitelným idealistou. Daniel předpokládal, že má tajný život; mělo ho hodně lidí, bez něj se skoro nedalo žít. Ale Robbins byl obdivuhodný mistr ve skrývání toho svého. Daniel si říkal, že by se ministerstvu vnitra vyplatilo, kdyby ho poslalo přesvědčovat idealistické žáky, kteří končí školu, o výhodách práce u policie.

Vrátili se k práci. Měli dost málo času, než je zavolají k pitvě, ale nebylo proč ho marnit. Daniel se začal probírat Etiennovými papíry. I při prvním povrchním pohledu ho překvapilo, kolik práce si Gerard Etienne nabral. Firma vydávala asi šedesát publikací ročně s celkem třiceti zaměstnanci. Vydávání literatury byl pro Daniela úplně neznámý svět. Neměl představu, jestli to odpovídá průměru, ale administrativní struktura se mu zdála podivná a Etiennova zátěž neúměrná. De Witt byl šéfem redakce, Gabriel Dauntsey mu asistoval jako šéfredaktor poezie, ale jinak očividně nedělal nic, jen tu práci v archivu. Claudia Etiennova měla na starosti odbyt a reklamu, také pod ni spadalo personální oddělení, a Frances Peverellová vedla právní oddělení a starala se o smlouvy. Gerard Etienne byl předseda rady a ředitel podniku, měl na starosti výrobu, účetnictví a sklad, byl z nich určitě nejvytíženější.

Daniela také zajímalo, kam až Etienne dovedl své plány na prodej Innocent House. Jednání s Hectorem Skollingem probíhala několik měsíců a už musela dost pokročit. Když se podíval na zápisy ze schůzí společníků, které se konaly jednou za měsíc, nevyčetl z nich moc o tom, co se skutečně dělo. Zatímco se Dalgliesh a Kate se věnovali formálním výslechům, on se toho dozvěděl téměř stejně, když naslouchal klevetění paní Demeryové a mluvil s Georgem a dalšími zaměstnanci, kteří byli v budově. Společníci se možná popisovali jako vcelku semknutý tým se společným cílem, ale důkazy ukazovaly úplně jinou realitu.

Zazvonil telefon. Byla to Kate. Jede se domů převléknout. Dalglieshe zavolali do Yardu. Oba se s Danielem uvidí v márnici.

Kapitola 33

Márnice místního úřadu byla nedávno zmodernizována, ale její exteriér se nezměnil. Byla to jednopatrová budova z šedých londýnských cihel v krátké slepé ulici, zepředu obehnaná skoro dvoumetrovou zídkou. Ani firma ani číslo popisné neprozrazovaly její funkci; ti, kteří tam šli služebně, věděli, jak ji najdou. Budila podivný dojem jakéhosi všedního, ne příliš prosperujícího podniku, kam se vozí zboží v obyčejných dodávkách a diskrétně se vybaluje. Napravo ode dveří byla garáž, dost velká, aby se do ní vešly dva pohřební vozy, z ní vedly dvojité dveře do malé vrátnice s čekárnou. Dalgliesh přijel minutu před půl sedmou. Kate a Daniel už tam na něj čekali. Čekárnu se kdosi pokusil zútulnit nízkým kulatým stolkem, čtyřmi pohodlnými židlemi a velkým televizorem, který Dalgliesh nikdy nezažil vypnutý. Možná ani neměl sloužit zábavě, jako spíš terapii; specialisté z pitevny i laboratoře ve svých
nepravidelných obdobích volna potřebovali zaměnit zkázu smrti za jasné nestálé obrazy živého světa.

Viděl, že se Kate převlékla ze svého oblíbeného tvídového saka a kalhot do džín a bundy a svinula si silný plavý cop pod džokejskou čapku. Napůl sladkou, napůl citrusovou vůni dezinfekčního prostředku přestal člověk po první půlhodině téměř vnímat, ale v šatstvu lpěla vytrvale, celý šatník pak načichl pachem smrti. Už se naučil nenosit tam nic, co by hned nemohl hodit do pračky, zatímco se posedle sprchoval, nastavoval tvář prudkému proudu kapek, jako by bodání vodních trysek mohlo fyzicky smýt víc než jen pach a podívanou posledních hodin. V osm hodin se měl sejít s komisařem v ministrově salonku ve Sněmovně. Nějak musí najít čas a stavit se svém bytě v Queenhithu, aby se předtím osprchoval.

Živě si pamatoval – jak by ne? – druhou pitvu, které se zúčastnil jako mladý detektivní konstábl. Obětí vraždy byla dvaadvacetiletá prostitutka a bylo obtížné formálně ověřit její totožnost, protože policii se nepodařilo najít žádné příbuzné ani blízké přátele. Bílé podvyživené tělo s purpurovými pruhy podlitin jako stigmaty leželo natažené na lehátku a ve svém bělostném chladu bylo posledním němým svědkem mužské nelidskosti. Když se rozhlédl po přeplněné pitevně, po hloučku úředníků, pomyslel si, že Theresa Burnsová po smrti upoutala daleko víc pozornosti oficiálních činitelů než za svého života. Pitval ji doktor McGregor, patolog ze staré školy vyložených individualistů, který vedl veškeré své pitvy ve spirituální, ne-li fyzické atmosféře posvátnosti. Dalgliesh si pamatoval, jak vyčetl asistentovi, který se krátce zasmál kolegovu šeptanému vtipu. „V mé márnici se nikdo nebude smá t. Nepitvám tady žábu.“

Doktor McGregor při práci nesnášel světskou hudbu, dával přednost metrickým žalmům, jejichž pochmurné tempo jako by zpomalovalo postup práce a skličovalo duše přítomných. Ale jednu z McGregorových pitev – šlo o zavražděné dítě – doprovázelo Faurého Pie Jesu, kterému věnoval Dalgliesh jednu ze svých nejlepších básní, a předpokládal, že by za to měl být vděčný. Wardle se nestaral o to, co se při práci hrálo, pokud to nebyl pop, a dnes měli naslouchat známým uklidňujícím melodiím rádia Classic FM.

Byly tam dvě pitevny, jedna se čtyřmi pitevními stoly a druhá s jediným. Té dával Reginald Wardle přednost v případech vražd, ale místnost byla malá, takže tam nevyhnutelně vznikaly tlačenice, v nichž se odborníci na násilná úmrtí strkali o místa; patolog a jeho asistent, dva zřízenci z márnice, čtyři policisté, styčný pracovník z laboratoře, fotograf a jeho asistentka, kriminalistický technik a daktyloskop, zaučující se patolog, jehož doktor Wardle představil jako doktora Manninga a oznámil, že bude zapisovat. Nerad používal zavěšený mikrofon. Ve světlehnědých bavlněných kombinézách vypadá ta skupina, pomyslel si Dalgliesh, jako hlouček údržbářů. Jen plastikové návleky přes boty naznačovaly, že jejich poslání je pochmurnější. Technici měli na hlavách pásky s ochrannými štítky, ty byly zatím zvednuté. Později, až dostanou orgány do kbelíku a zváží je, zakryjí si obličeje štítky, aby se chránili
před AIDS a rozšířenější hepatitidou B. Doktor Wardle měl jako obvykle jen světlezelenou zástěru přes kalhoty a košili. Jako většina soudních patologů byl velkorysý pokud šlo o jeho vlastní bezpečnost.

Tělo, zabalené a zapečetěné v igelitovém rubáši, leželo na vozíku v předpokoji. Na Dalglieshův pokyn zřízenci rozepnuli obal. Vzduch prudce unikl, znělo to jako krátký vzdech, a umělá hmota zapraskala jako elektrický výboj. Objevilo se tělo, oči byly teď matnější; jen had, který se vinul k tváři, hlavu v ústech jako roubík, vypadal jako živý. Dalglieshe přepadla prudká touha, aby ho jednou viděl bez něj – jen aby mrtvý opět nabyl svou důstojnost – a pak zapřemítal, zda měl vůbec trvat na tom, aby tam had zůstal až do pitvy. Měl co dělat, aby se ovládl, nesáhl po něm a nevytrhl jej mrtvému z úst. Místo toho provedl formální identifikaci, která bude základem konečného řetězu důkazů. „Toto tělo jsem poprvé viděl v 9.48, v pátek patnáctého října v Innocent House, Innocent Walk, Wapping.“

Dalgliesh si značně vážil Marcuse a Lena jako lidí i jako pracovníků. Byli lidé, a mezi policisty jich bylo dost, kteří se zdráhali věřit tomu, že člověk může dobrovolně pracovat v márnici, pokud tím neuspokojuje jakousi výstřední nebo přímo úchylnou psychologickou vlohu, ale Marcus a Len zřejmě byli požehnaně prosti dokonce i černého hřbitovního humoru, který někteří profesionálové užívali jako obranu proti hrůze nebo znechucení, a prováděli svou práci s věcnou kompetencí, v tichosti a s důstojností, která na něj dělala velký dojem. Také mnohokrát viděl, kolik práce jim dalo trochu tělo upravit, než se na ně přišel podívat blízký příbuzný. Mnoho mrtvol, jejichž klinické rozebírání tu sledovali, patřilo starým, nemocným nebo zemřelým z přirozených příčin, malé tragédie pro milující osoby, ale sotva důvod ke zhroucení pro cizího člověka. Ale jak se vyrovnávali s mladými zavražděnými, se
znásilněnými, s oběťmi havárií nebo násilných činů? V době, kdy každý smutek, i ten přirozený lidské povaze, nedovede nikdo řešit bez porady psychologů, kdo asi radí Marcusovi a Lenovi? Rozhodně neupadli v pokušení považovat ty populární, bohaté a slavné za bohy. Tady v márnici panovala konečná rovnost. Marcusovi a Lenovi nezáleželo na množství vyhlášených doktorů, kteří se shlukli kolem smrtelné postele, na nádheře pohřbu, ale na stavu rozkladu těla, na tom, zda je třeba mrtvolu uložit do lednice.

Nosítka, na kterých leželo nahé tělo, teď položili na podlahu, aby se kolem nich mohl pohybovat fotograf. Když dal kývnutím najevo svou spokojenost s prvními snímky, dva zřízenci opatrně, aby nehnuli s hadem, tělo otočili. Nakonec nosítka zvedli a umístili na opery v nohách pitevního stolu. Doktor Wardle jako obyčejně tělo celkově prohlédl a pak obrátil pozornost k hlavě. Odloupl pásku, opatrně vyndal hada, jako by to byl mimořádně zajímavý biologický druh, a začal zkoumat ústa, přičemž připomínal, napadlo Dalglieshe, přehorlivého zubaře. Ještě si vzpomněl, co mu jednou svěřila Kate Miskinová, když u něj pracovala ještě krátce a svěřovat své dojmy jí připadalo přirozené; že právě v téhle části pitvy jí je na zvracení, ne při pozdějším systematickém vyjímání a vážení všech hlavních orgánů, jako by mrtvé nervy byly jen otupělé a mohly ještě reagovat na vyšetřující prsty v rukavicích. Byl si
vědom toho, že Kate stojí kousek za ním, ale nepodíval se na ni. Mohl si být jistý, že neomdlí, teď ani později, ale tušil, že stejně jako on pociťuje víc než profesionální zájem o rozporcování toho, co bylo mladým a zdravým mužem – znovu pocítil bolestnou lítost nad tím, kolik toho policejní práce žádá od jemné a nevinné ženy.

Náhle doktor Wardle vydal krátký zvuk, skoro se podobal zavrčení, byl to jeho charakteristický zvuk pro nějakou zajímavost.

„Podívejte se na to, Adame. Na patře. Jasný šrám. Podle vzhledu vznikl po smrti.“

Na místě činu mu říkal „komandére“, ale tady byl králem ve své říši, jako vždycky u své práce nenucený, a vrátil se k Dalglieshovu křestnímu jménu.

Dalgliesh se sklonil. „Vypadá to, jako by mu někdo po smrti nacpal do úst něco s ostrými hranami. Podle vzhledu škrábance mi to tak připadá.“

„Těžko si být stoprocentně jistý, ale mně to taky tak připadá. Škrábanec vede zezadu patra skoro až k předním zubům.“ Doktor Wardle poodstoupil, aby se také Kate a Daniel mohli podívat do úst. Řekl: „Nedá se ovšem přesně říct, co se stalo, kromě toho, že to bylo po smrti. Etienne si mohl strčit tu věc –ať to bylo cokoliv – do úst sám, ale někdo jiný mu ji vyndal.“

Dalgliesh poznamenal: „A s použitím síly, možná i ve spěchu. Jestli se to stalo před tím, než nastoupil rigor mortis, vynětí by bylo rychlejší a snadnější. Jakou sílu by to chtělo, otevřít sanici násilím, když už byl rigor mortis rozvinutý?“

„Není to samozřejmě nijak těžké a lehčí by to bylo, kdyby byla ústa pootevřená, mohl by strčit prsty dovnitř a použít obě ruce. Dítě by to nesvedlo, ale po dítěti vy nepátráte.“

Kate se zeptala: „Jestli mu tam někdo nacpal hlavu hada hned potom, co vyndal ten předmět, a brzy po smrti, nebyly by na látce viditelné skvrny od krve? Jak silné může být krvácení hned po smrti?“

Doktor Wardle odpověděl: „Okamžitě po smrti? Slabé. Ale on nežil, když mu udělali tenhle škrábanec“

Společně se zadívali na hadovu hlavu. Dalgliesh řekl: „S tímhle si hráli v Innocent House asi pět let. Je snadnější si tu skvrnu představit než ji vidět. Žádná krev tu není. Laboratoř by mohla zjistit něco víc. Jestli to někdo vecpal do úst, jakmile vyndal onen předmět, měl by tu být biologický důkaz.“

Daniel se zeptal: „Máte nějakou představu o druhu toho předmětu, doktore?“

„Žádné další známky na měkkých tkáních nebo vzadu na zubech nevidím, což naznačuje, že to bylo něco, co dostal snadno do úst, i když čert ví proč. No – to už je vaše parketa.“

Daniel uvažoval nahlas: „Jestli to bylo něco, co chtěl schovat, proč si to nestrčil do kapsy u kalhot? Když si to dal do úst, znamenalo to, že už musel být zticha. Sotva by mohl mluvit normálně i s malým předmětem mezi jazykem a patrem. Ale dejme tomu, že věděl, že umře. Třeba byl v té místnosti uvězněn a unikal plyn, klíč ke kohoutku neměl, okno nešlo otevřít…“

Kate ho přerušila: „Ale ten předmět by se u něj později našel, kdyby si ho jen strčil do kapsy!“

„Pokud by ovšem vrah nevěděl, že tam je, a nevrátil se pro něj. Pak by mělo smysl, že ho schoval v ústech, i v případě, že to bylo něco, o čem vrah nevěděl. To, že to strčil do úst, znamenalo, že se to najde při pitvě, ne-li dříve.“

„Ale on to věděl,“ řekla Kate, „tedy vrah. Vrátil se, hledal to a myslím, že to našel. Násilně otevřel sanici, aby to vyndal, pak to zamaskoval hadem, aby to vypadalo jako hrubý žert toho člověka, co tam řádil už předtím.“

Byli na sebe s Danielem úplně soustředěni. Jako by v místnosti nikdo jiný nebyl. Daniel namítl: „Ale mohl skutečně čekat, že neobjevíme ten škrábanec?“

„Ale jdi, Danieli. Nevěděl, že poškrábal patro. Věděl jen, že musí přerušit rigor a že nám to neujde. Tak vzal toho hada a vecpal mu ho tam. Kdyby nebylo škrábance, naletěli bychom mu na to. Pátráme po vrahovi, který něco ví o časovém průběhu rigoru a který čekal, že se tělo najde poměrně brzy. Kdyby tam tělo nerušeně leželo ještě jeden den, had by asi nebyl potřeba.“ Bylo tu nebezpečí, a Dalgliesh to věděl, že jejich teoretizování předběhne fakta. Pitva ještě nebyla u konce. Ještě nikdo nepotvrdil příčinu smrti, ale byl si prakticky jistý, a doktor Wardle určitě také, jaká příčina smrti se prokáže.

Kate řekla: „Jaký předmět? Něco malého, s ostrými hranami? Klíč? Svazek klíčů? Nějaká kovová krabička?“

Dalgliesh tiše poznamenal: „Nebo kazeta z malého magnetofonu?“

Dalgliesh odešel ještě před koncem pitvy. Doktor Wardle vysvětloval svému asistentovi, že vzorky krve pro laboratoř je třeba odebrat z femorální cévy, ne ze srdce, a proč. Dalgliesh pochyboval o tom, že se z pitvy dozví ještě něco, a pokud ano, řeknou mu to včas. Potřeboval si před schůzkou v osm hodin ve Sněmovně projít nějaké podklady a už neměl moc času. Nemělo by smysl jezdit dřív do Yardu než domů. Jeho šofér, William, mu vzal z kanceláře kufřík a teď čekal na předním dvorku, sympatická obtloustlá tvář jevila pečlivě skrývanou netrpělivost.

Silný odpolední liják přešel do slabého trvalého deštíku a napůl otevřeným okénkem bylo cítit slaný pach od Temže. Semafory na nábřeží tvořily karmínové šmouhy, a když čekal, až se změní barvy, na asfaltu vedle něj zaklapala kopyta policejního koně s lesklými boky. Město zaplavila tma a proměnila je ve fantasmagorii světla, v němž se náměstí a ulice chvěly v pohyblivém krajkoví bílé, červené a zelené. Otevřel kufřík a vytáhl papíry, aby si ujasnil své hlavní argumenty. Bylo třeba myšlenkově přeřadit na jinou – a možná nakonec důležitější – oblast činnosti. Většinou to nebylo těžké, ale teď byl stále duchem v márnici.

Něco malého a ostrého kdosi vypáčil Etiennovi z úst, poté co v horní části těla už nastoupil rigor mortis. Bylo možné, že ten předmět byla kazeta; to, že se ztratil magnetofon, tuhle možnost naznačovalo. Třeba Etienne nadiktoval na pásek jméno svého vraha a ten se po čase vrátil, aby tento důkaz odstranil. Ale hned tu jednoduchou hypotézu zavrhl. Etiennův vrah se postaral o to, aby v místnosti nezůstalo nic, na čem by mohl být vzkaz. Podlahu i polici nad krbem vyluxoval, všechny papíry odstranil, Etiennův diář i se zlatou tužkou se ztratil už den předtím. Vrah myslel i na to. Etienne neměl čím načmárat jeho nebo její jméno na holou dřevěnou podlahu. Proč by byl vrah tak hloupý a nechával tam magnetofon připravený k tomu, aby ho oběť použila?

Existovalo ovšem ještě jiné vysvětlení. Magnetofon tam mohl být z nějakého konkrétního důvodu, a jestli to tak bylo, byl případ ještě záhadnější a spletitější, než se jevil na začátku.

Kapitola 34

Bylo už po půl jedenácté, když se Dalgliesh vrátil do wappingské služebny a poslal Robbinse domů. Kate a Daniel si na cestě z márnice koupili sendviče, a když večer pokročil, uvařili si k nim kávu a povečeřeli. Už za sebou měli dvanáct hodin práce, ale tím jejich den ještě nekončil. Dalgliesh bude chtít stanovit program a ujasnit si, kam došli, než začne další stadium vyšetřování.

Na deset minut si sedl a studoval listiny, které přinesl Daniel z pracovny Gerarda Etienna, pak bez komentáře zavřel desky, pohlédl na hodinky a řekl: „Dobrá. Tak k jakým předběžným závěrům jste dospěli na základě faktů, které zatím máme k dispozici?“

Daniel okamžitě spustil, jak to Kate očekávala. Nezazlívala mu to. Měli stejnou hodnost, ale ona byla služebně starší a necítila potřebu to zdůrazňovat. Začít první byla jistá výhoda; aspoň si druzí nepřivlastní vaše myšlenky, a také to poukazuje na váš zápal. Na druhé straně ovšem bylo docela moudré počkat na svůj čas. Daniel si svůj výklad pečlivě připravil; pomyslela si, že jej patrně v duchu nacvičoval od návratu z márnice.

Začal: „Přirozená smrt, sebevražda, nehoda, nebo vražda? První dvě možnosti jsou vyloučené. Nepotřebujeme laboratorní zprávy k tomu, abychom si byli jistí, že to byla otrava oxidem uhelnatým, pitva to prokázala. Také jsme se dozvěděli, že zemřel zdravý. Naprosto nic tady nenasvědčuje sebevraždě, takže si myslím, že na to nemusíme plýtvat časem.

Přejděme k nehodě. Jestliže to je náhodná smrt, čemu máme věřit? Že se Etienne z nějakého důvodu rozhodl pracovat v malém archivu a nechal sako dole na židli a klíče ve stole. Že mu byla zima, zapálil plynový krb sirkami, které se u něj nenašly, pak se tak zabral do práce, že si neuvědomil, že krb špatně funguje, dokud nebylo pozdě. Kromě zřejmých nesrovnalostí, kdyby to bylo takhle, připomínám, že by byl nalezen zhroucený na stole, neležel by polonahý na zádech s hlavou u krbu. V tomhle stadiu neberu v úvahu hada. Myslím, že musíme jasně rozlišovat mezi tím, co se stalo v době smrti a co se s tělem dělo potom. Zřejmě ho někdo našel poté, co už v horní části těla nastoupil rigor mortis, ale nemáme žádný důkaz o tom, že by mu osoba, která mu vecpala do úst hada, také sundala košili nebo ho přestěhovala na místo, kde byl nalezen.“

Kate namítla: „Musel si košili svléknout sám. Svíral ji v pravé ruce. Vypadalo to, jako by ji sundal v představě, že s ní třeba uhasí topení. Podívejte se na fotografii. Pravá ruka drží část košile, jinak mu visí přes tělo. Mně připadá, jako by v okamžiku smrti ležel na tváři a jeho vrah tělo otočil, možná i nohou, a pak mu násilím otevřel ústa. Všimněte si polohy nohou. V téhle poloze nezemřel. Je ve shodě se závěry pitvy, že zemřel na tváři. Plazil se přes místnost ke krbu.“

„No dobře, souhlasím. Ale nemohl doufat, že ho uhasí, takhle ne. Košile by mu chytila.“

„Já vím, že nemohl, ale tak to vypadá. Možná už byl tak omámený, že mu to připadalo možné.“

Dalgliesh nezasáhl, ale poslouchal, jak se dohadují.

Daniel řekl: „To svědčí o tom, že věděl, co se s ním děje. Ale jestli to tak bylo, měl otevřít dveře a pustit tam vzduch. Pak vypnout topení“

„Ale dejme tomu, že dveře byly zamčené zvenčí a kohoutek sundaný. Když se pokoušel otevřít vysoké okno, šňůra se přetrhla, protože ji někdo nařízl, aby zajistil, že praskne okamžitě, jakmile za ni někdo zatáhne. Vrah musel nejdřív odstěhovat židle a stůl, aby na ně Etienne nemohl vylézt, dosáhnout na okno a rozbít sklo. Okno sedělo pevně, nešlo by jen tak otevřít, pokud neměl něco, čím by do něj praštil.“

Daniel navrhl: „Třeba magnetofon?“

„Ten je moc malý, moc křehký. Ale souhlasím, že to mohl zkusit. Mohl zkusit vyrazit sklo jen rukama, ale nemá na kloubech odřeniny. Myslím, že někdo přestěhoval nábytek, než Etienne vešel do té místnosti. Podle stop na zdi víme, že stůl stál normálně o kousek víc vlevo.“

„To není důkaz. Mohla s ním pohnout uklízečka.“

„Neříkám, že je to důkaz, ale je to významné. Jak Gabriel Dauntsey, tak paní Demeryová tvrdí, že stůl nebyl v obvyklé poloze.“

„To je nezbavuje podezření.“

„To jsem neřekla. Dauntsey je jasný podezřelý. Nikdo neměl lepší příležitost. Ale jestli Dauntsey přestěhoval židle a stůl, jistě by si dal tu práci, aby je pak zase vrátil na správné místo. Pokud ovšem neměl moc naspěch.“ Zarazila se a pak se vzrušeně obrátila k Dalglieshovi. „A on samozřejmě spěchal, pane. Musel se vrátit zpátky za tu dobu, co se měl koupat.“

Daniel zavrtěl hlavou: „Postupujeme moc rychle. Všechno jsou to dohady.“

„Já tomu říkám logická dedukce.“

Dalgliesh poprvé promluvil. „Kate má rozumnou teorii; odpovídá faktům, která dosud známe. Ale to, co nám chybí, je špetka pádných důkazů. Taky nezapomínejte na toho hada. Jak daleko jste se dostali ve zjišťování, kdo všechno věděl, že ho má slečna Blackettová v psacím stole, samozřejmě kromě slečny Blackettové, Mandy Priceové, Dauntseyho a sourozenců Etiennových?“

Odpověděla Kate. „Ta zpráva se během odpoledne rozlétla po celém domě, pane. Mandy řekla paní Demeryové, že Etienne přikázal slečně Blackettové, ať se toho hada zbaví, když si všichni dělali v kuchyni kávu, bylo to krátce po půl dvanácté. Paní Demeryová přiznává, že to řekla pár lidem, když po budově rozvážela odpolední čaj. ‚Pár lidem‘ pravděpodobně znamená, že to oznámila v každé kanceláři. Paní Demeryová si už přesně nepamatovala, jak to vlastně řekla, ale Maggie FitzGeraldová z propagace ví úplně určitě, že jim řekla, že pan Gerard nakázal Blackie, ať se hada zbaví, a ona že si ho dala do zásuvky stolu. Pan Sydney Bartrum z účtárny tvrdí, že o tom nevěděl. Prohlásil, že jeho pracovníci nemají čas drbat s kolegy z kanceláří a že k tomu ani neměli příležitost. Jejich oddělení je v čísle 10 a dělají si čaj sami. De Witt a slečna Peverellová přiznali, že to vědí. Zásuvka sle
čny Blackettové byla místo, kam by se ale stejně každý podíval. Měla pro Syčícího Sida sentimentální slabost a nevyhodila by ho.“

Daniel namítl: „Proč Demeryová tu zprávu tak horlivě rozšířila? Ani to není pořádný skandál.“

„Ne, ale určitě vzbudila rozruch. Většina zaměstnanců věděla, že by Gerarda Etienna nijak nemrzelo, kdyby mu slečna Blackettová ukázala záda. Patrně si říkali, jak dlouho vydrží, jestli mu s tím nepraští, ještě než dostane výpověď. Jakákoliv nová hádka mezi nimi stála za sdělení.“

Dalgliesh řekl: „Vidíte, jak byl had důležitý. Buď ho dal Etiennovi kolem krku a do úst vrah, možná proto, aby přerušil rigor čelisti, nebo to tělo náhodou našel vtipálek a viděl příležitost k obzvlášť drsnému kousku. Jestliže to udělal vrah nebo vražedkyně, je zároveň oním vtipálkem? Nebyly ty lumpárničky částí důkladně promyšleného plánu, počínaje už tím prvním incidentem? To by souviselo s tou přetrženou okenní šňůrou. Zeslabil ji někdo schválně, nebo zteřela časem? Nebo si vrah uvědomoval význam volné čelisti a toho hada použil jen proto, aby zamaskoval fakt, že předtím něco vyndal Etiennovi z úst?“

„To je další možnost, pane,“ ozval se Daniel. „Dejme tomu, že vtipálek najde to tělo, pomyslí si, že je to přirozená smrt nebo nehoda, načež se rozhodne, že to trochu vylepší, aby to vypadalo jako vražda. Možná že ten, kdo posunul stůl, mohl dát taky Etiennovi kolem krku hada.“

Kate namítla: „Nemohl zeslabit tu okenní šňůru, to už se muselo udělat dřív. A proč by se obtěžoval s posouváním stolu? Do věci by to vneslo jen zmatek a úmrtí by tím pádem vypadalo jako vražda jen tehdy, kdyby ten vtipálek už věděl, že se Etienne otrávil kysličníkem uhelnatým.“

„Musel to vědět. Vypnul plyn.“

Kate přikývla: „To každopádně udělal. Jinak by v té malé místnosti muselo být jak v peci.“ Otočila se k Dalglieshovi. „Pane, jen jedna teorie odpovídá všem faktům. Mělo to vypadat jako nehoda, náhodná otrava oxidem uhelnatým. Vrah si plánoval, že najde tělo on a že je najde sám. Musel jen vrátit kohoutek na místo a vypnout plyn – to byla každopádně přirozená reakce – pak přitáhnout stůl a židli, vzít pásek a ztropit poplach. Ale on ten pásek nemohl najít a nemohl se k němu dostat, dokud nepřerušil rigor čelisti. Věděl, že tohle kompetentnímu detektivovi nebo soudnímu patologovi neujde, takže provedl to s tím hadem, aby naznačil, že to byla náhodná smrt, komplikovaná zlomyslným kouskem místního vtipálka.“

Daniel namítl: „Proč by bral magnetofon? Teď mluvím o vrahovi.“

„Proč by ho tam nechával? Musel odstranit pásek, mohl to provést s celým přístrojem. Heleď, normální by bylo hodit ho do Temže.“ Otočila se k Dalglieshovi: „Myslíte, že by ho potápěči mohli najít, pane?“

Dalgliesh zavrtěl hlavou: „To je nanejvýš nepravděpodobné.

A jestli, pásek by nebyl nedotčený. Vrah by ho určitě vymazal. Pochybuju, že by náklady na to pátrání byly odůvodněné, ale promluvíme si o tom se zdejšími lidmi. Zjistíme, jak vypadá dno řeky u Innocent House.“

Daniel dodal: „Ještě něco, pane. Jestli chtěl vrah nechat své oběti nějaký vzkaz, proč na pásku? Proč to nenapsal? Musel to znovu najít tak jako tak. Najít kus papíru by bylo přece snadné, možná i snadnější.“

„Ale ne tak bezpečné. Kdyby měl Etienne dost času, než upadl do bezvědomí, mohl by ten papír roztrhat a jednotlivé kousky ukrýt. Ale i kdyby ho netrhal, papír se snáz ukryje než pásek. Vrah věděl, že bude jednat v časové tísni. Potřeboval najít ten vzkaz a najít ho rychle. A je tu ještě něco: mluvící hlas nemůžete ignorovat, napsaný vzkaz ano. Zajímavá věc na celém tom případu je to, proč tam musel vůbec nechávat ten vzkaz.“

Daniel navrhl: „Ze škodolibosti. Aby měl poslední slovo. Aby předvedl, jak je chytrý.“

Dalgliesh doplnil: „Nebo někomu vysvětlil, proč musí zemřít. Kdyby to byl tento důvod, pak by motiv jeho vraždy nemusel být zřejmý. Leží třeba v minulosti, možná i ve vzdálené minulosti.“

„Ale jestli ano, proč čekal až dodnes? Jestliže je vrah tady v Innocent House, Etienne mohl být zabit kdykoliv během posledních dvaceti let nebo tak nějak. Co se teď nedávno přihodilo, že jeho smrt byla najednou nutná?“

Dalgliesh odpověděl: „Etienne se stal předsedou rady a ředitelem, navrhl, aby se Innocent House prodal, a zasnoubil se.“

„Myslíte, že to zasnoubení by mohlo být důležité, pane?“

„To může být všechno, Kate. Zítra ráno jedu navštívit Etiennova otce. Claudia Etiennová jela do Bradwell-on-Sea dnes večer, aby mu sdělila tu zprávu, a požádá ho o souhlas s mou návštěvou. Nezůstane tam přes noc. Požádal jsem ji, aby se s vámi zítra sešla v Barbicanu v Etiennově bytě. Ale přednostně zkontrolujte všechna alibi, počínaje společníky a zaměstnanci z Innocent House. Danieli, ty a Robbins byste měli vyhledat Esmé Carlingovou. Zjistěte, kam šla, když opustila knihkupectví Dobrá kniha v Cambridgi. Toho 10. července se konala oslava Etiennova zasnoubení. Musíme získat seznam hostí a pohovořit s lidmi, kteří tam byli. Budete jednat taktně. Cílem je zjistit, jestli se procházeli po domě a jestli si všimli něčeho podivného nebo podezřelého. Ale soustředíme se na společníky. Viděl někdo Claudii Etiennovou a jejího kavalíra na řece a kdy? Ověřte v nemocnici svatého Tomáše, kdy tam přivezli Gabriela Daunts
eyho a kdy odešel, také prověřte jeho alibi. Já pojedu do Bradwell-on-Sea časně ráno, ale brzy odpoledne bych se měl vrátit. Mám dojem, že pro dnešek by to stačilo“

Kapitola 35

Společníci strávili páteční večer odděleně. Když Frances stála u kuchyňského stolu a snažila se sebrat v sobě energii, aby se rozhodla, co jíst, říkala si, že to není nic divného. Mimo Innocent House vedli oddělené životy a někdy jí připadalo, že se schválně snaží držet se od sebe dál, téměř jako by chtěli demonstrovat, že jediné, co mají společné, je práce. Zřídkakdy diskutovali o svých společenských závazcích a občas se stalo, že se ocitla jako host na party jiného nakladatele a mezi rozjásanými tvářemi náhle zahlédla Claudiinu, nebo byla v divadle s přítelem z dávných školních let a spatřila Dauntseyho, jak se belhá ke svému místu v řadě před ní. Pak se zdvořile pozdravili jako známí. Dnes však cítila, že je od sebe drží něco silnějšího než zvyk, že se jim stále méně chce mluvit spolu o Gerardově smrti a že upřímnost té hodiny, kterou strávili společně v zasedací místnosti rady, na hradila ostražitá nedůvěra k intimitě.

Věděla, že James nemá na vybranou. Musel jít domů za Rupertem a ona mu záviděla nezbytnost té povinnosti. Nikdy jeho přítele neviděla, nikdy ji nepozval k sobě domů od té doby, co tam Rupert byl, a Frances by zajímalo, jak tam teď žijí. Ale aspoň měl někoho, s kým se může podělit o hrůzu dne, který se zdál nekonečně dlouhý. Všichni odešli z Innocent House v nevyslovené shodě brzy a Frances počkala, až Claudia zamkla dveře a nastavila poplachové zařízení. Zeptala se: „Budeš v pořádku, Claudie?“ a ještě než to dořekla, udeřila ji prázdnota a banalita této otázky. Uvažovala, zda nemá Claudii nabídnout, že s ní půjde domů, ale bála se, aby si to nevykládala jen jako přiznání slabosti, vlastní touhy po společnosti. A Claudia měla koneckonců snoubence – jestli to byl snoubenec. Asi se radši obrátí na něj než na Frances.

Claudia odpověděla: „Teď nechci nic jiného, než dojet domů a být sama.“ Pak dodala: „A co ty, Frances? Budeš v pořádku?“

Tatáž nesmyslná otázka, na kterou se nedalo odpovědět. Zajímalo by ji, co by Claudia odpověděla, kdyby řekla: „Ne, nebudu. Zůstaň u mě dnes v noci, Claudie. Přespi v mém volném pokoji.“

Mohla ovšem zatelefonovat Gabrielovi. Přemýšlela, co asi dělá, na co myslí v tom prostém nedozařízeném bytě pod ní. Mohl také říct: „Budete v pořádku, Frances? Zavolejte mi, kdybyste potřebovala společnost.“ Přála si, aby řekl: „Mohl bych přijít nahoru, Frances? Nechce se mi být sám.“ Ale on nechal to břímě na ní. Zavolat mu znamenalo přiznat se k slabosti, k potřebě, která by nemusela být vítaná. Co to s lidmi dělal Innocent House, ptala se v duchu, že bylo tak těžké vyjádřit lidskou potřebu nebo se vzájemně obdarovat prostou laskavostí?

Nakonec otevřela sáček houbové polévky a uvařila si vejce. Byla nesmírně unavená. Včera v noci se choulila v Gabrielově křesle, hodiny přerušovaného spánku nebyly zrovna nejlepší příprava na den, který představoval téměř nepřetržité trauma. Ale věděla, že teď neusne. Místo toho umyla nádobí po večeři, vešla do pokoje, který patříval jejímu otci a z nějž teď udělala malý obývák, a sedla si k televizi. Jasné obrazy jí ubíhaly před očima; zprávy, dokumentární film, komedie, starý film, moderní hra. Jak tiskla tlačítka, přepínala z jednoho kanálu na druhý, proměnlivé tváře, usměvavé, rozesmáté, vážné i ústa stále se otvírající a zavírající byly pro ni vizuální drogou, nic neznamenaly, nevzbuzovaly city, ale aspoň poskytovaly zdánlivou společnost, prchavou a iracionální útěchu.

V jednu si šla lehnout, vzala si s sebou sklenici horkého mléka ochuceného trochou whisky. Bylo to účinné a sklouzla do bezvědomí s poslední myšlenkou na to, že jí bude přece jen dopřáno dobrodiní spánku.

V časných ranních hodinách se jí vrátila noční můra, stará známá noční můra, ale v novém převleku, strašnější, reálnější. Šla greenwichským tunelem mezi otcem a paní Rawlingsovou. Drželi ji za ruce, ale jejich stisk byl pro ni uvězněním, ne útěchou. Nemohla utéct, ani nebylo kam. Za sebou slyšela praskání stropu tunelu, ale neodvažovala se otočit hlavu, protože věděla, že pouhý pohled zpátky by znamenal katastrofu. Před ní se tunel táhl do dálky, mnohem dál než ve skutečnosti, a na konci bylo kolo jasného slunečního světla. Jak šli dál, tunel se prodlužoval a kolečko se stále zmenšovalo, až to byl jen malý zářivý talířek a ona věděla, že se brzy zmenší až na špendlíkovou hlavičku a pak zmizí. Otec kráčel velmi zpříma, nedíval se na ni, nemluvil. Měl na sobě tvídový kabát s malou kapuci, který nosil vždycky v zimě a který pak dala Armádě spásy. Zlobil se, že jej dala pryč, aniž se s ní
m poradila, ale nějak jej našel a získal zpátky. Byla překvapená, že má kolem krku ovinutého hada. Byl to skutečný had, velký jako kobra, natahoval se a smršťoval, ovíjel se mu kolem ramenou, zlobně syčel, chystal se ho rozdrtit. Dlaždičky na stropě nad nimi byly mokré a už z nich padaly první velké kapky. Všimla si však, že to nejsou kapky vody, ale krve. A teď se jim náhle vytrhla a s křikem se rozběhla k tomu malému bodu světla, zatímco strop praskal a padal a k ní se valila černá, všechno drtící vlna smrti, která zhasla poslední světýlko.

Probudila se zhroucená u okna, ruce tloukly do skla. S vědomím přišla úleva, ale hrůza děsivého snu zůstávala v mysli jako skvrna. Ale aspoň věděla proč. Přišla k posteli a rozsvítila lampičku. Bylo skoro pět. Nemělo už smysl pokoušet se usínat. Místo toho si oblékla župan, roztáhla závěsy a otevřela okna. Za sebou ztemnělý pokoj, před sebou viděla odrazy světel v řece a vysoko na nebi pár hvězd. Děs ze snu pomíjel, ale jen aby udělal místo dalšímu děsu, z nějž není naděje na probuzení.

Náhle pomyslela na Adama Dalglieshe. Ten také bydlel někde u řeky, v Queenhithu. Přemýšlela, odkud může znát jeho bydliště, a pak si vzpomněla, že četla vesměs příznivé recenze na jeho poslední úspěšnou knihu básní. Uchovával si přísné soukromí, ale alespoň tenhle fakt o sobě prozradil. Bylo to zvláštní, že jejich životy byly spojeny tímhle temným proudem historie. Zajímalo by ji, jestli on také bdí, jestli dvě míle proti proudu stojí jeho vysoká postava u okna a hledí na tutéž nebezpečnou řeku.

Kapitola 36

V sobotu 16. října podnikl Jean-Philippe Etienne svou ranní procházku jako obyčejně v devět hodin. Ani čas, ani trasa se neměnily s ohledem na roční dobu a na počasí. Šel kolem úzkého skalního masivu mezi bažinami a zoranými poli, na nichž prý kdysi stávala římská pevnost Othona, minul anglo-keltskou kapli svatého Petra ve zdi, obešel souvrať a zamířil k ústí řeky Blackwater. Na téhle ranní procházce málokdy někoho potkal, a to i létě, kdy se tu mohl vyskytnout nějaký časný návštěvník kaple nebo pozorovatel ptactva, a pokud k tomu došlo, zdvořile pozdravil, ale nic víc. Místní věděli, že do svého domu, který nazval Othona House, se nastěhoval kvůli samotě a nijak netouží po vyrušování. Nebral žádné telefony, nepřijímal žádné návštěvy. Ale dnes ráno v půl desáté přijde návštěvník, kterého nemůže odmítnout.

Nyní v sílícím světle hleděl přes tichou úžinu ústí řeky na světla ostrova Mersea a přemýšlel o tom neznámém komandéru Dalglieshovi. Vzkaz, který poslal policii po Claudii, byl jednoznačný; nemůže poskytnout žádné informace o synově smrti, nabídnout žádné teorie, žádné možné vysvětlení záhady, nemůže jmenovat žádného podezřelého. Jeho vlastní vysvětlení bylo, že Gerard zemřel v důsledku nehody, ať byly okolnosti jeho smrti sebepodivnější nebo sebepodezřelejší. Nešťastná náhoda se zdála pravděpodobnější než každé jiné vysvětlení, jistě mnohem pravděpodobnější než vražda. Vražda. V hlavě mu zabušily těžké souhlásky toho odporného slova, ale neprobudily nic než odpor a nevíru.

A teď stál jako zkamenělý na úzkém písečném pásu břehu, kde se menší vlnky stravovaly v tenkém proužku špinavé pěny, sledoval, jak lampy na druhém břehu jedna po druhé zhasínají, jak se den jasní, a věnoval synovi neochotnou vzpomínku. Většina jeho vzpomínek ho rozčilovala, ale protože je nemohl odehnat, bylo možná lepší, že je přijal, dal jim smysl a řád. Gerard vyrostl s jednou ústřední jistotou; že je synem hrdiny. To bylo důležité pro chlapce, pro kteréhokoliv chlapce, ale zejména tak hrdého jako Gerard. Mohl mít na svého otce vztek, připadat si, že ho nemá dost rád, že ho podceňuje, zanedbává, ale mohl se obejít bez lásky, nahradila mu ji hrdost, hrdost na jméno, na to, co znamenalo. Mohl být pyšný na to, že muž, jehož geny nesl dál, byl jako málo lidí z jeho generace zvážen a neshledán lehkým. Desetiletí plynula a vzpomínky bledly, ale člověka stále mohli posuzovat podle toho, co dělal v těch boulivých dobách války. Pověst Jeana-Philippa byla jistá, nedotknutá. Pověst jiných hrdinů odboje zkalila pozdější odhalení, ale jeho ne. Medaile, které nikdy nenosil, si vysloužil poctivě.

Jean-Philippe pozoroval vliv tohoto vědomí na Gerarda; silnou potřebu, aby ho otec uznával a vážil si ho, potřebu obstát, ospravedlnit se v otcových očích. Copak právě proto nevylezl v jedenadvaceti letech na Matterhorn? Vůbec předtím nejevil zájem o horolezectví. Výkon to byl časově náročný a drahý. Najal si nejlepšího průvodce z Zermattu, který mu samozřejmě předepsal měsíce náročného tréninku, než podnikli výstup, a předložil mu své tvrdé podmínky. Výprava se před konečným JI dobytím vrcholu vrátí, zjistí-li se, že je Gerard nebezpečný sobě ‚M nebo ostatním. Ale nevrátili se. Hora byla dobyta. Bylo to něco, čeho Jean-Philippe nedosáhl.

A pak tady bylo nakladatelství Peverell. V posledních letech Jean-Philippe tušil, že je tam sotva víc než pasažér, který se veze, tolerovaný, nerušený, pro nikoho už nepředstavuje problém. Gerard, když přešla moc do jeho rukou, se chystal nakladatelství přeměnit. A Jean-Philippe mu tuhle moc dal. Převedl dvacet ze svých akcií firmy na Gerarda a patnáct na Claudii. A proč ne? Doba Peverellů už minula; teď byl čas, aby se zmocnili vlády Etiennové.

Ale Gerard stejně přijížděl, měsíc za měsícem, aby mu podával zprávy, jako šafář, který podává hlášení svému pánovi. Neptal se na radu, nežádal o schválení. Nepřijížděl pro rady nebo pro schválení. Někdy se Jeanu-Philippovi zdálo, že ta cesta je jakési dobrovolné pokání, odškodnění, synovská povinnost, kterou převzal teď, kdy to starého muže už nezajímalo, kdy už nechal vyklouznout ze svých ztuhlých rukou ty křehké nitky, jež ho poutaly k rodině, k firmě, k životu. Poslouchal, občas něco poznamenal, ale nikdy se nedonutil říct: „Já to nechci slyšet. Mě už to nezajímá. Můžeš prodat Innocent House, přestěhovat se do Docklands, prodat firmu, spálit archiv. Poslední špetka zájmu o nakladatelství Peverell mě pustila, když jsem vysypal ty rozdrcené kosti do Temže. Já jsem pro tvé starosti podnikavce tak mrtvý jako Henry Peverell. My už se o nic nemusíme starat. To, že s tebou mluvím, že stále vykon
ávám některé z funkcí člověka, neznamená, že jsem naživu.“ Sedával nehybně, čas od času vztáhl třesoucí se ruku po sklence vína, sklenku s těžkým dnem, která mu teď lépe vyhovovala než sklenka na nožce. Hlas jeho syna přicházel z dálky.

„Je to těžké rozhodnutí, jestli něco koupit nebo pronajmout.

V principu jsem pro koupi. Nájmy jsou směšně nízké, ale tak nezůstanou. Na druhou stranu by mělo smysl najmout něco krátkodobě, na pět let, a uvolnit si kapitál na investice a rozvoj.

V nakladatelském podnikání záleží na knihách, ne na majetku. Za posledních sto let plýtvalo nakladatelství Peverell zdroji na udržování Innocent House, jako kdyby firma byla ten palác. Když přijdeš o dům, přijdeš o firmu. Cihly a malta povýšené na symbol, dokonce na dopisních papírech.“

Jean-Philippe podotkl: „Kámen a mramor.“ Když se Gerard nechápavě zamračil, dodal: „Kámen a mramor, ne cihly a malta.“

„Zadní fasáda je cihlová. Dům je architektonický zmetek. Říká se, jak geniálně skloubil Charles Fowler pozdně georgiánskou eleganci s benátskou gotikou patnáctého století, ale udělal by lip, kdyby se o to nepokoušel. Hector Skoing je v Innocent House vítaný.“

„Frances bude nešťastná.“

Pronesl to jenom tak, aby něco řekl. Neštěstí Frances ho nedojímalo. Chuť vína v ústech byla silná. Je dobré, že mu ještě chutnají silná červená.

Gerard mávl rukou: „Přenese se přes to. Všichni Peverellové se cítili povinni milovat Innocent House, ale pochybuju, že jí na něm tolik záleží.“ Přitom si na něco vzpomněl a dodal: „Viděl jsi oznámení mého zasnoubení v pondělních TimesechV

„Ne. Já už se s novinami neobtěžuju. Spectator má shrnutí zpráv týdne. Ta polovina stránky mi stačí k tomu, abych se přesvědčil, že svět je více méně pořád stejný. Doufám, že budeš v manželství šťastný. Já byl.“

„Vždycky jsem si myslel, že ty a máti jste to trefili dobře.“

Jean-Philippe přímo cítil jeho rozpaky. Ta zoufale nevhodná poznámka mezi nimi visela jako kotouč starého kouře. Jean-Philippe řekl tiše: „Nemyslel jsem tvou matku.“

A teď, když zíral na pruh tiché vody, zdálo se mu, že jen v těch bouřlivých a zmatečných dobách války skutečně žil. Byl mladý, vášnivě zamilovaný, rozjařený neustálým nebezpečím, popoháněný elánem vůdce, plný prostého, nepochybného vlastenectví, které se mu stalo náboženstvím. V dobách zmatených hodnot vichystické Francie byly ty jeho jasné a absolutní. Nic od té doby se nedotklo toho zázraku, toho vzrušení, toho kouzla těch dní. I potom, co Chantal zemřela, nezviklalo to jeho rozhodnutí, třebaže si uvědomoval, že z její smrti viní maquis stejně jako německé okupanty. Nikdy nevěřil, že nejefektivnější odpor spočívá v ozbrojené akci nebo ve vraždění německých vojáků. A pak v roce 1944 přišlo osvobození a vítězství a s ním reakce tak neočekávaná a tak silná, že v něm vzbudila pocit demoralizace, téměř apatie. Teprve tenkrát, v okamžiku vítězství, m měl prostor a čas truchlit pro Chanta
l. Cítil se jako člověk zbavený veškeré schopnosti citu, kromě toho nesmírného žalu, který je ve své ponuré pomíjivosti částí většího, univerzálního smutku.

Na pomstu neměl žaludek a s fyzickou nechutí sledoval, jak dohola stříhají ženy obviněné z „citových vztahů s nepřítelem“, vendettu, čistky maquistů, samozvanou spravedlnost, jež měla na svědomí popravu třiceti lidí bez soudu v Puy-de-Dóme. Byl rád, jako většina obyvatel, že se nakonec ujalo moci řádné právo, ale neměl žádné uspokojení z procesů nebo rozsudků. Neměl soucit s kolaboranty, kteří zradili odboj, ani s těmi, kdo mučili a vraždili. Jenže v těch složitých letech mnozí kolaboranti s režimem ve Vichy dělali to, o čem byli přesvědčeni, že je pro Francii správné. Někteří byli slušní lidé, kteří si vybrali špatnou stranu pro své vcelku čestné motivy, jiní byli slabí, další motivovala nenávist ke komunismu nebo je svedla záludná přitažlivost fašismu. Nemohl nikoho z nich nenávidět. Pociťoval nechuť i k vlastní slávě, vlastnímu hrdinství, vlastní nevinnosti.

Potřeboval se dostat z Francie, tak odjel do Londýna. Jeho babička byla Angličanka. Jazyk ovládal bezvadně a byl obeznámen se zvláštnostmi anglických zvyků, což mu pomáhalo v jeho dobrovolném vyhnanství. Ale do Anglie nepřijel z nějaké obzvláštní náklonnosti k zemi nebo národu. Venkov byl krásný, ale to byl i ve Francii. Bylo potřeba odjet a Anglie byla samozřejmá volba. V Londýně na jakési party – teď už si nevzpomene, na které a kde – ho představili Peverellově sestřenici Margaret. Byla krásná, citlivá, dojímavě dětská a romanticky se do něj zamilovala, i do jeho národnosti, dokonce i do jeho přízvuku. Její nekritické zbožňování mu lichotilo a nebylo těžké reagovat alespoň náklonností a ochrannou vřelostí na to, co vnímal jako její zranitelnost. Ale nikdy ji nemiloval. Miloval jen jednu jedinou lidskou bytost. S Chantal zemřela jeho schopnost vřelejšího citu.

Ale vzal si ji, odvezl ji na čtyři roky do Toronta, a když jim dobrovolné vyhnanství začalo jít na nervy, vrátili se do Londýna, teď už se dvěma dětmi. Na Henryho pozvání se zapojil do nakladatelství Peverell, investoval do té firmy svůj značný kapitál a strávil zbytek pracovního života v tom výstředním letohrádku u cizí severní řeky. Zdálo se mu, že byl přiměřeně spokojený. Věděl, že ho lidé považují spíš za nudného patrona; to ho nepřekvapovalo, sám sebe nudil. Manželství vydrželo. Udělal svou ženu Margaret Peverellovou tak šťastnou, jak jen dovedla být. Měl takové podezření, že ženy z rodu Peverellových nedovedou prožívat velké štěstí. Zoufale toužila po dětech, a tak ji svědomitě obdařil synem a dcerou, v něž doufala. Tak občas uvažoval o svém rodičovství; dal ženě něco nezbytného pro její štěstí, když ne pro svoje, dal jí to jako prsten, náhrdelník nebo nový vůz a už za to nemusel nst odpovědnost, protože odpovědnost předal i s darem.

A teď byl Gerard mrtvý a za ním má přijít neznámý policista, aby mu sdělil, že jeho syn byl zavražděn.

Kapitola 37

Kate a Daniel se domluvili, že půjdou navštívit Ruperta Farlowa v deset hodin. Věděli, že tou dobou bude v Hillgate Village téměř nemožné zaparkovat, a tak nechali vůz u policejní stanice v Notting Hill Gate a vyšli do mírného kopce pod vysokými lipami Holland Park Avenue. Zdejší byt opustila teprve před třemi dny, ale připadalo jí, že se přestěhovala z té oblasti v představách i fakticky a že teď, když kráčí k Notting Hill Gate, vidí tu divokou městskou aglomeraci očima cizince. Ale nic se samozřejmě nezměnilo; nesourodá, ničím typická architektura třicátých let, spousta uličních znamení, zábradlí, za nimiž se cítila jako zvíře ve stádě, dlouhé betonové záhony se zuboženými a zaprášenými neopadavými keři, průčelí obchodů, chrlících své názvy v proudech křiklavých červených, zelených a žlutých barev, nekonečný řev dopravy. Dokonce před samoobsluhou stál stejný žebrák s velkým vlčákem na ko
berečku u nohou a prosil kolemjdoucí o drobné, aby si mohl koupit sendvič. Za tím ruchem ležela Hillgate Village ve svém štukovaném mnohobarevném tichu.

Když procházeli kolem žebráka a zastavili se před semaforem, aby mohli přijít ulici, řekl Daniel: „Máme jich u nás taky pár. Byl bych v pokušení skočit do samoobsluhy a koupit mu sendvič, kdybych se nebál, že tím poruším příměří, a kdyby on i pes nevypadali tak přežraně. Dáváš jim někdy?“

„Takovýmhle ne, a taky ne moc často. Někdy V duchu s tím nesouhlasím, ale dávám. Nikdy ne víc než libru“

„Na chlast a na fet.“

„Dar si nesmí klást podmínky. I když je to libra. I když je to almužna. A samozřejmě vím, že to je přestupek.“

Přešli ulici a on náhle znovu promluvil.

„Příští sobotu bude mít můj bratranec bar mitzvah, musím tam jít.“

„Tak jdi, jestli je to důležité.“

„AD nerad uvidí mou žádost o volno. Víš, jaký je, když máme případ.“

„Netrvá to přece celý den. Řekni si mu. Byl dost slušný, když chtěl Robbins den volna na pohřeb strýce.“

„To byl křesťanský pohřeb, ne židovský bar mitzvah.“

„Je nějaký jiný bar mitzvah než židovský? Nebuď nespravedlivý. On není takový, vždyť víš. Jak jsem řekla, jestli je to důležité, dej si žádost, jestli ne, tak ne.“

„Důležité pro koho?“

„Co já vím? Snad pro toho chlapce.“

„Toho skoro neznám. Pochybuju, že by mu na tom nějak záleželo. Ale my jsme malá rodina, takže ten kluk má jen dva bratrance. Zřejmě by byl rád, kdybych přišel. Teta by spíš byla radši, kdybych tam nebyl. Aspoň by měla další věc, kterou by mohla vyčíst mé matce.“

„Těžko můžeš od AD čekat, že rozhodne, jestli potěšit bratrance je důležitější než naštvat tetu. Jestli to má pro tebe význam, tak jdi. Proč z toho děláš takovou záležitost?“

Neodpověděl, a když kráčeli do kopce po Hillgate Street, pomyslela si: Možná proto, že pro něj to záležitost je. Když si to zpětně probrala, ten krátký rozhovor ji překvapil. Bylo to poprvé, co jí, byť váhavě, pootevřel dveře do svého soukromého života. A pomyslela si, že stejně jako ona i on si hlídá téměř posedle ostražitě ten v podstatě nedotknutelný vchod. Za ty tři měsíce, co spolu pracovali, nikdy nemluvil o svém židovství, vlastně ani o ničem jiném kromě práce. Opravdu hledal radu, nebo si potřeboval pročistit hlavu? Jestli potřeboval radu, bylo divné, že ji chtěl po ní. Od začátku si uvědomovala, že má určitý obranný přístup, který, pokud se s ním nezacházelo taktně, mohl být ošidný, a ona lehce pohrdala potřebou taktu v pracovním vztahu. V policejní práci bylo tak dost stresu, aby ještě i musela chlácholit a utěšovat kolegu. Ale docela se jí líbil, lépe řečeno začínal se jí líbit, ani dobře věděla proč. Byl to pořízek, ale sotva větší než ona, s výraznými rysy, světlými vlasy, zelenošedýma očima, které zářily jako vyleštěné oblázky. Když se pořádně rozzlobil, ztemněly skoro do černa. Uznávala jeho inteligenci i jeho ctižádost, která zrcadlila její vlastní. A alespoň neměl předsudky ohledně práce se ženou, která byla služebně starší než on, tedy pokud měl, tak je skrýval šikovněji než většina jeho kolegů. Řekla si také, že jí začíná připadat sexuálně přitažlivý, jako by ji toto formální a obvyklé zjištění faktu mohlo ochránit před pošetilostí sblížení. Viděla tolik kolegů, kteří si z pracovního a soukromého života udělali guláš, než aby riskovala, že se do něčeho zaplete, což je vždycky snadnější začít nežli skončit.

Řekla, aby ho neodradila, a také protože se obávala, že předtím mluvila trochu přezíravě: „Na jednotné škole v Ancroftu bylo mezi dětmi tucet různých náboženství. Pořád se slavily nějaké svátky nebo obřady. Většinou to znamenalo trochu hluku a naparádit se. Panovalo oficiální mínění, že všechna náboženství jsou stejně důležitá. Musím říct, že to ve mně zanechalo přesvědčení, že jsou stejně nedůležitá. Myslím, že když se náboženství nevyučuje s přesvědčením, stává se z něho nudný předmět. Možná jsem od přírody pohanka. Moc mě nezajímá to zdůrazňování hříchu, utrpení a soudu. Kdybych měla Boha, chtěla bych, aby byl inteligentní, veselý a zábavný.“

Namítl: „Dost pochybuju, že v něm lidé našli útěchu, když je houfně hnali do plynových komor. Někdo taky může dát přednost Bohu pomsty. Je to tahle ulice, ne?“

Zajímalo by ji, jestli ho to téma tak unavovalo, nebo jestli ji tím vykazuje ze své soukromé půdy. Přikývla: „Jo. Vypadá to, že vysoká čísla jsou na druhém konci.“

Nalevo od dveří byl zvonek s mikrofonem. Kate stiskla tlačítko, a když se ozval mužský hlas, oznámila: „Tady je inspektorka Miskinová a inspektor Aaron. Přišli jsme za panem Farlowem. Čeká nás.“

Poslouchala, kdy zazní bzučák, aby mohla otevřít, ale místo toho řekl ten hlas: „Sejdu dolů.“

Čekání trvalo půl druhé minuty, ale připadalo jí delší. Kate už podruhé pohlédla na hodinky, když se dveře otevřely a oni stanuli tváří v tvář statnému mladíkovi, bodrému, oblečenému do těsných, modrobíle kostkovaných kalhot a bílé mikiny. Vlasy měl přistřižené nakrátko a ježily se mu kolem hlavy jako štětinaté houští. Nos měl široký a masitý a krátké paže s patinou hnědých chloupků byly dětsky buclaté. Kate si pomyslela, že působí jako medvídek na hraní, chybí mu jen cenovka, která by visela z náušnice v levém uchu, aby byla iluze dokonalá. Světlemodré oči byly zpočátku ostražité, pak, když do nich pohlédla, se jejich výraz změnil v nelíčené odmítavý, a když mladík promluvil, nezněl jeho hlas nijak vstřícně. Na průkaz, který mu ukázala, se ani nepodíval a řekl: „Tak pojďte nahoru.“

V úzké hale bylo velmi teplo, vzduch byl prosycen exotickou vůní, částečně květinovou, zčásti kořennou, kterou by Kate vnímala jako příjemnou, kdyby byla míň silná. Vystoupali po úzkých schodech za svým průvodcem a vešli do obývacího pokoje, který zabíral celou délku domu. Zvlněný oblouk naznačoval, kde kdysi musela být dělicí zeď. Vzadu byla vybudována malá zimní zahrada, z níž byl výhled na zahradu za domem. Kate, která si myslela, že si vypěstovala umem vnímat všechny detaily okolí, aniž by dala najevo zvědavost, si teď nevšimla ničeho jiného než muže, za kterým přišli. Ležel podepřený na posteli napravo od zimní zahrady a očividně umíral. Viděla tuhle předsmrtnou vyhublost dost často na televizní obrazovce; hleděla skoro běžně ve svém obývacím pokoji na ty mrtvé oči a seschlé údy. Ale tady, když se s nimi setkala poprvé, napadlo ji, jak může být člověk tak scvrklý a ještě dýchat, jak ty vel
ké oči, jakoby plující v očních důlcích, mohou mít tak intenzivní, ironicky pobavený výraz. Muž byl v županu z nachového hedvábí, ale to nedodávalo morbidně bledé kůži žádný lesk. V hlavách postele stál karetní stolek se židlí a dvěma hromádkami karet, které byly připravené na desce, potažené zeleným suknem. Vypadalo to, že se Rupert Farlow a jeho společník chystali hrát kanastu.

Hlas neměl silný, ale nekolísal; podstata jeho já byla ještě živá, ještě ji bylo slyšet ve vysokých jasných tónech. „Promiňte, že nevstanu. Duch by chtěl, ale tělo je slabé. Svou energii si schovávám na to, aby mi Ray neviděl do karet. Sedněte si, jestli najdete židli. Chtěli byste se napít? Vím, že ve službě nemáte pít, ale považujte to za společenskou návštěvu. Rayi, kam jsi schoval láhev?“

Chlapec, sedící u karetního stolu, se nepohnul. Kate řekla: „Nebudeme pít, díky. A nebude to trvat dlouho. Jde o čtvrteční večer.“

„Myslel jsem si to.“

„Pan de Witt řekl, že přišel z kanceláře rovnou domů a celý večer tady byl s vámi. Můžete to potvrdit?“

„Jestliže vám to James takhle řekl, je to pravda. Ames nikdy nelže. To je jedna z věcí, která na něm jeho přátelům připadá vyloženě otravná.“

„A je to pravda?“

„Samozřejmě. Copak vám to neřekl?“

„V kolik hodin přišel domů?“

„V obvyklou dobu. Asi v půl sedmé, ne? Poví vám to. Vlastně už vám to asi řekl“

Kate odstrčila hromadu časopisů ke straně a usadila se na viktoriánském divanu proti posteli. Zeptala se: „Jak dlouho bydlíte u pana de Witta?“

Rupert Farlow k ní obrátil své ohromné, bolestiplné oči, hlavu otáčel tak pomalu, jako by váha jeho vyhublé lebky byla pro krk k neunesení, a řekl: „Ptáte se na to, jak dlouho bydlím v jeho domě, ne na to, jestli s ním sdílím život a postel?“

„Ano, na to první.“

„čtyři měsíce, dva týdny, tři dny. Vzal mě sem z hospiců. Ani dobře nevím proč. Možná ho umírání vzrušuje. Některé lidi snad jo. V hospicu nebyla nouze o návštěvníky, to vás můžu ubezpečit. My jsme jediná charita, pro kterou ještě seženou dobrovolníky. Sex a smrt, ohromný vzrůšo. Mimochodem, nebyli jsme milenci. On je zamilovaný do té hrůzně konvenční ženské, Frances Peverellové. James je nenapravitelně heterosexuální. Nemusíte se bát stisknout mu ruku nebo i zažít bližší fyzický kontakt, jestli budete chtít zkusit štěstí.“

Daniel poznamenal: „Přišel sem z práce v šest třicet. Odešel později?“

„Ne, pokud vím. Šel spát asi v jedenáct. A byl tady, když jsem se vzbudil v půl čtvrté, ve čtvrt na pět a ve tři čtvrtě na šest. Zaznamenal jsem si ty hodiny pečlivě. A prokazoval mi různé nechutné služby ještě v sedm hodin. Určitě by neměl čas v mezičase dojet zpátky do Innocent House zbavit se Gerarda Etienna. Ale musím vás taky upozornit, že nejsem moc spolehlivý. Řekl bych vám to každopádně. Není zrovna v mém zájmu, aby šel James de Witt do vězení, víte?“

Daniel řekl: „Ani není ve vašem zájmu stát se spoluviníkem vraždy.“

„O to nejde. Jestli zatknete Jamese, můžete mě přibrat. Byl bych daleko víc nepohodlný systému kriminální spravedlnosti, než můžete být vy mně. To je výhoda na umírání. Není to nic moc, ale aspoň na vás nemůže policie. No ale měl bych se snažit spolupracovat, že? Je tu jeden podpůrný důkaz. Ty jsi sem volal a mluvil s Jamesem asi v půl osmé, viď, Rayi?“

Ray vzal druhý balíček karet a začal je odborně míchat. „Jo, to je pravda. V půl osmý. Volal jsem sem, abych se zeptal, jak se daří Rupertovi. Vzal to James.“

„No tak vidíte. Není ode mě chytré, že jsem si to zapamatoval?“

Kate se z náhlého popudu zeptala: „Nejste – určitě jste – ten Rupert Farlow, který napsal Koš s ovocem?“

„Četla jste to?“

„Dal mi to přítel k minulým Vánocům. Sehnal vázané vydání. Zřejmě mu to dalo dost shánění. Řekl mi, že první vydání bylo rozebrané a nové že se neplánuje.“

„Literární policistka. Já myslel, že jsou jen v románech. Líbilo se vám to?“

„Ano, líbilo.“ Po chvíli dodala: „Myslím, že to bylo úžasné.“

Zvedl hlavu a podíval se na ni. Hlas se mu změnil, když promluvil tak tiše, že ho skoro neslyšela: „Mně se to taky docela líbilo.“

Když mu pohlédla do očí, s úlekem spatřila, že se lesknou slzami. Křehké tělo v karmínovém rubáši se rozechvělo a ona pocítila nutkání, tak silné, že je musela přemoci téměř fyzicky, přikročit k němu a obejmout ho. Podívala se stranou. Řekla a snažila se, aby to znělo normálně: „Už vás teď nebudeme unavovat, ale možná ještě přijdeme a požádáme vás, abyste podepsal prohlášení.“

„Najdete mě doma. Když tu nebudu, tak zřejmě budete bez prohlášení. Ray vás vyprovodí.“

Ti tři šli ze schodů mlčky. U dveří se Daniel otočil: „Pan de Witt nám řekl, že ve čtvrtek večer do tohohle domu nikdo nevolal, takže jeden z vás buď lže, nebo se plete. Jsi to ty?“

Chlapec pokrčil rameny: „No, možná jsem se spletl. O nic nejde. Třeba to bylo jindy večer“

„Nebo nikdy večer? Lhát při vyšetřování vraždy je nebezpečné. Nebezpečné pro tebe i nevinného. Máš-li nějaký vliv na pana Farlowa, měl bys mu říct, že nejlíp můžete jeho příteli pomoct, když budete mluvit pravdu.“

Ray měl ruku na klice. „Neříkejte mi tu voloviny. Proč bych měl? To říká policie pořád, že člověk pomůže sobě i nevinnýmu, když bude mluvit pravdu. Říkat pravdu fízlovi je jedině v zájmu toho fízla. Netvrďte nám, že v našem. A jestli budete chtít zas přijít, radši zavolejte předem. Je moc slabej na to, abyste ho furt otravovali.“

Daniel otevřel ústa, ale ovládl se a nic neřekl. Dveře se za nimi pevně zavřely. Vyšli na Hillgate Street beze slova. Pak promluvila Kate: „Neměla jsem to říkat, o tom jeho románu.“

„Proč ne? Neuškodila jsi mu – tedy, jestli jsi to myslela vážně.“

„Právě proto jsem mu uškodila, že jsem to myslela vážně. Rozrušilo ho to.“ Odmlčela se a dodala: „Myslíš si, že tohle alibi má nějakou cenu?“

„Moc ne. Ale jestli na něm bude trvat, a já tuším, že bude, jsme v průšvihu, bez ohledu na to, co vyhrabeme na de Witta.“

„Nemusíme být. Bude to záviset na síle dalších důkazů. A jestli se nám bude zdát alibi nepřesvědčivé, tak porotě taky.“

„Jestli někdy dostaneš toho chlapa před porotu.“

Kate řekla: „Je tu ještě něco. Možná je to náhoda, ale kdo ví. Ten jeho kamarád, Ray, očividně lhal, ale jak Farlow věděl, že je to alibi potřeba asi na půl osmé? Nebo to střelil jen tak od boku?“

Kapitola 38

Dalglieshova schůzka s Jeanem-Philippem Etiennem, kterou domluvila Claudia Etiennová, byla stanovena na 10.30, což znamenalo vyjet z Londýna dost brzy Doba schůzky byla stanovena překvapivě konkrétně na muže, o němž se dalo předpokládat, že má celý den pro sebe. Dalgliesh uvažoval, zda to je proto, aby bylo jasné, že i kdyby se pohovor dost protáhl, nemusí ho zvát na oběd. To mu také vyhovovalo. Obědvat sám v cizím místě, kde byl neznámý a nepoznaný, i kdyby se ukázalo, že jídlo za moc nestojí, to pro něj byla vzácná radost, a hodlal si ji po výslechu užít co nejvíc. Ve čtyři hodiny měl schůzku v Yardu a pak pojede rovnou do Wappingu, aby vyslechl Katino hlášení. Na osamělou procházku nebo na průzkum zajímavě vyhlížejícího kostela nezbude čas. Ale člověk koneckonců jíst musí.

Byla ještě tma, když vyrazil, a den se jasnil do rána bez deště, ale i bez slunce. Když však setřásl poslední jižní předměstí a projížděl tlumenými barvami essexského venkova, šedý baldachýn nad ním zesvětlal do bílého průsvitného oparu, který sliboval, že se jím přece jen nakonec prodere slunce. Za upravenými živými ploty s ojedinělým stromem, do nějž se opíral vítr, se až k obzoru prostírala zoraná podzimní pole, tečkovaná prvními zelenými štětičkami ozimé pšenice. Pod širým nebem východní Anglie si připadal osvobozeně, jako by z jeho ramen na čas spadla tíha starého známého břemene. Přemýšlel o muži, se kterým se má sejít. Jel do Othona House s malými nadějemi, ale nepřijížděl tam úplně nepřipravený. Neměl čas na podrobný průzkum minulosti tohoto muže. Strávil v londýnské knihovně asi čtyřicet minut a telefonicky mluvil s bývalým členem hnutí odporu v Paříži, jehož jméno mu dal
jeho kontakt na francouzském velvyslanectví. Teď už něco věděl o Jeanu-Philippu Etiennovi, hrdinovi odboje ve vichystické Francii.

Etiennův otec vlastnil prosperující noviny a tiskárnu v Clermont-Ferrandu a byl jedním z nejstarších a nejaktivnějších členů Organisation de Résistance de l’Armée. Zemřel v roce 1941 na rakovinu a jeho jediný syn, který se nedávno oženil, zdědil podnik a převzal i otcovu roli v boji proti vládě ve Vichy a německým okupantům. Jako otec byl nadšený gaullista a silný antikomunista, který nedůvěřoval Národní frontě, protože ji založili komunisté, třebaže mnozí jeho přátelé, křesťané, socialisté, intelektuálové, byli jejími členy. Ale on byl povahou samotář a nejlíp se mu operovalo v malém oddíle, který dal tajně dohromady. Aniž by se dostal do otevřeného sporu s velkými organizacemi, soustředil se spíš na propagandu než na ozbrojený boj, vydával vlastní ilegální noviny, distribuoval letáky, které shazovali spojenci z letadel, předával nepravidelné, ale nesmírně cenné informace do Londýna, a dokonce se pok
oušel přimět k odboji a demoralizovat německé vojáky tím, že infiltroval propagandu do jejich táborů. Jeho rodinné noviny stále vycházely, teď se však soustředily spíš na literaturu a umění než na zpravodajství. Etiennův opatrný, nepolitický postoj mu umožnil získat větší příděl tiskařských barev a papíru, což byly ostře sledované a opatrně odměřované veličiny. Díky pečlivému hospodaření a lstivosti mohl také vyšetřit zdroje pro svůj ilegální tisk.

Po čtyři léta žil dvojím životem tak úspěšně, že ho Němci nepodezírali, ani ho jeho spolubojovníci neudali jako kolaboranta. Jeho hluboká nedůvěra k maquis ještě zesílila, když v roce 1943 jeho žena zemřela ve vlaku, který vyhodila do povětří jedna aktivnější skupina. Konce války se dožil jako hrdina, ne tak známý jako Alphonse Rosier, Serge Fischer nebo Henri Martin, ale jeho jméno lze nalézt v rejstřících knih o hnutí odporu. Své medaile a svůj mír si zasloužil.

Ani ne dvě hodiny poté, co vyjel z Londýna, Dalgliesh odbočil z A 12 jihovýchodně na Maldon, pak pokračoval na východ rovnou, fádní krajinou, až dojel do malebné vesnice Bradwell-on-Sea s kostelem s hranatou věží a chalupami pobitými prkny, natřenými růžově, bíle a okrově, s chryzantémami u vchodů. Všiml si restaurace King’s Head, kde by se případně mohl naobědvat. Ke kapli Svatého Petra ve zdi vedla úzká cesta a brzy nato se objevila vzdálená vysoká podlouhlá budova kostela, tyčící se proti nebi. Vypadala přesně tak, jako když tady || byl poprvé ve svých deseti letech s otcem, měla prosté a primitivní proporce jako dětský dům pro panenky. Ke kapli vedla úzká pěšina, kterou od hlavní silnice oddělovala spuštěná dřevěná závora, ale cesta k Othona House o několik set metrů dál byla volná. Omšelý dřevěný ukazatel nesl stěží čitelný název domu a pohled na vzdálenou střechu s komíny potvrzoval, že tato ce
sta je jediná. Dalgliesh si pomyslel, že Etienne mohl sotva vymyslet účinnější prostředek proti návštěvám. Na chvíli zaváhal, zda má tu půlmíli ujít, nebo riskovat poškození vozu. Pohled na hodinky mu prozradil, že je za pět minut půl jedenácté. Přijede přesně včas.

Cesta do Othona House byla rozježděná, ve výmolech ještě stála voda po včerejším dešti. Po jedné straně se táhla až k obzoru zoraná pole bez živých plotů a bez jediné známky osídlení. Nalevo byl široký příkop, olemovaný hustým ostružiním obaleným plody, a za ním nepravidelná řada sukovitých kmenů hustě obrostlých břečťanem. Po obou stranách cesty rostla vysoká suchá tráva, už obtížená zralými tobolkami, a šustila ve větru. I přes jeho řidičské umění jaguár poskakoval a trhal sebou a Dalgliesh už začínal litovat, že ho nenechal u odbočky ze silnice, když se cesta trochu zlepšila, výmolů ubylo, trhliny:|| byly mělčí a na posledních sto metrech mohl zvýšit rychlost. Ji Dům, obehnaný vysokou oblou zdí z cihel, která vypadala poměrně moderně, byl kromě střechy a komínů stále neviditelný a bylo zjevné, že vchod má ze strany od moře. Dalgliesh objel zeď zprava a poprvé uviděl dům celý.

Bylo to malý dům uměřených proporcí ze světle červených cihel, průčelí téměř určitě z doby královny Anny Střední část byla zakončena holandským parapetem, jehož křivka se klenula nad elegantní sloupovou halou u předních dveří. Po obou stranách se táhla stejná křídla s okny dělenými na osm dílů pod kamennými římsami, zdobenými vytesanými lasturami. Byla to jediná připomínka toho, že dům stojí na břehu moře, ale stejně zde vypadal podivně nemístně, jeho důstojná symetrie a mírný klid by spíš patřily na nádvoří katedrály než na tenhle pustý, osamělý mys. K moři nebyl bezprostřední přístup. Mezi tříštícími se vlnami a domem se táhl asi stometrový pruh bažiny, pokrytý nesčetnými slanými jezírky, vlhký a zrádný koberec bleděmodrých, zelených a šedých barev se skvrnami brčálové zeleně, v níž se leskla jezírka mořské vody, jako by bažina byla posázena drahokamy. Bylo tu slyšet moře,
ale v tomto tichém dni, kdy jen lehký větřík čechral hřebínky vln, k němu jeho hukot doléhal tiše jako slabý vzdech.

Zazvonil a slyšel tlumený zvuk zvonku v domě, ale uplynula víc než minuta, než uši zachytily šouravý zvuk kroků. Zaskřípaly staré panty a zaslechl, jak se před ním otáčí klíč, než se dveře pomalu otevřely.

Žena, která se na něj dívala očividně bez zvědavosti, byla stará – pravděpodobně, pomyslel si, blíž k osmdesátce než sedmdesátce – ale nebylo na ní nic křehkého. Byla statná, na sobě měla černé šaty, zapnuté ke krku a sepnuté onyxovou broží lemovanou matnými perličkami. Silné nohy byly obuté do černých šněrovacích bot a prsa se nesla vysoko, beztvará jako podhlavník nad rozměrnou bílou naškrobenou zástěrou. Tvář měla žena širokou, barvy loje, vysoké lícní kosti pod podezíravýma očima s vějířky vrásek. Než mohl promluvit, řekla: „Vousétes Commandant Dalgliesh?“

„Oui, Madame, je viens voir Monsieur Etienne, s’il vous plait.“

„Suivez-moi.“

Jeho jméno vyslovila tak bizarně, že je nejdřív nepoznal, ale hlas měla silný a hluboký, s tónem přirozené autority. Třebaže v tomto domě sloužila, nebyla servilní. Ustoupila, aby mohl vejít, a on počkal, než zamkla a zajistila dveře. Závora nad její hlavou byla těžká, klíč velký a staromódní, otáčel se ztěžka. Žíly na jejích věkem vybledlých a skvrnitých rukou vyvstaly jako purpurové provazy a silné, upracované prsty měla zkroucené.

Zavedla ho halou, obloženou dřevem, do místnosti v zadní části domu. Přitiskla se zády k otevřeným dveřím, jako by trpěl nakažlivou chorobou, a oznámila „Le Commandant Dalgliesh“, pak pečlivě zavřela dveře, jako by se už těšila na to, až ji oddělí od tohohle nechtěného hosta.

Pokoj byl po tmavé hale překvapivě světlý. Ze dvou vysokých oken, opatřených okenicemi, byl výhled na zahradu bez stromů, rozdělenou kamennými stezkami; zjevně se tu nepěstovalo nic jiného než zelenina a bylinky. Jedinou barvu představovaly pozdní pelargonie, zasazené ve velkých keramických květináčích, které lemovaly hlavní cestičku. Pokoj byl kombinací knihovny a obýváku. Tři zdi zabíraly police s knihami do té výšky, aby na ně šlo pohodlně dosáhnout, nad nimi byly zavěšeny grafiky a mapy. Uprostřed pokoje byl kulatý stůl, zavalený knihami. Nalevo byl kamenný krb s prostou, ale elegantní římsou. Za mříží plápolal malý oheň z praskajících polen.

Jean-Philippe Etienne seděl ve vysokém zeleném koženém křesle napravo od krbu, ale neudělal jediný pohyb, dokud Dalgliesh nedošel až k němu, pak vstal a napřáhl ruku. Dalgliesh asi na dvě vteřiny ucítil stisk studené dlaně. Čas, pomyslel si, může zúžit individualitu na stereotyp. Může zjemnit a zaoblit stárnoucí rysy do bezvýrazných dětských, nebo je vysušit na kost a kůži, takže smrt hledí z očí obklopených vráskami. Zdálo se mu, že vidí obrys každé kosti, záškub každého svalu v Etiennově tváři. Jeho hubená postava byla dosud rovná, ačkoliv chodil ztuhle, a jeho upravená elegance nenesla žádnou známku chátrání. Šedé vlasy byly řídké, sčesané z vysokého čela, nos čněl nad širokými ústy téměř bez rtů a žíly pod vysokými lícními kostmi vypadaly, že začnou krvácet. Měl na sobě sametové sako se šňůrkovým zapínáním, připomínající viktoriánský smoking, a přiléhavé černé kalhoty. Tak
hle mohl hosta uvítat statkář z devatenáctého století, jenže tenhle host, došlo okamžitě Dalglieshovi, byl v této elegantní knihovně stejně málo vítaný jako u předních dveří.

Etienne mu pokynul ke protějšímu křeslu a sám se posadil se slovy: „Claudia mi předala váš dopis, ale ušetřte mě, prosím vás, opakování vašich kondolencí. Těžko mohou být upřímné. Mého syna jste neznal.“

Dalgliesh opáčil: „Není nutné znát člověka, abyste pocítil lítost nad tím, že musel zemřít tak mladý, a zbytečně.“

„Máte samozřejmě pravdu. Smrt mladého člověka je vždycky trpčí o to, že smrt je nespravedlivá – mladí odcházejí, staří zůstávají. Dáte si něco? Víno? Kávu?“

„Dal bych si kávu, pane.“

Etienne vyšel do chodby a zavřel za sebou. Dalgliesh ho slyšel volat, zřejmě ve francouzštině. Napravo od krbu visela vyšívaná šňůra zvonku, ale Etienne ji zřejmě nerad ve své domácnosti užíval. Vrátil se do svého křesla a řekl: „Musel jste přijet, to si uvědomuju. Ale já vám nemůžu říct nic, co by vám pomohlo. Nemám tušení, proč můj syn zemřel, pokud to ovšem nebyla, což se mi zdá nejpravděpodobnější, nešťastná náhoda.“

Dalgliesh namítl: „Okolo jeho smrti je spousta podivných okolností, které naznačují, že byla úmyslná. Vím, že to pro vás musí být bolestné, a je mi to líto.“

„Jaké jsou to okolnosti?“

„Fakt, že zemřel na otravu kysličníkem uhelnatým v místnosti, kterou navštěvoval jen zřídkakdy. Přetržená okenní šňůra, která praskla, když za ni zatáhl, takže okno nešlo otevřít. Snímací kohoutek plynového topidla, který mohl někdo sundat, než je zapálil. Poloha těla.“

„Neřekl jste mi nic nového. Včera tady byla moje dcera. Všechno jsou to pouhé indicie. Byly na plynovém kohoutku otisky?“

„Jen šmouha. Kohoutek je příliš malý, než aby to k něčemu vedlo.“

Etienne řekl: „I když se všechny sečtou dohromady, ty předpoklady jsou méně – podivné jste říkal? – než představa, že byl Gerard zavražděn. Podivnosti nejsou důkazy. Ignoruju záležitost hada. Vím, že v Innocent House řádil nějaký zlomyslný vtipálek. Jeho alotria sotva zasluhují pozornost komandéra New Scotland Yardu.“

„Ale ano, pane, pokud komplikují nebo zatemňují vraždu nebo jsou s ní jinak spojeny.“

Z chodby se ozvaly kroky. Etienne rychle vstal a otevřel dveře hospodyni. Vešla s podnosem, na němž stála konvice s kávou, hnědý džbánek, cukřenka a jeden velký šálek. Postavila podnos na stůl, vrhla pohled na Etienna a hned vyšla z pokoje. Etienne nalil kávu a donesl ji Dalglieshovi. Bylo jasné, že sám pít nebude, a Dalgliesh zauvažoval, zda to není nepříliš obratný trik, jak ho uvést do nevýhodného postavení. U jeho křesla nebyl žádný stolek, takže postavil šálek na krb.

Když se znovu usadil v křesle, Etienne pokračoval: „Jestli byl můj syn zavražděn, chci, aby jeho vraha stihla spravedlnost, jakkoli může být nepřiměřená. Není možná nutné, abych to říkal, ale je důležité, abych to řekl a abyste mi věřil. Jestli zjistíte, že vám nemůžu pomoct, je to jen proto, že nemám jak.“

„Váš syn neměl nepřátele?“

„O žádných nevím. Bezpochyby měl soupeře v práci, nespokojené autory, kolegy, kteří ho neměli rádi, měli na něj vztek nebo mu záviděli. To je normální u každého úspěšného člověka. Nevím však o nikom, kdo by ho chtěl zničit.“

„Nemůže jít o něco z jeho minulosti, nebo snad z vaší? Nějaká stará nebo domnělá nespravedlnost, která mohla způsobit dlouholetou nenávist?“

Etienne se odmlčel, neodpověděl a Dalgliesh si poprvé uvědomil, jaké je v pokoji ticho. Náhle v krbu prasklo poleno, plameny jasně zaplápolaly a před krb dopadla sprška jisker. Etienne se zadíval do ohně. „Nenávist?“ opakoval. „Nepřátelé Francie byli kdysi mými nepřáteli a já proti nim bojoval jediným způsobem, jakým to šlo. Ti, kteří tenkrát trpěli, mají možná syny, vnoučata. Připadá mi směšné, že by se věnovali pomstě v zastoupení. A pak jsou tu mí vlastní lidé, rodiny Francouzů, kteří byli zastřeleni jako rukojmí za činnost v hnutí odporu. Někdo by mohl říct, že mají důvod ke zlobě, ale ne na mého syna. Navrhuji vám, abyste soustředil pozornost na lidi, kteří měli normálně přístup do Innocent House. Tudy by se podle mě mělo vyšetřování ubírat.“

Dalgliesh uchopil šálek s kávou. Káva, černá, jak si ji objednal, byla stále horká a nedala se pít. Opět ji odložil a řekl: „Slečna Etiennová nám sdělila, že vás syn pravidelně navštěvoval. Diskutovali jste o firmě?“

„Nediskutovali jsme o ničem. On zjevně cítil potřebu průběžně mě informovat o tom, co se děje, ale nežádal o radu a já mu žádnou nenabízel. Mě už firma nezajímá a v posledních pěti letech, co jsem tam ještě pracoval, mě zajímala málo. Gerard chtěl prodat Innocent House a přestěhovat se do Docklands. To snad není žádné tajemství. Považoval to za nutné a jistě měl pravdu. Matně si pamatuju na naše hovory; mluvilo se o penězích, přírůstcích, personálních změnách, nájmech, možném kupci pro Innocent House. Je mi líto, že mi paměť už tolik neslouží.“

„Ale vaše léta u firmy nebyla nešťastná?“

Dalgliesh si povšiml, že jeho otázka byla vnímána jako drzost. Vydal se na zakázanou půdu. Etienne odpověděl: „Ani šťastná, ani nešťastná. Přispíval jsem k jejímu rozvoji, i když musím říct, že v posledních pěti letech stále míň. Pochybuju, že by mi nějaké jiné zaměstnání vyhovovalo lip. Byli jsme tam s Henrym Peverellem moc dlouho. Naposled jsem navštívil Innocent House, když jsem pomáhal rozprášit Peverellův popel do Temže. Už se tam nevrátím.“

Dalgliesh řekl: „Váš syn plánoval mnoho změn, některé bezpochyby nevítané“

„Každá změna je nevítaná. Jsem rád, že jsem se uklidil z jejich dosahu. Někteří z nás, kteří nemají rádi aspekty moderního života, mají štěstí. Nemusí v nich žít.“

Když na něj Dalgliesh pohlédl, zatímco konečně upil svou kávu, pomyslel si, že ten muž je ve svém křesle nervózní, jako by se každou chvíli chystal vyskočit. Uvědomil si, že Etienne je skutečný poustevník. Lidská společnost, kromě těch pár lidí, s nimiž žil, pro něj byla snesitelná jen nakrátko a teď se tato doba asi chýlila ke konci. Byl čas jít; nic dalšího se nelze dozvědět.

O chvíli později, když ho Etienne doprovázel k předním dveřím, což byla zdvořilost, kterou Dalgliesh ani nečekal, prohodil něco o stáří a architektuře domu. Byla to jediná věc z toho, co řekl, která hostitele podnítila k živé odpovědi.

„Průčelí je ve slohu královny Anny, to jste asi poznal, ale interiéry jsou převážně tudorské. Původní dům na tomhle místě byl mnohem starší. Stejně jako kaple je postavený na zdech staré římské osady Othony, proto se tak jmenuje.“

„Myslel jsem, že bych se třeba podíval do kaple, kdybych tu mohl nechat auto.“

„Ovšem.“

To svolení však nebylo vlídné. Jako by pouhá přítomnost jaguára na předním dvoře byla nevítaným vpádem do soukromí. Jen co Dalgliesh vyšel ze dveří, pevně se za ním zavřely a pak slyšel zaskřípění zámku.

Kapitola 39

Dalgliesh se obával, že dveře kaple budou zamčené, ale otevřely se, když stiskl kliku. Vešel do jejího ticha a prostoty. Vzduch byl velmi chladný a byl cítit zemí a pískem, nebyl to kostelní pach, byl domácký a známý. Kaple byla spoře zařízena. Byl tam kamenný oltář s řeckým krucifixem, několik lavic, dvě velké vázy s uschlými květinami, každá po jedné straně oltáře, přihrádka s brožurami a průvodci. Přeložil bankovku a vložil ji do pokladničky, pak si vzal jednu brožuru a usedl do lavice, aby ji prostudoval, a v duchu se ptal, proč má ten dojem prázdnoty a mírné deprese. Kaple patřila mezi nejstarší církevní stavby v Anglii, možná byla vůbec nejstarší, jediná zachovaná památka anglo-keltského kostela v téhle části země, založil ji svatý Cedd, který přistál ve staré římské pevnosti Othoně už v roce 653. Stojí tu a vzdoruje chladnému a nehostinnému Severnímu moři po třináct století. Tady by měl s
lyšet tichnoucí dozvuky gregoriánského chorálu a vibrace po třináct století mumlaných modliteb.

Jestli někdo zjistil, že je ta stavba svatá, nebo svatost postrádá, to byla věc osobního vnímání, a jemu se v této chvíli nepodařilo zažít nic jiného než uvolnění napětí, což pocítil vždy, když byl úplně sám. To byla ovšem chyba jeho představivosti, ne kaple samotné. Přál si, když tam tiše seděl, aby slyšel moře, přání se téměř měnilo v touhu – to nekonečné zvedání a padání, které víc než jiný přírodní zvuk připomínalo duši i srdci neúprosnou pomíjivost času, staletí neznámých a nepoznatelných lidských životů s krátkými žalostmi a ještě kratšími radostmi. Ovšem nepřišel sem rozjímat, ale přemýšlet o vraždě a jejích nedůstojných důsledcích. Odložil průvodce a v duchu si zopakoval poslední rozhovor.

Byla to neuspokojivá návštěva. Jeho cesta byla nutná, ale nakonec byla ještě méně produktivní, než čekal. Stále se nemohl zbavit podezření, že se v Othona House měl dovědět něco důležitého, co mu Jean-Philippe Etienne neřekl. Bylo ovšem možné, že mu to neřekl, protože to bylo něco, nač sám zapomněl, něco, co mu připadalo bezvýznamné, dokonce něco, o čem sám ani netušil, že to ví. Dalgliesh si znovu připomněl ústřední fakt té záhady, ztracený magnetofon, šrámy v ústech Gerarda Etienna. Tento vrah potřeboval na svou oběť mluvit, než zemřela, musel mluvit, ještě když umírala. Chtěl, nebo chtěla, aby Etienne zemřel, ale měl také vědět, proč umírá. Byla to jen vrahova nesmírná ješitnost, nebo měl nějaký jiný důvod, zasutý v Etiennově minulém životě? A pokud ano, část toho života byla přítomna v Othona House a jemu se ji nepodařilo objevit.

Zajímalo by ho, co nakonec přivedlo Etienna do tohoto bažinatého kraje v cizí zemi, na toto ponuré, větrné pobřeží, kde ležela bažina jako kyselá, rozpadající se houba, nasáklá hnijící vodou studeného Severního moře. Zatoužil někdy po horách své rodné provincie, po štěbetání francouzských hlasů na ulicích a v kavárnách, po zvuku, vůni a barvách francouzského venkova? Přišel na tohle odlehlé místo, aby zapomněl na minulost, nebo aby ji znovu prožil? Co měly ty staré nešťastné vzdálené události společného se smrtí jeho syna téměř o padesát let později, syna anglické matky, narozeného v Kanadě, zavražděného v Londýně? Jaká chapadla se mohla natahovat z těch závažných let, aby se ovinula Gerardu Etiennovi kolem krku?

Pohlédl na hodinky. Do půl dvanácté zbývala ještě minuta. Udělal by si ještě čas na návštěvu památného kostela svatého Jiří v Bradwellu, ale po této krátké návštěvě tady už nebude mít výmluvu, že nejede zpátky do Londýna, aby poobědval v New Scotland Yardu.

Seděl tiše, průvodce volně v ruce, když se dveře otevřely a vešly dvě starší ženy. Byla oblečené a obuté do cestovního a nesly tlumoky. Zatvářily se rozladěně, když ho tu spatřily, možná že se i trochu lekly. Dalgliesh pochopil, že jim není přítomnost osamělého muže příjemná, rychle řekl „Dobré ráno“ a odešel. Ve dveřích se krátce otočil, zjistil, že ženy už poklekly, a pomyslel si, co asi našly na tomto tichém místě a zda by to našel také, kdyby vstoupil ve větší pokoře.

Kapitola 40

Byt Gerarda Etienna byl v osmém patře věžáku na Barbicanu. Claudia Etiennová řekla, že tu na ně bude čekat ve čtyři hodiny, a když Kate zazvonila, okamžitě otevřela a vpustila je dovnitř.

Začínalo se stmívat, ale velký podlouhlý pokoj byl ještě plný světla, jako by se v něm drželo teplo i po západu slunce. Dlouhé závěsy z jemné smetanové lněné látky byly rozhrnuté a za balkonem se otvíral nádherný výhled na jezero a elegantní štíhlou věž městského kostela. Danielova první reakce byla, že by chtěl mít takový byt, a hned vzápětí si řekl, že ještě žádný byt oběti vraždy, který navštívil, nebyl tak neosobní, tak uspořádaný, tak nedotčený pozůstatky života. Vypadalo to jako ukázkový byt, pečlivě zařízený, aby přilákal bohatého zákazníka; nic v tomto bytě nebylo levné. A zmýlil se, když jej považoval za neosobní, byt vypovídal o svém vlastníku stejně výmluvně jako přeplácaný předměstský obývák nebo vyfintěná ložnice děvky. Mohl by si zahrát televizní hru: Popište obyvatele tohoto příbytku. Muž, mladý, bohatý, přezíravý, s dokonale zorganizovaným životem; svobodný v tomhle bytě nebylo nic ženského. Zřejmě muzikální: drahé stereozařízení by se dalo čekat v kterémkoli bytě zámožného starého mládence, ale tohle velké křídlo ne. Všechen nábytek byl moderní, světlý, z neleštěného dřeva, elegantní skříně, knihovny, psací stůl. Na konci pokoje blízko dveří do kuchyně stál kulatý jídelní stůl se šesti židlemi. Krb tam nebyl. Pokoji dominovalo okno. Před ním, kolem nízkého stolku, stála dlouhá pohovka a dvě křesla, vše potažené černou kůží.

Byla tam jediná fotografie. Na nízké knihovničce byl ve stříbrném rámu ateliérový portrét dívky, zřejmě Etiennovy snoubenky. Jemné světlé vlasy spadaly od pěšinky uprostřed a lemovaly dlouhou, jemnou tvář s velkýma očima a malými ústy s plnými, pěkně vykrojenými rty. Jestlipak to byl také drahý přírůstek? Cítil, že se nehodí studovat fotografii příliš pozorně, a otočil se k jedinému obrazu, který visel naproti oknu, velké olejomalbě Etienna a jeho sestry. V zimě se zataženými závěsy by byl tento živý obraz středem pokoje, barvy, formy, práce štětce téměř agresivně hlásaly malířovo mistrovství. Možná tento týden nebo příští by se pohovka a židle obrátily k němu a Etiennovi by oficiálně nastala zima. Ztotožnění s životní rutinou mrtvého připadlo Danielovi iracionální a trochu rušivé. Nikde však ani stopy po Etiennově přítomnosti, nic z těch malých, ale dojemných pozůstatků nečekaně ukoneného života: nedojedené jídlo, kniha otočená hřbetem vzhůru, nevysypaný popelník, stopy drobného nepořádku normálního žití.

Viděl, že Kate studuje obraz. Bylo to přirozené, měla ráda i moderní umění. Otočila se ke Claudii Etiennové. „Je to Freud, že? Je úžasný.“

„Ano. Otec ho nechal namalovat jako dárek ke Gerardovým jedenadvacátým narozeninám.“

Už tehdy to tam bylo, pomyslel si Daniel, který si stoupl vedle ní: ty pěkné arogantní rysy, inteligence, sebevědomí, jistota, že život je tu proto, aby si od něj bral. Vedle ústřední postavy své sestry, mladší, zranitelnější, hleděl na malíře ostražitýma očima, jako by ho vyzýval, aby si na něj troufl.

Claudia Etiennová se zeptala: „Dali byste si kávu? Nebude to trvat dlouho. Tady se člověk nemůže spoléhat na to, že tu bude něco k jídlu – Gerard jedl většinou mimo – ale víno a kávu tu měl vždycky. Můžete se také podívat do kuchyně, ale tam není nic k vidění. Všechny Gerardovy písemnosti jsou tady v tom psacím stole. Otevírá se na straně, skrytou rukojetí. Klidně se podívejte, ale nic moc z toho nebudete mít. Všechno důležité je uloženo v bance a veškeré věci týkající se firmy měl v Innocent House. Ty už máte. Gerard žil pořád tak, jako by očekával, že v noci umře. Ale něco tu přece je. Tohle jsem našla neotevřené na rohožce. Má to datum 13. října, takže to asi přišlo ve čtvrtek druhou poštou. Neviděla jsem důvod, proč bych si to nepřečetla.“

Podala jim prostou bílou obálku. Papír v ní byl stejně kvalitní, hlavička vytlačená. Písmo bylo velké, dívčí, ledabylé. Daniel dopis přečetl Kate přes rameno.

Milý Gerarde, chtěla bych Ti sdělit, že tímto chci naše zasnoubení ukončit. Asi bych mela napsat, že je mi líto, že Ti ubližuju, ale myslím si, že Tobě to moc neublíží, utrpí jen Tvá hrdost. Mně to bude vadit víc než Tobě, ale ne tak moc a ne dlouho. Mamka si myslí, že bychom měli dát zprávu do Timesů, protože tam jsme zasnoubení oznamovali, ale mně to teď nepřipadá důležité. Opatruj se. Bylo to prima, dokud to trvalo, ale zas ne tak, jak to mohlo být.

Lucinda

Pod ním bylo post scriptum:

„Dej mi vědět, jestli budeš chtít, abych ti vrátila prsten“

Daniel si pomyslel, že je to stejné, jako by dopis našli neotevřený. Kdyby ho Etienne dostal, mohl by advokát obhajoby poukázat na motiv k sebevraždě. Takhle ale měl pro vyšetřování malý význam.

Kate se zeptala Claudie: „Měl váš bratr tušení, že chce lady Lucinda zasnoubení zrušit?“

„Ne, pokud vím. Ona teď musí litovat, že ten dopis napsala. Těžko může vystupovat jako snoubenka se zlomeným srdcem.“

Psací stůl byl moderní, prostý a zvenčí nenápadný, ale vnitřek byl důmyslně rozvržen do nesčetných zásuvek a skrýší. Všechno tam bylo v bezvadném pořádku: účty zaplacené, několik účtů k placení, šekové knížky za předchozí dva roky spojené gumičkou, zásuvka s portfoliem jeho investic. Bylo jasné, že Etienne tam měl jen to, co bylo úplně nezbytné, zbavoval svůj život všeho nepotřebného, likvidoval nepodstatné věci, také společenské styky vedl spíše telefonicky než písemně. Pracovali pouhých pár minut, než se vrátila Claudia Etiennová s podnosem, na němž byla konvice s kávou a třemi šálky. Postavila tác na nízký stolek a oni si došli pro šálky. Ještě stáli s šálky v ruce, když se ozval zvuk klíče v zámku.

Claudia vydala zvláštní zvuk – něco mezi zajíknutím a zasténáním, a Daniel viděl, že se jí tvář zkřivila děsem. Šálek jí vypadl z rukou a na koberci se šířila hnědá skvrna. Sehnula se, aby jej zdvihla, ale ruce se jí tak třásly, že se jí nedařilo postavit šálek na podnos. Danielovi se zdálo, že její strach ho nakazil a Kate také, takže oba zírali na zavřené dveře zděšenýma očima.

Dveře se zvolna otevřely a do místnosti vešel originál fotografie. „Jsem Lucinda Norringtonová,“ představila se dívka. „Kdo jste vy?“ Měla hlas vysoký a jasný, hlas dítěte.

Kate se instinktivně vrhla ke Claudii, aby ji podepřela, takže odpověděl Daniel: „Policie. Detektivní inspektorka Miskinová a já jsem detektivní inspektor Aaron.“

Claudii se rychle podařilo najít ztracenou rovnováhu. Odmítla Katinu pomoc a toporně se narovnala. Lucindin dopis ležel vedle podnosu na konferenčním stolku. Danielovi se zdálo, že všechny oči se upírají na něj.

Claudiin hlas byl chraplavě hrdelní: „Proč jsi sem přišla?“

Lady Lucinda pokročila do místnosti. „Přišla jsem si pro ten dopis. Nechtěla jsem, aby si lidi mysleli, že se Gerard zabil kvůli mně. Přece to neudělal, že? Tedy – nespáchal sebevraždu?“

Kate se zeptala: „Jak to můžete vědět?“

Lady Lucinda na ni obrátila své ohromné oči. „Protože se měl moc rád. Lidi, kteří se mají tak rádi, nepáchají sebevraždy. Každopádně on by ji nespáchal kvůli tomu, že jsem mu dala kvinde. Nemiloval mě, miloval jen tu představu 8 mně.“

Claudia Etiennová opět našla svůj normální hlas: „Řekla jsem mu, že to zasnoubení je šílenost, že jsi sobecká, přepěstěna a dost hloupá holka, ale možná jsem byla nespravedlivá. Nejsi tak hloupá, jak jsem myslela. Ale stejně, Gerard tvůj dopis nedostal. Našla jsem ho tady neotevřený.“

„Tak proč jsi ho otevírala? Nebyl adresován tobě.“

„Někdo ho musel otevřít. Mohla bych ti ho vrátit, jenže jsem nevěděla, kdo ho odeslal. Nikdy předtím jsem tvé písmo neviděla.“

Lady Lucinda řekla: „Můžu si vzít svůj dopis?“

Kate odpověděla: „Chtěli bychom si ho zatím nechat, jestli smíme.“

Lady Lucinda to zřejmě považovala spíš za oznámení než za žádost. Namítla: „Ale patří mně. Já ho napsala.“

„Budeme ho potřebovat jen krátkou dobu a nemíníme ho publikovat.“

Daniel, který si nebyl jistý, co zákon říká o vlastnictví dopisů, přemýšlel o tom, zda na to mají právo a co Kate udělá, bude-li lady Lucinda trvat na svém. Také by rád věděl, proč ten dopis Kate tak chce, Etienne ho přece neotevřel. Ale jaký pro to mají důkaz? Mají jen slovo jeho sestry, že ho našla neotevřený na rohožce. Lady Lucinda ale už nic nenamítala. Pokrčila rameny a obrátila se ke Claudii.

„S Gerardem mě to mrzí. Byla to nehoda, že? Aspoň takový dojem měla mamka z tvého telefonu. Jenže dnes ráno byly v některých novinách narážky na to, že to mohlo být složitější. Ale nezavraždili ho, viď?“

„Možná ano,“ řekla Kate.

Opět na ní zamyšleně spočinuly modré oči. „To je bizarní. To jsem si nemyslela, že jednou budu znát někoho, koho zavraždí – tedy znát osobně, že.“

Přistoupila ke své fotografii a vzala ji do rukou. Pozorně ji studovala, jako by ji předtím neviděla a nebyla příliš potěšena tím, jak na fotce vypadá. Pak oznámila: „Tu si vezmu. Ty bys ji stejně nechtěla, Claudie.“

Claudia řekla: „Přísně vzato, s ničím z jeho majetku se nesmí hnout, to smí jen jeho vykonavatel závěti nebo policie.“

„No, policie ji taky nebude chtít. Nechci, aby tady byla v prázdném bytě, teď když je Gerard zavražděný.“

Takže byla pověrčivá. Ten objev Danielovi připadal zajímavý. Nešel dohromady s jejím chladnokrevným sebevědomím. Sledoval ji, jak studuje fotku a prstem s dlouhým růžovým nehtem mazlivě přejíždí po skle, jako by zkoumala, zda na něm není prach. Pak se otočila ke Claudii: „Je tu něco, do čeho bych to mohla zabalit?“

„V kuchyni v zásuvce je igelitová taška, podívej se tam. A jestli tu máš ještě něco, mohla by sis to taky vzít.“

Lady Lucinda se ani nenamáhala rozhlédnout se po místnosti. „Nic už tu nemám.“

„Jestli chceš kávu, dones si šálek. Je čerstvě uvařená.“

„Nechci kávu, děkuju.“

Čekali mlčky, dokud se za chvíli nevrátila, nesla fotografii v igelitové tašce od Harrodse. Už kráčela ke dveřím, když ji Kate zastavila: „Lady Lucindo, mohla bych vám položit pár otázek? Stejně bychom vás žádali o schůzku, takže když jste tady, ušetří nám to všem čas.“

„Kolik času? Jak dlouho to bude trvat?“

„Dlouho ne.“ Kate se otočila na Claudii. „Nebude vám vadit, když provedeme v tomto bytě výslech?“

„Nevím, jak bych vám v tom mohla zabránit. Nebudete ale chtít, abych se uklidila do kuchyně?“

„To nebude nutné.“

„Nebo do ložnice? Bylo by to pohodlnější.“

Upřeně se zadívala na lady Lucindu, která klidně řekla: „To ti nemůžu potvrdit. Já v Gerardově ložnici nikdy nebyla.“

Usedla do nejbližšího křesla a Kate se posadila proti ní. Daniel a Claudia si sedli mezi ně na pohovku.

Kate se zeptala: „Kdy jste naposled viděla svého snoubence?“

„Není to můj snoubenec. Ale tehdy vlastně ještě byl. Viděla jsem ho minulou sobotu.“

„V sobotu devátého října?“

„Snad, jestli sobota byla devátého. Chtěli jsme jet do Bradwell-on-Sea za jeho otcem, ale pršelo a Gerard řekl, že otcův dům je už tak dost ponurý, natož tam ještě jezdit v dešti, a že to odložíme na jindy. Místo toho jsme šli do Národní galerie, protože Gerard chtěl vidět wiltonský diptych, a pak do Ritzu na čaj. Ten večer jsem ho už neviděla, protože mamka chtěla, abych s ní jela do Wiltshire, a zůstaly jsme tam přes noc a v neděli jsme byly u mého bratra. Chtěla si promluvit o okolnostech svatby, než vyhledáme právníky“

„A jaký byl pan Etienne, když jste se sešli v sobotu, kromě toho, že ho deprimovalo počasí?“

„Nebyl deprimovaný z počasí. Vůbec za otcem nespěchal. Gerard se nenechal deprimovat věcmi, které nemohl změnit.“

„A věci, které mohl změnit, ty měnil?“ zeptal se Daniel.

Otočila se na něj a náhle se usmála. „Je to tak.“ Pak dodala: „To jsem ho naposled viděla, ale pak jsme spolu ještě mluvili telefonem. A sice ve čtvrtek večer.“

Kate se zeptala pečlivě kontrolovaným tónem: „Vy jste s ním mluvila předevčírem, ten večer, kdy zemřel?“

„Já nevím, kdy zemřel. Našli ho mrtvého včera ráno, ne? Já s ním mluvila na jeho soukromé lince večer předtím.“

„V kolik hodin, lady Lucindo?“

„Asi v sedm dvacet. Možná to bylo o trochu později, ale rozhodně to bylo před půl osmou, protože v půl osmé jsme měly s mamkou odjet na večeři k mé kmotře a já už byla oblečená. Myslela jsem, že mám zrovna tak čas na to, abych zavolala Gerardovi. Chtěla jsem se omluvit, že to bude krátký hovor. Proto si tak pamatuju, kolik bylo hodin.“

„O čem jste mluvili? To už jste mu napsala, že zasnoubení rušíte.“

„Já vím. Já myslela, že třeba dostal dopis už ráno. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli souhlasí s mamkou, abychom dali oznámení do Timesů, jestli radši nemáme napsat našim osobním přátelům a nechat je, ať to pustí do oběhu oni. Ovšem mamka teď chce, abych ten dopis zničila a nic neříkala. Neudělám to. Teď už to ani nejde, když o něm víte. Alespoň se nemusí starat o oznámení v Timesech. Ušetří si tím pár liber.“

Ten jedovatý osten byl tak náhlý a tak rychle se stáhl, že si Daniel skoro myslel, že se zmýlil. Kate se zeptala, jako by to přeslechla: „Co říkal o tom oznámení, o vašem zrušeném zasnoubení? Neptala jste se ho, jestli dostal ten dopis?“

„Neptala jsem se ho na nic. Vlastně jsme vůbec nemluvili. Řekl, že nemůže mluvit, protože má u sebe návštěvu.“

„Víte to určitě?“

Vysoký, zvonivý hlas zněl skoro bezvýrazně. „Nevím to určitě. Jak bych to mohla vědět? Nikoho jsem neslyšela a s nikým kromě Gerarda jsem nemluvila. Možná to byla jen výmluva, třeba se mnou nechtěl mluvit, ale řekl mi to určitě.“

„Co přesně říkal? Chci v tom mít naprosto jasno, lady Lucindo. Neřekl, že není sám, že tam někoho má? Použil slovo návštěva?“

„Řekla jsem vám to. Řekl, že má u sebe návštěvu.“

„A bylo to tedy mezi sedmi dvaceti a sedmi třiceti?“

„Spíš k sedmi třiceti. Přesně v půl osmé pro mě a mamku přijelo auto.“

Návštěva. Silou vůle se Daniel přiměl, aby se nepodíval po Kate, ale věděl, že oba myslí na totéž. Jestli Etienne užil opravdu toto slovo – a dívka si tím zřejmě byla jistá – naznačovalo to, že u Etienna byl někdo mimo firmu. Tím slovem by těžko označil společníka nebo zaměstnance. V tom případě by bylo mnohem normálnější říct: „Mám teď moc práce“ nebo „Mám tu někoho“ nebo „Mám práci s kolegou“. A jestli ho někdo přišel navštívit takhle večer, ať byl pozvaný nebo ne, nehlásil to předem. Proč ne, jestli ta schůzka byla nevinná, jestli tam zanechal Etienna živého a zdravého? V Etiennově pracovním diáři nebyla o chystané schůzce zmínka, ale to nebylo rozhodující. Návštěvník mu mohl zavolat na soukromou linku kdykoli během dne nebo zvečera, mohl také přijít bez pozvání a nečekaně. Ale ten důkaz byl opět nepřímý, jako tolik důkazů v tomto stále zamotanějším případě.

Ale Kate vytrvale pokračovala, teď se ptala lady Lucindy, kdy byla naposled v Innocent House.

„Od té party desátého července jsem tam nebyla. Ta byla částečně na oslavu mých narozenin – bylo mi dvacet – a částečně na oslavu zasnoubení.“

Kate řekla: „Máme seznam hostů. Předpokládám, že se mohli volně pohybovat po domě, když chtěli“

„Někteří z nich určitě. Víte, jak to chodí s dvojicemi na večírcích, chtějí být o samotě. Ani nemyslím, že by některé místnosti byly zamčené, i když Gerard všem pracovníkům řekl, aby si pořádně uklidili papíry.“

„Náhodou jste nikoho neviděla v horním patře domu, směrem k archivu?“

„Ale vlastně ano. Bylo to docela divné. Musela jsem na záchod, ale ten v prvním patře byl obsazený, tak jsem si vzpomněla, že je jeden malý také nahoře, a rozhodla jsem se jít tam. Šla jsem po schodech a viděla jsem dva lidi jít po těch schodech dolů. No ale vůbec to nebyl nikdo, koho byste čekali. Taky se tvářili děsně provinile. Fakt to bylo divné.“

„Kdo to byl, lady Lucindo?“

„George, ten stařík, co pracuje na ústředně ve vrátnici, a ta nudná malá ženská, co si vzala účetního, už jsem zapomněla, jak se jmenuje, Sydney Bernard nebo tak. Gerard mě představil všem zaměstnancům a jejich manželkám. Byla to děsná otrava.“

„Nemyslíte Sydneyho Bartruma?“

„Máte pravdu, jeho žena to byla. Měla takové uhozené šaty ze světlemodrého taftu s růžovou šerpou.“ Otočila se na Claudii Etiennovou. „Pamatuješ se na ni, ne, Claudie? Měla šaty s hodně nabranou sukní s růžovou sítí a balónkovými rukávy. Něco příšerného!“

„Pamatuji,“ potvrdila krátce Claudia.

„Řekl někdo z nich, co dělali tam nahoře?“

„Totéž co já, aspoň myslím. Ona se začervenala a zadrmolila něco o toaletě. Byli s hrozně podobní, tytéž kulaté tváře, tytéž rozpaky. George vypadal, jako bych je přistihla při vyloupení pokladničky. Bylo to ale divné, viďte? Tedy, ti dva spolu. George tam samozřejmě nebyl jako host. Byl tady jen kvůli tomu, aby pomáhal pánům s kabáty a odháněl ode dveří zvědavce. A jestli paní Bartrumová musela na záchod, proč neřekla Claudii nebo některé ženě?“

Kate se zeptala: „Zmínila jste se o tom někomu, třeba panu Etiennovi?“

„Ne, tak důležité to zas nebylo, jen divné. Já na to skoro zapomněla, vzpomněla jsem si až teď. Chcete vědět ještě něco? Mám dojem, že jsem tu už dost dlouho. Jestli se mnou budete chtít ještě mluvit, předem mi napište a já si to zařídím.“

Kate řeka: „Chtěli bychom podepsat protokol, lady Lucindo. Měla byste se zastavit na policejní stanici ve Wappingu, a to co nejdřív.“

„S právníkem?“

„Jestli chcete nebo jestli to považujete za nutné.“

„Ani ne. Mamka říkala, že bych měla mít právníka, aby hájil moje zájmy při výslechu, kdyby přišlo na to zrušené zasnoubení, ale já snad ani žádné zájmy nemám, teď když vím, že Gerard zemřel předtím, než dostal můj dopis.“

Vstala a oficiálně podala ruku Danielovi i Kate, ale neudělala žádný pohyb směrem ke Claudii. Ale ve dveřích se otočila přímo na ni:

„Ani ho nenapadlo vyspat se se mnou, když jsme byli zasnoubení, tak si myslím, že bychom si v tom manželství ani jeden moc neužili, co říkáš?“ %

Vyšla, pevně za sebou zavřela dveře a za okamžik zaslechli, jak stejně rozhodně zavírá hlavní vchod.

Claudia si povzdychla: „Gerard byl romantik. Dělil ženy na ty, se kterými má člověk poměr, a na ty, které si vezme. Většina mužů se přes tuhle iluzi přenese ještě před jedenadvacátým rokem. Pravděpodobně to byla reakce na to, že spoustu žen dobyl příliš snadno. Zajímalo by mě, jak by to manželství dlouho vydrželo. No, jednoho rozčarování byl ušetřen. Zdržíte se ještě dlouho?“

Kate odvětila: „Myslím že ne.“

Za pár minut se pak nachystali k odchodu. Daniel se naposled ohlédl na Claudii Etiennovou, vysokou postavu, stojící a hledící přes balkon na ztemnělé věže města. Odpověděla jim na pozdrav, aniž otočila hlavu, oni za sebou tiše zavřeli dveře a nechali ji v tichu a prázdnotě bratrova bytu.

Kapitola 41

Když odešli z Hillgate Street, nasedli Daniel s Kate do vozu u policejní stanice v Notting Hill Gate a ujeli krátkou vzdálenost ke starožitnictví Declana Cartwrighta. Měli otevřeno, v přední místnosti ukazoval starý muž v kulaté čepičce a dlouhém černém plášti zákazníkovi viktoriánský psací stůl, kostlivé prsty laskaly marketerii na horní desce. Byl tím očividně úplně zaujatý, takže ani neslyšel, že vešli, přestože cinkl zvonek nad dveřmi, ale zákazník se otočil a stařec se rozhlédl.

Kate ho oslovila: „Pane Simoně? Máme schůzku s panem Declanem Cartwrightem.“

Ještě než stačila vytáhnout průkaz, řekl: „Je vzadu,“ a rychle se otočil opět k zákazníkovi, ruce se mu roztřásly tak, že prsty zaklapaly o desku stolu. Kate by ráda věděla, jestli měl v minulosti nějaký vroubek, že má takový strach z úřadů, takovou hrůzu z policie.

Prošli obchodem a pak sestoupili po třech schodech do jakési zimní zahrady. Mezi směsicí nesourodých předmětů si tam Declan Cartwright povídal se zákazníkem. Byl to vysoký a statný muž, velmi snědý, měl na sobě dlouhý plášť s astrachánovým límcem, na hlavě měkký plstěný klobouk a lupou studoval kamej. Kate mohla jen předpokládat, že muž, který tak připomíná karikaturu lumpa, si nemůže dovolit být jím ve skutečnosti. Jakmile se objevili, řekl mu Declan: „Charlie, co kdyby sis zašel na panáka a nechal si to projít hlavou? Vrať se za půl hodiny. Tohleto je nepříjemná návštěva. Zapletl jsem se do vraždy. Netvař se tak zděšeně, nespáchal jsem ji. Musím jen poskytnout alibi někomu, kdo to možná udělal“

Zákazník střelil pohledem po Kate a Danielovi a svižným krokem odešel.

Kate vytáhla průkaz, ale Declan jen mávl rukou. „To je dobrý, to nemusíte. Já policii poznám na první pohled.“

Pomyslela si, že musel být mimořádně hezké dítě; cosi dětského stále ještě bylo v jeho rošťácké tváři s houštím neposlušných kučer nad vysokým čelem, ohromnýma očima a pěkně tvarovanými, ale umíněnými rty. Ale v hodnotícím pohledu, který věnoval jí i Danielovi, byla velmi dospělá sexualita. Cítila, jak Daniel po jejím boku ztuhl, a pomyslela si: „Jeho typ to není, a můj určitě taky ne.“

Stejně jako Farlow odpovídal na jejich otázky s napůl výsměšnou lhostejností, ale byl tu jeden podstatný rozdíl. U Farlowa si uvědomovali inteligenci a sílu, která dosud vládla tomu žalostně zuboženému tělu. Declan Cartwright byl slabý a vystrašený, stejně vystrašený jako starý Simon, ale z jiného důvodu. Hlas měl ostrý, ruce nepokojné a jeho pokusy o žertování byly stejně nepřesvědčivé jako jeho přízvuk. „Má snoubenka mi řekla, že přijdete. Nepředpokládám, že jste se přišli dívat na starožitnosti, ale zrovna mi přišly moc pěkné staffordshireské figurky. Všechny získané legálně. Udělal bych vám velmi dobrou cenu, kdybyste si nemysleli, že se snažím podmazat policisty při výkonu služby.“

Kate se zeptala: „Vy jste se slečnou Etiennovou zasnoubení, budete se brát?“

„Já jsem s ní zasnoubený, ale nevím určitě, jestli je ona zasnoubená se mnou. To se musíte zeptat jí. Být zasnoubený s Claudií je nestálý stav. Spíš závisí na tom, jak se zrovna cítí. Ale byli jsme zasnoubení – alespoň já si to myslím – když jsme pluli ve čtvrtek večer po Temži“

„Kdy jste se domluvili na tom výletě?“

„Je to už docela dlouho. Ten večer po pohřbu Sonie Clementsové. Jistě jste slyšeli o Sonie Clementsové.“

Kate řekla: „Není to trochu divné, plánovat výlet po řece tak dlouho dopředu?“

„Claudia ráda plánuje věci alespoň týden dopředu. Je to velká organizátorka. Ale měla pro to důvod. Ten čtvrtek 14. října ráno byla schůze společníků. Chtěla mi o ní všechno říct.“

„A řekla vám o ní?“

„Řekla mi, že společníci hodlají prodat Innocent House a přestěhovat se o kus dolů do Docklands a taky že se chystají někoho vyrazit, myslím účetního. Detaily si nepamatuju. Mě to spíš nudilo.“

Daniel poznamenal: „To snad ani nestálo za to, pořádat kvůli tomu výlet lodí.“

„No, ale na řece můžete dělat ještě něco jiného, než diskutovat o podniku, i když ta kabina je dost stísněná. Ty velké ocelové pylony Temžské hráze jsou silně erotické. Vy dva byste si měli půjčit policejní člun a vyjet si tam. Třeba byste byli překvapeni.“

Kate se zeptala: „Kdy jste vyjeli a kdy jste se vrátili?“

„Vyjeli jsme v 6.30, to se loď vrátila z Charing Cross a my si ji půjčili. Sem jsme se dostali asi v půl jedenácté. Snad vám řekla, že odsud odešla až tak ve dvě.“

Daniel řekl: „Předpokládám, že to pan Simon bude moci potvrdit. Nebo tady nebydlí?“

„Bydlí, ale sotva něco potvrdí. To je škoda. Ten chudák starý nám hrozně rychle hluchne. Plížíme se vždycky po schodech, abychom ho nerušili, ale je to úplně zbytečná opatrnost. No, možná by dosvědčil, kdy jsme přišli. Možná že měl pootevřené dveře. Spí se mu lip, když ví, že je chlapec doma v hajanech. Ale pochybuju, že by slyšel něco potom.“

Kate se podivila: „Vy jste nejel do Innocent House svým autem?“

„Já neřídím, inspektorko. Odsuzuju znečišťování vzduchu motorovými vozidly a nehodlám k němu přispívat. Není to ušlechtilé, takový zájem o veřejné blaho? Je taky fakt, že jsem se to pokoušel naučit, ale zjistil jsem, že mě to tak děsí, že musím mít pořád zavřené oči, a žádný instruktor mě pak nechtěl. Jel jsem k Innocent House metrem. Což je otrava. Z Notting Hill Gate střední trasou na Tower Hill a tam jsem chytil taxíka. Lepší by bylo vystoupit na Liverpool Street a jet taxíkem odtamtud, jenže jsem to neudělal – jestli na tom záleží.“

Kate se ho zeptala na podrobnosti večera a nepřekvapilo ji, že potvrdil líčení Claudie Etiennové.

Daniel tedy zopakoval: „Takže jste byli spolu celý večer, od půl sedmé až do časného rána?“

„Je to tak, seržante – jste seržant, že? Jestli ne, moc se omlouvám. To je tím, že vypadáte jako seržant. Byli jsme spolu od půl sedmé do dvou do rána. Předpokládám, že vás nezajímá, co jsme dělali mezi, dejme tomu, jedenáctou a druhou. Jestli ano, měl byste se radši zeptat slečny Etiennové. Ta by to dovedla vylíčit přiměřeně pro vaše cudné uši. Všechno to asi budete chtít zanést do protokolu?“

Kate způsobilo dostatečné zadostiučinění, když řekla, že vskutku ano a že by ho měl přijít podepsat na policejní stanici ve Wappingu.

Panu Šimonovi kladla Kate otázky vlídně a trpělivě, ale to zřejmě jen zvýšilo jeho strach. Pak Simon potvrdil, že je slyšel přijít v jedenáct. Čekal, až uslyší Declana, protože se mu spí líp, když ví, že je někdo v domě. Také proto navrhl panu Cartwrightovi, aby zde bydlel. Ale jakmile zaslechl dveře, hned usnul. Rozhodně neslyšel, jestli někdo odešel.

Když Kate odemykala auto, poznamenala: „Strachy podělanej, co? Myslím Cartwrighta. Myslíš, že je to hajzl nebo blázen nebo obojí, nebo jen hezkej mládeneček, co má vkus na cetky? Co proboha na něm inteligentní ženská jako Claudia vidí?“

„Ale prosím tě, Kate! Odkdy má inteligence něco společného se sexem? Ani si nejsem jistý, že jsou kompatibilní. Tedy inteligence a sex.“

„Pro mě to tak není. Inteligence mě vzrušuje.“

„Jo, to vím.“

„Co tím myslíš?“ zeptala se příkře.

„Nic. Mně to jde nejlíp s hezkýma, hodnýma, poslušnýma ženskýma, co nejsou moc chytré.“

„Jsi jako většina mužských. Měli byste se to odnaučit. Jakou cenu má podle tebe tohle alibi?“

„Stejnou jako Farlowovo. Cartwright a Claudia Etiennová mohli zabít Etienna, kdyby pak odjeli lodí rovnou do Greenwiche, klidně mohli být v osm v restauraci. Po setmění není na řece velký ruch, šance, že by je někdo viděl, není velká. Další příšerný ověřování.“

Kate řekla: „On motiv má – oba mají. Jestli je Claudia Etiennová takový blázen, že by si ho vzala, dostal by bohatou manželku.“

Daniel zapochyboval: „Myslíš, že ten kluk má dost kuráže na to, aby někoho zabil?“

„Ani to nechtělo tak moc kuráže. Jediné, co musel udělat, bylo vylákat Etienna do toho kumbálku. Nemusel ho bodat nebo mlátit nebo škrtit. Ani se mu nemusel podívat do tváře.“

„Jeden z nich se tam musel později vrátit a provést to s tím hadem. K tomu už byla potřeba odvaha. Claudia Etiennová by to asi neudělala, bratrovi ne.“

„No, nevím. Jestli byla připravená ho zabít, proč se bát znesvěcení mrtvého? Chceš řídit, nebo mám řídit já?“

Zatímco se Kate ujala volantu, Daniel telefonoval do Wappingu. Bylo jasné, že mají nové zprávy. Když za chvíli zavěsil, řekl: „Přišla zpráva z laborky. Slyšel jsem do úmorných podrobností od Robbinse akorát rozbor krve. Nasycení krve dělalo 73 procenta. Pravděpodobně zemřel dost rychle. Třiasedmdesát procent by tak odpovídalo době smrti. Při třiceti procentech máš závratě a bolest hlavy, při čtyřiceti vynechává koordinace a dochází k mentální zmatenosti, při padesáti nastává vyčerpanost a při šedesáti procentech bezvědomí. Okamžitě může nastat slabost, způsobená nedostatkem kyslíku ve svalech.“

Kate se zeptala: „Něco o tom smetí, které ucpalo kouřovou trubku?“

„To pocházelo z komína. Je to stejný materiál. Ale to jsme čekali.“

Kate řekla: „Už víme, že topidlo není vadné a že nezískáme významné otisky. Co ta okenní šňůra?“

„To je těžší. Je pravděpodobné, že ji někdo úmyslně zeslabil, měl na to poměrně tupý předmět a musel na tom pracovat déle, ale na sto procent si nemůžeme být jistí. Vlákna byla zpřetrhaná, ne uříznutá. Zbytek šňůry byl starý a místy slabý, ale není prý důvod, proč by se měla přetrhnout zrovna v tom místě, kdyby tomu někdo nepomohl. Jo, a je tu ještě něco. Na hlavě hada je nepatrná částečka tkáně sliznice. To znamená, že ji Etiennovi někdo nacpal do úst okamžitě nebo velmi brzy poté, co vyndal ten ostrý předmět.“

Kapitola 42

V neděli 17. října se Dalgliesh rozhodl, že s sebou vezme Kate za sestrou Sonie Clementsové, sestrou Agnes, do jejího kláštera v Brightonu. Radši by jel sám, ale ženský klášter, byť anglikánský, byl i pro syna faráře neznámá půda, k níž se musel blížit obezřetně. Možná by bez doprovodu ženy ani nedoslal povolení promluvit se sestrou Agnes, aniž by u toho byla matka představená nebo jiná jeptiška. Nevěděl přesně, co má od téhle návštěvy čekat. Ale jeho instinkt, kterému někdy nevěřil, ale naučil se neignorovat ho, mu říkal, že by se zde něco dovědět mohl. Ta dvě úmrtí, tak rozdílná, byla spojena něčím víc než tou holou místností v horním patře, kterou si jedna osoba vybrala pro svou smrt a druhá v ní bojovala o život. Sonia Clementsová pracovala v nakladatelství Peverell čtyřiadvacet let; byl to Gerard Etienne, kdo ji vyhodil. Bylo to kruté rozhodnutí dostatečným důvodem k sebevraždě? Kdo – jestli vůbec někdo – mohl být v pokušení pomstít tu smrt?

Počasí se drželo. Ranní mlha se zvedla a slibovala další den mírného, byť jen občasného slunečního svitu. Dokonce v londýnském ovzduší tkvělo něco ze sladkosti léta a lehký větřík povíval cáry řídkých oblaků po azurovém nebi. Když se Dalgliesh probojovával únavnou trasou plnou odboček jižními předměstími s Kate po boku, náhle jako chlapec zatoužil po pohledu na moře a šumění příboje a přistihl se, že doufá, že klášter bude na pobřeží. Po cestě mluvili málo. Dalgliesh rád řídil mlčky a Kate dovedla mlčení tolerovat, nebyla upovídaná. Není to nejmenší z jejích předností, připomněl si. Stavil se pro ni v jejím novém bytě, ale počkal v jaguáru, až se objeví, nechtělo se mu jet výtahem nahoru, kde by se možná cítila povinna pozvat ho dál. Cenil si svého vlastního soukromí, takže nehodlal narušovat její. Objevila se přesně, jak očekával. Vypadala nějak jinak a on si uvědomil, že ji vlastně
málokdy viděl v sukni. V duchu se pousmál a představil si, jak asi váhala, než se rozhodla, že její obvyklé kalhoty se pro návštěvu kláštera nejspíš nehodí. Měl také podezření, že on, ač je muž, si v klášteře možná bude připadat víc doma než Kate.

Jeho naděje, nijak realistická, že si ukradne pět minut na krátkou procházku po břehu moře, měla být zklamána. Klášter stál na pahorku nad rušnou hlavní silnicí, od které ho oddělovala víc než dvoumetrová cihlová zeď. Hlavní brána byla otevřená, a když vstoupili, spatřili mohutnou budovu z neomítnutých červených cihel, očividně viktoriánskou a zjevně navrženou pro první sestry řádu. Čtyři patra stejných oken, těsně u sebe, přesně uspořádaných, Dalglieshovi tísnivě při pomněla vězení. Architektovi zřejmě také, protože nepatřičná štíhlá věž na jednom konci budovy a silná hranatá na druhém vypadaly jako dodatečné nápady, určené spíš ke zlidštění než ke zkrášlení původní stavby. Široká cesta vysypaná štěrkem se vinula nahoru k přední bráně z téměř černého dubového dřeva se železným kováním, která vypadala spíš jako vchod do normanské pevnosti. Napravo spatřili kostel z červe
ných cihel, dost velký, aby mohl sloužit celé farnosti, s nepůvabnou vížkou a úzkými gotickými okny. Nalevo úplný protiklad: nízká moderní budova se zastřešenou terasou a malou ozdobnou zahradou, byl to asi hospic pro umírající. Před klášterem stálo jediné auto, fordka, a Dalgliesh zaparkoval těsně vedle něj. Chvíli postál u vozu. Ohlédl se na travnaté terasy a alespoň na chvíli zahlédl kanál La Manche. Krátké uličky s malými barevnými domky, bleděmodrými, růžovými a zelenými, střechy s křehkými vzorci televizních antén sbíhaly dolů v rovnoběžných řadách k vrstevnaté modři moře v úhledně uspořádané domáckosti v kontrastu k mohutné viktoriánské stavbě za jeho zády.

Hlavní budova nejevila známky života, ale když se otočil, aby zamkl dveře auta, spatřil vynořit se za rohem hospiců jeptišku s pacientem na kolečkovém křesle. Pacient měl na sobě modrobílou pruhovanou čepici s červenou bambulí a byl až po bradu přikrytý dekou. Jeptiška se sehnula, něco zašeptala, pacient se zasmál, tenký pramínek veselých tónů vytryskl do tichého vzduchu.

Dalgliesh zatáhl za železný řetěz nalevo ode dveří a slyšel, jak za dubovými vraty zaklinkal zvonek. Čtvercová mříž se odsunula a vyhlédla jeptiška s jemnou tváří. Řekl jí své jméno a vytáhl průkaz. Dveře se náhle otevřely a jeptiška jim beze slova, ale stále s úsměvem pokynula, aby vešli. Ocitli se v prostorné hale, která nikoli nepříjemně voněla dezinfekcí. Podlaha byla vyložená černými a bílými dlaždicemi, které vypadaly jako čerstvě vydrhnuté, a zdi byly holé kromě sépiového portrétu, očividně viktoriánského, jeptišky s vážnou tváří, zřejmě zakladatelky řádu, a reprodukce Millaisova Krista u tesaře ve zdobeném vyřezávaném rámu. Jeptiška je stále s úsměvem, stále beze slova zavedla do malé místnůstky napravo od haly a poněkud teatrálním gestem je vyzvala, aby si sedli. Dalgliesh zauvažoval, zda není hluchoněmá.

Místnost byla spoře zařízena, ale nepůsobila nevlídně. Uprostřed vzorně naleštěného stolu stála váza s růžemi a před dvojitými okny dvě pohodlná křesla pokrytá vybledlým kretonem. Zdi byly prázdné, kromě velkého, zdobného, strašlivě realistického krucifixu ze dřeva a stříbra napravo od krbu. Vypadá španělsky, pomyslel si Dalgliesh, a musí pocházet z kostela. Nad krbem visela v oleji vyvedená kopie Madonny, nabízející hrozen Jezulátku, po chvíli v ní poznal Mignardovu Merge a la Grappe. Měděná tabulka pod ní oznamovala jméno dárce. U pravé zdi stály čtyři nepohodlně vyhlížející jídelní židle s rovnými opěradly, ale Dalgliesh a Kate zůstali stát.

Nečekali dlouho. Dveře se otevřely, hbitě a sebejistě vešla jeptiška a napřáhla k nim ruku.

„Jste komandér Dalgliesh a inspektorka Miskinová? Vítejte u svaté Anny. Já jsem matka Mary Clare. Mluvili jsme spolu telefonicky, komandére. Dáte si s inspektorkou kávu?“

Ruka, kterou stiskl, byla buclatá, ale chladná. Řekl: „Ne, matko, děkujeme. Je to od vás milé, ale nebudeme vás dlouho zdržovat.“

Nebylo na ní nic odstrašujícího. Malá, statná postava vypadala důstojně v dlouhém modrošedém šatě, přepásaném koženým páskem, ale působila v něm přirozeně, jako by ten slavnostní šat byl její každodenní pracovní oděv. Na krku jí visel jednoduchý těžký křížek z tmavého dřeva a její tvář, měkká a bledá jako těsto, se dmula jako tvář dítěte pod utaženým čepcem. Ale oči za brýlemi s ocelovými obroučkami byly bystré a malá ústa přes svou měkkost dovedla být i nekompromisně pevná. Dalgliesh věděl, že jsou teď s Kate podrobeni zkoumání, sice nenápadnému, ale důkladnému.

Pak s malým pokývnutím řekla: „Pošlu vám sestru Agnes. Dnes je krásně, třeba by se vám líbilo v růžové zahradě.“

Je to rozkaz, ne návrh, došlo Dalglieshovi, věděl však, že při tomto prvním setkání prošli určitou soukromou zkouškou. Kdyby s nimi nebyla spokojena, naznačila by, že mají hovořit tady, v této místnosti, pod jejím dozorem. Zatáhla za šňůru zvonku a opět se objevila malá usměvavá jeptiška, která je uvedla.

„Požádala byste sestru Agnes, aby za námi přišla?“

Znovu čekali mlčky, pořád stáli. Ani ne za dvě minuty se dveře otevřely a vstoupila vysoká jeptiška, sama. Matka představená oznámila: „To je sestra Agnes. Sestro, to je komandér Dalgliesh a inspektorka Miskinová z New Scotland Yardu. Navrhla jsem jim, abyste se šli projít do růžové zahrady.“

S kývnutím na rozloučenou, ale bez pozdravu odešla.

Jeptiška, na kterou hleděli, nemohla být větší protiklad k matce představené. Úbor měla stejný, až na to, že křížek byl menší, ale na ní měl jakousi posvátnou důstojnost, vzdálenou a poněkud záhadnou. Matka představená vypadala, že je oblečená k práci u plotny; sestru Agnes bylo těžké představit si jinde než u oltáře. Byla velmi štíhlá, měla dlouhé údy a výrazné rysy, čepec zdůrazňoval vysoké lícní kosti, silnou linii obočí a nekompromisní výraz širokých úst.

Pousmála se: „Tak se půjdeme podívat na růže, komandére?“ Dalgliesh otevřel dveře. Vyšli za ní z hovorny a šli dále halou za naprostého mlčení.

Vedla je širokou pěšinou k terasové růžové zahradě. Záhony byly uspořádány ve třech dlouhých řadách rozdělených rovnoběžnými pískovými cestičkami, každá z nich čtyři schody pod tou horní. Bylo tam zrovna tak místo na to, aby šli všichni tři vedle sebe, nejdřív po horní pěšině, pak ze schodů, pak zpátky po druhé cestičce ke druhým schodům a po čtyřiceti metrech, než se otočili, byli na místě viditelném ze všech oken kláštera. Dalgliesh si pomyslel, zda není vzadu za budovou soukromější zahrada. I kdyby byla, oni tam výslovně neměli jít.

Sestra Agnes kráčela mezi nimi, téměř stejně vysoká jako jeho stopětaosmdesát centimetrů, hlavu držela vzpřímeně. Přes úbor měla dlouhý šedý plášť a ruce měla hluboko vražené do rukávů, jako by jí byla zima. Jak je tak tiskla složené k tělu, nepříjemně Dalglieshovi připomínala staré obrázky psychiatrických pacientů ve svěracích kazajkách. Připadalo mu, že mezi nimi kráčí jako vězeň s eskortou, a rád by věděl, jak se oni tři jeví tajnému pozorovateli z klášterního okna. Ta myšlenka, vůbec ne příjemná, zřejmě napadla také Kate, která zamumlala jakousi omluvu a zastavila se, poklekla a zavázala si tkaničku. Když je opět dohonila, zaujala místo vedle Dalglieshe.

Dalgliesh první přerušil mlčení: „Je to od vás milé, že jste se s námi sešla. Nerad se vtírám, zvlášť když vám to musí připadat jako obtěžování v soukromém smutku. Musím se vás zeptat na smrt vaší sestry.“

„Obtěžování v soukromém smutku. To bylo už ve vašem telefonním vzkazu, který mi předala matka představená. Asi ta slova musíte používat často, komandére.“

„Obtěžování je občas nedílnou součástí mé práce.“

„A máte nějaké konkrétní otázky, které bych vám mohla zodpovědět, nebo jde o obecnější obtěžování?“

„Od každého trochu.“

„Ale vy přece víte, jak má sestra zemřela. Sonia spáchala sebevraždu, o tom se nedá pochybovat. Na místě činu zanechala dopis. To ráno, kdy zemřela, mi taky poslala dopis poštou. Ani si nemyslela, že by ta zpráva stála za příplatek na expres. Dostala jsem ho za tři dny.“

Dalgliesh se zeptal: „Pověděla byste nám, co bylo v tom dopise? Samozřejmě vím, co bylo v dopise koronerovi.“

Několik vteřin nepromluvila, jim to připadalo mnohem déle, pak řekla důrazně, jako by recitovala úryvek z prózy, který se naučila nazpaměť. „To, co se chystám udělat, bude v tvých očích vypadat jako hřích. Snaž se, prosím tě, pochopit, že to, co ty vidíš jako hříšné, mně připadá přirozené a správné. Možná jsme zvolily různé cesty, ale vedou ke stejnému cíli. Po těch letech kolísání jsem se nakonec rozhodla pro smrt. Snaž se pro mě netruchlit moc dlouho; příliš truchlit je nestřídmé. Nemohla jsem mít lepší sestru“

Odmlčela se a pak řekla: „To jste chtěl slyšet, komandére? Sotva to má význam pro vaše nynější vyšetřování.“

„Musíme se podívat na všechno, co se stalo v Innocent House v těch měsících předtím, než zemřel Gerard Etienne, co by mohlo mít byť i vzdálenou souvislost s jeho smrtí. Jedna taková událost je sebevražda vaší sestry. V londýnských literárních kruzích i v Innbcent House se povídá, že ji k tomu činu Etienne dohnal. Pokud ano, její přítel – konkrétní přítel či přítelkyně – by mu mohli přát něco zlého.“

„Soniina jediná přítelkyně jsem byla já, „odmítla to sestra Agnes. „Neměla žádné přátele mimo mě a já neměla důvod přát Gerardu Etiennovi smrt. Byla jsem tady v ten den nebo noc, kdy zemřel. To je fakt, který si snadno můžete ověřit.“

Dalgliesh se ohradil: „Nenarážel jsem na to, sestro, že jste měla osobní zájem na Etiennově smrti. Ptám se vás, jestli víte o někom blízkém vaší sestře, koho by se mohlo opravdu dotknout to, jak vaše sestra zemřela.“

„O nikom kromě sebe nevím. Ale mě se to dotklo, komandére. Sebevražda je definitivní skutek zoufalství, konečné odmítnutí boží milosti, poslední hřích.“

Dalgliesh poznamenal: „Pak možná, sestro, se jí dostane poslední milosti.“

Došli na konec poslední pěšiny a společně sešli ze schodů a zahnuli doleva. Náhle pronesla: „Nemám ráda růže na podzim. Jsou to letní květiny. Prosincové růže jsou úplně deprimující, ta hnědá scvrklá poupata na trnitém stonku. Nerada tady chodím v prosinci. Růže jsou jako my, také nevědí, kdy zemřít.“

Řekl: „Ale dnes se chce skoro věřit, že je léto.“ Odmlčel se a pak dodal: „Snad víte, že Gerard Etienne zemřel na otravu oxidem uhelnatým a ve stejné místnosti jako vaše sestra. V jeho případě je nepravděpodobné, že by šlo o sebevraždu. Může to být nešťastná náhoda, ucpaná kouřová trubka, špatně fungující plynový krb. Ale musíme uvažovat i o třetí možnosti, že topidlo někdo poškodil úmyslně.“

Udiveně se zeptala: „Tím chcete říct, že ho někdo zavraždil?“

„Nedá se to vyloučit. Musím se vás zeptat, zda máte nějaký důvod domnívat se, že s tím topidlem mohla něco provést vaše sestra. Nemyslím, že by šlo přímo o úmysl zabít Etienna. Ale je možné, že plánovala sebevraždu, aby vypadala jako náhodná smrt, a pak změnila rozhodnutí?“

„Jak vám to můžu říct, komandére?“

„Vím, že je to nepravděpodobné, ale zeptat jsem se musel. Přijde-li někdo před soud za vraždu, je možné, že tu otázku vznese jeho obhájce.“

Řekla: „Ušetřila by lidem spoustu trápení, kdyby si dala práci s tím, aby její smrt vypadala jako nešťastná náhoda, ale to sebevrazi dělají málokdy. Je to koneckonců čin vrcholné agrese, a jaké uspokojení máte z agrese, když bolí jedině vás? Narafičit to tak, aby to nevypadalo jako sebevražda, nemohlo být tak těžké. Když ale přemýšlím o různých způsobech, určitě by mě nenapadlo, že rozebere plynový krb a ucpe kouřovou trubku. Ani bych neřekla, že by Sonia věděla, jak to udělat. V životě nebyla technický talent; proč by měla být ve smrti?“

„A ten dopis, co vám poslala, to bylo všechno? Žádný důvod, žádné vysvětlení?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Žádný důvod, žádné vysvětlení.“

Dalgliesh pokračoval: „Vypadá to, že všichni předpokládají, že se vaše sestra zabila, protože jí Gerard Etienne řekl, že bude muset odejít. Připadá vám to pravděpodobné?“

Neodpověděla, takže se opět tiše ozval: „Jste její sestra, jste člověk, který ji dobře znal – uspokojuje vás to vysvětlení?“

Otočila se k němu a poprvé mu pohlédla zpříma do tváře. „Je ta otázka relevantní pro vaše vyšetřování?“

„Může být. Jestliže slečna Clementsová věděla něco o Innocent House nebo o lidech, kteří tam pracovali, něco tak otřesného, že to přispělo k její smrti, pak se to může vztahovat i ke smrti Gerarda Etienna.“

Znovu se otočila. „Jednalo by se o znovuotevření otázky, jak má sestra zemřela?“

„Oficiálně? Vůbec ne. Víme, jak slečna Clementsová zemřela. Rád bych věděl proč, ale závěr vyšetřování byl správný. Z hlediska práva je to uzavřené.“

Kráčeli mlčky. Zřejmě uvažovala o tom, co má udělat. Uvědomoval si, nebo možná jen představoval, napjaté svaly paže, která se náhodou otřela o jeho. Když promluvila, měla chraplavý hlas.

„Mohu uspokojit vaši zvědavost, komandére. Má sestra zemřela, protože ji opustili dva lidé, o které nejvíc stála, možná dva lidé, o které vůbec kdy stála, a opustili ji navždy. Předtím, než se zabila, jsem složila řeholní slib; osm měsíců předtím zemřel Henry Peverell.“

Až doposud byla Kate zticha. Teď se zeptala: „Tím myslíte, že milovala Henryho Peverella?“

Sestra Agnes se obrátila a pohlédla na ni, jako by si teprve teď povšimla, že tam je. Pak znovu otočila hlavu a s téměř nepostřehnutelným zachvěním si ovinula ruce těsněji kolem hrudi. „Byla jeho milenkou posledních osm let jeho života. Říkala tomu láska. Já jsem tomu říkala posedlost. Nevím, jak tomu říkal on. Nikdy se spolu neukázali na veřejnosti. Všechno se to odehrávalo v práci, zůstávali tam pozdě do večera. Když přišla domů, cítila jsem ho z ní.“

Kate namítla: „Ale proč ty tajnosti? Čeho se bál? Nebyl ženatý, oba byli dospělí. Nikomu do toho nic nebylo, byla to jejich věc.“

„Když jsem se jí na to zeptala, měla svou odpověď nachystanou – tedy spíše jeho. Říkala, že on se nechce znovu ženit, že chce zůstat věrný památce své ženy, že nesnese, aby se jeho soukromý život stal námětem drbů v práci, že by ten poměr rozrušil jeho dceru. Všechny ty výmluvy přijímala. Jí stačilo, že evidentně potřeboval to, co mu mohla dát. Mohlo to být docela jednoduché, vyhovovala mu, protože uspokojovala jeho fyzické potřeby, ale nebyla dost krásná ani mladá ani bohatá na to, aby upadl v pokušení vzít si ji. A pro něj to utajení možná dodávalo tomu poměru říz. Možná se mu to líbilo, pokořovat ji, zkoušet meze její oddanosti, krást se do té ubohé malé místnůstky jako viktoriánský zaměstnavatel, který se jde potěšit se služkou. Mě na tom vztahu nejvíc nerozčilovala jeho hříšnost, ale jeho vulgarita.“

Nečekal takovou otevřenost, takovou důvěru. Ale možná to nebylo tak překvapivé. Musela vydržet měsíce mlčení, které si uložila, a teď, při hovoru s dvěma neznámými lidmi, se vyvalila nahromaděná hořkost. Řekla: „Jsem starší jen o osmnáct měsíců. Byly jsme si vždycky velmi blízké. On to zničil. Nemohla mít jeho i svou víru, tak si vybrala jeho. Zničil důvěru, která mezi námi byla. Jak tu mohla být důvěra, když každá pohrdala Bohem té druhé?“

Dalgliesh se otázal: „Neprojevila sympatie s vaším vstupem do řádu?“

„Neměla pro to pochopení. On taky ne. On v tom viděl útěk od světa a od odpovědnosti, od sexuality a od angažovanosti, a ona vyznávala všechno co on. Ona už nějakou dobu věděla, k čemu se chystám. Myslím, že doufala, že se mi to nepodaří. Není mnoho řádů, které přijímají uchazečky středního věku. Klášter nemá být útočiště pro neúspěšné a rozčarované. A ona také věděla, že jim nemůžu nabídnout žádné praktické znalosti. Byla jsem – ještě jsem – restaurátorka knih. Matka představená mě ještě občas uvolňuje, abych mohla pracovat v knihovnách v Londýně, Oxfordu a Cambridgi, za předpokladu, že je tam vhodný dům – myslím tím klášter – kde by mě mohli ubytovat. Ale ta práce je stále méně častá. Restaurování cenných knih nebo rukopisů a jejich převazba vyžaduje spoustu času, více času, než mu mohu věnovat“

Dalgliesh si vzpomněl, jak před třemi lety navštívil knihovnu Corpus Christi College v Cambridgi, kde mu ukázali jeruzalémskou bibli, kterou s policejním doprovodem převezli z westminsterského opatství, kde ji používali ke korunovacím spolu s jedním z nejstarších iluminovaných exemplářů Nového zákona. Ten nedávno převázaný poklad, který láskyplně vyzvedli ze speciální schránky, položili na čtecí stolek tvaru V a stránky obraceli dřevěnou špachtličkou, aby se zabránilo opotřebení. Obdivně pohlížel na pečlivé kresby, jež se tam nahromadily za pět století, jasné, jako by barvy právě splynuly z umělcova pera, kresby, které ho svou krásou a dokonalou lidskostí téměř dovedly k slzám.

Řekl: „Vaše práce tady je považována za důležitější?“

„To se posuzuje podle jiných kritérií. A tady není nevýhodou, že nemám obecnější praktické dovednosti. Každý po krátkém zácviku může obsluhovat pračku, vozit pacienty do koupelny, odnášet mísy. Ani nevím, jak dlouho tyhle služby budou potřeba. Kněz, který je naším kaplanem, přestoupil na římskokatolickou víru po rozhodnutí anglikánské církve vysvěcovat ženy. Polovina sester ho chce následovat. Budoucnost anglikánského řádu svaté Anny je nejistá.“

Prošli už všechny tři pěšiny a obrátili se, aby si trasu zopakovali. Sestra Agnes řekla: „Henry Peverell nebyl jediná osoba, která mezi nás vstoupila v posledních letech sestřina života. Druhá byla Eliza Bradyová. No, nemusíte po ní pátrat, komandére, zemřela v roce 1871. Četla jsem o ní ve zprávě z vyšetřování ve viktoriánských novinách, které jsem objevila v jednom antikvariátě na Charing Cross Road a naneštěstí dala přečíst Sonie. Elize Bradyové bylo třináct let. Její otec pracoval u obchodíš nika s uhlím a matka zemřela při porodu. Eliza se stala matkou čtyřem mladším bratrům a sestrám i nemluvněti. Otec svědčil u soudu, že jim všem Eliza dělala matku. Čtrnáct hodin denně pracovala. Prala, topila, vařila, nakupovala, starala se o celou rodinu. Jednoho rána, když sušila pleny na ochranné mříži před krbem, se o ni opřela a spadla do ohně. Strašně se popálila a o tři dny později v hrozných bolestech
zemřela. Ta historie na mou sestru silně zapůsobila. Řekla: ‚Tak tohle je spravedlnost toho tvého takzvaně dobrotivého Boha. Takhle odměňuje nevinné a dobré. Nestačilo mu, že ji zabil. Musela umírat hrozně, pomalu a v bolestech.‘ Sestra byla Elizou Bradyovou téměř posedlá. Udělala si z ní kultovní postavu. Kdyby měla její obraz, určitě by se před ním modlila, i když nevím ke komu.“

Kate namítla: „Ale jestli chtěla mít důvod nevěřit v Boha, proč šla až do devatenáctého století? Je spousta současných tragédií. Stačí se podívat na televizi nebo přečíst noviny. Mohla si vzpomenout na Jugoslávii. Eliza Bradyová je po smrti víc než sto let.“

Sestra Agnes přikývla: „To jsem jí říkala taky, ale Sonia opakovala, že spravedlnost nemá co dělat s časem. Nemáme se nechat ovládat časem. Je-li Bůh věčný, pak i jeho spravedlnost je věčná. Stejně i jeho nespravedlnost.“

Kate se zeptala: „Ještě než jste se se sestrou odcizily, bývala jste často v Innocent House?“

„Často ne, ale občas jsem tam zašla. Vlastně ještě měsíce před tím, než jsem se rozhodla vstoupit do řádu, se naskytla možnost, že bych mohla pracovat v nakladatelství na částečný úvazek. Jeanu-Phillipu Etiennovi hrozně záleželo na tom, aby se prozkoumal a zkatalogizoval archiv, a myslel, že bych se k tomu mohla hodit. Etiennovi měli vždycky obchodní smysl a on pravděpodobně vytušil, že bych pracovala spíš ze zájmu než kvůli penězům. Ale Henry Peverell to zmařil, a mně bylo samozřejmě jasné proč.“

Dalgliesh se podivil: „Vy jste znala Jeana-Philippa Etienna?“

„Znala jsem celkem dobře všechny společníky. Připadalo mi, že ti dva starší muži, Jean-Philippe Etienne a Henry Peverell, velmi lpějí na své moci, ale ani jeden z nich ji nebyl schopen nebo ochoten řádně uplatňovat. Gerard Etienne byl zcela jasně dědic trůnu. Nikdy jsem moc nevycházela s Claudií Etiennovou, ale měla jsem ráda Jamese de Witta. De Witt je příklad člověka, který vede dobrý život bez pomoci náboženské víry. To jsou lidé, kteří se narodili bez prvotního hříchu. Jejich dobrota je stěží jejich zásluhou.“

Dalgliesh namítl: „Pro dobrý život rozhodně není náboženství nutné.“

„Snad ne. Náboženská víra nemusí mít vliv na chování. Život ve víře ale ano.“

Kate řekla: „Jistě jste nebyla na poslední party, kterou pořádali. Byla jste na některých minulých? Směli návštěvníci chodit po celém domě, kamkoli chtěli?“

„Byla jsem jen na dvou. Jedna se konala v létě, druhá v zimě. Určitě nic nebránilo návštěvníkům, aby chodili po domě. Myslím ale, že moc lidí toho nevyužívalo. Není to příliš zdvořilé, využít pozvání na party jako příležitosti ke zkoumání prostorů, které se obecně považují za soukromé. Ovšem v Innocent House jsou nyní hlavně kanceláře, takže třeba v tom je rozdíl. Ale ty večírky tam byly dost formální. Seznam hostů se kontroloval a Henry Peverell tam nechtěl mít víc než osmdesát lidí najednou. Nakladatelství nikdy nepořádalo obvyklou literární party, kam se zve spousta lidí, aby se nikdo neurazil, že ho vynechali; přeplněné, přetopené místnosti, kde se hosté snaží balancovat s talíři studeného jídla, pijí vlažné podřadné bílé víno a hulákají na sebe. Většina hostů přijížděla lodí, takže bylo docela snadné odehnat nezvané.“

Tady se už sotva dozvědí něco nového. Všichni se na konci další pěšiny otočili a vydali se nazpátek. Mlčky se navrátili se sestrou Agnes k přednímu vchodu a před budovou kláštera se rozloučili. Zadívala se na Dalglieshe a Kate velmi naléhavě, na chvíli je přinutila k soustředěné pozornosti, jako by je silou vůle mohla donutit, aby nezradili její důvěru.

Sotva sjeli z příjezdové cesty a zastavili u prvního semaforu na červenou, v Kate vybuchla nahromaděná nechuť.

„Tak proto byla v malém archivu pohovka a proto měly dveře zámek a zástrčku. Panebože, to byl sviňák! Sestra Agnes to vystihla, plížil se tam nahoru jako malý viktoriánský despota. Ponižoval ji, využíval ji. Dovedu si představit, co se tam dělo. Ten muž byl sadista.“

Dalgliesh tiše namítl: „Pro to nemáte důkazy, Kate.“

„Proč to ksakru snášela? Byla to zkušená, vážená redaktorka. Mohla odejít.“

„Milovala ho.“

„A její sestra miluje Boha. Hledá mír. Nemám dojem, že ho našla. I budoucnost kláštera je ve hvězdách.“

„Zakladatel jejího náboženství jí to nesliboval. ‚Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč“ Pohlédl na ni a zjistil, že jí ta slova nic neříkají. Pokračoval: „Byla to užitečná návštěva. Teď víme, proč zemřela Sonia Clementsová a že to nemělo nic – nebo málo – společného s tím, jak s ní zacházel Gerard Etienne. Zřejmě nikdo nemá motiv pomstít její smrt. Také už jsme věděli, že návštěvníci v Innocent House mohli bloudit po domě podle libosti, ale hodí se, že nám to sestra Agnes potvrdila. A pak ta zajímavá informace o malém archivu. Podle sestry Agnes to byl Henry Peverell, kdo usiloval o to, aby v podniku nedostala místo. Teprve po jeho smrti Jean-Philippe Etienne souhlasil, aby se té práce ujal Gabriel Dauntsey.“

„Bylo by zajímavější,“ řekla Kate, „kdyby ten archiv chtěli nechat na pokoji Etiennové. Je jasné, že Henry Peverell nechtěl, aby tam nahoře pracovala sestra Sonie Clementsové. Překazilo by to jeho schůzky s milenkou.“

Dalgliesh přikývl: „Je to samozřejmé vysvětlení, a to bývá většinou správné. Ale v archivu také může být něco, o čem Henry Peverell věděl nebo jen tušil a nechtěl, aby se to objevilo. Těžko ale říct, jestli to mohlo souviset se smrtí Gerarda Etienna. Jak říkáte, zajímavější by bylo, kdyby na tom, že se v archivu nebude šťourat, trvali Etiennové. Stejně si myslím, že bychom se na ty papíry měli podívat.“

„Na všechny, pane?“

„Bude-li to nutné, Kate, na všechny.“

Kapitola 43

Byla neděle půl desáté večer a Daniel s Robbinsem pracovali nahoře v Innocent House a prohledávali archivní dokumenty. Používali k tomu psací stůl a židli v malém archivu. Daniel rozhodl, že budou postupovat po jednotlivých regálech, vytáhnou jakýkoliv svazek, který vypadá nadějně, ten pak vezmou do malého archivu a tam ho prozkoumají. Byla to neradostná práce, protože ani jeden z nich nevěděl, co vlastně hledají. Daniel odhadoval, že jim ten úkol zabere dva týdny, budou-li na něm pracovat dva, ale postupovali rychleji, než očekával. Bylo-li Dalglieshovo tušení správné a ty dokumenty mohly vrhnout světlo na Etiennovu smrt, musel by je někdo mít v ruce dost nedávno. To znamenalo, že velmi staré záznamy z devatenáctého století, z nichž většina byla nedotčena po více než sto let, mohli bezpečně ignorovat, alespoň prozatím. Se světlem nebyl problém; žárovky bez stínítek visely od stropu metr od sebe. Ale práce to byla prašná, únavná a otravná a Daniel ji vykonával bez naděje.

Brzy po půl desáté se rozhodl, že pro tenhle večer by to stačilo. Uvědomil si svou nechuť k návratu do bytu v Bayswateru, nechuť tak silnou, že se mu jakákoli alternativa zdála přijatelnější. Trávil tam co nejméně času, od té doby, co Fenella odjela do Států. Koupili si byt společně před osmnácti měsíci a hned během prvních týdnů jejich soužití mu bylo jasné, že rozhodnutí platit společně hypotéku a společně žít byl omyl.

Řekla tenkrát: „Každý budeme mít svůj pokoj, to jistě, miláčku. Oba potřebujeme soukromí.“

Později se v duchu ptával, zda ta slova skutečně slyšel. Nejenže Fenella nepotřebovala soukromí, ale nehodlala je trpět ani jemu, bylo to spíš důsledkem naprostého nepochopení než záměrného popírání tohoto pojmu. Příliš pozdě si vzpomněl na prospěšnou lekci z dětství, kdy matce jedna její přítelkyně zvysoka řekla: „My jsme doma vždycky respektovali knihy a učení,“ zatímco její šestiletý syn systematicky trhal Danielův Ostrov pokladů, aniž ho napomenula. Měl si z toho vzít poučení, že to, co si lidé o sobě myslí, moc neodpovídá tomu, jak ve skutečnosti jednají. I tak Fenella lámala rekordy v tom, jak se její skutky lišily od jejích tvrzení. Byt byl stále plný lidí; přicházeli přátelé, jídlo se podávalo v jeho kuchyni, hádali se a smiřovali se na jeho gauči, koupali se v jeho koupelně, volali do ciziny z jeho telefonu, plenili jeho lednici a lili do sebe jeho pivo. V bytě nikdy nebylo ticho a oni dva nebyl
i nikdy sami. Z jeho ložnice se stala jejich společná ložnice, protože její ložnici zrovna obsadil kamarád bez domova. Přitahovala lidi jako osvětlený vchod. Neustále oplývala dobrou náladou, kterou jí nic nemohlo zkazit. Asi by si získala i jeho matku, kdyby jí někdy umožnil, aby se sešly, určitě by jí okamžitě slíbila, že přestoupí na judaismus. Fenella byla ke všemu ochotná.

Její nutkavá družnost byla tak neúnavná, že nad ní během jejich společných osmnácti měsíců nepřestal žasnout. Nešla však vůbec dohromady s jejím puntičkářstvím, pokud šlo o různé dekorativní drobnosti. Vzpomínal si, jak na zdi obýváku přidržovala tři malé grafiky, svisle upevněné na dlouhé stuze, nad nimiž se klenul oblouk luku. „Koukni, miláčku, nemám to dát kousek doleva? Co myslíš?“

Celkem jí nevadilo, když měli kuchyňský dřez plný neumytého nádobí a dveře koupelny se nedaly zavírat kvůli hoře špinavého prádla a páchnoucích ručníků, nevadily jí neustlané postele a šatstvo poházené po ložnici. S touhle velkorysostí k domácnosti šla ale ruku v ruce nutkavá potřeba neustále se koupat a přepírat si. V bytě bez přestání vrčela pračka a šuměla sprcha.

Vzpomněl si, jak mu oznámila konec jejich vztahu: „Víš, zlato, Terry chce, abych za ním přijela do New Yorku. Vlastně už příští čtvrtek. Poslal mi letenku první třídy. Snad by ti to nevadilo. Docela jsme si spolu užili, ne? Nemyslíš ale, že z našeho vztahu se něco základního vytratilo? Něco cenného, co v něm kdysi bylo, je pryč. Nemyslíš také, že něco vyschlo?“

„Kromě mých úspor.“

„Nebuď tak přízemní. Takový přece nejsi.“

Zeptal se jí: „A co tvé zaměstnání? Jak budeš ve Státech pracovat? Zelenou kartu nedostaneš jen tak.“

„No, na práci se vykašlu, aspoň prozatím. Terry je v balíku. Řekl mi, že by mě třeba mohlo bavit vytapetovat mu byt.“

Jejich loučení proběhlo bez trpkosti. Přišel na to, že pohádat se s Fenellou je skoro nemožné. Rezignovaně zjistil, dokonce ho i to trochu pobavilo, že její družnost se pojí s větším obchodním smyslem, než by do ní řekl.

„Miláčku, měl bys odkoupit půlku bytu za cenu, kterou jsme za něj zaplatili, ne za tu, jakou má teď. Hrozně sešel, jako všechno. Určitě si můžeš dovolit vyšší hypotéku. A jestli mi zaplatíš půlku z ceny nábytku, nechám ti ho všechen. Musíš mít na čem sedět, brouku.“

Přišlo mu skoro zbytečné připomínat, že zaplatil za většinu nábytku, i když jej nevybíral a nelíbil se mu. Povšiml si také, že většina jejích malých cenných kousků zmizela, ty teď nejspíš budou v New Yorku. Veteš zůstala, a on neměl čas ani chuť se jí zbavovat. Nechala ho tu s ochromující hypotékou, bytem plným nábytku, který se mu nelíbil, ohromným telefonním účtem za hovory do New Yorku a účtem od advokáta, který mohl zaplatit jen na splátky. Ještě víc ho ale rozčilovalo, že se mu po ní občas tolik stýská.

Vedle odpočívadla před malým archivem byla nevelká umývárna se záchodem. Zatímco Robbins si z rukou smýval špínu desetiletí, zavolal Daniel z náhlého popudu na policejní stanici ve Wappingu. Kate tam nebyla. Počkal, ani ne na vteřinu se zamyslel a pak jí zavolal domů.

Zvedla telefon a on se zeptal: „Co děláš?“

„Rovnám papíry. A co ty?“

„Já papíry rozhrabuju. Jsme ještě v Innocent House. Co kdybychom šli na pivo?“

Chvíli zaváhala a pak řekla: „Proč ne. Kam jsi myslel?“

„Do Town of Ramsgate. Máme to oba na půl cestě. Za dvacet minut tam na tebe budu čekat.“

Kapitola 44

Kate zaparkovala vůz na konci Wapping High Street a těch padesát metrů k hospůdce Town of Ramsgate šla pěšky. Když se k ní blížila, vynořil se Daniel z postranní ulice vedoucí k Wapping Old Stairs.

Řekl: „Byl jsem se podívat v popravčím doku. Myslíš, že ti piráti byli živí, když je přivázali ke kůlům za odlivu a nechali je tam, dokud třikrát nepřešel příliv?“

„Asi ne. Nejspíš je nejdřív oběsili. Trestní systém v osmnáctém století byl barbarský, ale takhle barbarský snad ne.“

Otevřeli dveře hospody a uvítaly je barevná směsice a družný hukot londýnské hospody v neděli večer. Úzký lokál ze sedmnáctého století byl plný a Daniel si musel proklestit cestu k pultu hroznem štamgastů, aby dostal svou pintu a pro Kate půl pinty charringtonského piva. Na konci místnosti u dveří do zahrady se zvedli od stolu muž a žena a Kate tam rychle zamířila. Jestli si chtěl Daniel spíš popovídat než popít, bylo to docela vhodné místo. Hospůdka byla útulná, ale hladina hluku tam byla vysoká. Na pozadí tohohle šumu a občasných výbuchů smíchu mohou hovořit ve větším soukromí, než kdyby tu bylo volněji.

Cítila, že je Daniel v divné náladě, a uvažovala, zda nehledal spíš oponenta pro debatu než společnici na pivo, když jí volal. Ale telefonát přivítala. Alan nevolal, a když teď byl byt skoro v pořádku, bylo pokušení zavolat mu a ještě před odjezdem ho uvidět příliš silné, než aby ji mohlo těšit. Byla ráda, že je z bytu pryč a nemusí s tím pokušením bojovat.

Danielovu náladu pravděpodobně zhoršil ten zbytečný večer v archivu. Ona bude na řadě příští večer a nejspíš bude mít stejně malou naději na úspěch. Ale jestli ten předmět, který kdosi Etiennovi vypáčil z úst, byla magnetofonová kazeta, jestli ten vrah musel své oběti sdělovat, proč ji zavraždí, pak motiv může být někde v minulosti, možná i ve vzdálené minulosti; staré zlo, předpokládaná špatnost, skryté nebezpečí. Rozhodnutí prozkoumat staré záznamy může být jedno z pověstných tušení AD, ale všechna jeho tušení měla racionální podklad.

Daniel s pohledem upřeným do piva se zeptal: „Ty jsi pracovala s Johnem Massinghamem na Berownově případu. Byl ti sympatický?“

„Byl to dobrý detektiv, i když ne až tak, jak si myslel. Ne. Nebyl mi sympatický. Proč?“

Neodpověděl jí na to. „Mně taky ne. Byli jsme oba detektivní seržanti v oddělení H. Mluvil o mně jako o židáčkovi. Já to neměl slyšet, to ne, vmést chlapovi takovou urážku do tváře se nehodí. Vlastně říkal ‚náš chytrej židáček‘, ale stejně si myslím, že to nebyla poklona.“

Když nic nepodotkla, pokračoval: „Když Massingham používal výraz ‚až uspěju‘, rozhodně nemluvil o tom, že by se chtěl stát hlavním superintendantem. Myslel tím, že zdědí tátův titul. Vrchní konstábl, lord Dungannon. To by se mu líbilo. Tam se dostane před náma oběma.“

Přede mnou jistě, pomyslela si Kate. Její ctižádost byla spoutána smyslem pro realitu. Jednou musí získat titul vrchního konstábla žena. Třeba zrovna ona; jenže by musela být blázen, kdyby s tím počítala. Zřejmě vstoupila k policii o deset let dřív.

Řekla: „Ty toho dosáhneš, když to budeš doopravdy chtít.“

„Možná. Být židem není snadné.“

Mohla odseknout, že není snadné být ženou v mužském prostředí policie, ale to byla obvyklá stížnost a ona neměla v úmyslu začít si Danielovi stýskat. Řekla: „Není snadné být nemanželské dítě.“

„To jsi? Já myslel, že je to v módě.“

„Pro takový typ, jako jsem já, není. Je to jako být žid – je to prestižní záležitost.“

„Pro žida jako já není.“

„Proč je to těžké?“

„Nemůžeš být samozřejmý ateista jako druzí. Pořád cítíš potřebu vysvětlovat Bohu, proč v něj nemůžeš věřit. Pak máš židovskou matku. To je naprosto základní věc, je to součást výbavy. Když nemáš židovskou matku, tak nejsi žid. Židovské matky chtějí, aby si jejich synové brali pěkné židovské dívky a vyráběli židovská vnoučátka, s kterými by se mohly ukazovat v synagoze.“

„To poslední můžeš, aniž by to bylo velké násilí na svědomí, mají-li ateisté nějaké.“

„Židovští ateisté ano. To je ta potíž. Pojďme se podívat na řeku.“ Vzadu za lokálem byla malá zahrada, z níž byl výhled na Temži. Za letních večerů tam bylo plno hostů. Ale teď v říjnu málokterý štamgast zatoužil vynést si pití ven a Kate s Danielem vyšli do ticha, které vonělo chladnou řekou. Jediná lampa na zdi slabě osvětlovala zvednuté zahradní židle a květináče pelargonií s dřevnatými stonky. Společně přistoupili k zídce u řeky a postavili na ni sklenice.

Mlčeli. Pak Daniel náhle vyhrkl: „Toho chlapa nedostaneme.“

„Proč ne?“ opáčila Kate. „A proč chlapa? Mohla to být žena. A proč jsi tak defétistický? AD je zřejmě nejinteligentnější detektiv v Británii.“

„Spíš to bude muž. Rozmontovat a sundat ten kohoutek vypadá spíš na mužskou práci. No, předpokládejme, že je to muž.

Nemůžeme ho dostat, protože je stejně inteligentní jako AD a má jednu výhodu, systém trestního soudnictví je na jeho straně, ne na naší“ Tohle bědování už dobře znala. Danielova téměř paranoidní nedůvěra k právníkům byla jednou z jeho obsesí, podobně zavile nesnášel, když mu někdo zkracoval jméno na Dana. Zvykla si už na jeho stížnosti, že systém trestního soudnictví se míň stará o souzení viníků než o vymýšlení důmyslných a lukrativních překážek pro právníky, aby mohli předvádět svou chytrost.

Řekla: „To není nic nového. Trestní soudnictví nadržuje zločincům už aspoň čtyřicet let. To je fakt, se kterým žijeme. Blázni to chtějí překonat vylepšováním důkazů, když zatraceně dobře vědí, že jejich muž je vinen. A to všechno diskredituje policii, osvobozuje viníky a produkuje další legislativu, která rovnováhu sil dále vychyluje v neprospěch odsouzení. Víš to, my všichni to víme. Řešení je získat neprůstřelné důkazy a u soudu na nich trvat.“

„Dobré důkazy v opravdu závažném případě jsou často jen důkazy informátorů a fízlů. Proboha, Kate, to přece víš. Teď je musíme předem nacpat obhajobě, takže je nemůžeme použít, abychom neohrozili životy. Víš, kolik případů jsme museli vzdát jen v Metropolitní policii?“

„V tomhle případě se to nestane. Když získáme nějaké důkazy, předložíme je.“

„Jenomže zatím žádné nemáme, dokud se nikdo z nich nezlomí. Všechny jsou nepřímé. Nemáme jediný fakt, který bychom mohli spojit s některým z podezřelých. Mohl to udělat kdokoli z nich. Jeden z nich to udělal. Můžeme dát dohromady případ proti kterémukoli z nich. Ani by se nedostal k soudu. Prokurátor by to zahodil. A kdyby se to dostalo k soudu, dovedeš si představit, co by z toho udělala obhajoba? Etienne mohl jít do archivu ze svých vlastních důvodů. Nemůžeme dokázat, že ne. Mohl jít něco hledat do archivu, zkontrolovat nějakou starou smlouvu. Nečekal, že to bude trvat tak dlouho, tak si nechal kabát a klíče dole v kanceláři. Pak přijde na něco, co je zajímavější, než čekal, a usadí se tam, aby to prostudoval… Je mu zima, tak si zavře okno, přičemž se mu přetrhne okenní šňůra, a zapálí krb. Když si pak uvědomí, co se děje, je příliš dezorientovaný, takže se nedostane ke krbu, aby ho zhasl. Tak umírá
. O několik hodin později najde mrtvolu místní vtipálek a rozhodne se dodat zdání morbidní záhady něčemu, co je ve skutečnosti nešťastná náhoda.“

Kate zavrtěla hlavou: „To jsme všechno prošli. To přece neobstojí. Proč se zhroutil u krbu? Proč nevyšel ze dveří? Etienne byl inteligentní, musel znát rizika plynového topení v nevětrané místnosti, tak proč by zavíral okno?“

„No dobře, snažil se ho otevřít, ne zavřít, když se šňůra přetrhla.“

„Dauntsey řekl, že bylo otevřené, když v té místnosti naposledy pracoval.“

„Dauntsey je hlavní podezřelý; jeho výpověď můžeme ignorovat.“

„Jeho obhájce ale ne. Nemůžeš vystavět případ na tom, že budeš ignorovat výpovědi, které se ti nehodí.“

„No dobře, tak chtěl to okno otevřít nebo zavřít. Vynecháme to.“

„Ale proč nejdřív zapaloval ten krb? Takové chladno nebylo. A kde jsou ty dokumenty, co ho tak zajímaly? Na stole byly staré smlouvy z doby před padesáti lety, mrtvých, zapomenutých autorů. Proč by se chtěl na ně dívat?“

„Vtipálek je vyměnil. Nijak se nedozvíme, na která akta se doopravdy díval.“

„Proč by je měl měnit? A jestli Etienne šel do té místnosti pracovat, kde je jeho pero, jeho tužka, jeho blok?“

„Šel tam číst, ne psát.“

„Stejně nemohl psát. Nemohl ani nikam načmárat jméno svého vraha. Neměl čím psát. Někdo mu ukradl diář i s tužkou. Nemohl to jméno napsat ani do prachu. Nebyl tam prach.

A co ten šrám, co měl na patře? Ten je nevyvratitelný, to je fakt.“

„S ničím se nespojuje. Nemůžeme dokázat, jak vznikl, dokud nepředložíme předmět, který jej způsobil. A nevíme, co to bylo. Pravděpodobně se to nikdy nedovíme. Všechno, co máme, jsou podezření a indicie. Není jich ani dost, abychom zajistili některého z podezřelých. Dovedeš si představit ten rozruch, co by následoval? Pět úctyhodných lidí, ani jeden z nich nemá záznam v trestním rejstříku. A dva z nich mají alibi.“

Kate namítla: „Ani jedno z nich za nic nestojí. Rupert Farlow upřímně přiznal, že by pro de Witta odpřisáhl cokoli, ať je to pravda nebo ne. A to líčení, kolikrát ho v noci potřeboval, jak se snažil udat přesné časy!“

„Dovedu si představit, že máš tendenci všimnout si přesně, kdy umíráš.“

„A Claudia Etiennová tvrdí, že byla se snoubencem. Ten si vezme velmi bohatou ženu, setsakra bohatší, než byla před týdnem. Myslíš, že by se rozpakoval zalhat pro ni, kdyby ho o to požádala?“

Daniel řekl: „No jo. Je to snadný, nevěřit alibi, ale nemůžeme dokázat opak. A oba můžou mluvit pravdu. Nemůžeme předpokládat, že lžou. V tom případě jsou Claudia Etiennová a de Witt mimo podezření. Což nás přivádí opět ke Gabrielovi Dauntseymu. Ten měl prostředek i příležitost a nemá alibi na tu půlhodinu předtím, než šel na to autorské čtení.“

Kate prohlásila: „Ale to platí stejně pro Frances Peverellovou, a ta měla motiv. Etienne ji opustil kvůli jiné ženě, navrhoval, že přes její nesouhlas prodá Innocent House. Ta má víc důvodů přát mu smrt než všichni ostatní. A zkus přesvědčit porotu, že revmatický šestasedmdesátiletý muž mohl vyjít po těch schodech nebo vyjet tím starým rozvrzaným výtahem, udělat v malém archivu to, co musel, a dostat se zpátky do svého bytu asi tak za osm minut. No dobře, Robbins to zkusmo oběhl a vyšlo mu to tak akorát, ale kdyby měl jít ještě do přízemí pro hada, nestihl by to.“

„Máme jen slovo Frances Peverellové, že to bylo osm minut. A mohli v tom jet společně. To je pořád jedna z našich možností. A ta odtékající voda nic neznamená. Já tu vanu viděl, Kate. Je to velká, staromódní, solidní záležitost. Mohla bys v ní utopit dva dospělé lidi. Všechno, co musel udělat, bylo pomalu pustit kohoutek, aby se vana naplnila, zatímco byl pryč. Pak do ní vleze, aby se přesvědčivě namočil, a zavolá Frances Peverellovou. Stejně si myslím, že byli smluvení.“

„Danieli, tobě to vůbec nemyslí. Právě ta věc s tou vodou z vany staví Frances Peverellovou mimo podezření. Kdyby v tom jeli spolu, proč by si vymýšleli složitou story o vanách, tekoucí vodě a osmi minutách? Stačilo by říct, že ona vyhlížela jeho taxi, měla starost, že je pozdě, a když viděla, že přijel, vzala ho k sobě nahoru a nechala ho tam přes noc. Má volný pokoj, nebo ne? Jde přece o vraždu. Nemusela by se starat, že ji někdo pomluví.“

„Mohli bychom dokázat, že v té posteli nespal. Kdyby nám napovídala tohle, pustili bychom tam naše techniky. Celou noc nemůžeš spát v posteli, aniž bys tam nechala nějaké stopy. Třeba vlasy nebo pot.“

‚No, já myslím, že mluví pravdu. To alibi je moc komplikované, než aby nebylo pravdivé.“

„Tomu právě máme věřit. Panebože, ten vrah je chytrý. Chytrý a má kliku. Pomysli chvíli na Soniu Clementsovou. Zabila se v té místnosti. Co když ona zeslabila okenní šňůru a ucpala tu kouřovou trubku?“

Kate řekla: „Podívej, Danieli, dnes ráno jsme to s AD důkladně prověřovali. Její sestra tvrdí, že byla technicky neschopná. A proč by se obtěžovala s tím topidlem? V naději, že ho někdo o týdny později záhadně zapálí, vyláká Etienna nahoru a zamkne ho tam, aby ho otrávil kysličníkem uhelnatým?“

„To jistě ne. Ale třeba se tak chystala zabít sama, protože chtěla, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda, chtěla chránit Peverelly. Třeba na to myslela už od chvíle, kdy starý Peverell zemřel. Pak ji Gerard Etienne tak hrubě vyrazil…“

„Jestli byl hrubý!“

„Dejme tomu, že ano. Potom se už nestarala, jestli uškodí firmě, pravděpodobně jí chtěla uškodit, nebo aspoň uškodit Etiennovi. Už se nezabývá tím, aby její smrt vypadala náhodně, zabije se příjemnějším způsobem s pomocí prášků a alkoholu a zanechá dopis na rozloučenou. Kate, mně se to líbí. Má to takovou bláznivou logiku“

„Je v tom víc bláznovství než logiky. Jak by vrah věděl, že Clementsová něco provedla s plynem? Sotva by to někomu říkala. Ty se jen snažíš, aby ta teorie o náhodné smrti zněla přijatelněji. Tvá teorie je další dárek obhajobě. Už slyším, co z toho obhájce vytěží. ‚Dámy a pánové v porotě, Sonia Clementsová měla stejnou šanci jako můj klient, aby se zabývala tím plynovým topidlem, a Sonia Clementsová je mrtvá.‘“

Daniel ustoupil: „Tak jo, buďme optimističtí. Dopadneme ho, a co se mu pak stane? Deset let vězení, když bude mít smůlu, míň, jestli se bude dobře chovat.“

„Snad bys ho nechtěl oběsit?“

„Ne. Ty jo?“

„Ne, já bych nevěšela. Nejsem si ale jistá, jestli je můj názor nějak zvlášť racionální. Ani si nejsem jistá, zda je poctivý. Náhodou věřím, že trest smrti odrazuje, takže říkám jen to, že dávám nevinným lidem větší šanci, že budou zavražděni, abych si mohla uklidnit svědomí tím, že tvrdím, že už nepopravujeme vrahy.“

Daniel se zeptal: „Viděla jsi ten pořad v televizi minulý týden?“

„Ten o nápravných zařízeních v USA?“

„Nápravných. To je správné slovo. Chovanci se náramně napravili. Zabili je smrtelnou injekcí po bůhvíkolika letech v cele smrti.“

„Jo, já to viděla. Můžeš namítnout, že měli mnohem lehčí konec než jejich oběti. Lehčí než většina lidí, když se to tak vezme.“

„Takže ty souhlasíš se zabíjením ze msty?“

„Danieli, to jsem neřekla. Já prostě necítím velkou lítost. Zabili je ve státě, kde platí trest smrti, a pak se cítí poškozeni, že stát vykonal to, co si uzákonil. Nikdo z nich se nezmínil o své oběti. Nikdo neřekl slovo ‚výčitka‘.“

„Jeden ano.“

„Tak mi to muselo uniknout.“

„To není všechno, co ti uniklo.“

„Chceš se hádat?“

„Jen se snažím zjistit, čemu věříš.“

„Čemu věřím, to je moje věc.“

„I v otázkách, které se tykají tvého povolání?“

„Zejména v otázkách povolání. A tohle se ho ani netýká, nebo jen nepřímo. Ten pořad byl udělaný tak, aby mě rozzuřil. Jo, bylo to udělaný šikovně. Režisér se nenamáhal s pointou. Nemůžeš říct, že to bylo nespravedlivý. Ale nakonec dali divákům číslo, aby vyjádřili své znechucení. Všechno, co říkám, je to, že jsem necítila znechucení, po kterém tvůrci bažili. Stejně nemám ráda televizní programy, kde se mi říká, co si mám myslet.“

„V tom případě by ses měla přestat dívat na dokumentární filmy.“

V jejich zorném poli se objevil policejní člun, štíhlý a rychlý, hnal se proti proudu, světlo na přídi prořízlo tmu, brázda pěny za ním připomínala bílý rybí ocas. Pak zmizel a zčeřená hladina ustoupila hladkému tichému proudu, na němž se světla pobřežních hospod houpala jako zářící stříbrná jezírka. Malé kuličky pěny vypluly z temnoty a rozprskly se o nábřežní zídku. Nastalo ticho. Stáli kousek od sebe, oba hleděli na řeku. Pak se současně otočili a jejich pohledy se setkaly. Kate neviděla jeho výraz ve slabém světle jediné lampy, ale vnímala jeho sílu a slyšela jeho zrychlený dech. Náhle pocítila nával tělesné touhy, tak silný, že musela vztáhnout ruku a zachytit se zídky, aby nevkročila rovnou do jeho náručí.

Řekl „Kate“ a udělal k ní rychlý krok, ale ona věděla, co se děje, a včas ucukla. Byl to malý, ale patrný pohyb. Jemně se zeptal: „Copak, Kate?“ a pak jízlivě dodal: „Dalglieshovi by se to nelíbilo?“

„Neřídím svůj soukromý život podle AD.“

Nedotkl se jí. Bylo by snazší, pomyslela si, kdyby to udělal. Řekla: „Víš, rozešla jsem se s mužem, kterého mám ráda, kvůli práci. Proč bych si ji měla komplikovat kvůli někomu, koho ráda nemám?“

„A zkomplikovalo by to práci mně nebo tobě?“

„Copak to tak není vždycky, Danieli?“

Poznamenal trochu škádlivě: „Musíš mi říct, jak se mám naučit obdivovat inteligentní ženy.“

„Ale já nechci být součást tvého školení.“

Jeho hlasitý smích zaplašil napětí. Hrozně se jí na něm líbilo, že na rozdíl od ostatních mužů dovedl přijmout odmítnutí beze zloby. Ale proč ne? Ani jeden z nich nemohl předstírat, že je zamilovaný. Pomyslela si: Oba jsme zranitelní, oba trochu osamělí, ale to není řešení.

A když se vydali zpátky do lokálu, zeptal se: „Kdyby tady byl s tebou AD a požádal tě, ať s ním jdeš k němu, šla bys?“

Několik vteřin přemýšlela, pak se rozhodla, že si zaslouží pravdivou odpověď.

„Asi jo. Slabých.“

„A byla by to láska, nebo sex?“

„Ani jedno,“ řekla. „Říkej tomu zvědavost.“

Kapitola 45

V pondělí ráno zavolal Daniel na ústřednu do Innocent House a požádal Geprge Copelanda, aby se o polední přestávce zastavil na policejní stanici ve Wappingu. Přijel přesně v půl druhé a vnesl do místnosti tíhu obav a napětí, které jako by okamžitě naplnily ovzduší. Když Kate navrhla, že je v místnosti teplo a že by si mohl sundat kabát, provedl to okamžitě, jako by to byl rozkaz, ale podíval se po něm úzkostnýma očima, když ho Daniel převzal a pověsil, jako by to bylo první stadium předem smluveného svléknutí do naha. Když se Daniel zadíval do jeho dětské tváře, pomyslel si, že se asi moc nezměnila od jeho chlapeckých let. Kulaté líce s ruměnci, ohraničenými jako záplaty, byly hlaďounké, což bylo ve zvláštním kontrastu se suchým doškem šedivých vlasů. Oči hleděly s napjatým očekáváním a hlas, pěkný, ale nesmělý, byl spíše připraven ustupovat než něco prosazovat. Možná ho ve škole šikanovali, po
myslel si Daniel, a od té doby s ním všichni jednají zvysoka. Ale v Innocent House si zřejmě našel své útočiště v zaměstnání, které mu vyhovovalo a které očividně vykonával spolehlivě. Jak dlouho by asi mohl vydržet pod novým vedením?

Kate ho usadila proti sobě s větší zdvořilostí, než jakou prokázala Claudii Etiennové nebo ostatním podezřelým mužům, ale on usedl z opačné strany stolu ztuhle jako prkno, velké ruce se sevřenými pěstmi si položil do klína.

Zeptala se ho: „Pane Copelande, ten večer 10. července, když pan Etienne slavil zasnoubení, vás viděli v Innocent House s paní Bartrumovou scházet dolů z patra, kde jsou archivy. Co jste tam dělali?“

Otázka byla vyřčena vlídně, ale účinek byl tak děsný, jako by ho Kate přitiskla ke stěně a zařvala mu to do tváře. Úplně se na své židli zhroutil, ruměnce na tvářích mu zaplály a zvětšily se, pak pohasly a on tak strašně zbledl, že k němu Daniel instinktivně přikročil v obavě, že omdlí.

Kate opakovala: „Přiznáváte, že jste šli do horního patra?“

Našel svůj hlas. „Ale ne do archivu, tam ne. Paní Bartrumová chtěla jít na toaletu. Zavedl jsem ji k té v horním patře a počkal venku.“

„Proč nepoužila toaletu v dámské šatně v prvním patře?“

„To chtěla, ale obě kabinky byly obsazené a byla tam fronta. Ona – ona spěchala.“

„Takže jste ji vzal nahoru. Ale proč požádala vás, proč neřekla některé místní ženě?“

Tahle otázka, pomyslel si Daniel, měla být položena spíš paní Bartrumové, bylo by to rozumnější. Jistě také bude, až přijde čas.

Teď byl Copeland zticha. Kate naléhala: „Nebylo by přirozenější, kdyby požádala nějakou ženu?“

„Možná, ale styděla se. Neznala žádnou z dam, a já tam seděl u vrátnice.“

„A vás znala, je to tak?“ Neodpověděl, ale zlehka přikývl. Kate pokračovala: „Jak dobře vás znala?“

Teď se jí podíval zpříma do tváře a odpověděl: „Je to moje dcera.“

„Pan Sydney Bartrum si vzal vaši dceru? To všechno vysvětluje. Je to úplně přirozené a pochopitelné. Šla za vámi, vždyť jste její otec. Ale všeobecně se to neví, že? Nač ty tajnosti?“

„Když vám to řeknu, dostane se to dál? Musíte to říct ještě někomu?“

„Nemusíme to říct nikomu kromě komandéra Dalglieshe a ten to také nikomu neřekne, pokud to nebude relevantní pro naše vyšetřování. Nemůžeme to rozhodnout, dokud nám to nevysvětlíte.“

„To pan Bartrum – Sydney – to chtěl držet v tajnosti. Chtěl to utajit aspoň zpočátku. Je dobrý manžel, miluje ji, jsou spolu šťastni. Její první muž byl neřád. Zkoušela to manželství udržet, ale ulevilo se jí, když ji opustil. Pořád měl ženské, odešel s jednou z nich. Rozvedli se, ale dceru to těžce ranilo. Ztratila veškerou sebedůvěru. Naštěstí neměli děti.“

„Jak se seznámila s panem Bartrumem?“

„Přišla mě jednou vyzvednout z práce. Odcházím většinou poslední, takže ji nikdo neviděl, jen pan Bartrum. Nemohl nastartovat auto, tak jsme mu s Julií nabídli, že ho dovezeme domů. On nás pak pozval na kávu. Možná si myslel, že musí. Tak to začalo. Pak si začali psát. Pak za ní jezdil o víkendech do Basingstoke, kde bydlela“

„Ale lidé v Innocent House jistě věděli, že máte dceru.“

„Nevím to určitě. Věděli, že jsem vdovec, ale na rodinu se mě nikdy neptali. Julie nebydlela se mnou. Pracovala na berním úřadu v Basingstoke a domů nejezdila často. Asi to věděli, ale nevyptávali se na ni. Proto šlo snadno utajit, že se vzali.“

„Proč by to lidi neměli vědět?“

„Pan Bartrum – Sydney – řekl, že chce svůj rodinný život držet v soukromí, že jeho manželství nemá nic společného s nakladatelstvím, nechtěl, aby mladší zaměstnanci drbali o jeho osobních záležitostech. Nepozval nikoho na svatbu, ale řekl šéfům, že se oženil. To vlastně musel, protože se tím změnila jeho daňová kategorie. A později vyprávěl o dítěti a každému ukazoval fotky. Je na ně moc pyšný. Myslím si, že nechtěl, aby lidé věděli, že si vzal dceru vrátného. Možná se bál, že by tady před lidmi ztratil tvář. Vyrostl v sirotčinci a před čtyřiceti lety ty dětské instituce vypadaly jinak než dnes. Ve škole jím pohrdali, cítil se méněcenný, asi na to nikdy nezapomněl. Vždycky byl hrozně háklivý, pokud šlo o jeho postavení ve firmě.“

„A co si o tom vaše dcera myslí, o těch tajnostech, o utajování faktu, že je pan Bartrum váš zeť?“

„Myslím, že si s tím nedělá hlavu. Už na to asi nejspíš zapomněla. Pro ni firma není součást života. Byla v Innocent House jen jednou od té doby, co se vzali, právě na té party, kterou pořádal pan Gerard ke svým zásnubám. Chtěla vidět budovu zevnitř, podívat se do čísla 10 do jeho kanceláře. Miluje ho. Teď mají dítě a jsou spolu šťastni. Změnil její život. A ne že bychom se mimo podnik neviděli. Vídám se s nimi každý víkend. Vídám Rosie – vnučku – kdykoli chci.“

Díval se z Daniela na Kate, jako by se je snažil přesvědčit. Pak si povzdechl: „Vím, že to vypadá divně, a myslím, že toho Sydney už lituje. Něco takového i řekl. Ale mně je jasné, jak to bylo. Požádal nás z náhlého popudu, abychom o tom nemluvili, a čím déle to trvalo, tím nemožnější bylo říct najednou pravdu. A nikdo se neptal. Nikdo se nezajímal o to, koho si vzal. Mě se taky nikdo neptal na dceru. Lidé se o vaši rodinu zajímají, jen když jim o ní povídáte, a ještě většinou jen ze zdvořilosti. Ve skutečnosti je to nezajímá. Pro pana Bartruma – Sydneyho – by asi bylo dost trapné, kdyby to teď prasklo. A nelíbilo by se mu, že jsem vám to řekl. Musí se to ještě někdo dozvědět?“

„Ne,“ odpověděla Kate. „Myslím, že ne.“

Vypadal, že ho to uklidnilo. Daniel mu pomohl do kabátu. Když ho vyprovodil z budovy a vrátil se do služebny, Kate po ní rázovala v bojovné náladě.

„Ti zatracení, pitomí, nafrnění snobové! Ten muž je cennější než deset Bartrumů. Já si dovedu představit, proč tohle divadýlko, to jo – je to společenská nejistota. Je to jediný z výše postavených pracovníků – nebo ne? – který nestudoval v Oxbridgi. Tyhle věci mužským zřejmě hrozně vadí. Bůh ví proč. Ale něco to vypovídá o nakladatelství Peverell, že? Ten člověk pro ně pracoval – jak dlouho? – skoro dvacet let, a oni se ho nikdy nezeptali na dceru.“

„Kdyby se ho zeptali, řekl by, že se vdala a je velmi šťastná, děkuji. Ale proč by se měli ptát? AD se taky neptá na tvůj soukromý život. To bys chtěla? Dovedu si představit, jak to začalo, ten první snobský impulz utajit to a pak vědomí, že v tom bude muset pokračovat, pokud nechce vypadat jako blázen. Zajímalo by mě, kolik by Bartrum zaplatil, aby to utajil. No, aspoň víme, proč Copeland s paní Bartrumovou spolu byli v horním patře. Ne že by on potřeboval výmluvu, vždyť tam mohl zajít kdykoliv. Jeden malý problém máme vyřešený.“

Kate zavrtěla hlavou: „Ne tak docela. V Innocent House byli všichni řádně diskrétní, hlavně společníci, ale dost jsme toho slyšeli od paní Demeryové a mladších zaměstnanců, abychom získali představu, co se tam dělo. S Gerardem Etiennem v čele podniku – jak dlouho by asi zůstali Bartrum nebo Copeland na svých místech, co myslíš? Copeland má rád svou dceru a ta miluje svého muže – Bůh ví proč, ale asi jo. Jsou šťastni, mají dítě. Oběma jde o hodně, že, Bartrumovi i Copelandovi. A nezapomeň na jednu věc ohledně George Copelanda. Je to údržbář. Opravuje různé věci. Je jeden z těch, kteří by neměli problém s úpravou toho topidla. A mohl to bezpečně provést kdykoliv. Jediná osoba, která pravidelně pracuje v malém archivu, je Gabriel Dauntsey, a ten nikdy nepoužívá plynový krb. Bere si z domova elektrický zářič, když je to potřeba. Takže malý problém není vyřešený. Máme tu jednu zatracenou komplikaci nav íc.“

Kapitola 46

Ve čtvrtek 21. října večer odcházela Mandy z kanceláře o hodinu později než obvykle. Měla se setkat se svou spolubydlící Maureen v Bílém koni na Wanstead Road, kde chtěly povečeřet a pak shlédnout koncert. Vlastně to měla být dvojí oslava: jednak měla Maureen narozeniny, a pak chodila s bubeníkem z kapely, která tam hrála – Ďáblové v sedle. Vystoupení mělo začít v osm, ale hudebníci tam vždycky byli o hodinu dřív, aby se mohli najíst. Mandy si přivezla s sebou do práce šaty na převlečení a měla v plánu odjet rovnou do Bílého koně. Vyhlídka na večer a zvlášť na to, že zase uvidí šéfa kapely Roye, který se jí docela líbil, a nejspíš se jí bude líbit ještě víc, pokud večer půjde všechno dobře, prozářila celý den šťastným očekáváním, které nemohlo zkazit ani tiché, téměř šílené soustředění slečny Blackettové na práci. Slečna Blackettová teď pracovala pro slečnu Claudii, která se přesthovala do kanceláře svého zemřelého bratra. Tři dny po jeho smrti Mandy náhodou vyslechla, jak jí pan de Witt k tomu dodává odvahy.

„On by to určitě chtěl. Jsi předsedkyně rady a ředitelka podniku, nebo budeš, hned jak se sejdeme a schválíme potřebné usnesení. Nemůžeme nechat tu místnost prázdnou. Gerard by nechtěl, abychom ji uchovávali jako svatyni.“

Několik zaměstnanců okamžitě odešlo, ale ti, kteří zůstali, bud z vlastní volby, nebo z nutnosti, byli spojeni nepřiznanou soudržností a společným zážitkem. Společně čekali a kladli si otázky, a když tam nebyli šéfové, spekulovali a drbali. Mandyiným bystrým očím a uším nic neuniklo. Měla teď pocit, že ji Innocent House drží v jakémsi záhadném otroctví. Každý den ráno přišla do práce nabuzená směsí vzrušení a očekávání, okořeněnou strachem. Ta malá holá místnost, kde první den spatřila mrtvé tělo Sonie Clementsové, probouzela její představivost tak mocně, že celé horní patro, stále bezpečně zamčené policií, mělo pro ni něco z démonické síly dětských pohádek, jako doupě Modrovousovo, zakázané území strachu. Mrtvolu Gerarda Etienna neviděla, ale v jejích představách vyvstávala s jasnou naléhavostí snu. Někdy si před spaním představovala ta dvě těla, slečna Clementsová tam leží v p
osteli, směšně ubohá, polonahé mužské tělo se vedle ní válí na podlaze; vyděšeně sledovala, jak matné, neživotné oči zamrkaly a jak se had probudil ke svému slizkému životu, rudý jazýček zakmital, když hledal mrtvá ústa, svaly se napjaly, aby udusily dech. Ale tyto představy se ještě daly ovládnout. Byla bezpečná ve vědomí vlastní neviny. Necítila se osobně ohrožena, mohla se těšit z poloprovinilého rozjaření přivolávaného strachu. Ale věděla, že Innocent House je zamořený strachem, který přesahoval tyhle bujné představy. Ten strach začala vnímat jako mlhu nad řekou, když ráno sesedala z motocyklu, a sílil a zahaloval ji, když vstoupila do domu. Strach byl v Georgeově bázlivém pohledu, když ji zdravil, v krocích pana Dauntseyho, z něhož byl náhle stařec, všechna síla z něj vyprchala, když se bolestně ploužil do schodů. Slyšela strach ve hlasech všech společníků.

Ve středu ráno, ještě před desátou, svolala slečna Claudia zaměstnance na schůzi do zasedací místnosti rady. Přišli všichni, i George, který přepnul ústřednu na záznamník, přišel i Fred Bowling z lodě. Přinesli židle, aby utvořili kruh, a další tři společníci si sedli ke stolu, slečna Peverellová napravo od slečny Claudie a pan de Witt a pan Dauntsey nalevo od ní. Když je telefonem zvali na schůzi, slečna Blackettová zavěsila a řekla: „Vy pojďte taky, Mandy. Jste teď jedna z nás,“ a Mandy, aniž chtěla, pocítila malý záchvěv uspokojení. Posadily se, trochu sebevědomě usedly jako první do druhé řady a Mandy si uvědomovala nahromaděnou tíhu vzrušení, očekávání a úzkosti.

Když poslední příchozí docupkala na své místo v první řadě, zrudlá rozpaky, zeptala se slečna Claudia: „Kde je paní Demeryová?“

Odpověděla slečna Blackettová. „Třeba si myslela, že jí se to netýká.“

„Každého se to týká. Sežeňte ji, Blackie, prosím vás.“

Slečna Blackettová vyběhla z místnosti a za dvě minuty, kdy všichni čekali v naprostém tichu, se opět objevila s paní Demeryovou, ta byla ještě v zástěře. Uklízečka otevřela ústa, jako by chtěla prohodit nějakou zlehčující poznámku, ale pak si to rozmyslela a usedla na jedinou zbývající židli v první řadě uprostřed.

Slečna Claudia promluvila: „Nejdřív bych vám všem chtěla poděkovat za vaši loajalitu. Smrt mého bratra i to, jak zemřel, byl pro nás všechny hrozný otřes. Je to těžká doba pro nakladatelství, ale doufám a věřím, že ji společně překonáme. Máme odpovědnost ke svým autorům a ke knihám, které jim máme vydávat v téže vysoké kvalitě, která charakterizuje nakladatelství Peverell už přes dvě stě let. Teď mě informovali o výsledku vyšetřování. Bratr zemřel na otravu kysličníkem uhelnatým, ten zjevně unikal z plynového krbu v malém archivu. Jak se ta smrt přesně jeví policii, to zatím nelze říct. Vím, že komandér Dalgliesh nebo jeho podřízení už mluvili s vámi se všemi. Budou v tom patrně pokračovat a já vím, že uděláte vše, co budete moci, abyste pomohli policii v jejím pátrání, zrovna tak jako my.

A teď k budoucnosti. Pravděpodobně jste slyšeli zvěsti o plánech na prodej Innocent House a na stěhování. Všechny tyto plány se teď odkládají. Všechno bude pokračovat jako doposud, aspoň do konce finančního roku v příštím dubnu. Hodně bude záležet na úspěchu podzimní nabídky a na tom, jak si povedeme o Vánocích. Letos máme silný ediční plán, takže jsme optimističtí. Ale musím vám říct, že není naděje, aby někdo do konce roku dostal vyšší plat, a také všichni společníci odsouhlasili desetiprocentní snížení stavu. Další změny se zatím provádět nebudou, alespoň do dubna příštího roku ne; ale nevyhnutelně musí dojít k jisté reorganizaci: já převezmu funkci předsedy rady a hlavního ředitele, zatím v zastoupení. To znamená, že budu mít na starosti produkci, účetnictví i sklady jako můj bratr. Slečna Peverellová převezme mé současné povinnosti jako ředitelka odbytu a propagace a pan de Witt s pane
m Dauntseym si ke svým redaktorským povinnostem přiberou smlouvy a práva. Získali jsme Virginii Scott-Headleyovou od Herna a Illingwortha, ta bude spolu s Maggie v propagaci. Je velmi schopná a zkušená, také nám pomůže s náporem novinářů a přívalem dotazů ohledně bratrovy smrti. George tomu zatím čelil výborně, ale až tu bude slečna Scott-Headleyová, všechny ty hovory se budou přepojovat do propagace. Snad už nic nemusím dodávat, kromě toho, že naše nakladatelství je nejstarší nezávislé nakladatelství v zemi a že společníci jsou rozhodnuti zajistit, aby přežilo a vzkvétalo. To je všechno. Díky, že jste přišli. Jsou nějaké dotazy?“

Nastalo rozpačité ticho, v němž si lidé možná dodávali odvahy promluvit. Slečna Claudia toho využila, vstala od stolu a rychle zamířila ke dveřím.

V kuchyni se pak paní Demeryová, když vařila kávu pro slečnu Blackettovou, vyjádřila mnohem otevřeněji.

„Houby věděj, co maj dělat, jeden jako druhej. To bylo jasný. Pan Gerard byl třeba pěknej parchant, ale věděl, co chce a jak to dostane. Neprodaj Innocent House, slečna Peverellová na to dohlídne a pan de Witt ji bude podporovat. Ale jestli neprodaj ten barák, jak ho chtěj udržovat? To mi řekni. Jestli ty lidi tady maj kapku fištrónu, začnou si shánět nový fleky.“

A teď, když Mandy seděla sama v kanceláři a uklízela si stůl, pomyslela si, jaký je to rozdíl, těch šedesát minut. Innocent House se náhle úplně vylidnil. Když vyšla po schodech do dámské šatny v prvním patře, její kroky na mramoru zněly strašidelnou ozvěnou, jako by šel těsně za ní někdo neviditelný. Když se zastavila na odpočívadle, aby se přes balustrádu podívala dolů, spatřila dva světelné glóby u paty schodů zářit jako měsíce plující nad halou, která jí náhle připadala prostornější a tajemnější. Rychle se převlékla, nacpala kancelářský oděv do kabely, přetáhla si přes hlavu krátkou, vrstevnatou sukni z bavlněného patchworku, halenku a vysoké lesklé boty. Možná byla škoda, že v nich musela jet na motorce, ale byly dost pevné a bylo to jednodušší, než je vozit v sedlové brašně.

Jaké tu bylo ticho! Dokonce spláchnutí na záchodě zaburácelo jako lavina. Byla to útěcha, vidět George v kabátě a ve starém tvídovém klobouku, ještě za stolem vrátnice, jak ukládá tři balíčky do zamykatelné skříňky. Ten zlomyslný vtipálek od vraždy nezaútočil, ale bezpečnostní opatření stále platila.

Mandy řekla: „Je to zvláštní, jaké je tady ticho, když lidé odešli. Jsem poslední?“

„Už jsem tu jen já a slečna Claudia. A já právě odcházím. Slečna Claudia nastaví alarm.“

Vyšli společně, George za nimi pevně zavřel dveře. Celý den hustě a nepřetržitě pršelo, déšť tančil na mramorovém nádvoří, bušil do oken, téměř zatemňoval výhled na šedou, zkalenou řeku. Ale teď déšť ustal a ve světle Georgeových zadních reflektorů se dlažební kameny Innocent Passage leskly jako řady čerstvě vyloupaných kaštanů. Ve vzduchu tkvěl první mrazivý závan zimy. Mandy začalo téct z nosu, a tak sáhla do kabely pro šátek a kapesník. Počkala u motorky, dokud George zoufale pomalu nevycouval svým starým autem z uličky. Po vteřině rozmýšlení mu běžela ukázat, že je ulice Innocent Walk volná. Byla volná stále, jenomže George pokaždé couval tak opatrně, jako by tímto manévrem denně riskoval život. Poté co jí vděčně zamával na rozloučenou, přidal rychlost a odjel, napadlo ji, že alespoň on má zatím práci zajištěnou, a potěšilo ji to. Paní Demeryová jí říkala o tom, že se snad pan Ger ard chce George zbavit.

Mandy se proplétala proudy vozidel, vezoucích lidi ze zaměstnání, s obvyklou rutinou, bohorovně přezírajíc občasné houkání naštvaných motoristů, a asi po třiceti minutách před sebou spatřila pseudotudorovské průčelí Bílého koně, ověnčené barevnými světly. Restaurace stála stranou od silnice na stometrovém úseku, kde řady předměstských domů končily v keřích na okraji lesíku Epping Forest. Přední dvůr už byl plný zaparkovaných aut, hned si mezi nimi všimla i dodávky kapely a Maureeniny fiesty. Pomalu vjela na menší parkoviště za restaurací, vytáhla ze sedlové brašny kabelu, proklestila si cestu do dámské šatny a vmísila se do hlučného zástupu dívek, které si tam věšely kabáty, přezouvaly boty u cedule s upozorněním, že si je tam nechávají na vlastní nebezpečí, stály ve frontě na jednu ze čtyř toalet a rozkládaly si líčidla na dlouhou polici pod zrcadlem. A právě ve chvíli, kdy si Mandy vybojovala
místo a hrábla do kabely pro taštičku s kosmetikou, udělala ten objev, při kterém jí téměř přestalo bít srdce. Její peněženka byla pryč; černá kožená peněženka, ve které měla všechny peníze, jedinou kreditní kartu a bankovní kartu, cenné symboly finančního postavení, a také dózický klíč od bytu. Její hlasitý zklamaný výkřik vytrhl Maureen ze soustředěného malování očních linek.

„Všechno to vysyp. Já to vždycky dělám“ poradila jí a nevzrušeně pokračovala v obtahování očí.

„Tobě na tom houby záleží,“ zamumlala Mandy, odstrčila Maureenina líčidla na stranu a vysypala kabelu. Ale peněženka tam nebyla. A pak si vzpomněla. Musela ji zachytit, když vyndávala šátek a kapesník při odchodu z Innocent House. Nejspíš tam ještě leží na dlažbě. Bude se muset vrátit. Bylo jí útěchou, že je dost malá šance, že by ji tam sebral náhodný chodec. Uličky Innocent Walk a zvlášť Innocent Lane byly po setmění úplně opuštěné. Znamená to, že přijde o jídlo, ale při troše štěstí nezmešká víc než půlhodinu koncertu.

A pak dostala nápad. Mohla by zatelefonovat panu Dauntseymu nebo slečně Peverellové. Aspoň by se dozvěděla, jestli tam ta peněženka vůbec je. Třeba si pomyslí, že je to od ní ^ drzost, ale byla si jistá, že ani jednomu z nich by to tolik nevadilo. Pro pana Dauntseyho nebo slečnu Peverellovou pracovala jen málo, ale vždycky se k ní chovali vděčně a slušně. Bude to trvat jen chvíli, než se podívají, mají to jen pár metrů. A už neprší. S klíčem je to otrava. Kdyby tam peněženka byla, bylo by už pozdě zajet si pro ni po koncertě. Jela by domů k Maureen, nebo kdyby měla Maureen jiné plány na noc, vzbudila by Shirly nebo Peteho. Ti by si nemohli stěžovat, sami ji dost často budili, aby je pustila.

Trochu se zdržela, než z Maureen vytáhla mince na telefon, další zdržení nastalo, než se uvolnila jedna z telefonních budek, další chvíle uplynula, když objevila, že telefonní seznam, který potřebovala, je v druhé budce. Nejdřív zavolala slečně Peverellové, ale ozval se jí jen záznamník s obvyklým vzkazem, namluveným tichým, téměř omluvným hlasem slečny Peverellové. Bylo tam málo místa na hledání v telefonním seznamu; upadl jí na podlahu. Před budkou netrpělivě gestikulovali dva muži. Budou si muset počkat. Pokud je pan Dauntsey v seznamu, nezavěsí, dokud ho nenajde. Vyhledala číslo a vyťukala je. Nikdo to nebral. Nechala telefon vyzvánět ještě dlouho poté, co už ztratila naději, pak konečně zavěsila. Teď neměla na vybranou. Prožít celý večer a noc v napětí, to by nesnesla. Musí se vrátit do Innocent House. Teď jela proti hlavnímu směru dopravy, ale ani si neuvědomovala detaily cesty, mísil se v ní strach s
netrpělivostí a podrážděností. Maureen by nic neudělalo, kdyby ji hodila do Wappingu ve fiestě, ale to byla celá Maureen – ta aby si nechala ujít jídlo! Mandy si také začínala uvědomovat, že má hlad, ale řekla si, že s trochou štěstí ještě před koncertem utrhne u baru sendvič.

Innocent Walk byla jako vždycky opuštěná. Zadní část Innocent House vyvstala na pozadí večerní oblohy jako temná bašta. Když k ní pak zvedla hlavu, připadla jí kašírovaná a nepevná jako kulisa z lepenky na pozadí nízkých oblak s růžovými skvrnami světel velkoměsta. Kaluže v uličce už vyschly a na konci Innocent Lane vál větřík, který přinášel silný pach řeky. Jedinými známkami života byla rozsvícená okna v horním bytě v čísle 12. Teď už je tedy slečna Peverellová doma. Sesedla na konci Innocent Lane, aby obyvatele nerušil hluk motoru, nechtěla se zdržovat otázkami a vysvětlováním. Vyplížila se uličkou tiše jako zloděj až ke břehu řeky, k místu, kde předtím měla zaparkovanou yamahu. Lampy na předním nádvoří to místo dostatečně osvětlovaly, ale nebylo potřeba dlouho hledat. Peněženka ležela přesně tam, kde doufala, že ji najde. V duchu zavýskla radostí a nacpala nalezenou peněženku hluboko do k apsy bundy, kterou zapnula na zip.

Na hodinky však dobře neviděla, takže popošla blíž k řece. Dva svítící glóby nesené bronzovými delfíny na obou koncích nádvoří tvořily zářivá jezírka na vzduté hladině vody, která se leskla jako velký černý saténový plášť, lehce zčeřený neviditelnou rukou. Mandy se podívala na hodinky: 8.20. Bylo to víc, než čekala, a náhle zjistila, že její nadšení pro koncert vyprchalo. Prudká úleva, kterou pocítila, když našla peněženku, přivodila nechuť k dalšímu úsilí. V náladě spokojené letargie získávala s každou vteřinou na přitažlivosti vyhlídka na útulnou klaustrofobii její obývací ložničky, na kuchyňku, kterou může mít jednou pro sebe, na zbytek večera před televizorem. Měla kazetu Scorsesova Mysu hrůzy, budou to vyhozené dvě libry, jestli se na ni dnes večer nepodívá. Teď už nespěchala a téměř bezmyšlenkovitě se otočila a vzhlédla k průčelí Innocent House.

Dolní dvě patra slabě osvětlovaly lampy z předního nádvoří, štíhlé mramorové sloupky ve ztemnělých oknech se měkce leskly odraženým světlem, černé otvory oken zely do prostoru, který tak dobře znala, ale který byl náhle záhadný a hrozivý. Jak je zvláštní, pomyslela si, že všechno uvnitř je tak, jak to opustila; dva počítače s klávesnicemi pod kryty, uklizený stůl slečny Blackettové s policí na šanony a s diářem umístěným přesně u pravé ruky, zamčenou registračkou, vývěskou napravo ode dveří. Všechny tyhle obyčejné věci tam zůstaly, třebaže tam nebyl nikdo, kdo by je viděl. A nebyl tam nikdo, vůbec nikdo. Pomyslela na tu malou holou místnost v horním patře, na místnost, v níž zemřeli dva lidé. Židle a stůl jsou ještě na místě, ale už tam není žádná pohovka, žádné ženské tělo, žádný nahý muž, který se plazí po holé podlaze. Najednou se jí vybavilo tělo Sonie Clementsové, ale skutečnjší, děsivější, než jak je tenkrát viděla. A pak si vzpomněla, co jí říkal Ken z expedice, když šla se vzkazem do čísla 10 a stavila se tam na drby – o tom, jak lady Sarah Peverellová, žena toho Peverella, který postavil Innocent House, skočila z balkonu v horním patře a zabila se na mramorovém nádvoří.

„Je tam pořád vidět skvrna od krve“ líčil Ken, když nakládal krabici s knihami z police na vozík. „Ale ať tě slečna Frances nevidí, že po ní pátráš. Tenhle příběh jejich rodina nerada slyší. Ale stejně ten flek nejde smýt a v tom domě nebude štěstí, dokud se o to budou snažit. A lady Sarah se pořád zjevuje, to jo. Zeptej se lodníků z řeky.“

Ken se ji samozřejmě snažil postrašit, ale bylo to koncem září, slunce mírně hřálo a jí se ten příběh líbil, věřila mu jen napůl, cítila příjemné šimrání uměle přivolaného strachu. Zeptala se potom Freda Bowlinga a zapamatovala si, co řekl: „Duchů na řece je dost, ale žádný se nezjevuje v Innocent House.“

To bylo před smrtí pana Gerarda. Možná už se zjevují.

A teď se jí zmocnil skutečný strach. Vzhlédla k balkonu a představila si hrůzu toho pádu, bezvládné údy, jediný výkřik – jistě musela vykřiknout – odporné křupnutí, jak tělo dopadlo na mramor. Náhle se ozval divoký křik a ona sebou trhla, ale byl to jen racek. Vznesl se nad ní, na chvilku usedl na zábradlí, pak rozepjal křídla a odletěl nad řeku.

Uvědomila si, že jí začíná být zima. Ten chlad byl nepřirozený, stoupal z mramoru, jako by stála na ledu, větřík od řeky byl náhle studenější, zavál jí do tváře jako první připomínka zimy. Naposled pohlédla na řeku, pohled jí sjel dolů, kde spočívala tichá a prázdná loď, když její oči zachytily na zábradlí napravo od schodů, které vedly k Temži, záblesk čehosi bílého. Nejdřív to vypadalo, jako by někdo uvázal na zábradlí kapesník. Zvědavě popošla dopředu a spatřila, že je to list papíru, nabodnutý na špičku jednoho z hrotů. A pak tam bylo ještě něco, lesk zlatého kovu u paty zábradlí. Přidřepla, trochu dezorientovaná strachem, a trvalo jí několik vteřin, než poznala, co to je. Byla to přezka na úzkém koženém pásku, pásek patřil ke hnědé tašce přes rameno. Vedl až k zčeřené hladině vody a pod hladinou bylo vidět cosi groteskního a neskutečného, jako vyklenutá hlava obrovského hmyzu s m
iliony chlupatých nožiček plovoucích v proudu. A pak Mandy poznala, že to, nač se dívá, je temeno lidské hlavy. Na konci pásku bylo lidské tělo. A jak na ně v hrůze shlížela, tělo se v proudu pohnulo a z vody zvolna vyplula bílá ruka, zápěstí vypadalo jako povadlý stonek umírající květiny.

Několik vteřin v ní bojovala nevíra s vědomím a pak, polomrtvá zděšením a strachem, klesla na kolena a zachytila se železných příčlí zábradlí. Uvědomovala si drsný dotek chladného kovu, který ji studil do čela. Klečela tam, neschopna pohybu, strach jí tiskl žaludek a znehybňoval údy. V té chladné prázdnotě si jen uvědomovala, že její srdce žije, změnilo se v kouli žhavého železa, která bušila do žeber, jako by se chtěla vrhnout přes zábradlí do řeky. Neodvažovala se otevřít oči; otevřít je znamenalo uvidět to, čemu věřila jen napůl; dvojitý kožený řemínek a na konci tu ohavnost.

Nevěděla, jak dlouho tam klečela, než opět dokázala vnímat a pohnout se. Ale postupně si začala uvědomovat silný pach řeky v chřípí, chlad mramoru na kolenou, utišující se srdce. Ruce na zábradlí jí tak ztuhly, že to trvalo celé vteřiny, než narovnala rozbolavělé prsty. Vytáhla se nahoru a pak náhle našla sílu a cíl.

Beze slova se rozběhla přes nádvoří, zabušila na první dveře, Dauntseyho, a stiskla jeho zvonek. Okna nahoře byla temná a ona nečekala na reakci, věděla, že nepřijde, ale oběhla dům do Innocent Walk a zazvonila na Frances Peverellovou, palec pravé ruky držela na tlačítku, zatímco levou bušila do dveří. Odpověď byla okamžitá. Neslyšela kroky pádící ze schodů, ale náhle se dveře otevřely a objevil se v nich James de Witt s Frances Peverellovou za zády. Začala nesouvisle koktat, ukazovat k řece, rozběhla se a uvědomovala si, že oba běží za ní. A teď tam všichni stáli a zírali do řeky. Mandy se přistihla, že si myslí: Tak nejsem blázen. Nebyl to sen. Je to tam pořád.

Slyšela, jak slečna Peverellová říká: „Ne! Proboha, to ne!“ Pak se napůl omdlévajíc otočila a James de Witt ji zachytil, ale ještě předtím si Mandy všimla, že se Frances pokřižovala.

De Witt ji uklidňoval: „To nic, miláčku, to nic.“

Napůl mu zamumlala do saka: „Jak to? Copak nevidíš?“ Pak se odtrhla a řekla překvapivě pevně a klidně: „Kdo je to?“

De Witt se nepodíval znovu do řeky. Místo toho opatrně sundal papír ze zábradlí a zadíval se na něj. „Esmé Carlingová. Vypadá to jako dopis na rozloučenou.“

Frances zasténala: „Ne! To už ne! Co píše?“

„Pořádně to nevidím.“ Otočil se a podržel papír tak, aby na něj dopadalo světlo z nádvoří. Nebyl tam skoro žádný okraj, jako by papír někdo přistřihl teprve podle textu, a uprostřed byl rozervaný, jak byl nabodnutý na hrotu zábradlí. „Vypadá to, že to napsala vlastní rukou. Je to adresováno nám všem.“

Narovnal papír a četl: „Společníkům nakladatelství Peverell. Aby vás ďas spral! Po třicet let jste využívali můj talent, vydělávali na mně peníze, zanedbávali mě jako spisovatelku i jako ženu, jednali se mnou, jako by mé knihy nebyly hodný vašeho cenného tisku. Co víte o tvůrčím psaní? Jen jeden z vás něco psal a jeho talent už před lety vyschl. To díky mně a podobným autorům se vaše nakladatelství drží nad vodou. A teď jste mě hodili přes palubu. Po třiceti letech jste se mnou skoncovali bez vysvětlení, bez práva na odvolání, bez šance, abych tu věc přepsala nebo upravila. Propustili jste mě, jako Peverellové po generace bezstarostně propouštěli své sluhy. Neuvědomujete si, že jste mě vyřídili jako člověka, nejen jako spisovatelku? Nevíte, že spisovatel, který nepublikuje, může být klidně mrtvý? Ale aspoň vás zostudím po celém Londýně, tomu věřte. Tohle je jen začátek.“

Frances Peverellová zašeptala: „Chudinka. Ach, chudinka nebohá. Jamesi, proč nepřišla za námi?“

„Bylo by to k něčemu?“

„To je totéž jako se Sonjou. Jestli to muselo být, mohl to provést jinak, s jistým pochopením, s trochou vlídnosti.“

James de Witt řekl jemně: „Frances, teď už pro ni nemůžeme nic udělat. Měli bychom zavolat policii.“

„Ale nemůžeme ji takhle nechat! Je to děsné. Je to sprosté! Musíme ji vytáhnout – zkusit umělé dýchání.“

Pronesl trpělivě: „Frances, je mrtvá.“

„Ale takhle ji nemůžeme nechat. Prosím tě, Jamesi, musíme to zkusit.“

Mandy připadalo, že úplně zapomněli, že je tam také. Teď, když už nebyla sama, ji ten ochromující strach opustil. Svět byl opět ne-li normální, tedy alespoň známý, zvládnutelný. Pomyslela si: On neví, co má dělat. Chtěl by jí vyhovět, ale nechce se mu sahat na mrtvolu. Sám ji vytáhnout nemůže, a o pomoc se mu žádat nechce. Poznamenala: „Jestli jste chtěli zkusit dýchání z úst do úst, měli jste ji vytáhnout hned. Teď už je pozdě.“

Řekl velmi smutně, aspoň tak to Mandy připadalo: „Vždycky už je pozdě. A policie by nechtěla, aby se s tělem hýbalo.“

Ta slova přišla Mandy směšná. Pocítila nutkání rozhihňat se, ale věděla, že začne-li smíchem, skončí pláčem. Ach jo, pomyslela si, proč už de Witt ksakru něco neudělá?

Nabídla se: „Jestli tu vy dva zůstanete, mohla bych zavolat policii. Dejte mi klíč a řekněte mi, kde je telefon.“

Frances zamumlala: „V hale. A dveře jsou otevřené – aspoň myslím.“ Otočila se k de Wittovi, náhle v panice: „Jamesi, nezamkla jsem?“

„Ne,“ odpověděl trpělivě. „Já mám klíč. Byl v předních dveřích.“

Už se ho chystal předat Mandy, když zaslechli z Innocent Lane zvuk kroků a objevili se Gabriel Dauntsey a Sydney Bartrum. Oba měli pršipláště a přinesli s sebou ovzduší přesvědčivé normality. Něco na těch třech nehybných postavách, které k nim otočily tváře, je vylekalo, takže se skoro rozeběhli.

Dauntsey řekl: „Slyšeli jsme hlasy. Co se tu děje?“

Mandy si vzala klíč, ale nepohnula se. Nebylo kam spěchat; policie už nemohla paní Carlingovou zachránit. Nikdo už jí nemohl pomoci. A teď dolů shlížely další dvě tváře, další dva hlasy se děsily nad tím, co bylo dole.

De Witt vysvětlil: „Nechala tu dopis. Tady, na zábradlí. Horlí v něm proti nám všem.“

Frances znovu požádala: „Prosím vás, vytáhněte ji.“

A teď to byl Dauntsey, kdo se ujal řízení. Když se na něj Mandy zadívala, na tvář, která byla ve světle lamp nezdravě nazelenalá jako říční chaluhy, na vrásky, které brázdily tvář jako černé rány, pomyslela si: Je to dědula, úplnej stařec. Tohle se mu nemělo stát. Co ten nadělá?

Obrátil se k de Wittovi: „Možná že byste ji se Sydneym mohli vytáhnout ze schodů. Já nemám tu sílu.“

Jeho slova podnítila Jamese k činnosti. Už nic nenamítal, ale opatrně sešel po slizkých schodech a přidržoval se zábradlí. Mandy viděla, jak se bezděčně otřásl, když ho zastudila do nohou chladná voda. Pomyslela si, že nejlepší bude, když de Witt bude tělo ze schodů podpírat a pan Dauntsey s panem Bartrumem je vytáhnou za pásek, ale oni to chtěli provést jinak. A představa, že budou sledovat, jak se tvář utonulé pomalu noří z vody, zatímco muži táhnou za pásek, jako by ji znovu chtěli oběsit, byla skutečně tak děsivá, že se Mandy podivila, jak ji to vůbec mohlo napadnout. Opět měla dojem, že zapomněli na její přítomnost. Frances Peverellová poodstoupila stranou, chytila se zábradlí, oči upřené na řeku. Mandy tušila, co asi cítí. Chtěla, aby to tělo vytáhli z vody, odstranili ten hrozný pásek; musela tu zůstat, ale nemohla ten pohled snést. Pro Mandy však bylo ještě hroznější odvracet zrak. Když už tu mus
í zůstat, bylo pro ni lepší vědět, než si představovat. A samozřejmě tu musela zůstat. Nikdo už podruhé nenavrhl, aby si i vzala ten klíč a šla volat na policii. A stejně nebyl spěch. Copak i na tom záleželo, jestli poldové přijedou dříve nebo později? Nic, co s sebou mohou přinést, nic, co by mohli udělat, už paní Carlingové život nevrátí.

Teď de Witt opatrně sešel po schodech do řeky, až mu voda i sahala po kolena. Pravou rukou se dole chytil zábradlí a levou vztáhl po nasáklých šatech a začal k sobě přitahovat mrtvé tělo. Hladina řeky se zčeřila, pásek povolil, pak se pevně napjal. Požádal je: „Kdyby jeden z vás rozepnul přezku, mohl bych ji dostat na schody.“

Dauntseyho hlas byl klidný. Také se držel zábradlí, jako by potřeboval oporu. „Ať ti neuplave, Jamesi. A drž se zábradlí. Abys nám nespadl do řeky.“

Byl to Bartrum, kdo sešel po prvních dvou schodech a naklonil se, aby rozepnul přezku. Ruce měl ve světle nádvorních lamp bledé, prsty oteklé jako buřtíky. Dával si na čas, tápal, jako by nevěděl, jak přezka funguje.

Když ji nakonec uvolnil, řekl de Witt: „Budu potřebovat obě ruce. Podržte mě za sako, prosím vás.“

Teď si Dauntsey stoupl na druhý schod vedle Bartruma. Společně se zapřeli a pevně uchopili de Wittovo sako, zatímco on přitáhl tělo oběma rukama k sobě a uvolnil pásek z krku. Teď tělo leželo roztažené tváří dolů na schodech. De Witt je vzal za nohy, které čouhaly zpod sukně jako tenké hůlky, a Bartrum s Dauntseym uchopili každý jednu ruku. Vyzvedli nasáklý balík na schody a složili na břicho na mramorovou dlažbu. De Witt je opatrně otočil. Mandy jen krátce pohlédla do tváře, strašné ve smrti, s otevřenými ústy a vyplazeným jazykem, s očima napůl otevřenýma pod svraštělými víčky, s hroznými stigmaty smrti kolem krku, pak si Dauntsey překvapivě pohotově strhl plášť a mrtvou jím přikryl. Zpod tvídu vytékal pramínek vody, nejdřív tenký, pak silnější, plížil se po mramoru, temný jako krev.

Frances Peverellová přistoupila k mrtvole a poklekla u ní. Zašeptala: „Chudinka. Ach, chudinka nebohá“ a Mandy spatřila, že se jí rty tiše pohybují, jako by se modlila. Čekali mlčky, jejich sípavý dech zněl v tichém vzduchu nepřirozeně hlasitě. Úsilí o vytažení mrtvoly z vody zřejmě zbavilo de Witta a Bartruma veškeré síly a rozhodnosti, takže se řízení ujal Gabriel

Dauntsey.

„Někdo by měl zůstat u mrtvé,“ řekl. „Sydney a já tu počkáme. Jamesi, ty vezmi ženy dovnitř a zavolej policii. A všichni budeme potřebovat horkou kávu, nebo něco silnějšího, a hodně.“

Kapitola 47

Domovní vchod čísla 12 vedl do úzké, podlouhlé haly a Mandy následovala Frances Peverellovou a Jamese de Witta nahoru po schodech, pokrytých světlezeleným kobercem. Schodiště končilo ve druhé, prostornější, čtvercové hale hned přede dveřmi. Mandy vešla do obývacího pokoje, který zabíral celou délku přední části domu. Ve dvou vysokých oknech vedoucích na balkon byly stažené závěsy. Vedle krbu stál koš s bezdýmným uhlím. Pan de Witt sňal z krbu ochranný kryt a usadil Mandy do křesla s vysokým opěradlem. Začali se o ni starat, jako by byla host, možná proto, pomyslela si, aby měli aspoň něco na práci.

Slečna Peverellová se na ni zadívala: „Mandy, je mi to tak hrozně líto. Dvě sebevraždy a obě mrtvoly jste našla vy. Nejdřív slečnu Clementsovou a teď tohle. Co byste si dala? Kávu? Brandy? Nebo je tu červené víno. Ale vy jste asi nejedla, viďte? Nemáte hlad?“

„Docela jo.“

Náhle ji přepadl úplně dravci hlad. Pikantní vůně dobrého jídla, která se vznášela bytem, byla skoro nesnesitelná. Slečna Peverellová pohlédla na pana de Witta: „Chtěli jsme si dát kachnu na pomerančích. A co ty, Jamesi?“

„Nemám hlad, ale Mandy jistě má.“

Mandy si pomyslela, že hostitelka má zřejmě jen dvě porce. Pravděpodobně je koupila u Markse a Spencera. Proč ne, mohou si to dovolit! Slečna Peverellová plánovala pěknou soukromou večeři. A dala si s ní práci. Kulatý stůl na konci pokoje byl pokrytý bílým ubrusem, u každého příboru stály tři třpytivé sklenky a na stole dvě svíce v nízkých stříbrných svícnech, ještě nezapálené. Při bližším pohledu uviděla, že je už v malých dřevěných miskách naservírovaný salát, křehké zelené a rudé lístky, pražené oříšky, plátky sýra. Stála tam otevřená láhev červeného vína a láhev bílého spočívala v chladicí nádobě. Mandy neměla chuť na salát. Teď toužila po teplém a výrazném jídle.

Také si všimla, že si slečna Peverellová dala práci nejen s jídlem. Světlezelené vzorované šaty s plisovanou sukní a bolerko uvázané po straně byly z pravého hedvábí a hodily se jí k pleti. Byly pro ni ovšem příliš staromódní, příliš konvenční, trochu fádní a sukně moc dlouhá. Nesvědčily její postavě, ta mohla vypadat báječně, kdyby se slečna Peverellová dovedla obléknout. Perly, které se leskly na hedvábí, byly jistě pravé. Mandy jen doufala, že pan de Witt to vynaložené úsilí oceňuje. Paní Demeryová jí prozradila, že je do slečny Peverellové léta zamilovaný. Teď když je pan Gerard z cesty, vypadá to, že by mohl konečně něčeho dosáhnout.

Kachna se podávala s hráškem a malými novými bramborami. Mandy, jejíž společenskou nejistotu úplně odplavil příval hladu, se na ni dravě vrhla. Seděli u stolu s ní, nejedli, ale nalili si po sklence červeného vína. Obsluhovali ji s úzkostlivou péčí, jako by se cítili nějak zodpovědní za to, co se stalo, a snažili se to napravit. Slečna Peverellová jí vnutila další porci zeleniny a pan de Witt jí naplnil sklenku. Občas spolu odešli do vedlejší místnosti – jistě to byla kuchyně – z níž byl výhled do Innocent Passage, slyšela odtamtud jejich tlumený hovor a věděla, že si říkají věci, které ona nemá slyšet, zatímco vyhlížejí a poslouchají, zda nepřijíždí policie.

Jejich občasná nepřítomnost jí dala příležitost prohlédnout si pokoj, ve kterém jedla. Jeho elegantní prostota byla příliš oficiální, příliš konvenční na Mandyin výstřednější a obrazoborecký vkus, ale musela uznat, že vypadá pěkně, je-li podle vašeho vkusu a máte-li na to peníze. Barevné ladění bylo dost konvenční, světlá modrozelená občas s růžovou. Závěsy z nařaseného saténu byly zavěšené na jednoduchých tyčích. Po každé straně krbu byl výklenek vyplněný policemi s knihami, hřbety knih se ve světle ohně leskly. Na obou horních policích stálo cosi, co vypadalo jako mramorová hlava dívky s věncem růží a s tváří zahalenou závojem. Zřejmě to měly být nevěsty, ale závoje, úžasně jemné a realistické, připomínaly spíš rubáše. Morbidní, usoudila Mandy s plnou pusou kachny. Obraz nad krbem byl z osmnáctého století, matka objímající dvě dcery, zjevně to byl originál, stejně jako zvlášt
ní obraz ženy ležící v posteli, který Mandy připomněl její školní návštěvu Benátek. Dvě křesla s opěradly, po každé straně krbu jedno, byla potažena obyčejným vybledlým růžovým plátnem, ale jen jedno vypadalo, že se hodně používá. Tak takhle tu sedává slečna Peverellová, pomyslela si Mandy, a zírá na prázdné křeslo a přes něj na řeku. Předpokládala, že obraz na stěně napravo je ikona, ale nedovedla si představit, proč někdo maloval Pannu Marii tak starou a černou nebo dospěle vyhlížející dítě, které zřejmě týdny nedostalo slušně najíst.

Nezáviděla jí ten pokoj, ani žádnou věc, a s uspokojením si vzpomněla na velkou nízkou mansardu, která byla jejím podílem na pronajatém domě ve Stratford East, stěnu proti posteli ověšenou klobouky na dřevěných kolíčcích, překypující neuspořádanými stuhami, květinami, barevnou plstí; jednoduchou postel, dost širokou pro dva, aby tam mohl občas přespat přítel, pokrytou pruhovanou dekou, kreslicí prkno, na kterém vznikaly její návrhy klobouků, polštáře, které se povalovaly po podlaze, hi-fi soupravu, televizor a hluboký šatník. Byl jen jediný pokoj, po němž toužila ještě víc.

Náhle se zarazila, s vidličkou na půl cesty k ústům, a bedlivě se zaposlouchala. Určitě zaslechla skřípění pneumatik na dlažbě. Za pár vteřin se James a Frances vrátili z kuchyně,

James de Witt řekl: „Přijela policie. Dvě auta. Nevíme, kolik lidí přivezli.“ Otočil se k Frances Peverellové. Poprvé trochu znejistěl, potřeboval ujištění. „Nevím, jestli bych neměl jít dolů.“

„Jistěže ne. Nebudou tam chtít další lidi. Gabriel a Sydney jim řeknou fakta. Ale myslím, že přijdou nahoru, až s nimi budou hotoví. Budou chtít mluvit s Mandy. Je to nejdůležitější svědek. Byla tam první.“ Znovu si sedla ke stolu a tiše řekla: „Vím, že se vám chce domů, Mandy, a pan de Witt nebo já vás tam potom zavezeme, ale teď byste měla zůstat tady, dokud nepřijde policie.“

Mandy ani nenapadlo zachovat se jinak. „Mně to nevadí. Budou si myslet, že nosím smůlu, co? Kam se vrtnu, narazím na sebevraha.“

Ta slova ani nemyslela úplně vážně, ale k jejímu údivu slečna Peverellová zvolala: „To neříkejte, Mandy! Tak nesmíte uvažovat. Je to jen pověra! Jistě si nikdo nepomyslí, že nosíte smůlu. Podívejte, Mandy, mně se ani nelíbí, že budete dnes v noci sama. Nemohla byste zavolat svým rodičům – matce? Nebylo by lepší, abyste šla dnes domů? Mohla by vás tady vyzvednout.“

Jako ňákej balík, pomyslela si Mandy a řekla: „Já ale nevím, kde máma je,“ a byla v pokušení dodat: „Můžete zkusit zavolat do Rudý krávy na Hayling Islandu.“

Ale ta slova a laskavost ženy, která je vyřkla, v ní vzbudila dosud neuvědomělou touhu po ženském utěšování po útulnosti té malé místnůstky v horním patře domu na Whitechapel

Road. Zatoužila po známé směsi vůně drinku a parfému paní

Crealeyové, zatoužila stulit se v nízkém křesle, které ji obemklo jako lůno, poslouchat uklidňující vzdálený hluk dopravy z Whitechapel Road. V tomhle elegantním bytě se necítila dobře a tihle lidé, přes všechnu laskavou snahu, jí nebyli blízcí. Chtěla za paní Crealeyovou.

„Mohla bych zavolat do agentury,“ navrhla. „Paní Crealeyová tam možná ještě je.“

Frances Peverellová se zatvářila překvapeně, ale zavedla Mandy nahoru do své ložnice.

„Tady budete mít víc soukromí, Mandy,“ řekla jí, „a koupelna je hned vedle, kdybyste potřebovala.“

Telefon byl na nočním stolku a nad ním visel krucifix. Mandy už viděla různé krucifixy, většinou před kostely, ale tenhle byl jiný. Kristus, skoro bez vousů, vypadal velmi mladě a hlavu neměl svěšenou jako umírající, ale zvrácenou dozadu a ústa doširoka otevřená, jako by volal svého Boha a prosil o pomstu nebo slitování. Mandy si pomyslela, že tenhle předmět by nechtěla mít u postele, ale věděla, že je mocný. Věřící se modlili před krucifixem, a když měli štěstí, jejich modlitby byly vyslyšeny. Stálo to za pokus. Když vyťukávala číslo kanceláře paní Crealeyové, přinutila se upřeně zírat na stříbrnou postavu korunovanou trnovým věncem, a bez hlesu tvořila slova: „Dej, ať to vezme, dej, ať tam je.“ Jenže telefon zvonil dál a nikdo ho nebral.

Ani ne za pět minut zazvonil zvonek u dveří. James de Witt sešel dolů a vrátil se s Dauntseym a Bartrumem.

Frances Peverellová se zeptala: „Co se děje, Gabrieli? Je tam komandér Dalgliesh?“

„Ne, jen inspektorka Miskinová a inspektor Aaron. A pak je tam ještě ten mladý detektivní seržant a fotograf. Čekají na policejního lékaře, aby potvrdil, že je mrtvá.“

Frances vykřikla: „Ale jistěže je mrtvá! Na to přece nepotřebují policejního lékaře.“

„Já vím, Frances, ale to je zřejmě normální postup. Ne, nedám si víno, díky. Popíjeli jsme se Sydneym u Námořníkova návratu od půl osmé.“

„Tak kávu. Dáte si kávu? Vy také, Sydney?“

Sydney Bartrum se tvářil rozpačitě. „Ne, díky, slečno Peverellová,“ odmítl. „Už opravdu musím jít. Řekl jsem ženě, že jdu s panem Dauntseym na pivo a že se možná trochu zdržím, ale vždycky bývám doma do deseti.“

„Jen běžte. Žena bude mít starost. Zavolejte jí odsud.“

De Witt se zeptal: „Jak se na to dívají policisté?“

„Profesionálně. Jak jinak? Moc toho neříkají. Mám dojem, že nebyli nadšení, že jsme hnuli s tělem, ani že jsme četli ten dopis.“

De Witt si nalil další sklenku vína.

„Co od nás ksakru čekali? A kromě toho ten dopis byl určený nám. Kdybychom si ho nepřečetli, jestlipak by nám vůbec řekli, co v něm bylo? A s Gerardovou smrtí taky pořád dělají tajnosti.“

Gabriel řekl: „Přijdou sem nahoru, hned jak ji odvezou.“ Odmlčel se, potom dodal: „Myslím, že jsem ji slyšel přijíždět. Byli jsme se Sydneym domluveni na půl osmou, a když jsem přicházel k Wapping Way, viděl jsem nějaké taxi, jak zahýbá do Innocent Walk.“

„Pasažéra jste neviděl?“

„Tak blízko jsem nebyl. Stejně bych si jí nevšiml. Ale zahlédl jsem řidiče. Byl to mohutný černoch. Policie si myslí, že by stálo za to najít ho. Černých taxíkářů je pořád ještě menšina.“

Bartrum vyřídil telefon a teď se vrátil. Řekl s obvyklým nervózním odkašláním: „No, já už radši půjdu. Děkuji, slečno Peverellová, nezůstanu na kávu. Už bych chtěl být doma. Policisté říkali, že tu nemusím zůstat. Řekl jsem jim všechno, co vím, byl jsem s panem Dauntseym v hospodě od půl osmé. Kdyby mě ještě potřebovali, budu zítra ráno v kanceláři. Jako obvykle.“

Falešná bodrost budila trapný pocit. Mandy si na okamžik, když vzhlédla od jídla, pomyslela, že snad všem začne potřásat rukou. Pak se otočil a odešel; Frances Peverellová ho šla vyprovodit. Mandy se zdálo, že jsou všichni rádi, že se ho zbavili.

Zavládlo trapné ticho; obyčejný hovor, popovídání po večeři, klábosení o práci, všechno se zdálo nevhodné, skoro neslušné. Innocent House a hrůza smrti bylo jediné, co měli společné. Mandy cítila, že by jim bylo lip bez ní, že se pouta sdíleného otřesu a strachu uvolňují a že si musí připomínat, že je jen dočasná stenografka, společnice paní Demeryové v drbech, že celý příběh už zítra bude kolovat po podniku, takže čím míň toho řeknou, tím lip.

Čas od času šel jeden z nich zavolat Claudii Etiennové. Z jejich krátkých rozhovorů poté Mandy vyrozuměla, že slečna Claudia není doma. Měli ještě jedno číslo, které by mohli zkusit, ale James de Witt mávl rukou: „Radši to nechtě být. Seženeme ji později. Tady by stejně nebyla nic platná“

Pak šli vařit kávu Frances s Gabrielem, takže tentokrát zůstal s Mandy James. Zeptal se jí, kde bydlí, a ona mu to řekla. Bude někdo doma, až se tam dostane? Mandy zalhala, aby si ušetřila vysvětlování a problémy, a řekla ano. Pak už zjevně nepřipadl na další otázku a seděli tam mlčky, naslouchajíce tichým zvukům z kuchyně. Mandy to připomnělo čekání v nemocnici na obávanou zprávu, když tam byla s matkou naposled a babička byla po své poslední operaci. Čekaly ve spoře zařízené, anonymní místnosti v ponurém mlčení, seděly na kraji židlí, cítily se nepříjemně, jako by neměly právo tam být, věděly, že někde mimo jejich dohled a doslech se odborníci na život a na smrt věnují svému tajemnému konání, zatímco ony nemohou dělat nic jiného než čekat. Ale tentokrát nebylo čekání dlouhé. Sotva dopili kávu, když zaslechli očekávané zazvonění od vchodu. Ani ne za minutu pak vešli inspektorka Miskinová s in
spektorem Aaronem. Oba si nesli něco, co vypadalo jako velké lékařské brašny. Mandy by zajímalo, zda tam mají vybavení pro případ vraždy.

Inspektorka Miskinová je oslovila: „Promluvíme si podrobněji, až dostaneme výsledky pitvy. Teď jen pár otázek. Kdo ji našel?“

„Já,“ řekla Mandy a přála si, aby už neseděla u toho stolu nad špinavým prázdným talířem. Jako by bylo něco neslušného na tom svědectví o její chuti k jídlu. A proč se vůbec ptáš, pomyslela si trochu naštvaně, dobře víš, kdo ji našel.

„Co jste tam dělala? Bylo už pozdě na práci“ To se ozval inspektor Aaron.

„Já nebyla v práci.“ Mandy si uvědomila, že její hlas zní vzpurně, a vynasnažila se to napravit. Krátce vylíčila události toho nešťastného večera.

Inspektorka Miskinová se zeptala: „Když jste našla peněženku tam, kde jste čekala, proč jste šla k řece?“

„Copak já vím? Asi proto, že tam byla.“ Dodala: „Chtěla jsem se podívat na hodinky U řeky bylo větší světlo.“

„A neviděla jste nebo neslyšela jste tam ještě někoho? Ani když jste přijela?“

„Podívejte, kdyby jo, tak už bych vám to řekla. Nikoho jsem neviděla ani neslyšela, zahlídla jsem jen ten papír na zábradlí. Tak jsem se šla na něj podívat, a vtom jsem si všimla kabelky, která ležela u zábradlí a řemínky visely do řeky. Pak jsem se podívala dolů a viděla jsem, co tam bylo, ne?“

Frances Peverellová se tiše vmísila. „Je to lidský instinkt, jít k řece, zvlášť v noci. Já k ní vždycky chodím, když jsem blízko. Musí slečna Priceová odpovídat ještě na další otázky? Řekla vám všechno, co ví. Měla by jet domů. Byl to pro ni hrozný zážitek.“

Inspektor Aaron se na ni nepodíval, ale promluvila inspektorka Miskinová, tentokrát vlídněji: „Víte, v kolik hodin jste se vrátila k Innocent House?“

„V osm dvacet. Podívala jsem se na hodinky až pak u řeky.“

Inspektor Aaron se do toho vložil: „Zpátky do Bílého koně by to byla dlouhá cesta. Nepomyslela jste na to, zavolat slečně Peverellové nebo panu Dauntseymu a požádat je, aby se po té peněžence podívali?“

„Volala jsem jim. Pan Dauntsey to nezvedal a slečna Peverellová měla zapnutý záznamník.“

Frances Peverellová přikývla: „Někdy ho zapínám, když mám návštěvu. James přijel taxíkem hned po sedmé a pan Dauntsey byl zřejmě s panem Bartrumem v Námořníkově návratu.“

„To už nám řekl. Viděl nebo slyšel někdo z vás něco neobvyklého, třeba nějaký zvuk z Innocent Lané?“

Pohlédli na sebe. Frances Peverellová si vzala slovo: „Tady bychom asi neslyšeli kroky na dlažbě, z tohohle pokoje určitě ne. Byla jsem kolem osmé krátce v kuchyni, připravovala jsem saláty. Ty vždycky dělám na poslední chvíli. Okna kuchyně vedou do Innocent Lane a slyšela bych taxi, kdyby ji vyložilo u vchodu do Innocent House. Ale neslyšela jsem nic.“

James de Witt se připojil: „Já také neslyšel taxi. Ani já, ani slečna Peverellová jsme neviděli ani neslyšeli někoho nebo něco z Innocent Lane po mém příjezdu. Obvyklé zvuky zaznívaly od řeky, ale tlumily je závěsy. Mám dojem, že nějaký hluk jsem slyšel dřív zvečera, ale nemůžu si vzpomenout kdy. Určitě to nebylo nic neobvyklého, protože jinak bychom se šli na balkon podívat, co se děje. Člověk si na ty zvuky z řeky zvykne.“

Inspektor Aaron se zeptal: „Jak jste sem dnes večer přijel, pane, autem?“

„Taxíkem. Já v Londýně autem nejezdím. Měl bych nejdřív říct, že jsem jel z domova. Dnes odpoledne jsem nebyl v práci. Byl jsem na kontrole u zubaře.“

Náhle se ozvala Frances Peverellová: „Co měla v kabele? Připadala mi těžká.“

Inspektorka Miskinová odpověděla: „Je těžká. To kvůli tomuhle.“

Vzala si od inspektora Aarona igelitový pytel a vyndala na stůl kabelku.

Sledovali, jak rozepíná řemínky. Rukopis byl vázaný v bleděmodrých deskách z tvrdého papíru a na nich byl velkými písmeny napsán titul románu a jméno autorky SMRT NA RAJSKÉM OSTROVĚ OD ESMÉ CARLINGOVÉ. A přes to byla červeným inkoustem načmárána slova ZAMÍTNUTO – A TO PO TŘICETI LETECH, načež následovaly tři obrovské vykřičníky.

Frances Peverellová konstatovala: „Takže to přinesla s sebou, stejně jako ten dopis na rozloučenou. Musíme se všichni cítit poněkud provinile. Měli jsme jednat laskavěji. Ale zabít se… A takhle. Ta samota, ta hrůza. Chudák malá“

Otočila se a James de Witt k ní přistoupil blíž, ale nedotkl se jí. Obrátil se na inspektorku Miskinovou. „Podívejte, musíme to probírat ještě teď v noci? Všichni jsme v šoku a vypadá to, že není o čem pochybovat.“

Inspektorka Miskinová vsunula rukopis do kabely. Tiše řekla: „Vždycky se dá pochybovat, dokud neznáme fakta. Kdy se slečna Carlingová dozvěděla, že nakladatelství jí ten román nevezme?“

James de Witt upozornil: „Paní Carlingová. Ona byla vdova. Rozvedla se už před nějakou dobou, její manžel mezitím zemřel. Dozvěděla se to dopoledne toho dne, kdy zemřel Gerard Etienne. Přišla za ním do nakladatelství, ale měli jsme schůzi rady a ona musela odjet do Cambridge na svou autogramiádu. Ale to všechno víte.“

„Na tu, která byla zrušena, než tam přijela?“

„Ano, na tu.“

„A spojila se od Etiennovy smrti s někým z vás nebo s někým z firmy, víte o někom?“

Znovu na sebe Frances Peverellová a de Witt pohlédli. De Witt řekl: „Se mnou ne. Ozvala se tobě, Frances?“

„Ne, ani slůvkem. Je to dost divné, když na to teď pomyslím. Kdybychom si mohly promluvit, všechno si vysvětlit, nemuselo k tomu dojít.“

Nastalé ticho náhle přerušil inspektor Aaron: „Kdo rozhodl, že se má vytáhnout z vody?“

„Já.“ Frances Peverellová na něj upřela svůj mírný, ale vyčítavý pohled.

„Opravdu jste myslela, že bude možné ji resuscitovat?“

„Ne, to jsem asi nemyslela, ale bylo to hrozné, jak tam visela. Tak…,“ odmlčela se a pak dokončila: „… tak nelidské.“

De Witt se ozval: „Všichni nejsme policisté, inspektore, někteří z nás ještě mají lidské instinkty.“

Inspektor Aaron se začervenal, pohlédl na inspektorku Miskinovou a s velkým úsilím se ovládl.

Inspektorka Miskinová tiše řekla: „Doufejme, že vám zůstanou. Myslím, že by teď slečna Priceová chtěla jet domů. Odvezeme ji tam s inspektorem Aaronem.“

Mandy odmítla s umíněností dítěte: „Já nechci, abyste mě vezli. Chci jet domů sama, na motorce.“

Frances Peverellová mírně řekla: „Vaše motorka tady bude v naprostém bezpečí, Mandy. Jestli chcete, můžeme ji zamknout do garáže v čísle 10.“

„Nechci ji zamykat do garáže. Chci na ní odjet domů.“

Nakonec si prosadila svou, ale inspektorka Miskinová trvala na tom, že za ní pojede policejní auto. Mandy docela působilo radost, když se mohla proplétat proudem vozidel a ztěžovat jim to.

Když dojeli k jejímu bydlišti na Stratford High Street, vzhlédla inspektorka Miskinová k temným oknům a poznamenala: „Myslím, že jste říkala, že někdo bude doma.“

„Někdo je doma. Všichni jsou v kuchyni. Heleďte, já se o sebe umím postarat. Nejsem dítě, jasný? Už se mě pusťte, jo?“

Sesedla a inspektor Aaron vystoupil z auta, aby jí pomohl zvednout yamahu do předních dveří a dovézt ji do haly. Beze slova za ním zavřela dveře.

Kapitola 48

Daniel řekl: „Asi by jí ubylo, kdyby měla poděkovat. Je to tvrdý materiál, tahle holka.“

„Je v šoku.“

„Ale ne v takovém, aby nemohla dojíst večeři.“ Policejní stanice ve Wappingu byla tichá, a když stoupali po schodech do služebny, uviděli jediného policistu. Postával na chvíli před oknem, než zatáhli závěsy. Mraky už se zdvihly a řeka plynula širým a tichým proudem, se vzorci a víry světélek pod vysokými hvězdami. Ale na stanici vždycky v noci vládl nepřirozený pocit klidu a opuštěnosti. I když bylo hodně práce a ticho občas porušily hlasité mužské hlasy a těžké kroky, vládlo tu zvláštně nehybné ovzduší, jako by svět se svým násilím a svými hrůzami čekal venku, ale neměl žádnou moc porušit ten mír. Vládla tu také sílící soudržnost; kolegové nemluvili často, ale o to svobodněji. Ve Wappingu však žádné kamarádství čekat nemohli. Tady byli vetřelci zvenčí. Policie jim nabídla pohostinství, nabídla jim všechny služby, ale stále byli lidé odjinud.

Dalgliesh byl na návštěvě na ředitelství v Durhamu za nějakou záhadnou záležitostí s komisařem, a Kate nevěděla, jestli už se nevydal na cestu do Londýna. Zatelefonovala tam a řekli jí, že tam má ještě být. Pokusí se ho sehnat a vyřídit mu, aby zavolal zpátky.

Zatímco čekala, zeptala se: „Měla přesvědčivé alibi? Myslím Esmé Carlingovou. Byla doma ten večer, kdy zemřel Etienne?“

Daniel se usadil za svůj stůl a začal si hrát s počítačem. Ve snaze, aby to neznělo tak naštvaně, řekl: „Jo, zcela jistě. Četla jsi mou zprávu. Byla s tou holčičkou, Daisy Reedovou, z jejich domu. Byly spolu celý večer až do půlnoci nebo ještě dýl. Ta malá to potvrdila. Jestli narážíš na mou nezpůsobilost, jsi vedle.“

„To ne. Uklidni se, Danieli. Ona přece nikdy nebyla podezřelá, že? Ta ucpaná kouřová trubka, ta zeslabená šňůra – to chtělo naplánovat pořádně dopředu. Nikdy jsme v ní neviděli možnou vražedkyni.“

„Takže naznačuješ, že jsem se nechal moc snadno přesvědčit?“

„Ne, jen si ověřuju, jestli jsi byl přesvědčený.“

„Heleď, byl jsem tam s Robbinsem a ženskou z odboru pro mládež. Mluvil jsem s Esmé Carlingovou i s tou holkou zvlášť. Ten večer byly spolu, jako vlastně většinu večerů, když se to vezme. Máma toho dítěte chodila večer za prací, živí se jako striptérka v nightclubu, nebo šlape chodník, co já vím – a ta holčička vždycky čekala, až odejde, pak se vyplížila z bytu a strávila večer u Carlingové. Zjevně jim to oběma vyhovovalo. Prověřil jsem každou podrobnost toho čtvrtečního večera a jejich líčení se shodovalo. Nejdřív ta malá nechtěla přiznat, že byla s Carlingovou. Byla trochu vyděšená, že by tomu matka mohla udělat přítrž a že by se odbor pro mládež mohl spojit se sociálkou a skončila by v děcáku. Ke spojení se sociálkou ovšem došlo, ale za daných okolností se nedalo podniknout nic dalšího. Dítě mluvilo pravdu. Proč o tom vlastně pochybuješ?“

„Ale je to divné, ne? Máš tady ženu, které po třiceti letech odmítli vydat knihu. Rozběsněná přilítne do nakladatelství, aby si to s Etiennem vyřídila. Nemá možnost se s ním sejít, protože je schůze rady. Pak odjíždí do Cambridge podepisovat své knihy, a když tam přijede, zjistí, že to někdo z nakladatelství zrušil. V tu dobu už podle mě musela být nepříčetná vzteky. Co bys čekal, že udělá? Půjde tiše domů a napíše ten dopis, nebo tam večer vtrhne, aby natrefila Etienna? Pravděpodobně věděla, že vždycky ve čtvrtek pracuje dlouho do noci. Skoro každý, kdo měl s nakladatelstvím co do činění, to zřejmě věděl. A její chování je taky zvláštní. Věděla, že za odmítnutí toho rukopisu je odpovědný hlavně Gerard Etienne. Proč tam pak nezašla znovu a nepokusila se je přesvědčit, aby její knihu přijali?“

„Zřejmě věděla, že by to nebylo k ničemu. Společníci by nebyli pro zrušení Etiennova rozhodnutí tak brzy po jeho smrti. Ostatně s ním nejspíš souhlasili.“

„A co ty další podivnosti ohledně dnešního večera?“ pokračovala Kate. „Frances Peverellová a de Witt by téměř určitě slyšeli taxík, kdyby přijel po Innocent Lane k normálnímu vchodu. Takže kde se vlastně nechala vysadit?“

„Možná někde v Innocent Walk a pak šla pěšky k řece. Věděla, že taxík na dlažbě může slyšet Dauntsey nebo slečna Peverellová. Nebo jí zastavil na konci Innocent Passage. To je nejblíž místu, kde byla nalezena.“

„Ale brána na konci té uličky je zamčená. Kdyby se tudy dostala k řece, kdo jí odemkl bránu a zase ji zamkl? A co ten dopis? Připadá ti skutečně jako dopis na rozloučenou?“

„Možná není typický, to je fakt, ale co je to vlastně typický sebevrahův dopis? Porota by se zřejmě snadno nechala přesvědčit, že je pravý.“

„A kdy ho napsala?“

„Předpokládám, že předtím, než se zabila. Takovouhle věc člověk těžko sepíše a pak nosí u sebe, kdyby najednou byla potřeba.“

„Ale proč se tam nezmínila o Etiennově smrti? Přece to musela vědět. Mandy Priceová i slečna Blackettová popsaly, jak k nim vtrhla do kanceláře, že jde za ním. Jeho smrt jistě ovlivnila její pocity k nakladatelství Peverell. A i kdyby ne – pokud cítila stejnou trpkost – není to zvláštní, že v tom dopise není o jeho smrti zmínka?“

Pak zazvonil telefon a na lince byl Dalgliesh. Kate mu jasně a krátce podala zprávu, vysvětlila mu, že nemohla sehnat doktora Wardla, který byl někde za jiným případem, ale nepokoušela se shánět někoho jiného, protože s tělem se hýbalo. Teď je v márnici. Danielovi se zdálo, že poslouchala hrozně dlouho, aniž cokoli pronesla, kromě občasného „Ano“.

Nakonec položila sluchátko a řekla: „Dnes v noci letí zpátky. Nemáme mluvit s nikým v Innocent House, dokud nebudeme mít výsledky pitvy. Zítra máš zkusit vypátrat ten taxík a zjistit, jestli někdo na řece něco neviděl, včetně společností na parníku, které tudy projížděly mezi sedmou hodinou a tou dobou, kdy Mandy našla mrtvolu. Máme klíče k bytu Carlingové, jsou v její tašce. Očividně nemá žádné příbuzné, takže tam zajdeme zítra ráno. Je to v Hammersmithu. Mount Eagle Mansions. Šéf chce taky sehnat agentku paní Carlingové, má se tady s námi sejít v 11.30. První věc, kterou musíme ráno udělat, je znovu vyslechnout Daisy Reedovou. A ještě něco. Sakra, Danieli, na to jsme měli přijít sami! AD chce, aby sem přišli kriminalističtí technici prozkoumat loď. Nakladatelství Peverell musí zajistit dopravu svých lidí z Charing Cross nějak jinak. Bože, připadám si fakt jako blbec. AD si musí říkat, jestli si vůbec vidíme za špičku nosu.“

„Takže on si myslí, že k tomu, aby se oběsila, využila loď. Bylo by to rozhodně snadnější.“

„Carlingová – nebo někdo jiný.“

„Ale loď byla uvázaná na obvyklém místě na druhé straně schodů.“

„Přesně tak. Takže jestli se na ní něco dělo, musel s ní někdo popojet předtím, než zemřela, a pak ji vrátit zpátky. Dokaž to a budeme blíž k tomu, abychom dokázali, že to byla vražda.“

Kapitola 49

V deset hodin sešel Gabriel Dauntsey dolů do svého bytu a James de Witt a Frances Peverellová osaměli. Oba si teď uvědomili, že mají hrozný hlad. Mandy spořádala obě porce kachny, ale oni stejně na tak syté jídlo neměli pomyšlení. Nepříjemně si uvědomovali, že mají hlad, ale nějak na nic neměli chuť. Nakonec Frances udělala velkou omeletu s bylinkami a podělili se o ni s větší chutí, než by pokládali za možné. Jakoby podle nepsané dohody mluvili o smrti Esmé Carlingové málo.

Než Dauntsey odešel, Frances řekla: „Můžeme za to všichni, že? Nikdo z nás se proti Gerardovi nepostavil. Měli jsme trvat na diskusi o budoucnosti Esmé. Někdo měl za ní jít, měl s ní promluvit.“

James opáčil mírně: „Frances, my jsme tu knihu nemohli vydat, ne kvůli tomu, že byla komerční, lidovou literaturu potřebujeme. Ale byla to špatná lidová literatura. Byla to špatná kniha.“

A Frances odpověděla: „Špatná kniha? Neodčinitelný zločin, hřích proti Duchu svatému! Tedy, zaplatila za něj draze.“

Ta trpkost, ta ironie ho překvapily. Taková poznámka nebyla v jejím stylu. Ale Frances ztratila něco ze své měkkosti a pasivity od rozchodu s Gerardem. Pozoroval tu změnu s trochou lítosti, ale teď mu došlo, že je to další projev jeho trvalé psychologické potřeby vyhledávat a milovat zranitelné, nevinné, zraněné a slabé, spíš dávat než přijímat. Věděl, že to není základ rovnocenného vztahu, že stálá nekritická laskavost může být při své vlídné blahosklonnosti pro milovaného člověka stejně nesnesitelná jako krutost nebo neláska. Pozvedal své ego tím vědomím, že ho někdo potřebuje, závisí na něm, obdivuje ho pro soucit, který poctivě řečeno nebyl nic jiného než zvláště rafinovaná forma citové povýšenosti a pýchy ducha? Byl lepší než Gerard, pro něhož byl sex částí soukromé hry o moc, kterého vzrušovalo svést pobožnou pannu, protože věděl, že pro ni je podlehnutí smrtelný hřích? Vždycky Fra
nces miloval, stále ji miloval. Chtěl ji ve svém životě, ve svém domě, ve své posteli, stejně jako ve svém srdci. Třeba už teď bude možné, že i ona bude chtít jeho.

Dnes se mu od ní nechtělo, ale neměl na vybranou. Rupertův kamarád, Ray, musel odejít v půl dvanácté a Rupert byl na tom tak špatně, že ho nemohl nechat samotného, byť jen na pár hodin. A byla tu ještě jedna potíž. Cítil, že jí může sotva navrhnout, že přespí v jejím volném pokoji, bez jistého předpokladu. Třeba by radši bojovala se svými soukromými démony sama než v jeho přítomnosti. A ještě něco. Chtěl se s ní milovat, ale nechtěl, aby ji do jeho náruče vehnal otřes a smutek, aby s ním šla do postele ne proto, že po tom touží, ale protože potřebuje utěšit. Pomyslel si: Bože, to je to zamotané. Jak těžké je poznat sebe sama a jak těžké je potom se změnit.

Ale problém se vyřešil sám, když se James zeptal: „Opravdu ti tu nic nebude chybět, Frances?“

Pevně řekla: „Opravdu. Ty stejně musíš domů za Rupertem.

Kdyby se mi zachtělo společnosti, je dole Gabriel, ale já nebudu nikoho potřebovat. Jsem zvyklá být sama, Jamesi.“

Zatelefonovala pro taxi a on odjel co nejrychleji domů, nechal se dovézt na stanici metra Bank, tam zaplatil taxi a sedl do metra mířícího na Notting Hill Gate.

Ambulanci uviděl, hned jak vyšel z Hillgate Street. Srdce se v něm zastavilo. Zrychlil do běhu a spatřil, jak sanitáři snášejí Ruperta na sedacích nosítkách ze schůdků u hlavních dveří. Nebylo z něj nic vidět, z deky vyhlížela jen tvář, která ani teď, zesláblá a připravená na smrt, pro Jamese neztratila svou krásu. Když sledoval dva muže, jak svýma obratnýma rukama manipulují s nosítky, připadalo mu, že jsou to jeho vlastní ruce, které cítí nesnesitelnou lehkost toho břemene.

Řekl: „Pojedu s tebou.“

Ale Rupert zavrtěl hlavou: „Raději ne. Nechtějí v ambulanci moc lidí. Pojede Ray.“

Ray přikývl: „Jo, pojedu s ním.“

Spěchali, aby ho naložili. Už za nimi stála dvě auta, která nemohla projet. Vyšplhal se do vozu a beze slova se zahleděl Rupertovi do tváře.

Rupert se usmál: „Promiň mi ten bordel v tvém obýváku. Už se nevrátím. Teď tam můžeš uklidit a pozvat Frances, aniž byste měli pocit, že musíte dezinfikovat všechno nádobí.“ \ James se zeptal: „Kam tě vezou? Do hospiců?“

„Ne, do Middlesexu.“

„Zítra za tebou přijedu.“

„Radši ne.“

Ray už byl v ambulanci pevně a pohodlně usazený, jako by to bylo jeho právoplatné místo. A bylo to jeho právoplatné místo. Rupert znovu promluvil a James se k němu musel naklonit, aby slyšel, co říká: „Ta historka s Gerardem Etiennem. O mně a Erikovi. Tys mi nevěřil?“

„Ale ano, Ruperte, věřil jsem ti.“

„Nebyla to pravda. Jak by mohla. Byl to nesmysl. Víš něco o inkubačních dobách? Věřil jsi tomu, protože jsi to potřeboval. Chudáku Jamesi! Tys ho ale musel nenávidět. Netvař se tak. Netvař se tak zděšeně.“

James měl pocit, že přišel o hlas. A když promluvil, slova ho přímo vyděsila svou banální povrchností. „Bude ti dobře, Ruperte?“

„Jo, bude. Už navždy mi bude dobře. Neměj péči a nechoď za mnou. Pamatuj, co řekl G. K. Chesterton. Musíme se naučit milovat život, i když tomu nevěříme. Já se to nikdy nenaučil.“

Nevzpomínal si, jak vylezl z ambulance, ale slyšel tiché klapnutí dvojích dveří, které se mu zabouchly před obličejem. Za okamžik sanitka zmizela za rohem, ale on tam ještě dlouho stál a díval se za ní, jako kdyby odjížděla po dlouhé rovné cestě a pomalu se mu vzdalovala z dohledu.

Kapitola 50

Mount Eagle Mansions blízko mostu Hammersmith Bridge byl obrovský viktoriánský činžák z červených cihel, ošuntělého, zanedbaného vzhledu, jako by budova už delší dobu neměla řádného vlastníka. Velká honosná veranda v italském stylu, jejíž štukatury začínaly opadávat, kontrastovala s obyčejným průčelím a dodávala domu ráz výstřední dvojznačnosti, jako by architektovi zabránil nedostatek peněz nebo inspirace v dokončení původního projektu. Soudíc podle verandy, pomyslela si Kate, to možná bylo štěstí. Ale obyvatelé se zřejmě ještě nevzdali naděje na uchování hodnoty svého majetku. Okna, alespoň v přízemí, byla čistá, ověšená různorodými úhlednými záclonami s pravidelnými záhyby, a několik okenních říms bylo osazeno truhlíky, z nichž po ohavné cihlové zdi splývaly převislé muškáty a břečtan. Schránka na dopisy a mohutné klepadlo na dveře ve tvaru lví hlavy byly natřeny na bílo a měli tam
také velkou rákosovou rohožku, zjevně novou, s vetkaným nápisem „Mount Eagle Mansions“. Napravo ode dveří byla řada zvonků se jmenovkami. Na jmenovce bytu číslo 27, vystřižené z navštívenky, stálo ozdobným písmem „Paní Esmé Carlingová“. Cedulka pro byt číslo 29 hlásala tištěnými velkými písmeny stručně „Reed“. Kate zazvonila a po několika vteřinách se ozval ženský hlas tónem zdráhavé rezignace, který byl snadno rozeznatelný i v praskání interkomu.

„No, tak pojďte nahoru.“

Výtah tam nebyl, přestože rozměry mozaikové haly naznačovaly, že byl původně v plánu. Na jedné stěně visely dvě řady poštovních schránek, výrazně očíslovaných, a u druhé stěny stál mahagonový stůl s vyřezávanými nohami, na němž se vršila hromada prospektů, zbloudilých dopisů a svazek starého papíru převázaný provázkem. Byly úhledně uspořádány a čmouhy po uschlých mydlinkách naznačovaly, že se někdo pokusil umýt nátěr, čímž jen zdůraznil jeho zašlost. Ve vzduchu byla cítit dezinfekce a leštěnka na nábytek. Kate ani Dalgliesh nemluvili, ale když stoupali po schodech a míjeli mohutné dveře se špehýrkami a dvojitými bezpečnostními zámky, Kate se zmocňovalo stále větší vzrušení smíšené se slabou obavou a v duchu se ptala, zda totéž cítí ta tichá postava po jejím boku. Byl to důležitý výslech. Až půjdou z těchto schodů dolů, případ může být vyřešen.

Kate překvapilo, že si Esmé Carlingová nemohla dovolit něco lepšího než byt v tomhle zanedbaném činžáku. Sotva to byla prestižní adresa, na které by mohla přijímat novináře, žadatele o interview, ovšem za předpokladu, že nějaké přijímala. Ale to málo, co o ní věděli, nenaznačovalo povahu literární poustevnice, vždyť také byla poměrně dost známá. Kate o Esmé Carlingové slyšela, i když od ní nic nečetla. To ovšem nemuselo znamenat, že autorka měla ze svého psaní velký příjem; četla kdysi v jednom časopise, jak málo je mezi velmi úspěšnými spisovateli milionářů, většina, a to i těch známých, má vůbec potíž vydělat si honoráři na živobytí. Ale za hodinu se mají setkat s její agentkou, takže nemá cenu uvažovat o autorce detektivek Esmé Carlingové, když všechny otázky brzy zodpoví osoba nejpovolanější.

Dalgliesh chtěl promluvit s Daisy, ještě než prozkoumá byt paní Carlingové, a Kate si pomyslela, že ví proč. Sdělení toho dítěte mělo zásadní význam. Jakákoliv tajemství, která skrýval byt číslo 27, mohla počkat. Zbytky po životě zavražděné podají vlastní svědectví. Dojemné svědectví dopisů, účtenek, zbytků jídla si lze špatně vyložit, ale předměty nelžou, nemění svou historii, nevymýšlejí alibi. To živé je třeba vyslechnout, dokud je šok z vraždy ještě čerstvý. Dobrý vyšetřovatel respektuje žal, J někdy ho i sdílí, ale nikdy neváhá využít ho, a to i žal dítěte. i

Došli ke dveřím, a než stačila zvednout ruku ke zvonku, řekl Dalgliesh: „Budete s ní mluvit vy, Kate.“

Odpověděla: „Ano, pane“ ale srdce jí poskočilo. Před dvěma lety by se téměř úpěnlivě pomodlila „Ach Pane, dej, ať se mi to povede“; dnes už měla zkušenosti a věřila si.

Nemámila čas tím, aby si představovala, jak asi vypadá matka dítěte, Shelley Reedová. V policejní práci nebylo moudré předjímat skutečnost a dělat si předčasný a nezralý úsudek. Ale když zarachotil řetěz a otevřely se dveře, těžko skryla překvapený výraz. Sotva se dalo věřit, že takhle dívka s buclatou tváří, která na ně zírala se vzpurnou naštvaností adolescenta, je matkou dvanáctileté dcery. Když se Daisy narodila, nemohlo jí být víc než šestnáct. Její odlíčená tvář v sobě stále měla cosi z nezralé měkkosti dětství. Nasupená ústa byla plná a v koutcích svěšená. Široký nos měla na jedné straně protknutý lesklým kroužkem, stejným jako ty v jejích uších. Vlasy, velmi světlé v kontrastu k tmavému hustému obočí, jí visely skoro do očí a lemovaly jí tvář v neuspořádaných kudrnách. Oči měla daleko od sebe a pod tak těžkými víčky, že vypadala jako opuchlá. Jen její postava svědčil
a o zralosti. Těžká prsa visela volně pod vytahaným starým svetrem z bavlněné příze a dlouhé, pěkné nohy obepínaly černé přiléhavé kalhoty. Na nohou měla pantofle vyšité lurexovou nitkou. Její tvrdé, nekompromisní oči změnily výraz do ostražitého respektu, když spatřila Dalglieshe, jako by poznala, že je to jiná autorita než sociální pracovnice. A když promluvila, rozeznala Kate v navyklé vzpurnosti tón unavené rezignace.

„No tak pojďte dál, i když nevím, k čemu vám to bude. Vaši chlapi už s Daisy mluvili. Holka jim řekla všechno, co ví. S policií jsme spolupracovaly a máme z toho akorát to, že jde po nás sociálka. Co jim je po tom, jak si vydělávám na živobytí? No, tak jsem striptérka. Co je na tom špatnýho? Vydělám si na sebe a živím děcko. Pracuju a je to legální, jasný? V novinách si pořád stěžujou, že svobodný matky žijou ze sociálních dávek, já na nich krucinál nejsem, ale brzo budu, jestli tu budu muset celý dny kysnout a odpovídat na pitomý otázky. A už tu nechcem žádnou pracovnici z odboru mládeže. Ta, jak tu byla posledně s tím mladým židem, to byla pěkná kráva.“

Během tohoto uvítání se nepohnula, ale teď nakonec neochotně ustoupila a oni vkročili do haly, tak malé, že se tam oni tři stěží vešli.

Dalgliesh řekl: „Jsem komandér Dalgliesh a toto je inspektorka Miskinová, ta není z odboru pro mládež. Oba jsme detektivové. Omlouváme se, že vás znovu obtěžujeme, paní Reedová, ale musíme mluvit s Daisy. Ví o tom, že paní Carlingová zemřela?“

„Jo, ví. Víme to všichni, ne? Bylo to v místních zprávách. Ještě řekněte, že to nebyla sebevražda a že jsme to udělaly my.“

„Je Daisy zdrcená?“

„Jak to mám vědět? Nesměje se. Já jsem do tý holky nikdy moc neviděla. Asi bude zdrcená, až si s ní vy dva promluvíte. Je doma – zavolala jsem do školy, že přijde až odpoledne. A heleďte, buďte tak hodný a zkraťte to, jo? Musím na nákup. A o holku bude večer postaráno. Nemusíte se kvůli Daisy plašit. Večer sem přijde zdejší uklízečka. Potom můžete klidně říct na tý zatracený sociálce, ať ji přijdou hlídat oni, když maj takovou starost“

Obývák byl úzký a působil nepořádně a neútulně a také jaksi nepatřičně, což Kate odhalila až ve chvíli, kdy spatřila, že je umělý krb s římsou plnou pohlednic a porcelánových sošek instalován u vnější zdi bez komínů. Otevřenými dveřmi vpravo bylo vidět manželskou postel, napůl ustlanou a pokrytou rozházeným šatstvem. Paní Reedová rychle přistoupila ke dveřím a zavřela je. Napravo ode dveří byla tyč se závěsem, na níž Kate zahlédla hustou řadu šatů. Nalevo ode dveří stál ohromný televizor, před ním gauč a před dvojitým oknem čtvercový stůl se čtyřmi židlemi. Stůl byl zavalený čímsi, co vypadalo jako učebnice. Dítě v tmavomodré školní uniformě s plisovanou sukní se otočilo a pohlédla na ně.

Kate si pomyslela, že snad nikdy neviděla ošklivější dítě. Byla to zcela jasně dcera své matky, ale jakýmsi trikem genů byly matčiny rysy na její drobné hubené tváři zkreslené. Oči za brýlemi byly malé a moc daleko od sebe, nos široký jako matčin, ústa stejně plná a svěšené koutky ještě výraznější. Ale pleť měla jemnou a zvláštní barvy, jemně nazelenale zlatou jako jablka pod vodou. Vlasy lemovaly v zlatých až světlekaštanových pramenech tvář, která vypadala spíš dospěle než dětsky. Kate pohlédla na Dalglieshe a pak rychle uhnula očima. Věděla, že šéf pociťuje lítost a něhu. Už ten výraz předtím viděla, i když hned za okamžik ukázněně zmizel, i když byl tak prchavý. Byla překvapena, jaký záchvěv nevole v ní vzbudil. Jeho první reakce při spatření ženy byla estetická, potěšení z krásy a lítostivý soucit nad ošklivostí. Ošklivé ženy byly na tenhle pohled zvyklé, musely. Ale dítě by mlo být ušetřeno tohohle surového odhalení všeobecné lidské nespravedlnosti. Můžete zákony vymýtit jakoukoli diskriminaci, ale tuhle ne. Ve všem od zaměstnání po sex byly ty atraktivní ve výhodě a ty ošklivé předmětem pomluv a odmítání. A tohle dítě nemělo ani příslib té výrazné, sexem nabité ošklivosti, která, doprovází-li ji inteligence a představivost, může být erotičtější než pouhá krása. Ty skleslé koutky příliš silných úst se nedají zvednout, ta prasečí očka se k sobě nijak nepřiblíží. V těch několika vteřinách, než promluvila, ovládly Kate smíšené pocity, z nichž znechucení nad sebou nebylo na posledním místě. Jestliže se Dalglieshe zmocnila instinktivní lítost, skoro jako by to dítě bylo zmrzačené, pak ona pocítila totéž, jenže ona je přece žena. Ona má soudit podle jiných kritérií. Když jim matka pokynula gestem ruky, Dalgliesh usedl na gauč a Kate na židli proti Daisy Paní R eedová se bojovně posadila na druhý konec gauče a zapálila si cigaretu.

„Zůstanu tady. Beze mě holku vyslýchat nebudete.“

Dalgliesh přikývl: „Ani bychom s Daisy nemohli mluvit, pokud byste tu nebyla, paní Reedová. Vyslýchání mladistvých se řídí zvláštními předpisy. Moc by nám ale pomohlo, kdybyste nás nepřerušovala, jedině kdybyste si myslela, že jsme příliš tvrdí.“

Kate si vzala židli ke stolu, hned proti dítěti, a řekla mírně: „Moc nás mrzí, co se stalo tvé přítelkyni, Daisy. Paní Carlingová byla tvoje přítelkyně, viď?“

Daisy otevřela jednu z učebnic a předstírala, že čte. Aniž vzhlédla, pronesla: „Měla mě ráda.“

„Když nás lidé mají rádi, oplácíme jim to tím, že je také máme rádi, aspoň já ano. Ty víš, že je paní Carlingová mrtvá. Možná se zabila sama, ale nevíme to určitě. Potřebujeme zjistit, jak a proč zemřela. Chtěli bychom, abys nám pomohla. Pomůžeš nám?“

Teď k ní Daisy vzhlédla. Pohled malých oček, znepokojivě inteligentních, byl tvrdý jako pohled dospělého a zvažoval je tak, jak jen dítě dovede. Řekla: „Nechci mluvit s vámi. Chci mluvit se šéfem.“ Vrhla pohled na Dalglieshe a opakovala: „Chci mluvit s ním.“

Dalgliesh přikývl: „Jistě, jsem tady. Ale je to jedno, Daisy, s kým budeš mluvit.“

„Chci mluvit jedině s vámi.“

Kate se pokusila potlačit své zklamání a rozmrzelost. Vstala, ale Dalgliesh jí pokynul, ať sedí, a přitáhl si židli vedle ní.

Daisy se zeptala: „Vy si myslíte, že tetu Esmé někdo zavraždil, že? Co mu uděláte, až ho chytíte?“

„Jestli ho soud uzná vinným, půjde do vězení. Ale my si nejsme jistí, že byla paní Carlingová zavražděna. Zatím ani nevíme, jak nebo proč zemřela.“

„Paní Summersová ve škole říká, že zavírat lidi do vězení pro ně není dobré.“

Dalgliesh se usmál: „Paní Summersová má pravdu. Ale lidi se obvykle nezavírají do vězení proto, aby se tam měli dobře. Někdy je nutné chránit jiné lidi nebo je zastrašit, protože společnosti se hluboce dotýká to, co viník provedl, a podle toho musí vypadat trest.“

Ach Bože, pomyslela si Kate, to budeme trávit čas diskusí o rozsudcích a o filozofii soudního trestu? Ale Dalgliesh se zřejmě obrnil trpělivostí.

„Paní Summersová říká, že popravovat lidi je barbarské.“

„V téhle zemi už nepopravujeme lidi, Daisy.“

„Ale v Americe ano.“

„Ano, v některých částech Spojených států i v jiných zemích, ale v Británii už se to nekoná. Myslím, že to víš, Daisy.“

To dítě, pomyslela si Kate, naschvál nespolupracuje. Zajímalo by ji, o co se Daisy snaží, kromě toho, že hraje o čas. Tiše proklela paní Summersovou. Znala pár takových ještě ze školy, zejména slečnu Crightonovou, která se jí velmi snažila rozmluvit službu u policie – prý jsou to fašističtí agenti kapitalistických vládních orgánů. Ráda by se dítěte zeptala, co by paní Summersová udělala s vrahem paní Carlingové, kromě toho, že by mu vyjádřila sympatie, vyzbrojila ho radami a poslala ho na cestu kolem světa. Možná by bylo zajímavé vzít paní Summersovou podívat se na některé oběti vražd anebo na místa činu, kde se musela vyskytovat Kate. Popuzena návratem starých předsudků, staré nevraživosti, o níž si myslela, že ji dávno překonala, a starých vzpomínek, na něž by raději zapomněla, nespouštěla oči z Daisyiny tváře. Paní Reedová neříkala nic, ale usilovně potahovala z cigarety. V pokoji začínalo být nepříjemně zakouřeno.

Dalgliesh si sedl těsně k dítěti a řekl: „Daisy, my musíme zjistit, jak a proč paní Carlingová zemřela. Možná svou vlastní rukou, ale je také možné, jen možné, že byla zavražděna. A jestli ano, musíme najít člověka, který to udělal. To je naše práce. Proto jsme tady. Přišli jsme za tebou, protože myslíme, že nám můžeš pomoct.“

„Řekla jsem tomu inspektorovi a té policistce všechno, co vím.“

Dalgliesh neodpověděl. Ticho a to, co zřejmě naznačovalo, Daisy očividně zneklidnilo. Po krátké pauze se ozvala: „Jak můžu vědět, že nechcete přišít Etiennovu vraždu tetě Esmé? Říkala, že to třeba zkusíte, myslela, že ji do toho chcete namočit.“

„My si nemyslíme, že má paní Carlingová něco společného se smrtí pana Etienna. A nechceme tu vraždu nikomu přišít. Jen se snažíme zjistit pravdu. Myslím, že o tobě vím dvě věci, Daisy: že jsi inteligentní a že když mi slíbíš, že řekneš pravdu, tak řekneš pravdu. Slíbíš mi to?“

„Jak mám vědět, že vám můžu věřit?“

„Prosím tě, abys nám věřila. Musíš se sama rozhodnout, jestli můžeš. Je to důležité rozhodnutí, ale nemůžeš ho obejít. Hlavně nelži. Byl bych radši, kdybys nám neřekla nic, než abys lhala.“

Tohle je vysoce riskantní strategie, pomyslela si Kate. Doufala, že teď uslyší, že paní Summersová varovala děti, aby nikdy nevěřili policistovi. Daisyina prasečí očka se zabodla přímo do Dalglieshových očí. Mlčení se zdálo nekonečné.

Pak Daisy přikývla: „Dobře. Řeknu vám pravdu.“

Dalglieshův hlas se nezměnil: „Když za tebou byli inspektor Aaron a ta policistka, řekla jsi jim, že jsi trávila večery v bytě paní Carlingové, že sis tam dělala úkoly a večeřela s ní. To je pravda?“

„Ano. Někdy jsem spala v jejím pokoji pro hosty a někdy na gauči, to mě pak teta Esmé vzbudila a odvedla mě domů, než se máma vrátila z práce.“

Paní Reedová jí vpadla do řeči: „Heleďte, holka tady byla v bezpečí. Já vždycky zamkla na dva zámky, když jsem odešla, a ona měla vlastní klíče. A nechala jsem jí telefonní číslo. Jak jsem to ksakru měla dělat? Vzít ji s sebou do klubu?“

Dalgliesh jí nevěnoval pozornost. Nespouštěl pohled z Daisy.

„Co jste spolu dělaly?“

„Já si dělala úkoly a ona někdy psala, pak jsme se společně dívaly na televizi. Dávala mi číst svoje knihy. Měla hodně knih o vraždách a věděla všechno o skutečných vraždách. Brala jsem si s sebou večeři, někdy jsem také dostala něco od ní.“

„Vypadá to, že jste se spolu měly dobře. Myslím, že s tebou byla ráda.“

„Ona nebyla ráda večer sama. Říkala, že slyší na schodech zvuky, a necítila se bezpečně, ani když byla zamčená na dva zámky. Ireba by prý někdo mohl ztratit druhé klíče a pak by je mohl sebrat vrah a dostat se do bytu. Nebo, říkala, může být po setmění na střeše a spustit se na laně a vlézt tam oknem. Někdy v noci prý ho slyší ťukat na římsu. Bylo to vždycky horší, když bylo něco strašidelného v televizi. Nikdy se na ni nechtěla koukat sama.“

Chudák dítě, pomyslela si Kate. Tak před těmihle hrůzami, které si tak živě představovala, nacházela Daisy, která noc co noc zůstávala v bytě sama, útočiště v bytě paní Carlingové. Od čeho ale utíkala Esmé Carlingová? Od nudy, samoty, vlastních vyfantazírovaných strachů? Bylo to nepravděpodobné přátelství, ale každá splňovala potřebu té druhé po společnosti, pocitu bezpečí, malé domácké útulnosti domova.

Dalgliesh řekl: „A tys pověděla inspektoru Aaronovi a té policistce z odboru pro mládež, že jsi byla v bytě paní Carlingové ve čtvrtek čtrnáctého října, ten večer, co zemřel pan Etienne, od šesti hodin až někdy do půlnoci, kdy tě odvedla domů. Byla to pravda?“

Tohle byla konečně hlavní otázka a Kate připadalo, že čekají na odpověď se zatajeným dechem. Dítě stále zíralo klidně na Dalglieshe. Slyšeli, jak matka vtáhla dým z cigarety, ale nic neřekla.

Vteřiny plynuly. Nakonec Daisy odpověděla: „Ne, nebyla to pravda. Teta Esmé mě poprosila, abych kvůli ní zalhala.“

„Kdy tě o to požádala?“

„V pátek, den potom, co zabili pana Etienna. Potkaly jsme se před školou. Čekala u brány. Pak se mnou jela domů autobusem. Seděly jsme nahoře, nebylo tam moc lidí, a ona mi řekla, kde byla, a já že jim mám říct, že jsme strávily večer a noc spolu. Prý si třeba budou myslet, že zabila pana Etienna, protože píše detektivky a ví všechno o vraždách a je hrozně chytrá na vymýšlení zápletek. Řekla, že se jí to policie bude snažit přišít, protože měla motiv. Každý v nakladatelství Peverell věděl, že pana Etienna nenávidí, protože jí zamítl knihu.“

„Ale ty sis nemyslela, že to udělala, viď, Daisy? A proč?“

Pronikavá malá očka stále hleděla do jeho. „Vy víte proč.“

„Vím, a inspektorka Miskinová také. Ale pověz nám to.“

„Kdyby to udělala, přišla by sem ještě ten večer, až by máma odešla, a požádala mě o alibi hned. Neudělala to, dokud neobjevili mrtvolu. Ani nevěděla, kdy pan Etienne zemřel. Řekla, ať jí potvrdím alibi na celý večer i noc. Teta řekla, že musíme obě říkat to samé, protože se nás budou snažit nachytat. Tak jsem řekla inspektorovi všechno, co se dělo, kromě toho, co bylo v televizi, jenomže to všechno bylo ten večer předtím.“

Dalgliesh řekl: „To je nejspolehlivější způsob výroby alibi. V podstatě říkáš pravdu, takže se nemusíš bát, že ta druhá osoba řekne něco jiného. To byl tvůj nápad?“

„Ano.“

„Musíme doufat, Daisy, že se zločinu nezačneš věnovat vážně. Teď je to ale velmi důležité a já chci, aby ses důkladně zamyslela, než mi odpovíš na kteroukoli otázku. Budeš tak hodná?“

„Ano.

„Řekla ti teta Esmé, co se stalo v Innocent House tenkrát ve čtvrtek večer, kdy pan Etienne zemřel?“

„Moc mi toho neřekla. Jen to, že tam byla a že viděla pana Etienna, ale byl prý živý, když odcházela. Někdo prý mu volal, aby šel nahoru, a on jí řekl, že se tam nezdrží dlouho. Ale trvalo to dlouho a ji už nebavilo čekat. Tak prý nakonec odešla.“

„Odešla a už ho neviděla?“

„Tak to tvrdila. Říkala, že tam čekala a že se pak začala bát. V Innocent House je to dost strašidelné, když všichni odejdou a je tam zima a ticho. Taky se tam kdysi jedna paní zabila a paní Carlingová říkala, že tam straší její duch. Takže nečekala, až se pan Etienne vrátí. Ptala jsem se, jestli viděla vraha, a ona řekla: ‚Ne, neviděla jsem ho. Nevím, kdo to udělal, ale vím, kdo to neudělal“

„A řekla kdo?“

„Ne.“

„Řekla ti, jestli je to muž nebo žena, ta osoba, která to neudělala?“

„Ne.“

„Daisy, a neměla jsi dojem, že mluví o muži nebo o ženě?“

„Ne.“

„Neřekla ještě něco o tom večeru? Pokus se vzpomenout si na přesná slova.“

„Řekla něco, ale nedávalo to smysl, tenkrát ne. Řekla: slyšela jsem hlas, ale had byl přede dveřmi. Proč byl ten had přede dveřmi? A byla to divná doba na půjčování vysavače.‘ To řekla hodně tiše, jako by pro sebe.“

„Ptala ses jí, co tím myslí?“

„Zeptala jsem se – jaký had? Byl to jedovatý had? Kousl pana Etienna? A ona řekla: ‚Ne, nebyl to skutečný had, ale možná byl smrtonosný až běda.‘“

Dalgliesh opakoval: „,Slyšela jsem hlas, ale had byl přede dveřmi. A byla to divná doba na půjčování vysavače.‘ Jsi si jista těmihle slovy?“

„Ano.“

„Neřekla jeho hlas nebo její hlas?“

„Ne. Řekla to tak, jak jsem vám to pověděla. Myslím, že z toho chtěla něco uchovat v tajnosti. Měla ráda tajemství a záhady.“

„Kdy ti pak ještě vykládala o vraždě?“

„Předevčírem, když jsem si u ní dělala úkoly. Říkala, že jde ve čtvrtek večer do Innocent House, s někým se tam má sejít. Řekla: ‚Teď mě budou muset dál vydávat. To si každopádně zajistím.‘“ A že možná bude potřebovat, abych jí potvrdila další alibi, ale ještě to nevěděla určitě. Zeptala jsem se, s kým se má sejít, a ona že prý mi to zatím neřekne, že to musí zůstat v tajnosti. Já si myslím, že by mi to neřekla nikdy. Asi to bylo moc důležité, než aby to někomu pověděla. Já jí řekla: ,Jestli se ale sejdeš s vrahem, třeba tě taky zabije,‘ a ona na to, že není tak hloupá, že se s žádným vrahem nesejde. ,Já nevím, kdo je vrah, ale možná se to zítra dovím.‘ Pak už nic neřekla.“

Dalgliesh napřáhl ruku přes stůl a dítě ji stisklo. „Děkuju ti, Daisy. Moc jsi nám pomohla. Budeme tě muset požádat, abys to podepsala, až to sepíšeme, ale teď ne.“

„A nedají mě do děcáku?“

„Já myslím, že to nehrozí, že?“ Pohlédl na paní Reedovou, která vážně řekla: „Jen přes mou mrtvolu.“

Pak je vyprovodila a zřejmě z náhlého popudu vyklouzla za nimi a zavřela dveře. Ignorovala Kate a obrátila se přímo k Dalglieshovi: „Pan Mason, ředitel Daisyiny školy, říká, že je chytrá, víte, doopravdy chytrá.“

„To určitě je, paní Reedová. Měla byste na ni být pyšná.“

„Říkal, že by pro ni získal jeden z těch vládních grantů, aby mohla jít na lepší školu, na internátní.“

„Co o tom soudí Daisy?“

„Klidně by tam šla. Na tý škole, kam chodí, není spokojená. Asi by tam šla ráda, ale nechce to říct.“

Kate se zmocnila mírná podrážděnost. Museli už jít. Mají prohledat byt paní Carlingové a v půl dvanácté tam má přijít literární agentka.

Ale Dalgliesh nedal najevo jedinou známku netrpělivosti. „Co kdybyste si o tom vy a Daisy důkladně pohovořily s panem Masonem? Daisy by se měla rozhodnout.“

Paní Reedová ještě otálela, dívala se na něj, jako by chtěla říct ještě něco, nějaké ujištění, které jí může dát jen on.

Řekl: „Nesmíte si myslet, že je to pro Daisy nutně špatné, protože vám se to třeba hodí. Může to být správné pro vás obě.“

„Děkuju, děkuju,“ zašeptala a vklouzla zpátky do bytu.

Kapitola 51

Byt paní Carlingové byl o poschodí níž a v přední části budovy. Těžké mahagonové dveře byly opatřeny špehýrkou a dvěma bezpečnostními zámky. Klíče se otáčely lehce a Dalgliesh otevřel dveře, za nimiž se nashromáždila hromada pošty. Hala páchla zatuchlinou a byla velmi tmavá, zašátral po vypínači, stiskl jej: a v jediném okamžiku obhlédl jednoduché rozvržení bytu, úzkou halu s dvojími dveřmi na protější stěně a jedněmi na každém konci. Shýbl se, aby sebral nakupené obálky, a zjistil, že jsou to jen reklamní letáky, mezi nimi dva účty a jedna obálka, která vyzývala paní Carlingovou, ať ji okamžitě otevře, protože má šanci vyhrát půl milionu. Také tam byl přeložený list papíru se vzkazem, psaným dělnou rukou: „Omlouvám se, že nemůžu zítra přijít. Musím s Tracey na kliniku, má vysoký krevní tlak. Doufám, že se uvidíme příští pátek. Darlene Morganová.“

Dalgliesh otevřel dveře, které byly přímo před ním, a rozsvítil. Ocitli se v obývacím pokoji. Dvě okna, která vedla na ulici, byla pečlivě zavřená, závěsy z červeného sametu napůl zatažené. V téhle výšce nehrozilo nebezpečí slídivých pohledů ani z horních pater autobusů, ale spodní části obou oken byly přesto zakryty síťovanými záclonkami se vzorem. Hlavní umělé světlo přicházelo z převrácené skleněné mísy s něžným malovaným vzorem motýlů, která visela z růžice uprostřed stropu, sklo bylo poseté černými seschlými tělíčky uvězněných much. Byly tam tři stolní lampy se stínítky s růžovými třásněmi, jedna na stolku vedle křesla u krbu, jedna na čtvercovém stole mezi dvěma okny a třetí na velkém psacím stole se stahovací roletou u levé stěny. Jakoby v zoufalé touze po světle a vzduchu Kate rozhrnula závěsy a otevřela jedno okno, pak obešla pokoj a rozsvítila všechna světla. Vdechli stude
ný vzduch, který poskytoval iluzi venkovské svěžesti, a rozhlédli se po pokoji, jako by jej konečně viděli jasně.

Okamžitým dojmem, zesíleným růžovým světlem lamp, byl pocit polstrované staromódní útulnosti, která byla o to přitažlivější, že majitelka bytu nedělala žádné ústupky současnému vkusu. Pokoj mohl být zařízen ve třicátých letech a jeho ráz nic neporušilo. Většina zařízení vypadala, jako by byla zděděná; psací stůl se stahovací roletou, na němž trůnil její přenosný psací stroj, čtyři mahagonové židle nesourodých tvarů a stáří, edvardiánský skleník s různými porcelánovými drobnostmi a neúplným čajovým servisem, všechno bylo naskládané a nahromaděné spíš než uspořádané, dva vybledlé koberce byly umístěny tak nepatřičně, že Dalgliesh pojal podezření, zeje to kvůli tomu, aby se schovaly díry. Jenom gauč a dvě stejná křesla stojící u krbu byly poměrně nové, poházené buclatými polštáři a pokryté kretonem s růžovými a žlutými růžemi. Krb sám vypadal jako původní, zdobná kons
trukce z šedého mramoru s těžkou římsou, mříž lemovaná dvěma řadami ozdobných kachlů se vzory květin, ovoce a ptáků. Na každém konci římsy stáli dva staffordshireští psi s obojky a zlatými řetězy a bystrýma očima zírali na protější zeď. Mezi nimi se kupila směsice různých tretek: hrníčky ke korunovaci Jiřího V. a královny Alžběty, černá lakovaná skříňka, dva malé měděné svícny, moderní porcelánová postavička ženy v krinolíně s psíčkem na klíně, váza z broušeného skla s kytičkou umělých petrklíčů. Za nimi stály dvě kolorované fotografie. Jedna vypadala, jako by byla pořízena při předávání ceny; Esmé Carlingová na ní pózovala s imitací revolveru, kolem samé rozesmáté tváře. Ta druhá byla z podepisování knih a byla pečlivě naaranžovaná. Kupující stál vyčkávavě po jejím boku, hlavu nepřirozeně nakloněnou, aby ji dostal do obrazu, zatímco paní Carlingová s perem zvednutým o
d stránky se půvabně usmívala do objektivu. Kate fotku krátce prostudovala, pokoušejíc se promítnout do hranatých a vačnatých rysů s malými ústy a lehce zahnutým nosem tu děsivou utonulou a zohavenou tvář, kterou prvně uviděla z Esmé Carlingové.

Dalgliesh chápal, že tenhle útulný vypolštářovaný pokoj měl pro Daisy přitažlivost. Na tomhle širokém gauči si četla, tady se dívala na televizi, prospala se, než ji Esmé napůl odnesla domů. Byl to útěk z hrůzy jejích představ, útěk do simulované hrůzy svázané deskami knih, zkrocené, převedené do literatury, kterou šlo vychutnat, sdílet, odložit, která nebyla skutečnější než tančící plameny umělého ohně v krbu. Měly tu bezpečí, společnost a svého druhu lásku, jestli bylo láskou splnění vzájemné potřeby. Pohlédl na knihy. Na policích byly paperbackové exempláře detektivní literatury, ale všiml si, že málo jich bylo od současných autorů. Paní Carlingová měla ráda ženské autorky zlatého věku. Všechny knihy vypadaly řádně očtené. Pod nimi byla police s literaturou o skutečných zločinech: knihy o Wallaceově případu, o Jacku Rozparovači, o známých viktoriánských vražedkyních Adelaide Bartlet
tové a Constance Kentové. Dolní police nesly exempláře jejích vlastních děl, vázané v kůži a opatřené zlatými nápisy Na této extravaganci, pomyslel si Dalgliesh, se sotva podílelo nakladatelství Peverell. m Pohled na tu neškodnou ukázku marnotratnosti ho deprimoval, vzbuzoval v něm prudkou lítost. Kdo zdědí tyhle nahromaděné zprávy o životě, žitém vraždou a ukončeném vraždou? Na které polici v saloně, ložnici nebo snad na záchodě najdou ty svazky čestné nebo tolerované místo? Nebo je koupí nějaký antikvář a prodá je jako soubor, jehož cena stoupne v důsledku její hrozné a děsivě logické smrti? Když prohlížel tituly, tak připomínající třicátá léta, obálky s vesnickými policajty, ženoucími se na místo činu na kolech, obrázky pitev, které prováděli výstřední praktičtí lékaři po večerní operaci, i nepravděpodobných rozuzlení v knihovně, vytáhl si pár knih a zběžně je prohlédl. Smrt při tan
ci, která se očividně odehrávala v prostředí tanečních soutěží, Plavba k vraždě, Utonulá, Vrahové pod jmelím. Opatrně je vrátil na místo, nepocítil blakosklonnou shovívavost. Proč by měl? Řekl si, že pravděpodobně způsobila radost více lidem svými detektivkami než on svou poezií. A jestliže ta radost byla jiného druhu, kdo mohl říct, že je jedna z nich podřadnější? Alespoň respektovala angličtinu a používala ji tak dobře, jak uměla. Po třicet let lidi zásobovala fantazií vraždy, přijatelnou tváří násilí, kontrolovatelným děsem. Doufal, že když nakonec stanula tváří v tvář realitě, bylo to setkám krátké a milosrdné.

Kate se přesunula do kuchyně. Připojil se k ní a společně prozkoumali tamní nepořádek. Dřez byl plný špinavého nádobí, na sporáku stála neumytá pánev, koš na odpadky přetékal plechovkami a zmačkanými krabicemi, které z něj padaly na ušmudlanou podlahu. Kate řekla: „Nechtěla by, abychom to viděli. Je to kruté, že její paní Morganová nemohla dnes ráno přijít.“

Když se na ni podíval, viděl, jak jí od krku stoupá ruměnec, a věděl, že ta poznámka jí připadla nerozumná a pošetilá a že si přeje, aby nic neřekla.

Ale jejich myšlenkové pochody byly stejné: „Pane, dej mi znát můj konec a počet mých dní; abych věděl, jak dlouho budu živ.“ Jistě málo lidí se takhle mohlo modlit upřímně. To nejlepší, v co mohl člověk doufat, nebo co mohl chtít, byl dostatek času na to, aby po sobě vynesl odpadky, svěřil tajemství plamenům nebo popelnici a nechal uklizenou kuchyň.

Na pár vteřin, ještě když otevíral zásuvky a skříňky, se v myšlenkách vrátil na hřbitov v Norfolku a slyšel otcův hlas, ta představa byla stále živá, byla cítit posečenou trávou, čerstvě obrácenou půdou, omamnou vůní lilií. Farníci byli rádi, když se farářův syn účastnil pohřbů, o školních prázdninách tam vždycky chodil, vesnický pohřeb byl pro něj spíš zajímavostí než povinností, zvali ho poté na čaj, snažil se tam ukojit svůj chlapecký hlad, zatímco truchlící pozůstalí do něj cpali tradiční vařenou šunku a sytý ovocný dort a drmolili své díky.

„To je od vás hezký, že jste přišel, pane Adame. Tatínek by to ocenil. Měl vás moc rád, to teda měl.“

S pusou plnou dortu zamumlal očekávanou lež: „Já ho měl taky moc rád, paní Hodgkinová.“

Stával tam a sledoval, jak starý hrobník Goodfellow a muži z pohřební služby spouštějí rakev do té úhledné jámy, slyšel slabé rány, jak na víko dopadala norfolkská zem, poslouchal vážný, vzdělaný hlas svého otce, když vánek zvedal jeho šedivějící vlasy a vzdouval mu rochetku. A představoval si muže nebo ženu, které znal, tělo v rubáši uložené do polstrovaného umělého hedvábí na mnohem okázalejším loži než kdy v životě, a promítal si postupně všechna stadia jeho rozpadu: tlející rubáš, pomalu se rozkládající maso, nakonec propadnutí víka na holé kosti, a nikdy od dětství nemohl věřit tomu velkolepému hlásání nesmrtelnosti. „A třebaže červi toto tělo zničí, přesto spatřím Boha ve svém těle.“

Přešli do ložnice paní Carlingové, ale tam se nezdrželi. Byla velká, přeplněná nábytkem, neuklízena a nepříliš čistá. Na toaletce z třicátých let s trojdílným zrcadlem ležel plastový podnos se vzorem fialek, který obsahoval směsici poloprázdných lahviček s pleťovými mléky, kelímků s krémy, rtěnek a líčidel na oči.

Kate bezmyšlenkovitě otevřela největší kelímek s podkladovým krémem a spatřila jediný vryp, kam zaryla paní Carlingová prst. Ta stopa, tak prchavá, jí na okamžik připadla klamně stálá a nezničitelná a vyvolala v její mysli tak živý obraz mrtvé ženy, že strnula s kelímkem v ruce, jako by byla přistižena při narušování soukromí. Oči v zrcadle na ni hleděly provinile a trochu zahanbeně. Donutila se přistoupit k šatníku a otevřít jej. Ramínka na šaty zachrastila a Kate ovanul známý pach, který jí připomněl jiná pátrání, jiné oběti, jiné pokoje, sladkokyselý zatuchlý pach stáří a neúspěchu a smrti. Rychle dveře zavřela, ale ještě předtím si všimla tří láhví whisky, uložených mezi řadou bot. Pomyslela si: To jsou chvíle, kdy svou práci nenávidím. Ale těch chvílí bylo málo a nikdy netrvaly dlouho.

Ložnice pro hosty byla úzká, špatně rozvržená komora s jediným vysokým oknem, z něhož byl výhled na cihlovou zeď pokrytou desetiletími londýnské špíny, po níž vedly těžké odpadní trubky. Ale jistý pokus o zútulnění pokoje majitelka učinila. Stěny a strop byly pokryty tapetou se vzorem popínavého zimolezu, růží a břečťanu. Záclony, umně nařasené, byly z odpovídající látky a na jediném divanu pod oknem byl bleděrůžový přehoz, očividně vybraný tak, aby se barvou hodil k růžím. Pokus o zkrášlení, o dodání ženského prvku této pusté prázdnotě, jen zdůraznil vady pokojíku. Výzdoba se určitě vybírala pro hosta ženského rodu, ale Dalgliesh si nedovedl představit ženu, která by klidně spala v téhle klaustrofobické přeplácané kobce. Tady určitě nikdo neusnul, pod tím uměle roztomilým stropem, na příliš úzké posteli, s nočním stolkem tak malým> že se na něj stěží vešla lampa.

Čas, který věnovali prohlížení bytu, nebyl promarněný. Kate si pamatovala jednu z prvních lekcí, kterou dostala jako mladá detektivní začátečnice; poznej oběť. Každá oběť umírá proto, kdo je, jaká je, kde je v určité době. Čím víc víte o oběti, tím blíže jste vrahovi. Ale teď, když seděli u psacího stolu Esmé Carlingové, hledali konkrétnější důkazy.

Odměna je čekala, hned jak ho otevřeli. Stůl byl uklizenější a uspořádanější, než očekávali, a na hromadě nezaplacených účtů z poslední doby ležely dva listy papíru. První byl očividně koncept dopisu, který se našel na zábradlí u Innocent House. Bylo v něm několik změn; poslední verze paní Carlingové byla poněkud odlišná od prvního výlevu bolesti a hněvu. Ale byla to šílená škrábanice ve srovnání s pevným a pečlivým písmem dopisu na rozloučenou. Tady bylo potvrzení, kdyby je potřebovali, že jsou to její slova a že je napsala vlastní rukou. Dopis měl datum 14. října, čtvrtek.

Milý Gerarde, teď jsem vyslechla tu zprávu od své agentky. Ano, od agentky! Ani jsi neměl tolik slušnosti nebo odvahy, abys mi to řekl přímo. Mohl jsi mé požádat, abych za tebou přišla do kanceláře, nic by ti taky neudělalo, kdybys mé vzal na oběd nebo na večeři a řekl mi to tam. Nebo jsi stejné sprostý jako neloajální a zbabělý? Možná ses bál, že ti udělám ostudu, až budu brečet do polívky. Ale já jsem o dost tvrdší, jak brzy zjistíš. Tvé odmítnutí Smrti na Rajském ostrově by bylo stejné nespravedlivé, neodůvodnitelné a nevděčné, ale aspoň bych ti všechno mohla říct do očí. A teď té ani nemůžu sehnat telefonem. Nepřekvapuje mé to. Ta zatracená Blackettová je mistryně v blokování hovorů, jestli ne v něčem jiném. Aspoň tohle naznačuje, že jsi schopen se trochu stydět.

Máš ty vůbec představu, co jsem udělala pro nakladatelství Peverell dávno předtím, než jsi získal nějakou moc – naneštěstí pro firmu, jak se to jeví? Psala jsem jednu knihu ročné po třicet let, všechny se spolehlivé prodaly, a jestli odbyt té poslední byl zklamáním, čije to chyba? Co jste udělali pro její propagaci s elánem a zaujetím, jaké má povést žádá? Odjíždím dnes odpoledne podepisovat do Cambridge. Kdo přemluvil knihkupectví, aby tu akci podniklo? Já. Pojedu sama jako obvykle. Většina nakladatelů se stará o to, aby jejich nejlepší autoři měli řádný doprovod a péči. Ale fanouškové tam budou, a budou kupovat. Mám oddané čtenáře, kteří vědí, že jim poskytnu, co žádný jiný autor detektivek – pěknou záhadu, dobře napsanou a bez sexu, násilí a hulvátského jazyka, o čemž si myslíš, ze to dnes lidé vyžadují. Ovšem není to pravda. Jestli máš takové malé ponětí o tom, co čtenáři doopravdy
chtějí, dovedeš nakladatelství Peverell ke krachu ještě rychleji, než se v nakladatelských kruzích předpovídá.

Budu ovšem muset uvážit, jak nejlépe obhájit své zájmy. Přejdu-li k jinému nakladateli, vezmu s sebou pochopitelně i své starší věci. Nemysli si, že mě můžeš hodit přes palubu a přitom využívat tohohle bohatství. A ještě něco. Ty záhadné lumpačiny v nakladatelství začaly teprve tehdy, když ses stal hlavním ředitelem. Být tebou, dám si pozor. V Innocent House už zemřeli dva lidé.

Kate řekla: „Zajímalo by mě, jestli to byl jen koncept, nebo jestli skutečně odeslala konečnou verzi. Většinou psala dopisy na stroji, ale není tu kopírák. Jestli ho poslala, možná si myslela, že bude působivější v rukopise. Tohle může být kopie“

„Ten dopis nebyl v korespondenci v jeho kanceláři. Já bych tipoval, že ho neposlala. Místo toho zatelefonovala, že se chce s Etiennem sejít. Když to nevyšlo, odjela do Cambridge podepisovat, ale zjistila, že to někdo z nakladatelství zrušil, vrátila se do Londýna ve stavu hlubokého rozhořčení a rozhodla se zajít za Etiennem ještě ten večer. Většina lidí věděla, že ve čtvrtek pracuje dlouho do večera. Možná mu zavolala, že přijde. Těžko jí v tom koneckonců mohl zabránit. A jestli zavolala na jeho soukromé číslo, nešlo to přes slečnu Blackettovou.“

„Divné je, že s sebou vzala ten první papír, a ne tenhle dopis, a nenechala mu ho tam. Možná to udělala a buď ho roztrhal Etienne, nebo ho našel vrah a zničil ho.“

Dalgliesh nesouhlasil: „To je dost nepravděpodobné. Spíše mi připadá, že s sebou vzala ten výlev adresovaný všem společníkům, možná ho chtěla přišpendlit na nástěnku ve vrátnici. Aby ho viděli společníci a všichni zaměstnanci i návštěvníci.“

„Těžko by ho tam nechali, pane.“

„Jistěže. Ale ona pravděpodobně doufala, že ho tam uvidí pár lidí, než upoutá pozornost vedení. Přinejmenším by to mohlo vzbudit rozruch. Měl to zřejmě být první úder v její kampani pomsty. Musela prožít pár těžkých hodin, když se poprvé doslechla o Gerardově smrti. Jestli ale nechala ten dopis a možná i rukopis svého románu ve vrátnici, byl by to důkaz, že byla onoho večera v Innocent House, a ten dopis z ní dělá hlavního podezřelého. Tak si zajistila alibi u Daisy. A pak, když přišla policie, nikdo o dopisu nic neřekl. Buď jsme tedy podcenili jeho význam, což je nepravděpodobné, nebo ho někdo sebral. A ta osoba, která ho sundala z nástěnky, telefonovala, aby ji uklidnila. A povedlo se jí to, protože Carlingová se domnívala, že mluví se spojencem, ne s vrahem.“

„To do sebe zapadá, pane. Je to logické a je to uvěřitelné.“

„Je to jen a jen domněnka, Kate. Nedá se to dokázat. Nic z toho by neobstálo u soudu. Je to důmyslná teorie, která se hodí na všechna fakta, která zatím známe, ale jsou to pouhé indicie. Ale jeden malý podpůrný důkaz tu je. Kdyby připíchla falešný dopis na rozloučenou na vývěsní tabuli, než odešla z Innocent House, byly by na papíře stopy po špendlíku, nebo alespoň jedna. Byl to důvod, proč byl papír tak přistřižený, než ho někdo napíchl na to zábradlí?“

V psacím stole už nenašli nic zajímavého. Paní Carlingová buď dostávala málo dopisů, nebo je ničila. Mezi těmi, které si nechala, byl svazek letecké pošty, svázaný stužkou a uložený v jedné z přihrádek. Byly to dopisy od přítelkyně z Austrálie, jakési paní Marjorie Ramptonové, ale korespondence postupně slábla, až zřejmě úplně ustala. Kromě toho tam byly svazky dopisů od fanoušků, všechny s kopií odpovědi připojenou k původnímu dopisu. Paní Carlingová zřejmě značně dbala na to, aby uspokojila své ctitele. V horní zásuvce stolu byly desky s nápisem Investice s dopisy od jejího makléře. Vlastnila kapitál přes 32 000 liber, které obezřetně investovala do cenných papírů a kmenových akcií. V dalších deskách byla kopie její poslední vůle. Byl to krátký dokument, ve kterém odkazovala

5 000 liber Nadaci autorů a klubu spisovatelů detektivek a zbytek svého jmění přítelkyni v Austrálii. Další desky obsahovaly papíry vztahující se k jejímu rozvodu před patnácti lety, Dalgliesh je zběžně prohlédl a zjistil, že rozvod byl trpký a z jejího hlediska nepříliš výhodný. Platby byly malé a ustaly před pěti lety, kdy Raymond Carling zemřel. A to bylo všechno. Obsah stolu potvrdil to, co si Dalgliesh myslel. Byla to žena, která žila pro svou práci. Připravte ji o ni, a co zbude?

Kapitola 52

Velma Pitt-Cowleyová, literární agentka paní Carlingové, přislíbila, že bude v bytě o půl dvanácté, a opozdila se o šest minut. Sotva vkročila do dveří, bylo jasné, že není v nejlepší náladě. Když Kate otevřela, vtrhla do pokoje rychlostí, která naznačovala, že je to ona, koho nechali čekat, hodila sebou do jednoho ze dvou křesel, pak nechala sklouznout zlatý řetěz své kabelky z ramene a na koberec vedle sebe odložila nadouvající se aktovku. Teprve pak se uráčila věnovat pozornost Kate nebo Dalglieshovi. Když se pak její oči setkaly s Dalglieshovýma, její nálada se trochu změnila a slova naznačovala, že se rozhodla být vlídná.

„Promiňte, že jdu pozdě a v takovém spěchu, ale znáte to. Musela jsem nejdřív do kanceláře a na 12.45 mám objednaného autora na oběd do Břečťanu. Je to ohromně důležité. Autor, se kterým se mám setkat, přiletěl kvůli tomu dnes ráno z New Yorku. A vynořily se problémy, jako vždycky, když se člověk ukáže v kanceláři. Dnes lidem nemůžete věřit ani to, že zvládnou tu nejjednodušší práci. Vypadla jsem, hned jak to šlo, ale taxi vjelo na Theobalds Road do zácpy. Můj Bože, to je hrozné s chudákem Esmé. Je to opravdu strašné! Co se stalo? Utopila se, ne? Utopila nebo oběsila nebo obojí. Tedy, je to opravdu nechutné.“

Když takto vyjádřila přiměřený hněv, usadila se paní Pitt-Cowleyová v křesle elegantněji a povytáhla si sukni černého kostýmu skoro k rozkroku, takže odhalila velmi dlouhé a pěkně tvarované nohy v nylonkách tak jemných, že se poznaly jen podle matného lesku na kolenou. Nepochybně se pečlivě nastrojila na schůzku u oběda a Dalgliesh uvažoval, který privilegovaný klient, současný nebo nadějný, si zasloužil tu eleganci, v níž se obezřetně pojila profesionální kompetence se sexuálním kouzlem. Pod těsným sakem s řadou měděných knoflíků měla hedvábnou halenku se stojáčkem. Klobouk z černého veluru, probodnutý vepředu zlatým šípem, měla nasazený na světle kaštanových vlasech s ofinou, která se téměř dotýkala hustého, černého obočí, a polodlouhé, důkladně vykartáčované vlasy spadaly ve vlnách až k ramenům. Když hovořila, neustále gestikulovala, dlouhé prsty s těžkými prsteny neklidně kreslily do
vzduchu, jako by komunikovala s hluchými, a její ramena sebou občas křečovitě škubla. Ta gesta byla v podivném nepoměru k jejím slovům a Dalglieshovi se zdálo, že ta afektovanost je spíš trik než příznak nervozity a nejistoty; nejdříve měla zřejmě sloužit k upoutání pozornosti na její nápadné ruce, ale časem se z ní stal ustálený zvyk. Její počáteční nedůtklivost ho překvapila; podle jeho zkušenosti lidé zapletení do efektní vraždy, pokud necítili smutek nad obětí nebo se necítili ohroženi policejním vyšetřováním, většinou pociťovali vzrušení ze setkání s násilnou smrtí a radost z toho, že jsou tak dobře informováni. Byl zvyklý setkávat se s očima trochu zahanbenýma, ale živýma zvědavostí. Špatná nálada a zaujetí vlastními záležitostmi představovaly přinejmenším změnu.

Rozhlédla se po stole, spočinula pohledem na hromadě papírů a řekla: „Bože, to je příšerné, sedět takhle v jejím bytě, když vy se musíte hrabat v jejích věcech. Já vím, že to musí být, že je 4 to vaše zaměstnání, ale je to tak nějak podivné. Teď mi připadá víc přítomná, než když tu skutečně byla. Pořád si myslím, že uslyším v zámku klíč a že vejde, najde nás tu takhle, nepozvané, a začne vyvádět“

Dalgliesh podotkl: „Násilná smrt ničí soukromí, bohužel. Často vyváděla?“

Jako by ho neslyšela, paní Pitt-Cowleyová pokračovala: „Víte, co bych ráda? Hrozně moc potřebuju silnou černou kávu. Asi tu nebude naděje, co?“

Podívala se na Kate a ta odpověděla: „V kuchyni je dóza se zrnkovou kávou a v lednici je neotevřená krabice s mlékem. Přísně vzato bychom měli dostat povolení banky, ale pochybuju, že by někdo něco namítal.“

Když Kate neudělala žádný okamžitý pohyb ke kuchyni, Velma jí věnovala dlouhý přemýšlivý pohled, jako by hodnotila možnou negativní hodnotu nové písařky. Pak se s pokrčením ramen a mávnutím ruky rozhodla pro uvážlivost.

„Radši ne, i když ona ho už nepotřebuje, že? Ale nemůžu říct, že bych se nějak třásla na to, pít z jejích šálků.“

Dalgliesh řekl: „Je pro nás samozřejmě důležité dozvědět se o paní Carlingové co nejvíc. Proto jsme vám vděčni, že jste se s námi dnes sešla. Její smrt pro vás musela být šok a já jsem si vědom, že jistě nebylo snadné přijít sem. Ale věřte mi, že je to důležité.“

Hlas i vzhled paní Pitt-Cowleyové vyjadřoval vášnivou účast. „Jistě, já vím. Tedy, naprosto chápu, že se musíte vyptávat. Samozřejmě pomůžu, jak to jen půjde. Co chcete vědět?“

„Kdy jste se dozvěděla tu zprávu?“

„Dnes ráno, brzy po sedmé, ještě než mi zavolali od vás, že se tu se mnou chcete sejít. Claudia Etiennová telefonovala. Vlastně mě vzbudila. Nebyla to zrovna příjemná zpráva do začátku dne. Mohla taky počkat, ale asi nechtěla, abych se to dočetla ve večerníku nebo se to doslechla, až přijdu do kanceláře. Víte, jak rychle se po tomhle městě šíří drby. Koneckonců jsem – tedy byla jsem – agentka Esmé a předpokládám, že myslela, že bych se to měla dozvědět jako jedna z prvních, a to od ní. Ale sebevražda! To je bizarní. Je to poslední věc, kterou bych do Esmé řekla. Tedy – také je to poslední, co udělala. Pane Bože, omlouvám se. Všechno, co člověk řekne, se v takovémhle případě zdá nemístné.“

„Takže vás ta novina překvapila?“

„Není to tak vždycky? Dokonce i u lidí, kteří pořád vyhrožují sebevraždou, je to nakonec překvapivé, trochu neskutečné. Ale Esmé! A zabít se takhle. Tedy – asi to nebyl zrovna pohodlný způsob. Claudia zřejmě ani nevěděla, jak vlastně zemřela. Jen řekla, že se Esmé oběsila na zábradlí u Innocent House a že se tělo našlo pod vodou. Utopila se, nebo uškrtila, nebo co vlastně?“

Dalgliesh řekl: „Je možné, že paní Carlingová zemřela utonutím, ale příčinu smrti budeme znát až po pitvě.“

„Ale byla to sebevražda? Tedy – víte to určitě?“

„Určitě zatím nevíme nic. Můžete přijít na nějaký důvod, proč by slečna Carlingová mohla chtít ukončit svůj život?“

„Rozlítilo ji, že nakladatelství Peverell odmítlo Smrt na Rajském ostrově. Jistě jste o tom slyšeli. Ale byla víc rozzlobená než zhrzená. Vlastně zuřila. Umím si představit, že uvažovala, jak se firmě pomstít, ale ne tím, že se zabije. Kromě toho to chce pořádnou kuráž. Nemyslím, že by byla Esmé zbabělá, ale nějak si neumím představit, jak se věší nebo vrhá do řeky Takhle umřít! Kdyby skutečně chtěla skoncovat se životem, jsou tady snadnější cesty. Vemte si Soniu Clementsovou. O ní samozřejmě víte. Sonia spolykala prášky a zapila je alkoholem. Tak bych to udělala taky. A myslela bych si, že i Esmé.“

„Ale je to méně účinné jako veřejný protest.“

„Není to tak dramatické, to souhlasím. Ale jaký má smysl dramatický veřejný protest, když si ho nemůžete vychutnat? Ne, kdyby se Esmé rozhodla zemřít, bylo by to v posteli, v čistém povlečení, v pokoji květiny, důstojný dopis na rozloučenou na nočním stolku. Úžasně si potrpěla na vnější okolnosti.“

Kate si vzpomněla na různé pokoje sebevrahů, do nichž je přivolali, na zvratky, pokálené lůžkoviny, těla groteskně ztuhlá ve smrti, a pomyslela si, že sebevražda je málokdy tak důstojná v praxi jako ve fantazii. „Kdy jste ji viděla naposled?“ zeptala se.

„Večer toho dne po Etiennově smrti. Tedy v pátek patnáctého října.“

„Tady, nebo ve vaší kanceláři?“ ozval se Dalgliesh.

„Tady v tomhle pokoji. Byla to vlastně náhoda. Já neměla v úmyslu stavovat se tu. Večeřela jsem s Dickym Mulchesterem od Herna a Ulingwortha, hovořili jsme o jednom klientovi a mě napadlo, že by mohli mít zájem o Smrt na Rajském ostrove. Byl to pouhý dohad, ale oni teď berou několik detektivkám. Jela jsem tudy do té restaurace a všimla jsem si, že je v postranní ulici pár míst k parkování, tak jsem si řekla, že se stavím u Esmé a půjčím si její kopii rukopisu. Doprava byla slabší, než jsem čekala, takže jsem měla deset minut k dobru. Od Gerardovy smrti jsme spolu nemluvily. Je to zvláštní, viďte, jak maličkosti rozhodují o skutcích člověka? Asi bych se neobtěžovala, kdybych tam neviděla ta volná místa k zaparkování. Byla jsem také zvědavá, jak Esmé reagovala na Gerardovu smrt. Z Claudie jsem toho moc nedostala. Myslela jsem, že Esmé bude znát nějaké podrobnosti. Milovala drby. Ne že bych ale na ni měla moc času. Hla vním důvodem byl ten její rukopis.“

„Jak vám připadala?“ zeptal se Dalgliesh.

Paní Pitt-Cowleyová hned neodpověděla. Tvář měla zamyšlenou, nepokojné ruce se na chvíli zklidnily. Dalgliesh si pomyslel, že probírá ten rozhovor ve světle dalších událostí, vidí ho možná významnější, než se jí zdál tenkrát. Nakonec řekla: „Když se tak dívám zpět, myslím, že se chovala docela divně. Čekala jsem, že bude chtít mluvit o Gerardovi, jak zemřel, proč zemřel, jestli to byla vražda. Vůbec o tom nediskutovala. Řekla, že to bylo příliš hrozné a příliš bolestné, že ji Peverell vydával třicet let, a i když se k ní zachovali špatně, jeho smrt jí hluboce otřásla. No, otřáslo to s námi všemi, ale nečekala jsem, že by Esmé cítila velký osobní žal. Řekla mi, že má na předešlý večer i noc alibi. Asi tam měla sousedčino dítě. Vzpomínám si, že mi připadlo divné, že to musí říkat zrovna mně. Koneckonců nikdo nepodezíral Esmé Carlingovou, že by uškrtila Gerarda hadrovým hadem, nebo j
ak to vlastně zemřel. A vzpomínám si, že se ptala, jestli si myslím, že společníci změní rozhodnutí ohledně Smrti na Rajském ostrově, teď když je Gerard mrtvý. Vždycky si myslela, že za tím zamítnutím stojí on. Nedala jsem jí moc naděje. Poukázala jsem na to, že to zřejmě bylo rozhodnutí celé ediční rady a že společníci stejně nebudou chtít měnit Gerardova rozhodnutí, když je po smrti. Pak jsem navrhla, že Herně a Illingworth by možná měli zájem, a požádala ji o ten rukopis. A to bylo taky divné. Řekla, že vlastně neví, kam ho dala. Že ho ráno hledala a nemohla ho najít. Pak řekla, že je příliš rozrušená, než by mohla myslet na nějaký Rajský ostrov takhle brzy po Gerardově smrti. To mi znělo dost falešně. Vždyť se mě před dvěma minutami ptala, jestli si myslím, že společníci změní rozhodnutí a vezmou ho. Domnívám se, že ten rukopis neměla. Buď to, anebo mi ho nechtěla dát. Brzy poté jsem vyp adla. Mohla jsem tam být všeho všudy deset minut.“

„A od té doby jste s ní nemluvila?“

„Ne, ani jednou. Je to divné, když tak o tom přemýšlím. Koneckonců byl Gerard Etienne její nakladatel. Očekávala bych, že za mnou přijde do kanceláře, i kdyby to mělo být jen na drby. Býval spíš problém odradit ji od toho.“

„Jak dlouho jste její agentkou? Znala jste ji dobře?“

„Ani ne dva roky. Ale jo, i za tu krátkou dobu jsem ji poznala docela dobře. Postarala se o to. Já ji vlastně zdědila. Její agentkou byla Marjorie Ramptonová, ta jí zařizovala její první knihu. To bylo před třiceti lety. Byly si opravdu blízké. Mezi agentem a autorem často vznikne osobní přátelství – pro klienta nemůžete udělat všechno, co je ve vašich silách, když si s ním dobře nerozumíte, nestačí jen vážit si jeho díla. Ale u Marge a Esmé šlo o něco hlubšího. Ne abyste mi špatně rozuměli, mluvím o přátelství. Nenarážím na nic – no, sexuálního. Myslím, že měly hodně společného, obě byly vdovy, obě bezdětné. Trávily spolu dovolené a myslím, že Esmé Marge požádala, aby byla správcem její literární pozůstalosti. To bude pro někoho dost nepříjemné, jestli nezměnila svou poslední vůli. Marge odjela do Austrálie, že bude bydlet u neteří, a pokud vím, je tam stále. Agenturu prodala mně.“

„Povězte nám něco o Esmé Carlingové,“ požádal ji Dalgliesh. „Jaká byla?“

„Bože, to je děsný. Tedy – co vám mám říct? Vypadá to tak neloajálně, skoro neslušně, kritizovat ji, když je mrtvá, ale nemůžu předstírat, že to s ní bylo lehké. Byla z těch klientů, kteří pořád telefonují nebo jsou pečení vaření v agentuře. Nic nikdy není správně. Pořád ve vás budí pocit, že můžete dělat víc, vymáčknout z nakladatele větší zálohu, prodat filmová práva, zajistit seriál v televizi. Myslím, že se nemohla vyrovnat se ztrátou Marge a myslela, že jí nevěnuju takovou pozornost, jakou její génius zasluhuje, ale já jí ve skutečnosti věnovala víc času, než se dalo odůvodnit. Tedy – mám víc klientů a většina z nich je zatraceně výnosnějších.“

Kate poznamenala: „Bylo s ní víc práce, než stálo za to?“ Paní Pitt-Cowleyová na ni obrátila přemýšlivý, pak zamítavý pohled. „Takhle bych to neřekla, ale jestli chcete slyšet pravdu, nezlomilo by mi srdce, kdyby si našla jiného agenta. Víte, říkám to hrozně nerada, ale každý v agentuře vám poví totéž. Hodně za to mohla její osamělost, stýskalo se jí po Marge, měla jí za zlé, že ji opustila. Ale Marge byla starý kozák. Když přišlo na to, vybrat si mezi drahými neteřinkami a Esmé, nebylo co řešit. A já myslím, že Esmé věděla, že její talent vysychá. Řítily se na nás ohromné problémy. To, že jí Peverell zamítl Smrt na Rajském ostrově, byl teprve začátek.“

„Udělal to Etienne?“

„V podstatě ano. Co chtěl Etienne, to u Peverellů platilo. Ale pochybuju, že by tam někdo o ni skutečně stál, možná kromě Jamese de Witta, a ten tam nemá velké slovo. Zavolala jsem tam a ztropila kravál, to jistě, hned jak jsem dostala Gerardův dopis. K ničemu to nebylo. Upřímně řečeno, ta její nová kniha byla pod úroveň, dokonce i pod její úroveň. Znáte vůbec její dílo?“

Dalgliesh opatrně odpověděl: „Samozřejmě jsem o ní slyšel, ale nic jsem od ní nečetl.“

„Nebyla špatná. Uměla psát kultivovanou prózu, to je dnes dost vzácné. Peverell by ji jinak nevydával. Ale nebyla důsledná. Právě když si člověk řekl: Pane Bože, dost už těchhle canců, napsala výbornou pasáž a kniha najednou ožila. A měla originální nápad s detektivem – tedy vlastně s detektivy. Byl to manželský pár na penzi, Mainwaringovi, Malcolm a Mavis. On byl penzionovaný bankovní ředitel, ona bývalá učitelka. To bylo chytré, starším čtenářům to vyhovovalo. Identifikace s postavou a tak. Nudící se manželé, kteří pátrají na vlastní pěst, mají spoustu času na to, aby se vražda stala jejich koníčkem, užívají celoživotní zkušenosti k tomu, aby občas laskavě poučili policii, moudrost stáří triumfuje nad omezenou nezralostí mládí a tak podobně. Příjemná změna, detektiv se známkami artritidy. Ale časem začali být trochu únavní – ti Mainwaringovi. Esmé dostala dobrý nápad, že zaplete Malcolma
s mladými podezřelými ženami a Malcolm bude muset unikat jejich nástrahám. Usilovala o oddechovou záležitost, ale stala se z toho nuda. Tedy, sex ve stáří je bezvadná věc, když to člověka potká, ale v zábavné četbě to lidi nechtějí a Esmé byla v každé další knize konkrétnější. Rozparovači korzetů a krev. To zrovna není její parketa. S postavou Malcolma Mainwaringa to nešlo dohromady. A taky neuměla zápletky, Bože, moc nerada to říkám, ale neuměla. Řekli jste, že chcete pravdu. Kradla myšlenky jiným autorům – jen mrtvým ovšem – a překrucovala je. Už to začalo být dost nápadné. To Gerardu Etiennovi umožnilo, aby jí zamítl Smrt na Rajském ostrově. Řekl, že je to strašlivě nudné, a ty pasáže, co nejsou nudné, jako by vypadly z Vraždy v Mezopotámii od Agathy Christie. Myslím, že skutečně vyřkl to obávané slovo plagiátorství. Ale byl tu ještě jeden problém, proč s ní byla tak těžká řeč.“

Velma ve vzduchu naznačila obrys katedrály svatého Pavla s kupolí a zakončila pantomimou zvedání sklenky ke rtům.

„Chcete říct, že byla alkoholická?“

„Skoro. Po poledni jste z Esmé nedostal rozumné slovo. Za poslední půlrok se to zhoršilo.“

„Takže ona nevydělávala moc peněz?“

„Nikdy. Esmé nikdy nebyla v té první lize. Ale vedla si celkem dobře, až na poslední tři roky. Uživila se psaním, což je víc, než dokáže většina autorů. Měla dost věrných aficionados, kteří vyrůstali s Mainwaringovými, ti ale postupně vymírali a mladé čtenáře nezaujala. V minulém roce došlo k náhlému propadu v prodeji paperbacků. Bála jsem se, že o tenhle kontrakt přijdeme.“

Kate podotkla: „Proto možná tenhle byt. Není to zrovna módní adresa.“

„Jí celkem vyhovoval. Byla chráněný nájemník a činže byla nízká, tedy opravdu nízká. Ale chtěla odsud. Vlastně mi říkala, že si chce koupit venkovský domek v Cotswoldu v Hertfordshiru, že na něj šetří. Asi už se viděla mezi růžemi a plamínky. Osobně si myslím, že by se tam ukousala nudou. Už jsem takové případy zažila.“

„Psala detektivky, romány o zločinu. Co myslíte, zahrála by si na amatérského detektiva?“ zeptal se Dalgliesh. „Zkusila by osobně vyřešit zločin, kdyby na nějaký narazila?“

„To myslíte, jestli by se zapletla se skutečným vrahem? S tím, co zabil Etienna? To by byla blázen. Esmé nebyla výjimečně inteligentní, ale taky nebyla pitomá. Neříkám, že jí chyběla odvaha, té měla spoustu – zvlášť po pár sklínkách whisky – ale tohle by byla úplná šílenost.“

„Možná ani nemyslela, že jedná s vrahem. Kdyby třeba měla nějakou představu o té vraždě, myslíte, že by ji svěřila spíš nám, nebo se pustila do soukromého vyšetřování?“

„Možná to druhé, kdyby si myslela, že je to bezpečné a může na tom něco získat. Byl by to docela triumf, ne? Tedy, z hlediska reklamy. ‚Autorka detektivek předčila Scotland Yard.‘ Jo, takhle mohla uvažovat. Ale snad tím nenaznačujete, že se do něčeho takového pustila?“

„Jen mě zajímalo, jestli si myslíte, že to měla v povaze“

„Řekněme, že by mě to nepřekvapilo. Skutečné zločiny ji fascinovaly, pátrání, procesy s vrahy, všechno tohle. No, jen se koukněte na její knihovnu. A měla vysoké mínění o vlastní bystrosti. Taky mohla podcenit nebezpečí. Myslím, že neměla moc představivosti, ve skutečném životě určitě ne. No jo, já vím, že to zní divně, když mluvím o spisovatelce, ale ona žila tak dlouho s literární vraždou, že si snad ani neuvědomovala, že skutečná vražda je jiná, že to není něco, co můžete zvládnout a nacpat do zápletky a pěkně rozmotat v poslední kapitole. A ona neviděla mrtvolu, že? Já si myslím, že v životě neviděla nikoho mrtvého. Dovedla si to jen představovat a smrt pro ni zřejmě nebyla o nic děsivější než ostatní její představy. Není to moc vyspekulované? Tedy – povězte mi, jestli vykládám naprosté nesmysly.“

Paní Pitt-Cowleyová provedla složitý manévr s rukama a vrhla na Dalglieshe pohled hrané upřímnosti, který zcela nezakryl ostřejší tázavý výraz. Dalgliesh si připomněl, že by neměl podceňovat její inteligenci, a řekl: „Nemluvíte nesmysly. Co se teď stane s její poslední knihou?“

„Pochybuju, že by ji Peverell vzal. Ovšem bylo by to jiné, kdyby byla Esmé zavražděna. Dvojnásobná vražda, nakladatel a autorka brutálně zabiti během dvou týdnů. No, sebevražda má taky reklamní hodnotu, zvlášť je-li dramatická. Mohla bych s někým dojednat celkem uspokojivou smlouvu.“

Dalgliesh byl v pokušení říct: „To je škoda, že už nemáme trest smrti. Mohla byste den vydání stanovit podle data popravy.“

Paní Pitt-Cowleyová se na chvíli zatvářila rozpačitě, jako by mu četla myšlenky, pak pokrčila rameny a pokračovala: „Chudák Esmé, kdyby měla jasnou ideu o získání jisté publicity zadarmo, jistě by měla úspěch. Škoda, že z toho nemůže mít prospěch. Ale pro její dědice je to výborné.“

Pro tebe taky, pomyslela si Kate. „Kdo dostane její peníze, víte to?“ zeptala se.

„Ne, to mi nikdy neřekla. Jak jsem říkala, Marge byla správcem její pozůstalosti, nebo jedním z nich. Ale jsem vděčná, že nikdy nenavrhla, že převede tuhle výsadu na mě, když jsem převzala agenturu. Ne že bych se jí neujala. Udělala jsem toho pro Esmé hodně, ale všechno má své meze. Vážně, vůbec nemáte ponětí, co někteří autoři vyžadují. Shánět jim komise, dostávat je do televizních talkshow, krmit jim kočky, když jsou na dovolené, držet je za ruku, když se rozvádějí. Za deset procent z domácího prodeje čekají, že budete agentka, ošetřovatelka, důvěrnice, kamarádka a bůhvíco ještě. Já vím, že neměla rodinu – alespoň její bývalý manžel má někde dceru a vnoučata, myslím v Kanadě. Tem Esmé určitě nic neodkázala. Ale nějaké peníze tu budou a tipuju, že je dostane Marge. Možná vyjednám nové vydání jejích prvních paperbacků.“

Dalgliesh poznamenal: „Nakonec z ní bude prospěšný klient aspoň po smrti, když ne zaživa.“

„No, není to bláznivý starý svět?“ A s tímhle citátem z dámy, s níž měla jinak dost málo společného, pohlédla paní Pitt-Cowleyová na hodinky a sklonila se pro svůj kufřík a kabelku.

Ale Dalgliesh ji ještě nemínil pustit. „Předpokládám, že vám paní Carlingová řekla o zrušení té autogramiády v Cambridgi.“

„Aby ne! Telefonovala mi ještě z knihkupectví. Zkoušela jsem volat Gerardu Etiennovi, ale asi byl na obědě. Spojila jsem se s ním až odpoledne. Esmé byla úplně bez sebe vzteky. Fakt úplně bez sebe. Byla naprosto v právu. Nakladatelství Peverell mělo co vysvětlovat. Těch lidí v obchodě mi bylo líto. Snad by se dalo namítnout, že měli volat k Peverellům, hned jak dostali ten fax, aby zjistili, jestli to není fór; asi by to udělali, kdyby nakladatelství tak úzkostlivě netajilo všechny ty předchozí příhody. Vedoucí byl mimo, když přišel ten fax, a dívka, která ho viděla první, přirozeně předpokládala, že je pravý. Jistěže byl pravý v tom smyslu, že přišel od Peverellů. Abych Esmé uklidnila, řekla jsem jí, že si to vyřídím s Gerardem osobně. Což bych dodržela, kdyby ho mezitím nezavraždili. To také vrhá světlo na Esméino truchlení. Já si stejně tu věc hodlám s firmou vyřídit, ale jindy a jinde. Mohu už odej ít? Musím na ten pracovní oběd.“

„Mám už jen pár otázek,“ zarazil ji Dalgliesh. „Jaký byl váš vztah ke Gerardu Etiennovi?“

„Myslíte můj profesionální vztah?“

„Myslím váš vztah.“

Velma Pitt-Cowleyová setrvala několik minut v naprostém mlčení. Na rtech jí vyvstal náznak úsměvu, smyslný a trochu zasněný. Pak řekla: „Byl to profesionální vztah. Asi tak dvakrát za měsíc jsme spolu mluvili telefonicky. Poslední čtyři měsíce jsem ho neviděla. Jednou jsme se spolu vyspali. To už je skoro rok. Byli jsme spolu na party na parníku. Oba jsme vytrvali až do samého konce. Byla už půlnoc a já byla pěkně namazaná. Gerard na pití nebyl, nerad nad sebou ztrácel vládu. Nabídl mi, že mě odveze domů, a večer skončil, jak to bývá. Dá se tomu říct zástoj na jednu noc, až na to, že výraz „zástoj“ úplně nesedí. Už se to nikdy neopakovalo.“

Kate se zeptala: „A některý z vás to chtěl?“

„Spíš ne. Nazítří mi poslal fantastickou kytici květin. Gerard nebyl nijak citlivý, ale zase je to lepší, než kdyby nechal na nočním stolku padesátku. Ne, já nechtěla, aby to pokračovalo. Já mám zdravý pud sebezáchovy. Nijak netoužím po zlomeném srdci. Ale myslela jsem, že bych vám to měla říct. Na tom výletě bylo tenkrát hodně lidí, kteří si mohli domyslet, jak ten večer skončil. Bůh ví, jak se ty věci provalí, ale dojde k tomu vždycky. Pro případ, že by vás to zajímalo, události toho večera a zvlášť dalšího rána, které si pamatuju jasněji, mě k němu naladily spíš přívětivě než naopak. Ale zase ne tak, abych uvítala další schůzku. Předpokládám, že se mě budete chtít zeptat, kde jsem byla ten večer, kdy zemřel.“

„To by nám pomohlo, paní Pitt-Cowleyová,“ řekl Dalgliesh vážně.

„Je to zvláštní, ale byla jsem na tom večeru poezie v Connaught Arms, kde četl také Gabriel Dauntsey. Odešla jsem krátce poté, co předvedl svůj výstup. Byla jsem tam s básníkem, nebo s někým, kdo si říká básník, a ten tam chtěl zůstat, ale já už měla plné zuby toho rámusu, nepohodlných židlí a čoudu. Všichni měli dost natankováno, nevypadalo to, že to hned tak skončí. Odešla jsem asi v deset a jela domů. Takže na zbytek večera nemám alibi.“

„A včera večer?“

„Když zemřela Esmé? Ale to byla sebevražda, sám jste to říkal.“

„Ať to bylo cokoliv, chceme vědět, kde kdo v tu dobu byl.“

„Ale já nevím, kdy zemřela. Byla jsem v kanceláři do půl sedmé a pak doma. Byla jsem doma celý večer a byla jsem sama. To chcete vědět? Podívejte, komandére, já už skutečně musím jít.“

Dalgliesh řekl: „Ještě dvě poslední otázky. Kolik exemplářů rukopisu Smrti na Rajském ostrove existovalo a Ušil se něčím výtisk paní Carlingové?“

„Myslím, že jich bylo celkem osm. Musela jsem jich pět poslat do nakladatelství Peverell, jeden pro každého ze společníků. Nevím, proč si rukopis nemohli okopírovat sami, ale chtěli to takhle. Já měla jen dvě kopie. Esmé si vždycky nechávala vlastní exemplář svázat do bleděmodrých desek. Pro účely redakce není vázaný exemplář moc vhodný. Je spíš na obtíž. Redaktoři i korektoři radši dostávají rukopisy sepnuté po jednotlivých kapitolách nebo vůbec nesepnuté. Ale Esmé chtěla vždycky mít vlastní exemplář vázaný.“

„A když jste se tady stavovala toho patnáctého října, večer poté, co zemřel Gerard Etienne, měla jste dojem, že vám ten rukopis nechce předat a jen předstírá, že ho nemůže najít, nebo že už ho ani nemá?“

Jako kdyby vytušila důležitost této otázky, dala si paní Pitt–Cowleyová s odpovědí načas. Pak řekla: „Jak to můžu vědět? Ale vzpomínám si, že ji ta žádost rozladila. Mám dojem, že znervózněla. Těžko si představit, že by mohla ten rukopis někam založit. Nebyla nepořádná na věci, které pro ni byly důležité. A i kdyby, vždyť to tady nemá moc velké. Ani se neobtěžovala hledat ho. Kdybych měla hádat, řekla bych, že už ten rukopis neměla.“

Kapitola 53

Když nastupovali do auta, řekl Dalgliesh: „Já budu řídit, Kate.“ Mlčky usedla na levé sedadlo a zapnula si bezpečnostní pás. Ráda řídila a věděla, že jí to jde, ale když se rozhodl, že to vezme sám, spokojeně usedla vedle něj a občas vrhla pohled na jeho silné, citlivé ruce na volantu. Když na něj teď letmo pohlédla, jeli zrovna před Hammersmith Bridge, spatřila v jeho tváři známý výraz přísného odtažitého ponoření do sebe, jako by stoicky přemáhal soukromou bolest. Když prvně přišla do jeho týmu, myslela si, že je to výraz ovládaného hněvu, a bála se náhlého šlehnutí chladného sarkasmu, jímž se bránil proti ztrátě kontroly a jehož se jeho podřízení naučili děsit. Shromáždili během uplynulých dvou a půl hodin důležitá svědectví a moc ráda by slyšela, co si tom myslí, jenže věděla, že ho nesmí rušit. Řídil vůz se svou obvyklou klidnou suverenitou a bylo těžké věřit, že je částí m
yšlenek jinde. Měl starost o zranitelnost té holčičky, když si v duchu opakoval její výpověď? Skrýval rozhořčení nad plánovaným barbarstvím Esméiny smrti, smrti, o níž teď věděli, že to byla vražda?

U jiných nadřízených by tento přísný, nepřístupný výraz mohl být hněvem nad Danielovou nekompetentností. Kdyby Daniel vytáhl z dítěte pravdu o tom, jak to bylo tenkrát ve čtvrtek večer, Esmé Carlingová teď mohla být naživu. Ale dalo se to nazvat nekompetentností? Carlingová i ta holčička vypovídaly stejně a jejich verze byla přesvědčivá. Děti byly dobří svědkové a jen velmi zřídkakdy lhaly. Kdyby poslali vyslechnout Daisy ji, počínala by si lip? Byla by dnes ráno lepší, kdyby tam nebyl Dalgliesh a nezasáhl? Pochybovala, že by Dalgliesh vyřkl jedinou výčitku, ale to Danielovi nezabrání v tom, aby se nezačal obviňovat. Byla ze srdce ráda, že není v jeho kůži.

Promluvil, teprve když přejeli přes Hammersmith Bridge.

„Myslím, že nám Daisy řekla všechno, co ví, ale ty mezery jsou k naštvání, že? Jediné slůvko navíc, a hned by to bylo jiné. Had byl za dveřmi. Za kterými? Slyšela hlas. Mužský nebo ženský? Někdo nesl vysavač. Muž nebo žena? Ale aspoň se nemusíme zabývat nespolehlivostí toho dopisu na rozloučenou, když víme, že to byla vražda.“

Ve služebně ve Wappingu pracoval Daniel sám. Kate, které už bylo trapně za něj, ho chtěla nechat s Dalglieshem o samotě, ale bylo to těžké, aby ten úskok nebyl příliš nápadný. Dalgliesh krátce vylíčil průběh jejich dopoledních návštěv. Daniel vstal. Ten úkon, kterým Kate připomněl vězně, jemuž čtou rozsudek, byl zřejmě instinktivní. Jeho výrazná tvář úplně zbledla.

„Mrzí mě to, pane. Měl jsem to alibi prokouknout. Byla to hrubá chyba.“

„Také velmi nešťastná.“

„Měl bych ještě říct, pane, že seržanta Robbinse ta výpověď nepřesvědčila. Od začátku si myslel, že Daisy lže, a chtěl na ni udeřit.“

„S dítětem to není nikdy jen tak,“ zavrtěl hlavou Dalgliesh. „Kdyby došlo na souboj mezi Robbinsem a Daisy, nejsem si jistý, jestli bych nevsadil na Daisy.“

To je zajímavé, pomyslela si Kate, že Robbins dítěti nevěřil.

Zřejmě dovedl spojit víru v základní ušlechtilost člověka s neochotou věřit čemukoli, co říká svědek. Možná proto, že byl věřící, byl spíš než Daniel ochoten věřit v prvotní hřích. Ale od Daniela bylo velkomyslné, že to přiznal. Velkomyslné, ale kdyby chtěla být cynická a také proto, že znala AD, musela připustit, že to bylo i rozumné.

Řekl, jako by byl svéhlavě rozhodnutý postavit se do nejhoršího světla: „Ale kdybych se s tím nespokojil, mohla být dnes Esmé Carlingová naživu.“

„Možná. Nevyžívejte se ve své vině, Danieli. Osoba, která může za smrt Carlingové, je její vrah. A co pitva? Něco neočekávaného?“

„Smrt v důsledku inhibice bloudivého nervu, pane. Zemřela v tom okamžiku, kdy se jí pásek utáhl kolem krku. Do vody se dostala už mrtvá.“

„No, aspoň to měla rychlé. A co ten člun? Nějaké zprávy od Ferrise?“

„Ano, pane, dobré zprávy.“ Danielovi se rozjasnila tvář. „Našel nepatrná textilní vlákna zachycená na třísce dřeva na dveřích kabiny. Růžová, pane. A ona měla růžovohnědé tvídové sako. S trochou štěstí nám laborka poví, jestli jsou ta vlákna z něj.“

Pohlédli na sebe. Kate věděla, že každý z nich cítí totéž skrývané vzrušení. Fyzická stopa je něco, co lze pojmenovat, měřit, vědecky zkoumat, předvést u soudu. Už si u Freda Bowlinga ověřili, že Esmé Carlingová na lodi nebyla od předešlého léta. Jestli ta vlákna budou totožná, bude to důkaz, že byla zavražděna na lodi. A jestli ano, kdo ji poté přestěhoval na druhou stranu schodů? Kdo jiný než vrah?

Dalgliesh řekl: „Budou-li ta vlákna souhlasit, můžeme dokázat, že byla včera večer v kabině lodi. Z toho nejspíš vyplývá, že zemřela tam. Od vraha to bylo rozumné řešení. Mrtvola tam byla schovaná a on mohl počkat, až bude na řece klid, a pak ji nepozorovaně uvázat. Ale jestli ji ta vlákna spojují s lodí, neznamená to, že ji spojují s vrahem. Potřebujeme kabáty, saka a bundy všech podezřelých, kteří byli u mrtvé, pošleme je do laborky. Dohlédnete na to, Danieli?“

„Včetně Mandy Priceové a Bartruma?“

„Všechny“

Kate podotkla. „Teď potřebujeme jen najít sebemenší růžové vlákénko na jednom kabátě.“

„To nestačí,“ řekl Dalgliesh. „Většina z nich bude tvrdit, že klečeli těsně u mrtvoly Esmé Carlingové, že se jí dotýkali. Není jen jedna cesta, jak se jim to vlákno mohlo dostat na šaty.“

Daniel dodal: „A co když ten vrah moc dobře věděl, o co jde? Mohl si sundat kabát, než se k ní přiblížil, a pak se zatraceně postaral, aby byl čistý.“

Kapitola 54

Mandy chtěla jít do práce nazítří ráno brzy, ale při probuzení s úžasem zjistila, že zaspala a že už je tři čtvrtě na devět. Možná by spala dál, kdyby se Maureen s Mikem nepustili do jedné ze svých hádek o možnosti vstupu do koupelny a o stavu tohoto zařízení, přičemž Maureen byla jako obvykle nahoře na schodech a Mike na ni řval z kuchyně. Za okamžik nato na ozvalo bušení na její dveře a hned vzápětí vtrhla Maureen dovnitř. Bylo jasné, že má jednu ze svých náladiček.

„Mandy, ta tvoje pitomá motorka zabírá celou předsíň. Proč ji nemůžeš nechávat na přední zahradě jako každej druhej?“

Tuhle stížnost Mandy slyšela dnes a denně. Okamžitě se probudila a nasadila rozhořčený výraz.

„Protože by ji nějakej gauner ukrad, proto. Ta motorka zůstane v hale.“ Rozdurděně dodala: „To by asi bylo moc, doufat, že je volná koupelna, co?“

„Je volná, jestli je ti fuk, jak to tam vypadá. Mike tam zas po sobě nechal bordel. Jestli se chceš vykoupat, musíš umejt vanu. A taky zapomněl, že je na něm tenhle tejden řada s toaletním papírem. Nevím, proč bych v tomhle baráku měla všechno odřít a na všechno myslet jen já.“

To zas bude den! Ani Maureen, ani Mike nebyli doma, když včera večer přijela domů. Šla hned do postele, ale snažila se zůstat vzhůru, poslouchala, jestli někdo nejde, toužila někomu vyklopit, co se jí přihodilo. Ale dopadlo to jinak. Proti své vůli usnula. A teď slyšela, jak odcházejí, dvojí bouchnutí dveří rychle za sebou. Maureen se ani nenamáhala zeptat, proč se Mandy nevrátila na večeři,

A když dorazila do práce, nebylo to o nic lepší. Těšila se, že bude první, kdo přinese tu novinu, ale všechno bylo jinak. Všichni společníci přišli velmi brzy. George právě přepojoval hovor, když vešla, a upřel na ni úpěnlivý pohled, jako by vítal jakoukoli pomoc. Bylo jasné, že zpráva se už rozšířila mimo Innocent House.

„Ano, je to bohužel pravda… No, vypadá to jako sebevražda… Ne, bohužel neznám podrobnosti… Nevíme, jak zemřela… Je mi líto… Ne, slečna Etiennová momentálně není… Ne, pan de Witt také nemůže… Možná vám někdo z nich zavolá… Ne, lituji. Nevím, kdy budou k zastižení.“

Položil sluchátko a postěžoval si: „Jeden z autorů pana de Witta. Nevím, jak se tu zprávu dozvěděl. Možná, že zavolal do propagace a řekla mu to Maggie nebo Amy. Slečna Etiennová mi dala pokyn, abych toho říkal co nejmíň, ale není to jen tak. Lidi se nespokojí s tím, co jim řeknu já. Chtějí mluvit s někým za společníků.“

Mandy řekla: „Já bych se s nima nebavila. Řekněte jen ‚To je omyl‘ a zavěste. Jestli vydržíte, brzo je to otráví.“

Hala byla prázdná. Dům byl takový zvláštně jiný, nepřirozeně tichý, dům ve smutku. Mandy očekávala, že tam bude policie, ale nikde nebyla známka její přítomnosti. V kanceláři seděla slečna Blackettová u svého počítače a zírala na obrazovku jako zhypnotizovaná. Nikdy snad nevypadala tak špatně. Byla úplně bledá a její tvář byla náhle tváří staré ženy.

„Není vám něco?“ vyhrkla Mandy. „Vypadáte příšerně.“

Slečna Blackettová se vynasnažila o důstojné sebeovládání. „Jistěže vypadám, Mandy. Jak můžeme všichni vypadat? Je to třetí smrt za dva měsíce. Je to hrozné. Nevím, co se to s firmou děje. Nic není v pořádku od té doby, co pan Peverell zemřel. Dost se divím, že se tváříte tak vesele. Koneckonců jste ji našla.“

Vypadala, že se každou chvíli rozpláče. A bylo tu ještě něco. Mandy skoro fyzicky cítila její strach. Řekla rozpačitě: „No jistě, mrzí mě, že umřela. Ale bylo to něco jiného, než kdybych ji znala, ne? A byla stará. A udělala to sama. Zvolila si to. Musela chtít umřít. Chci říct – je to jiné než smrt pana Gerarda.“

Slečna Blackettová celá rudá vykřikla: „Nebyla stará! Jak to můžete říct? A jestli byla, tak co? Staří mají stejné právo žít jako vy.“

„Neřekla jsem, že nemají.“

„Ale naznačila jste to. Měla byste přemýšlet, než něco řeknete, Mandy. Řekla jste, že byla stará a že na její smrti nezáleží.“

„Neřekla jsem, že nezáleží.“

Mandy cítila, že ji začíná strhávat vír iracionálních emocí, kterým nerozumí ani nemá šanci je ovládnout. A teď si všimla, že slečna Blackettová skoro pláče. Ulevilo se jí, když se otevřely dveře a vstoupila slečna Etiennová.

„Ach, tak jste tady, Mandy. Říkali jsme si, jestli se vůbec ukážete. Jste v pořádku?“

„Ano, díky, slečno Etiennová.“

„Vypadá to, že příští týden tu zůstane málo osazenstva. Předpokládám, že budete chtít také odejít, až pomine počáteční rozruch.“

„Ne, slečno Etiennová, chtěla bych tu zůstat.“ Jako by náhle postřehla finanční stránku věci, dodala: „Jestli někdo ze zaměstnanců odchází a bude tu víc práce, myslím, že bych mohla dostat vyšší plat“

Slečna Etiennová po ní vrhla pohled, který si Mandy vyložila spíš jako cynicky pobavený než nesouhlasný. Po několika vteřinách mlčení řekla: „No dobře. Promluvím s paní Crealeyovou. Přidáme vám deset liber týdně. Ale to zvýšení nebude odměna za to, že zůstanete. My nepodplácíme zaměstnance, aby pracovali pro naše nakladatelství, ani se nenecháme vydírat. Dostanete to, protože si to za svou práci zasloužíte.“ Otočila se ke slečně Blackettové. „Policie tu pravděpodobně bude dnes odpoledne. Možná budou chtít užívat Gerardovu – tedy moji – kancelář. Pokud ano, přestěhuju se s Frances nahoru.“

Poté co odešla, řekla Mandy: „Proč taky nepožádáte o zvýšení? Budeme toho muset dost přibrat, než sem vezmou nové lidi, a to nepůjde jen tak. Jak jste to řekla: tři úmrtí ve dvou měsících. Lidi si to rozmýšlej, než tady vezmou práci.“

Slečna Blackettová začala psát, oči upřené na blok s těsnopisným zápisem. „To tedy ne, Mandy. Nezneužívám zaměstnavatele v jejich těžké hodině. Mám své zásady.“

„No jo, vy si je asi můžete dovolit. Mně zas připadá, že oni zneužívají vás už nejmíň dvacet let. Ale poslužte si. Jen promluvím s paní Crealeyovou a pak udělám kafe.“

Mandy se pokusila zavolat paní Crealeyové do kanceláře, než odešla z domova, ale nedovolala se tam. Teď se jí to podařilo a vylíčila jí všechno stručně, držela se holých faktů a zdržela se jakékoli zmínky o vlastních pocitech. Protože slečna Blackettová naslouchala s těžko potlačitelným nesouhlasem, bylo moudřejší podat to co nejstručněji a nejvěcněji. Podrobnosti mohou počkat na jejich večerní posezení ve špeluňce.

„Zažádala jsem o zvýšení platu,“ oznámila. „Přidají mi deset liber týdně. No, myslela jsem si to. Ne, řekla jsem, že tu zůstanu. Přímo z práce přijdu do kanceláře a probereme to.“

Zavěsila. Bylo dalším znakem podivného rozpoložení slečny Blackettové, že jí zapomněla připomenout, že nemá používat telefon v kanceláři k soukromým hovorům.

V kuchyni bylo víc lidí, než bylo před desátou hodinou normální. Ti z osazenstva, kteří si raději vařili dopolední kávu sami, než by věnovali týdenní příspěvek na verzi paní Demeryové, se málokdy objevovali před jedenáctou. Mandy se zastavila přede dveřmi a naslouchala tichému bzukotu klábosících hlasů. Zmlkly, když otevřela dveře, a lidé k ní provinile vzhlédli, načež ji s úlevou a lichotivým zájmem pozdravili. Byla tam samozřejmě paní Demeryová a také Emma Wainwrightová, hubeňoučká bývalá sekretářka slečny Etiennové, která teď pracovala pro slečnu Peverellovou, spolu s Maggie FitzGeraldovou a Amy Holdenovou z propagace, panem Eltonem z oddělení smluv a práv a Davem ze skladu, který přišel z čísla deset s nepřesvědčivou výmluvou, že jim došlo mléko. Silně tu voněla káva a někdo si tu dělal topinku. Kuchyně byla příjemně spiklenecká, ale i tady Mandy cítila strach.

Amy řekla: „Už jsme si mysleli, že nepřijdeš. Chudáku Mandy! Muselo to být prostě příšerné. Já bych padla. Jestli je někde v objektu mrtvola, tak ty o ni určitě zakopneš. Tak povídej! Utopila se, oběsila se, nebo co vlastně? Nikdo ze šéfů nám nic nepoví.“

Mandy mohla namítnout, že to nebyla ona, kdo našel mrtvolu Gerarda Etienna. Místo toho jim začala líčit události předešlého večera, ale hned jak začala, uvědomila si, že to není ono. Těšila se na tuhle chvíli, ale teď, když byla středem jejich zvědavosti, cítila zvláštní nechuť podporovat ji, skoro jako by bylo něco neslušného na tom, že je smrt paní Carlingové námětem pro drby. Obraz té mrtvé mokré tváře se smytým make-upem, svlečené a bezbranné ve své ošklivosti, plul mezi ní a jejich dychtivýma očima. Nechápala, co se to s ní děje, proč v ní víří tak zmatené pocity, tak znepokojivé svou složitostí. To, co řekla slečně Blackettové, byla pravda; ani paní Carlingovou neznala. Nemohla pociťovat žal. Neměla důvod cítit se provinile. Co tedy cítila?

Paní Demeryová byla nezvykle mlčenlivá. Tiše rovnala šálky a talířky do svého vozíku, ale její bystrá malá očka jezdila z jedné tváře na druhou, jako by pátrala po tajemství, které může propást díky okamžiku nepozornosti.

„Četla jsi ten dopis na rozloučenou, Mandy?“ zeptala se Maggie.

„Ne, ale pan de Witt ho přečetl nahlas. Psala tam, jak špatně se k ní společníci zachovali, jak je proklíná. Že zostudí jejich jména nebo tak nějak. Nepamatuju si to přesně.“

Pan Elton řekl: „Tys ji znala lip než většina z nás, Maggie. Před půldruhým rokem jsi s ní absolvovala propagační turné. Jaká byla?“

„Dalo se s ní vyjít. Alespoň já s Esmé vycházela výborně. Možná byla trochu náročná, ale absolvovala jsem turné s mnohem horšíma. A fanouškům se věnovala. Pro každého měla nějaké slovo, když stáli ve frontě, každému napsala osobní věnování, co kdo chtěl. Ne jako Gordon Holgarth. Ten rozdával jen načmáraný podpis, nevlídný kukuč a doušek cigaretového kouře do obličeje.“

„Myslíš, že byla sebevražedný typ?“

„Je nějaký sebevražedný typ? Co ta slova vůbec znamenají? Ale kdybyste se mě zeptali, jestli mě překvapilo, že spáchala sebevraždu, to tedy jo. Překvapilo mě to. Moc překvapilo.“

Konečně promluvila paní Demeryová. „Jestli to byla sebevražda.“

„To jistě byla, paní Demeryová. Napsala ten dopis.“

„Ten dopis je dost divnej, jestli si ho Mandy dobře pamatuje. To bych ho nejdřív musela vidět, abych se přesvědčila. Je jasný, že policii nepřesvědčil. Kdyby jo, proč by odváželi loď?“

Maggie řekla: „Tak proto nás vezli dnes ráno z Charing Cross taxíkem? Já myslela, že se loď porouchala. Fred Bowling aspoň nic o policii neříkal.“

„Asi mu to přikázali. Ale vzali si ji. Přišli hned po ránu a odtáhli ji. Myslela jsem, že to třeba udělali, když jsem tu nebyla, tak jsem se ho zeptala. Dopravili ji na policejní stanici ve Wappingu.“

Maggie lila horkou vodu na kávové granule. Zastavila se s konvicí v ruce.

„Snad tím neříkáte, paní D., že si policie myslí, že paní Carlingovou někdo zavraždil?“

„Co já vím, co si myslí policie? Vím, co si myslím já. To nebyla ženská, která by spáchala sebevraždu, Esmé Carlingová teda ne“

Emma Wainwrightová seděla na konci stolu, její kostnaté prsty svíraly šálek kávy. Ani se nenapila, ale zírala do zpěněného mléka jakoby strnulá odporem.

Teď vzhlédla a řekla drsným, spíš hrdelním hlasem. „To už je druhá mrtvola, co jste našla, Mandy, od vašeho příchodu do Innocent House. Nikdy jsme tady nic takového nezažili. Budou vám říkat smrtonosná písařka. Jestli budete takhle pokračovat, těžko najdete místo.“

Mandy rozzuřeně vyhrkla: „Ne tak těžko jako vy. Aspoň nevypadám, jako když jsem právě vyšla z koncentráku. Měla byste se vidět. Vypadáte příšerně.“

Na několik vteřin zavládlo zděšené ticho. Šest párů očí rychle pohlédlo na Emmu, pak se pohledy odvrátily. Seděla úplně nehybně, potom náhle toporně vstala a mrštila hrníčkem přes celou místnost do dřezu, kde se parádně roztříštil. Pak zavzlykala, propukla v pláč a vyběhla z místnosti. Amy lehce vykřikla a otřela si cákanec horké kávy z tváře.

Maggie byla otřesena. „To jste neměla říkat, Mandy. Bylo to surové. Emma je nemocná. Nemůže za to.“

„No jistě, nemůže. Ale namíchnout druhýho může. Začala si. Řekla, že jsem smrtonosná písařka. Já přece nenosím smrt. Není to moje vina, že jsem je našla.“

Amy pohlédla na Maggie: „Myslíš, že bych za ní měla jít?“

„Radši ji nech. Víš, jak jí je. Je naštvaná, protože si slečna Etiennová vzala za osobní sekretářku Blackie a ne ji. Už řekla slečně Claudii, že chce na konci týdne odejít. Jestli chceš něco vědět, tak je pěkně vyděšená. Neměla bych jí to za zlé.“

Mandy se zmítala mezi hněvivým ospravedlňováním a výčitkami, které byly o to nepříjemnější, že jimi trpěla tak málokdy. Měla pocit, že by se jí také ulevilo, kdyby mohla mrštit nádobím přes celou místnost a rozplakat se. Co se to s nimi děje, se všemi v Innocent House, co se to děje s ní samotnou? Udělala to s lidmi ta násilná smrt? Očekávala den plný příjemného vzrušení, naplněný drby a zajímavými úvahami. Místo toho to bylo od začátku peklo.

Dveře se otevřely a objevila se slečna Etiennová. Řekla chladně: „Maggie, Amy a Mandy, čeká na vás práce. Jestli nemáte v úmyslu ji dělat, bylo by lepší, kdybyste to řekly rovnou a šly domů.“

Kapitola 55

Dalgliesh oznámil, že se chce setkat se všemi partnery v místnosti rady ve tři hodiny a že má přijít i slečna Blackettová. Nikdo neměl námitky ani ke svolání schůzky, ani k návrhu na účast Blackie. Předali šatstvo, které měli na sobě, když bylo nalezeno tělo Esmé, bez dohadování a otázek. Ovšem, pomyslela si Kate, všichni jsou to inteligentní lidé; nemusí se ptát proč. Nikdo z nich nepožadoval, aby byl přítomen právník, možná proto, aby to nevypadalo podezřele, nebo proto, že měli důvěru ve své schopnosti hájit vlastní zájmy. Nebo je zaštiťovalo vědomí vlastní neviny.

Seděla s Dalglieshem na jedné straně stolu se společníky a slečna Blackettová proti nim. Při posledním setkání v místnosti rady po smrti Gerarda Etienna si uvědomovala směsici pocitů, která z nich vyzařovala: zvědavost, otřes, smutek, obavy. Teď cítila jedině strach. Byl jako nákaza. Jako by se nakazili jeden od druhého, otrávili i vzduch v místnosti. Ovšem jen na slečně Blackettové byl strach vidět. Dauntsey vypadal velice staře a seděl tam rezignovaně jako geriatrický pacient, který trpělivě čeká na přijetí. De Witt si sedl těsně k Frances Peverellové. Oči pod těžkými víčky měl živé a pozorné. Slečna Blackettová seděla na kraji židle, rozechvělá a napjatá jako chycené zvíře. Byla bledá jako stěna, ale čas od času jí na tváři a čele vyskočily hektické ruměnce jako příznak nemoci. Frances Peverellová měla tvář napjatou a přejížděla si jazykem po rtech. Na druhé straně seděla Claudia Etiennová, j
ež se očividně ovládala nejlíp. Vypadala elegantně jako vždycky a Kate si všimla, že je pečlivě nalíčená. Kdo ví, jestli je to gesto vzdoru nebo drobný pokus o zavedení normality do psychologického chaosu, v němž se zmítal Innocent House.

Dalgliesh položil na stůl poslední dopis Esmé Carlingové, teď vložený v plastikových deskách. Přečetl ho téměř bezvýrazným hlasem. Nikdo nepromluvil. Potom, aniž dopis komentoval, řekl tiše: „Jsme teď přesvědčeni, že paní Carlingova přišla do Innocent House ten večer, kdy zemřel pan Etienne.“ Claudia se ostře ozvala: „Esmé že sem přišla? Proč?“

„Pravděpodobně za vaším bratrem. Je to tak nepravděpodobné? Teprve den předtím se dozvěděla, že nakladatelství zamítlo její nový román. Nejdřív se pokusila sehnat pana Etienna hned dopoledne, ale slečna Blackettová ji k němu nepustila.“

Blackie vykřikla: „Ale to byla schůze vedení! Nikdo nesmí ty schůze rušit! Navíc mi nakázali, abych tam nepřepojovala ani naléhavé telefonické hovory.“

Claudia řekla netrpělivě: „Nikdo vás neobviňuje, Blackie. Jistěže jste jednala správně, když jste tam Carlingovou nepustila.“

Jako kdyby k tomuto přerušení nedošlo, Dalgliesh pokračoval: „Jela přímo z této kanceláře na Liverpool Street a na autogramiádu do Cambridge a tam zjistila, že někdo odsud poslal fax, ve kterém tuhle akci zrušil. Bylo pravděpodobné, že by šla klidně domů a nic nepodnikla? Všichni jste ji znali. Nebylo by mnohem pravděpodobnější, že by přišla sem a znovu se pokusila vychrlit na pana Etienna své stížnosti, a to v době, kdy by ho tu mohla najít samotného, nechráněného sekretářkou? Zřejmě bylo obecně známo, že každý čtvrtek pracoval déle.“

De Witt řekl: „Ale to jste si jistě ověřovali, ptali jste se, kde ten večer byla. Pokud byste měli vážné podezření, že byl Gerard zavražděn, pak Esmé Carlingová musela patřit k podezřelým.“

„Ověřovali jsme si to. Měla velmi přesvědčivé alibi, jedna holčička ze sousedství tvrdila, že s ní byla od půl sedmé do půlnoci v jejím bytě. Jmenuje se Daisy a teď nám řekla, jak to doopravdy bylo. Paní Carlingová ji přemluvila, aby jí potvrdila alibi na ten večer, a také jí prozradila, že byla v Innocent House.“

Claudia řekla: „Načež jste to ráčili sdělit i nám. To je tedy změna, komandére. Je načase, abychom se dozvěděli něco pozitivního. Gerard byl můj bratr. Od začátku naznačujete, že jeho smrt nebyla nehoda, a nijak se nemáte k tomu, abyste vysvětlili, jak nebo proč zemřel.“

„Nebuď naivní, Claudie,“ ozval se tiše De Witt. „Komandér nás nezasvěcuje do svých úvah kvůli tvým sesterským citům. Říká nám, že vyslechli to dítě, Daisy, ta že jim řekla všechno, co ví, takže nemá cenu, aby se ji někdo pokoušel vyslídit, svést ke křivému svědectví, podmazat nebo nějak umlčet.“

Podtext těchto slov byl jasný a tak děsivý, že Kate napůl čekala sborový rozhořčený protest. Nic takového. Claudia temně zrudla a nadechla se, jako by chtěla zaprotestovat, ale pak si to rozmyslela. Ostatní partneři zachovali ledové mlčení, zjevně se jim nechtělo dívat se jeden na druhého. Jako by ta poznámka předestřela tak nevítaný a děsivý výmysl, že bylo lépe nezkoumat ho.

Dauntsey řekl poněkud příliš pečlivě kontrolovaným hlasem: „Takže máte jednoho podezřelého, o kterém víte, že tam byl, a pravděpodobně v inkriminovanou dobu. Kdyby neměla co skrývat, proč by si vymýšlela alibi?“

De Witt dodal: „A je mimochodem divné, že se od té doby ani neozvala. Nepředpokládám, že jsi čekala kondolenční dopis, Claudie, ale nějaké slůvko bych očekával, třeba nový pokus oblomit nás, abychom ten román vydali“

Frances pokrčila rameny: „Pravděpodobně myslela, že bude taktní chvíli počkat. Vypadalo by to dost neomaleně, kdyby na nás začala naléhat tak brzy po Gerardově smrti.“

„Byla by to rozhodně nejnevhodnější doba, kdy by mohla dosáhnout, abychom změnili rozhodnutí,“ dodal de Witt.

Claudia vpadla příkře: „Nezměnili bychom nic. Gerard měl pravdu, ta kniha byla špatná. Neprospělo by to naší pověsti, a ani její.“

„Ale mohli jsme ji odmítnout vlídněji,“ namítla Frances, „sejít se s ní, pokusit se o vysvětlení.“

Claudia se na ni otočila. „Pro Boha živého, Frances, nezačínej zase s tím starým sporem. K čemu by to bylo? Odmítnutí je odmítnutí. To rozhodnutí by ji rozčililo stejně, i kdybychom jí je sdělili u šampaňského a humrového koktejlu u Claridge.“

Dauntseyho myšlenky se zřejmě ubíraly jinou cestou: „Nejde mi do hlavy, jak by Esmé Carlingová mohla mít něco společného s Gerardovou smrtí, ale možná mu dala kolem krku toho hada. To by se mi zdálo víc v jejím stylu.“

Claudia řekla: „Myslíte, že našla mrtvolu a rozhodla se něco osobně dodat?“

Dauntsey pokračoval: „Ale není to moc pravděpodobné, že? Gerard musel být naživu, když sem přišla. Zřejmě ji pustil dovnitř.“

„To nemusel,“ namítla Claudia. „Mohl ten večer nechat přední dveře otevřené. K Gerardovi mi moc nejde, že by zanedbal bezpečnost, ale nemožné to není. Mohla se sem nějak dostat, když už byl mrtvý.“

De Witt se zeptal: „I kdyby, proč by šla nahoru do archivu?“

Jako by na okamžik zapomněli na to, že jsou tam Dalgliesh a Kate.

Frances navrhla: „Třeba ho hledala.“

Dauntsey oponoval: „Ale nebylo by normálnější, aby na něj počkala v jeho kanceláři? Muselo jí být jasné, že je někde v budově. Ještě měl sako přes židli. Dříve nebo později by se vrátil. A pak ten had. Věděla by, kde ho najít?“

Když Dauntsey svůj nápad zcela zpochybnil, ponořil se do mlčení. Claudii bloudily oči od jednoho společníka ke druhému, jako by se dožadovala tichého souhlasu s tím, co hodlala říct. Pak upřela pohled na Dalglieshe.

„Chápu, že ta nová informace o tom, že tu byla Esmé Carlingová ten večer, co Gerard zemřel, staví její sebevraždu do nového světla. Ale ať zemřela jakkoliv, nás partnerů se to netýká. Všichni můžeme dokázat, kde jsme v tu dobu byli.“

Vyhýbá se slovu alibi, pomyslela si Kate.

Claudia pokračovala: „Já byla se svým snoubencem, Frances a James spolu, Gabriel se Sydneym Bartrumem.“ Otočila se k němu, hlas jí náhle zdrsněl. „To bylo odvážné, Gabrieli, že jste šel od Námořníkova návratu sám tak brzy potom, co vás přepadli.“

„Chodím sám po svém hlavním městě přes šedesát let. Jedno přepadení mě neodradí.“

„A bylo to příhodné, že jste odcházel zrovna v tu chvíli, kdy přijížděla Esmé v taxíku.“

„Náhodné, Claudie, ne příhodné,“ ozval se tiše de Witt.

Ale Claudia se dívala na Dauntseyho, jako by to byl cizí člověk: „A celá hospoda vám dosvědčí, kdy jste se Sydneym přišli. Jenže to byl na řece největší provoz a u baru bylo plno, také se tam vcházelo přímo z navigace a vy jste přišli každý zvlášť. Pochybuju, že by to kdo mohl říct přesně, i kdyby si někdo pamatoval dva konkrétní hosty. Jistě jste nepřitahovali pozornost, že?“

Dauntsey řekl tiše: „To jsme opravdu neměli v úmyslu.“

„A proč jste tam šli? Ani jsem netušila, že byste kdy navštěvoval Námořníkův návrat. Neřekla bych do vás, že se budete občerstvovat v takovéhle díře. A v tom rámusu. A že budete nasávat se Sydneym.“

Jako by náhle vedli osobní válku, pomyslela si Kate. Slyšela, jak Frances tiše, úpěnlivě zvolala: „Nech toho, prosím tě!“

De Witt se zeptal: „A ty máš spolehlivější alibi, Claudie?“

Otočila se k němu: „A ty, když už jsme u toho? Chceš říct, že Frances by kvůli tobě nezalhala?“

„Možná. Já nevím. Ani to není nutné. Byli jsme spolu od sedmi hodin.“

„A nic jste neviděli, neslyšeli, ničeho jste si nevšimli,“ řekla Claudie. „Úplně zabraní do sebe.“ Než mohl de Witt odpovědět, pokračovala: „Je to divné, že, jak osudné věci začínají něčím docela malým. Kdyby někdo neposlal ten fax a nezrušil autogramiádu Esmé, třeba by sem ten večer nešla, neviděla by to, co viděla, a třeba by nezemřela.“

Blackie už to nemohla vydržet, jejich stěží skrývané antipatie a teď tu hrůzu. Vyskočila a vyhrkla: „Přestaňte, prosím vás, přestaňte! To přece není pravda! Zabila se sama. Mandy ji našla. Přece víte, že se zabila sama. Fax s tím nemá nic společného.“

Claudie řekla ostře: „Jistěže se zabila sama. Každá jiná myšlenka je zbožné přání ze strany policie. Nač se spokojit se sebevraždou, když si můžeme vybrat něco daleko víc vzrušujícího? A ten fax byl možná pro Esmé poslední kapkou. Na tom, kdo ho poslal, leží břímě odpovědnosti.“

Upřeně zírala na Blackie a ostatní hlavy se otočily, jako by Claudie zatáhla za neviditelný provázek.

Claudie náhle vyhrkla: „To vy! Vy jste ho poslala! Já si to vždycky myslela. Poslala jste ho!“

Zděšeně pozorovali, jak se ústa Blackie pomalu a tiše otevřela. Připadalo jim to spíš jako minuty než vteřiny, co zadržovala dech, a pak propukla v nezvladatelný vzlykot. Claudia vstala a chytila ji za ramena. Chvíli to vypadalo, že se s ní chystá zatřást.

„A co ty ostatní lumpačiny? Co ty změněné korektury, ty ukradené ilustrace? To taky vy?“

„Ne! To ne, přísahám. Jen ten fax. Nic jiného. Opravdu! Když ona tak ošklivě mluvila o panu Peverellovi! Říkala hrozné věci!

Není to pravda, že jsem ho otravovala. Vážil si mě. Spoléhal na mě. Ach Bože, kéž bych radši byla mrtvá jako on.

Potácivě vstala a ještě s pláčem klopýtala ke dveřím, ruku vztaženou před sebe jako slepec, který tápe po cestě. Frances napůl vstala a de Witt už byl na nohou, když ho Claudia chytila za ruku.

„Pro Boha živého, nech ji, Jamesi. Všechny se nepotřebujeme vyplakat na tvém rameni. Některé z nás nesou svou mizérii raději samy.“

James zrudl a okamžitě si sedl.

„Myslím, že bychom teď měli přestat. Až se slečna Blackettová trochu uklidní, promluví s ní inspektorka Miskinová,“ ozval se Dalgliesh.

„Gratuluju, komandére,“ pronesl de Witt. „To bylo od vás mazané, nechat nás udělat vaši práci. Bylo by laskavější, kdybyste vyslechl Blackie soukromě, ale to by trvalo déle, viďte, a třeba by to ani nebylo tak úspěšné.“

„Zemřela žena a má práce je zjistit jak a proč. Obávám se, že laskavost není má nejvyšší priorita.“

Frances řekla skoro v slzách, s pohledem přes stůl na de Witta: „Chudinka Blackie! Bože můj, chudinka Blackie! Co s ní teď budou dělat?“

Odpověděla jí Claudie. „Inspektorka Miskinová ji utěší a pak ji Dalgliesh podusí. No, ona má náhodou ještě štěstí. Ten fax není rozhodující, není to ani žalovatelná urážka.“ Prudce se otočila k Dauntseymu: „Gabrieli, omlouvám se. Moc mě to mrzí. Moc, moc. Nevím, co mě to posedlo. Můj Bože, my přece musíme držet při sobě.“ Když neodpověděl, řekla skoro úpěnlivě: „Nemyslíte si, že to byla vražda, že ne? Mluvím o Esmé. Nemyslíte si, že ji někdo zabil?“

Dauntsey tiše podotkl: „Slyšela jste komandéra číst ten dopis, co nám tu nechala. Připadal vám jako dopis sebevražedkyně?“

Kapitola 56

Pan Winston Johnson byl mohutný, černý, přátelský, zjevně neznepokojený prostředím policejní stanice a filozoficky klidný ohledně případné škody na jízdném způsobené tím, že se musel zastavit ve Wappingu. Mluvil hlubokým melodickým basem, ale s přízvukem ryzí cockney. Když se Daniel omlouval za to, že ho tu zdržuje v jeho pracovní době, mávl rukou: „Heleďte, já zas o tolik nepřijdu. Na cestě k vám sem chytil slušný rito do Canary Wharf. Párek americkejch turistů. Taky dobrý dýško. Proto mám trochu zpoždění.“

Daniel mu podal fotografii Esmé Carlingové. „Tohle je pasažérka, o kterou se zajímáme. Ve čtvrtek večer jela do Innocent Walk. Poznáváte ji?“

Pan Johnson si vzal fotografii do levé ruky. „No jasně. Mávla na mě na Hammersmith Bridge asi v půl sedmý. Řekla, že má bejt v Innocent Walk v půl osmý. Žádnej problém. Zdaleka to nemohlo trvat hodinu, teda pokud by nebyla extra špatná dopravní situace, nebo pokud by třeba vaši hoši nezavřeli ňákou ulici kvůli bombovýmu atentátu. Měli sme dobrej čas.“

„Takže jste se tam dostali před půl osmou?“

„Byli bysme, jenže ona zaťukala na sklo, když jsme byli u Toweru, že prej tam nechce bejt moc brzo. Zeptal sem se jí, kam mám jet, a ona na to: ‚To je jedno, jen ať dorazíme do Innocent Walk v půl osmý.‘ Tak sem ji vzal až k Isle of Dogs a chvíli jezdil kolem, pak se vrátil na Highway. Jízdný sem kapku nadsadil, ale to jí myslím nedělalo hlavu. Přišlo ji to na osmnáct liber a eště mi dala dýško.“

„Odkud jste přijeli do Innocent Walk?“

„Zleva z Highway po Garnet Street, pak rovnou od Wapping Wall.“

„Všimli jste si někoho konkrétního?“

„Možná dvou chlapů, jenže nikoho konkrétního popsat nemůžu. Já koukal na cestu, ne?“

„Mluvila paní Carlingová během cesty?“

„Jen co sem vám řek, nechtěla bejt v Innocent Walk dřív než v půl osmý, tak sem musel jezdit kolem, no.“

„A pamatujete si určitě, že chtěla do čísla deset v Innocent Walk, ne do Innocent House?“

„Chtěla číslo deset a vysadil jsem ji u čísla deset. U železný brány na konci Innocent Passage. Měl sem dojem, že je děsně háklivá na to, abysme nezajeli dál do Innocent Walk. Zaklepala na okno, sotva sem tam zabočil, a požádala mě, ať zastavím.“

„Viděl jste, jestli byla brána do Innocent Passage otevřená?“

„Nebyla otevřená. Teda, to neznamená, že byla zamčená.“

Daniel se zeptal, třebaže věděl, jaká bude odpověď, ale potřeboval to dostat do protokolu: „Nezmínila se, proč jede do Innocent Walk, jestli se třeba nemá s někým sejít?“

„Do toho mi nic nebylo, šéfe, ne?“

„Možná ne, ale pasažéři se občas rozpovídají.“

„To teda fakt že jo, teda některý. Ale tahle nic. Jen tam seděla a mačkala tu svou kabelu.“

Daniel mu podal další fotku. „Tuhle kabelu?“

„Možná. Tak ňák vypadala. No, přísahat bych na to nemoh.“

„Vypadala ta taška jako plná, jako by nesla něco těžkého nebo objemného?“

„To vám, šéfe, nepovím. Ale všimnul jsem si, že ji měla na rameni a že byla velká.“

„A můžete odpřísáhnout, že jste ve čtvrtek vezl tuhle ženu z Hammersmithu do Innocent Walk a vyložil ji živou na konci Innocent Passage v půl osmé večer?“

„No, mrtvou jsem ji určitě nevykládal. Jo, to klidně odpřísáhnu. Mám udělat prohlášení?“

„To by nám moc pomohlo, pane Johnsone. Jo, chtěli bychom prohlášení. Sepíšeme to vedle.“

Pan Johnson vyšel v patách s detektivním konstáblem. Skoro okamžitě se otevřely dveře a dovnitř nahlédl seržant Robbins. Vůbec se nepokoušel zamaskovat svoje vzrušení.

„Prověřujeme tu lodní dopravu, pane. Právě volali z londýnské přístavní správy. Je to odpověď na to, jak jsem jim asi před hodinou volal. Jejich loď, Royal Noře, plula včera večer kolem Innocent House, jejich předseda tam měl soukromý večírek. Jídlo se podávalo v osm a tři z jeho hostů chtěli vidět Innocent House, tak vylezli na palubu. Prý mohlo být půl osmé a deset minut. Mohli by přísahat, pane, že tělo tam neviselo a že na nádvoří nikoho neviděli. A ještě něco, pane. Tvrdí, že člun byl nalevo, a ne napravo od schodů. Teda nalevo při pohledu z řeky.“

„Sakra práce!“ zaklel Daniel. „Takže AD měl správný instinkt. Zabili ji na lodi. Vrah slyšel, jak se blíží loď přístavní správy, takže mrtvolu schoval, než ji vytáhl nahoru.“

„Ale proč na té straně schodů? Proč popojel s lodí?“

„V naději, že nám nedojde, jak ji zabil. To poslední, co chce, je, aby se po lodi plazili kriminalističtí technici. A ještě něco. Potkal ji na konci Innocent Passage za železnou branou. Měl klíč a čekal tam na ni, stál u postranního vchodu. Bylo snadnější držet se na téhle straně nádvoří, co nejdál od Innocent House a čísla 12.“

Robbins vyslovil námitku. „Nebylo to riskantní, popojíždět s lodí? Slečna Peverellová a pan de Witt to mohli z jejího bytu slyšet. A v tom případě by se jistě sešli dolů podívat, co se děje.“

„Oni tvrdí, že neslyšeli ani taxi, dokud nevjelo na kočičí hlavy Innocent Lané. To si můžeme samozřejmě ověřit. Jestli slyšeli motor, mohli si myslet, že je to prostě loď projíždějící kolem. Měli zatažené závěsy, nezapomeňte. Jistěže je i další možnost.“

„A jaká, pane?“

„Že s tou lodí popojeli oni.“

Kapitola 57

Byla sobota, půl šesté večer, normální pracovní den, ale obchod byl zamčený a za sklem výlohy byl nápis Zavřeno. Claudia zazvonila na zvonek u dveří a během několika vteřin se objevila Declanova postava a dveře se otevřely. Jakmile vešla, vrhl rychlý pohled na obě strany ulice a pak za ní zamkl.

„Kde je pan Simon?“ zeptala se.

„V nemocnici. Byl jsem tam za ním. Je těžce nemocný. Myslí, že má rakovinu.“

„Co ti řekli v nemocnici?“

„Musí udělat pár testů. Viděl jsem, že si myslí, že je to vážné. Přinutil jsem ho, ať dnes ráno zavolá doktoru Cohenovi – to je jeho praktický lékař – a ten povídal: ‚Proboha, proč jste za mnou nepřišel dřív?‘ Simon ví, že už ze špitálu nevyjde, řekl mi to. Heleď, pojďme dozadu, bude to tam pohodlnější.“

Nepolíbil ji, ani se jí nedotkl.

Mluví se mnou jako se zákaznicí, pomyslela si. Něco se mu přihodilo, něco víc, než že Simon onemocněl. Takhle ho nikdy předtím neviděla. Jako by se ho zmocnila směs vzrušení a strachu. V očích měl skoro šílený pohled a pokožka se mu leskla potem. Byl cítit úplně cizím, šelmím pachem. Šla za ním do zimní zahrady. Všechny tři pruty elektrického topení na zdi žhnuly a v místnosti bylo vedro. Známé předměty vypadaly podivně, jakoby zmenšené, drobné pozůstatky mrtvých a opomíjených životů.

Nesedla si, zůstala stát a pozorovala ho. Jako by nevydržel v klidu, rázoval po těch pár metrech prostoru jako zvíře v kleci. Byl oblečen formálněji než jindy, neobvyklá kravata a sako byly v rozporu s jeho téměř panickým neklidem, s rozcuchanými vlasy. Zajímalo by ji, jak dlouho pil. Na jednom ze stolků stála láhev vína, ze dvou třetin prázdná, a jediná sklenka z barevného skla ve změti dalších předmětů. Náhle se zastavil, obrátil se k ní a ona spatřila v jeho očích výraz, v němž se mísila prosba, stud a strach.

Řekl: „Byla tu policie. Podívej, Claudie, musel jsem jim říct o tom čtvrtku, o té noci, co zemřel Gerard. Musel jsem jim říct, žes mě vyložila v přístavu Tower Pier, že jsme nebyli celou noc spolu.“

„Musel? Co tím myslíš – musel?“

„Vynutili si to.“

„Čímpak, palečnicemi, žhavými kleštěmi? Kroutil ti Dalgliesh rukama a fackoval tě? Vzali tě do lapáku na Notting Hill a tam tě zmlátili, rafinovaně, aby nezanechali modřiny? To přece dovedou, pořád to vidíme v televizi.“

„Dalgliesh tady nebyl. Byl tu ten mladej Icik se seržantem. Claudie, ty nevíš, jaký to bylo. Myslej si, že tu spisovatelku, Esmé Carlingovou, někdo oddělal.“

„To nemůžou vědět.“

„Povídám ti, co si myslej. A vědí, že jsem měl motiv pro vraždu Gerarda.“

„Jestli to byla vražda.“

„Vědí, že jsem potřeboval peníze, že jsi mi slíbila, že je pro mě získáš. Mohli jsme s lodí zakotvit u Innocent House a udělat to společně.“

„Jenže jsme to neudělali.“

„Oni tomu nevěří.“

„Řekli to přímo, aspoň něco z toho?“

„Ne, to ani nemuseli. Viděl jsem, co si myslej.“

Řekla trpělivě: „Koukni, kdyby tě vážně podezírali, museli by tě vyslechnout na policejní stanici, poučit tě o tvých právech a výslech nahrát. Udělali to?“

„No, to ne.“

„Nepozvali tě na stanici, neřekli ti, že se máš spojit s právníkem?“

„Vůbec ne. Akorát že se mám stavit ve Wappingu a udělat prohlášení.“

„Takže co ti vlastně chtěli?“

„Pořád dokola mleli, jestli jsme opravdu byli spolu celou dobu, jestlis mě dovezla z Innocent House sem. Bylo o moc lepší říct jim pravdu. Inspektor určitě řek ‚napomáhání vraždě‘, fakt.“

„Určitě? Já bych to tak netvrdila.“

„Já jim stejně řek pravdu.“

Pronesla tiše: „Uvědomuješ si, cos udělal? Jestli byla Esmé Carlingová zavražděna, tak Gerard pravděpodobně také, a v tom případě má obě úmrtí na svědomí jediná osoba. Byla by to moc velká shoda náhod, mít v jedné firmě dva vrahy. Všechno, co jsi dokázal, je to, že tě teď podezírají ze dvou vražd místo z jedné.“

Skoro křičel. „Přece jsme byli spolu tady, když Esmé zemřela. Přišla jsi rovnou z práce. Otevíral jsem ti. Byli jsme spolu celý večer. Milovali jsme se. To jsem jim řekl.“

„Jenže pan Simon tu nebyl, když jsem přišla. Nikdo mě neviděl, jen ty. Takže jak to můžeme dokázat?“

„Ale byli jsme spolu! Máme alibi – oba máme alibi!“

„Jenže bude tomu policie teď věřit? Přiznal ses, že jsi lhal o tom večeru, kdy zemřel Gerard; proč bys nemohl lhát o jiném, kdy zemřela Esmé? Měl jsi takový strach o vlastní kůži, že jsi ztratil pojem o tom, jak se boříš do sraček.“

Odvrátil se od ní a nalil si do skleničky víno. Zvedl láhev a zeptal se jí: „Dáš si taky? Najdu ti sklenku.“

„Děkuju, nechci.“

Znovu se od ní odvrátil. „Podívej, já si myslím, že bychom se už neměli scházet. Totiž – neměli by nás vidět spolu, dokud se to nevyjasní.“

Řekla: „Stalo se ještě něco, viď? Nejde jen o alibi.“

Bylo to skoro k smíchu, jak se mu změnila tvář. Výraz1 studu a strachu ustoupil vzrušenému ruměnci, nesmělé spokojenosti. Je jak dítě, pomyslela si, jaká nová hračka mu asi padla do rukou? Věděla však, že cítí pohrdání spíš sama k sobě než k němu.

Snažil se, aby to pochopila: „Je tu ještě něco. A je to děsně prima. Jde o Simona. Poslal pro svýho právníka. Chce udělat poslední vůli a nechat mi svůj podnik i majetek, všechno. No, nemá to komu odkázat, víš? Nemá žádný příbuzný. Ví, že se už na slunce nedostane, tak proč by mi to nedal? Radši mně než státu“

„Chápu,“ přikývla. A chápala to. Už mu nebyla k ničemu. Ty peníze, které zdědila po Gerardovi, už nepotřeboval. Řekla klidným hlasem: „I kdyby tě policie vážně podezřívala, o čemž dost pochybuju, jestli se nebudeme scházet, to na tom nic nezmění. Působilo by to ještě podezřeleji. Tak by se totiž přesně chovali provinilci. Ale máš pravdu. Už se nesejdeme, ani kdybych to mohla změnit. Ty nepotřebuješ mě a já určitě nepotřebuju tebe. Měl jsi jistý neotesaný šarm a docela jsi mě bavil, ale světový milenec taky zrovna nejsi, viď?“

Byla překvapena, že dovede dojít ke dveřím bez zapotácení, ale měla trochu potíže se zástrčkami. Zjistila, že jde hned za ní. Řekl téměř prosebným hlasem: „Pochop přece, jak to vypadalo. Požádala jsi mě, abych jel s tebou na řeku. Řekla jsi, že je to důležité.“

„Bylo to důležité. Měla jsem s Gerardem mluvit po schůzi partnerů, nepamatuješ? Myslela jsem, že pro tebe budu mít dobrou zprávu.“

„A pak jsi mě požádala o alibi. Chtěla jsi po mně, abych jim řek, že jsme byli spolu do dvou hodin. Volala jsi z archivu, když ses octla s mrtvolou o samotě. Prostě jsi měla čas. A byla to první věc, na kterou jsi pomyslela. Nakázala jsi mi, co mám říkat. Donutila jsi mě ke lži.“

„A tys to policii řekl, viď.“

„Víš, jak to vypadalo z jejich úhlu pohledu, jak to musí působit na každého? Odjela jsi s lodí zpátky sama. Byla jsi sama v Innocent House s Gerardem. Zdědila jsi jeho byt, jeho akcie, jeho pojistku.“

Cítila, jak ji dveře tlačí do zad. Otočila se, pohlédla na něj a spatřila, že se mu do očí vkrádá strach, když promluvila.

„A nebojíš se tu být se mnou? Nemáš strach, že jsi tu se mnou sám? Už jsem zabila dva lidi, proč bych si měla dělat hlavu kvůli třetímu? Možná jsem vraždící maniak, to přece nemůžeš vědět, že? Bože, Declane! Ty doopravdy věříš, že jsem zabila Gerarda, muže, který byl desetkrát cennější než ty, jen abych ti koupila tenhle krám a tuhle ubohou sbírku veteše, kterou jsi shromáždil, aby sis dodal zdání, že má tvůj život smysl, že jsi chlap?“

Nepamatovala si, jak otevřela dveře, ale slyšela, jak je za ní pevně zavřel. Večer jí připadal velice chladný, zjistila, že se celá třese. Tak to skončilo, pomyslela si, skončilo to trpkostí, zlobou, lacinou sexuální urážkou, pokořením. Ale není to tak vždycky? Vrazila ruce hluboko do kapes kabátu, schoulila se do zvednutého límce a rychle zamířila ke svému zaparkovanému vozu.

Kapitola 58

Bylo pondělí časně zvečera a Daniel pracoval sám v archivu. Nevěděl přesně, co ho zavedlo mezi tyhle nacpané, zatuchle páchnoucí police, možná to byl trest, který na sebe dobrovolně uvalil. Pořád musel myslet na ten trapas s alibi Esmé Carlingové. Nebyla to jen Daisy Reedová, která ho oklamala; byla to i Esmé Carlingová, tu mohl trochu víc zmáčknout. Dalgliesh už se o jeho chybě nezmínil, ale bylo jasné, že jen tak nezapomene. Daniel nevěděl, co je horší, jestli šéfova shovívavost, nebo ohledy, které projevovala Kate.

Pokračoval v práci, každou hromádku asi deseti desek si bral vedle do malého archivu. Bylo tam docela teplo; dali mu malý elektrický zářič. Ale ta místnost nebyla příjemná. Když si nepřitápěl, občas ho rozrazil téměř nepřirozený záchvěv chladu; když zapnul zářič, hned začalo být v místnosti protivné horko. Nebyl pověrčivý. Neměl pocit, že duchové neklidné minulosti sledují jeho osamělé, metodické pátrání. Místnost byla ponurá, bez ducha, obyčejná, budila jen trochu nepříjemný pocit, který paradoxně nepocházel z nákazy hrůzou, ale z její nepřítomnosti.

Sundal další hromádku akt z horní police a vtom za nimi spatřil malý balíček v hnědém balicím papíře, zavázaný starým provázkem. Vzal si ho ke stolu, chvíli se potýkal s uzly a nakonec jej rozbalil. Byla v něm stará modlitební knížka v kožených deskách, asi patnáct na deset centimetrů, se zlatými iniciálami F. P. na horní desce. Knížka byla zřejmě často používána; iniciály byly skoro nečitelné. Otevřel ji na první zahnědlé straně a četl starým písmem vyvedený nápis: „Vytiskl John Baskett, tiskař Královského Nejvznešenějšího Veličenstva, s pomocí Thomase Newcomba a Henryho Hilla, zesnulého 1716. Cum Privilegio.“ Na okraji a uprostřed každé stránky byly tenké červené linky. Věděl toho málo o anglikánské Knize modliteb, ale obracel tuhé hnědé stránky s určitým zájmem, povšiml si, že tam je Modlitba s Díkůvzdáním za šťastnou záchranu Krále Jakuba Prvního a Parlamentu před velezrádným a krv
avým masakrem Prachového spiknutí, každoročně Pátého listopadu. Pochyboval, že to je ještě součást anglikánské liturgie.

A pak vypadl zezadu z knihy list papíru. Byl jednou přeložený, bělejší než stránky Knihy modliteb, ale stejně silný. Nahoře nebyl nadpis. Dopis byl napsán černým inkoustem, nejistou rukou, ale slova byla jasná jako den, kdy byla napsána.

Já, Francis Peverell, píši tyto řádky vlastní rukou čtvrtého září 1850 v Innocent House, ve své poslední agónii. Choroba, jez mne sužuje již osmnáct měsíců, brzy dokončí své dílo, a já budu z milosti Boží volný. Má ruka napsala tato slova – z milosti Boží– a již je neškrtnu. Nemám sílu ani čas, abych tuto zpověď přepsal. Ale to nejvyšší, co mohu očekávati od Boha, je milost smrti. Nemám naději na nebe, ani strach z trýzně pekelné, neboť jsem si své peklo protrpěl tady na zemi za posledních patnáct let. Odmítl jsem ve své nynější agónii všechny utišující léky. Nesáhl jsem po laudanu zapomnění. Její smrt byla milosrdnější než moje. Tato má zpověď nepřinese úlevu duši ani tělu, protože jsem nedošel rozhřešení, ani jsem nesvěřil svůj hřích živé duši. Ani jsem se nepokusil o nápravu. Jak by člověk mohl odčiniti vraždu svezeny?

Píši tato slova, neboť spravedlnost k její památce vyžaduje, aby byla vyřčena pravda. Leč přesto se nemohu odhodlati k veřejné zpovědi, abych zbavil její památku poskvrny sebevraždy. Zabil jsem ji, protože jsem potřeboval její peníze, abych dokončil práce na Innocent House. Utratil jsem již vše, co mi přinesla věnem, avšak další prostředky byly vázané a mohl jsem se jich zmocniti až po její smrti. Milovala mne, ale ty peníze by mi nevydala. Na mou lásku k tomuto domu pohlížela jako na posedlost a na hřích. Zazlívala mi, že dbám více o Innocent House než o ni nebo o děti, a měla pravdu.

Ten čin nemohl být snadnější. Byla to zdrženlivá žena, jejíž nesmělost a nespolečenskost byly všeobecné známé. Celá její rodina byla po smrti. Služebnictvo o mé ženě vědělo, že je nešťastná, a když jsem chystal její smrt, svěřil jsem některým svým přátelům a kolegům, že se obávám o její zdraví a ducha. Dvacátého čtvrtého září, byl to tichý podzimní večer, jsem ji zavolal do třetího poschodí pod záminkou, že jí chci něco ukázat. Byli jsme v dome sami, kromě služebnictva. Přišla za mnou na balkon. Byla to útlá žena a bylo jen dílem okamžiku zvednout ji a vrhnout ji do náruče smrti. Pak jsem beze spěchu sešel dolů do knihovny a tam jsem si tiše četl, dokud za mnou nepřiběhli s tou hroznou zprávou. Nikdy mé nikdo nepodezíral. Proč také? Váženého muže nepodezírají z vraždy jeho ženy.

Žil jsem pro Innocent House a zabil jsem pro něj, avšak od její smrti mi dům neskýtal žádné potěšení. Nechávám tu zpověď, aby ji v každé generaci přečetl nejstarší syn. Obracím se ke všem, kdož ji budou čísti, s naléhavou prosbou, aby vše uchovali v tajnosti. Nejdříve ji dostane do rukou můj syn, Francis Henry, až nadejde čas, pak opět jeho syn a všichni další potomci. Nemám víc doufati v tom budoucím světe. Píši tuto zpověď, protože musím před smrtí říci pravdu.

Dole to podepsal celým jménem a připsal datum.

Když Daniel dočetl, celé dvě minuty nehnutě seděl a přemýšlel. Uvažoval o tom, proč tato slova, která k němu promlouvala z dálky sto padesáti let, na něj tak mocně zapůsobila. Cítil, že neměl právo je číst, že by měl vrátit papír do Knihy modliteb, zabalit ji a uložit zpátky na regál. Ale možná by měl alespoň Dalglieshovi sdělit, co našel. Byla ta zpověď důvod, proč Henry Peverell nejevil žádnou ochotu ke zkoumání archivu? Musel vědět o její existenci. Ukázal mu ji otec, když dosáhl plnoletosti, nebo se někam založila, stala se součástí rodinného folklóru, šeptali si o ní, ale nikdy ji nikdo neviděl? Ukázali ji Frances Peverellové, když dospěla, nebo byla slova „nejstarší syn“ chápána doslovně? Ale rozhodně neměla žádný význam pro vraždu Gerarda Etienna. Byla to tragédie Peverellů, hanba Peverellů, stará jako papír, na němž byla napsána. Docela chápal, proč ji rodina udržovala v tajnosti. Bylo
by dost nepříjemné, kdykoli někdo obdivoval dům, muset přiznat, že byl postaven za peníze získané vraždou. Po chvíli přemýšlení papír vrátil do knihy, pečlivě ji zabalil a odložil stranou.

Ozvaly se kroky, lehké, ale rozhodné, blížily se z velkého archivu. A teď při vzpomínce na zavražděnou ženu jím na okamžik projel lehký záchvěv pověrčivé bázně. Pak se opět ujal vlády rozum. Byly to kroky živé ženy a Daniel věděl které.

Ve dveřích stanula Claudia Etiennová. Řekla bez úvodu: „Budete tu dlouho?“

„Moc ne. Možná ještě hodinu, možná míň.“

„Budu odcházet v půl šesté. Zhasnu všechna světla kromě těch na schodech. Zhasl byste je a nastavil alarm?“

„Ovšem.“

Otevřel nejbližší svazek a tvářil se, že jej studuje. Nechtěl s ní mluvit. Teď by bylo nemoudré nechat se zatáhnout do hovoru bez přítomnosti druhé strany.

„Mrzí mě, že jsem lhala ohledně svého alibi na dobu Gerardovy smrti. Dílem jsem měla strach, ale spíš jsem se chtěla vyhnout komplikacím. Ale nezabila jsem ho, nikdo z nás to nebyl.“ Neodpověděl, nepodíval se na ni. Řekla zoufalým tónem: „Jak dlouho to ještě bude trvat? Nemůžete mi to říct? Nemáte nějaké tušení? Koroner ani neuvolnil tělo mého bratra pro kremaci. Copak nechápete, jak mi je?“

Pak se na ni podíval. Kdyby byl schopen politovat ji, bylo by to teď, když spatřil její tvář. „Promiňte,“ řekl, „teď o tom nemůžu mluvit.“

Bez dalšího slova se prudce otočila a odešla. Počkal, dokud kroky neutichly, pak vyšel a zamkl dveře archivu. Měl si vzpomenout, že Dalgliesh chtěl mít tyhle místnosti po celou dobu zajištěné.

Kapitola 59

V 18.25 zamkla Claudia akta, na kterých pracovala, a vyšla nahoru se umýt a vzít si kabát. Celý dům byl rozsvícený. Od Gerardovy smrti nechtěla pracovat sama ve tmě. Teď všechny lustry, svítidla na stěnách, velké glóby dole u schodů ozařovaly nádherné malované stropy, složité řezby na dřevěném ostění a sloupy z barevného mramoru. Inspektor Aaron by mohl zhasnout, až půjde dolů. Vyčítala si, že podlehla náhlému impulzu a zašla za ním do malého archivu. Doufala, že z něj o samotě třeba vytáhne nějaké informace o pokrocích v pátrání, nějakou představu, kdy to může skončit. Ta myšlenka byla bláhová, výsledek pokořující. Pro něj jako osoba neexistovala. Neviděl v ní lidskou bytost, ženu, která je osamělá, vyděšená, zavalená neočekávanými a nepříjemnými úkoly. Pro něj, pro Dalglieshe, pro Kate Miskinovou byla jen jedním, a možná hlavním, podezřelým z vraždy. Ráda by věděla, zda vyšetřování vr aždy takhle odlidští každého, kdo se na něm podílí.

Většina zaměstnanců parkovala se svými vozy za zamčenou branou Innocent Passage. Claudia byla jediná, kdo dával auto do garáže. Měla hrozně ráda své Porsche 911. Bylo teď sedm let staré, ale nechtěla je vyměnit a nerada je nechávala mimo garáž. Zvedla ruku k vypínači a stiskla ho. Nic se nestalo; zřejmě byla prasklá žárovka. A pak, jak tam tak nerozhodně stála, uvědomila si náhle a s hrůzou, že slyší slabý zvuk dechu, že tam ve tmě stojí ještě někdo. A v tom okamžiku jí kolem krku dopadla kožená smyčka a utáhla se. Prudce to s ní trhlo dozadu, uhodila se hlavou o beton, náraz ji na chvíli omráčil, pak pocítila, jak jí hrubý beton odírá zátylek.

Řemen byl dlouhý. Zkusila vztáhnout ruce a bojovat s tím, kdo ho držel, ale neměla v rukou žádnou sílu, pokaždé, když se zkusila pohnout, smyčka se utáhla a její mysl se propadla agonií bolesti a hrůzy do krátkého bezvědomí. Zemdleně visela na konci řemene jako chycená, umírající ryba, nohy bezvýsledně hledaly oporu na drsném betonu.

A pak uslyšela jeho hlas: „Ležte bez hnutí, Claudie. Nehýbejte se a poslouchejte. Nic se vám nestane, jen se nehýbejte.“

Přestala zápasit a najednou se strašlivé zaškrcení uvolnilo. Jeho hlas zněl tiše, přesvědčivě. Slyšela, co říká, a její otupělý mozek nakonec pochopil. Říkal jí, že musí umřít a proč.

Chtěla vykřiknout, že to je hrozný omyl, že to není pravda, ale hlas měla přiškrcený a věděla, že jen tehdy, bude-li ležet úplně tiše a nehybně, zůstane naživu. Vysvětloval jí, že to bude vypadat jako sebevražda. Řemen připoutá k zafixovanému volantu auta, motor stále poběží. To už bude mrtvá, ale pro něj je důležité, aby se garáž naplnila smrtonosným plynem. Vysvětloval jí to trpělivě, téměř laskavě, jako by pro něj bylo důležité, aby to pochopila. Řekl jí, že nemá alibi na dvě předchozí vraždy. Policie se bude domnívat, že spáchala sebevraždu ze strachu z dopadení nebo z výčitek svědomí.

A teď skončil. Pomyslela si: Neumřu. Nenechám ho, aby mě zabil. Neumřu, ne tady, ne takhle, pohozená jako zvíře na podlaze garáže. Zburcovala svou vůli. Řekla si: Musím předstírat, že jsem mrtvá, omdlelá, polomrtvá. Přestane být ve střehu a já se otočím a chytím ten řemen. Přemůžu ho, jen co se postavím na nohy

Sebrala všechny síly k tomu poslednímu pohybu. Ale právě na to čekal, na to byl připravený. Jakmile se pohnula, smyčka se zadrhla a tentokrát už se neuvolnila.

Počkal, až se hrůzné křeče těla uklidní, poslední chropot utichne. Pak uvolnil řemen, sklonil se a poslechl si, zda dýchá. Vstal, z kapsy vyndal žárovku, natáhl se a zašrouboval ji do objímky na nízkém stropě. Teď, když se v garáži svítilo, mohl jí vytáhnout z kapsy klíče, odemknout auto a přivázat konec pásku k volantu. Ruce v rukavicích pracovaly rychle a bez zaváhání. Nakonec zapnul motor. Její tělo leželo roztažené, jako by se tam vrhla z otevřených dveří auta s vědomím, že ji buď smyčka, nebo jedovaté výfukové plyny usmrtí. A právě v tom okamžiku zaslechl kroky, které se blížily uličkou ke dveřím garáže.

Kapitola 60

Bylo 18.27. V bytě Frances Peverellové zvonil telefon. Hned jak ji James oslovil, věděla, že se něco stalo.

„Jamesi, o co jde?“ vyhrkla.

„Rupert Farlow je po smrti. Před hodinou zemřel v nemocnici.“

„Ach, Jamesi, to je mi strašně líto. Byl jsi u něj?“

„Ne. Byl tam Ray. Chtěl jenom Raye. Je to zvláštní, Frances. Když tady bydlel, bylo to téměř nesnesitelné. Někdy jsem se úplně děsil toho, že přijdu domů do toho bince, smradu a rámusu. Ale teď je mrtvý a já bych chtěl, aby se to vrátilo. Nenávidím tenhle dům. Je zženštilý, afektovaný, nudně konvenční, je to jen výstavný dům pro někoho, kdo má mrtvé srdce. Nejradši bych to tu rozmlátil.“

„Pomohlo by ti, kdybych přišla?“

„Ty bys přišla, Frances?“ V jeho hlase slyšela úlevu a radost. „Nebudeš mít problémy?“

„Jistěže ne. Přijedu hned. Ještě není půl sedmé, Claudia tu možná ještě je. Jestli ano, řeknu jí, aby mě hodila na metro. To by bylo nejrychlejší. Jestli už odešla, zavolám si taxi.“

Položila sluchátko. Ruperta jí bylo líto, ale setkala se s ním jen jednou před lety, když přišel do Innocent House. A pro něj ta dlouho očekávaná smrt, na kterou čekal v trpělivé agónii, musela být vysvobozením. Ale James ji zavolal, potřeboval ji, chtěl, aby byla s ním. Zmocnila se jí radost. Hrábla po saku a šátku na věšáku v hale, skoro seběhla ze schodů a utíkala do Innocent Lané. Dveře do Innocent House však byly zamčené a okny vrátnice neviděla nikde svítit světlo. Claudia už odešla. Běžela do Innocent Walk, myslela si, že by ji ještě mohla chytit, jak vyjíždí z garáže, ale viděla, že dveře garáže jsou zamčené. Takže bylo pozdě.

Rozhodla se, že zavolá taxi z telefonu na zdi chodby v čísle deset. Bude to rychlejší, než se vracet k sobě do bytu. Když míjela dveře garáže, zaslechla zvuk, o němž se nedalo pochybovat – běžel tam motor auta. To ji překvapilo a rozladilo. Claudiino Porsche, její milovaná 911, bylo příliš staré, než aby mělo katalyzátor. Jistě si uvědomuje, jak je nebezpečné nechat běžet motor v zavřené garáži. Bylo nepravděpodobné, že by Claudia byla tak nedbalá.

Dveře do čísla deset byly zamčené. To ji nepřekvapilo; Claudia vždycky chodila do garáže tudy a zamykala za sebou. Ale bylo divné, že v chodbě ještě svítilo světlo a postranní dveře do garáže byly pootevřené. Zavolala Claudiino jméno, strčila do nich a otevřela je.

Světlo svítilo – tvrdé, kruté světlo beze stínů. Stála tam jako přikovaná, všechny nervy i svaly ochromené v okamžiku odhalení a hrůzy. Klečel u mrtvoly. Teď ale vstal, tiše přišel k ní a zastoupil jí dveře. Pohlédla mu do očí. Byly to tytéž oči, moudré, trochu unavené, které vídala tolikrát a odedávna.

Zašeptala: „To ne! Gabrieli, vy ne. Ach, ne.“

Nekřičela. Nemohla ze sebe vypravit výkřik, nebyla schopna pohybu. Když promluvil, byl to ten jemný hlas, který tak dobře znala.

„Je mi to líto, Frances. Přece chápete, viďte, že vás prostě nemůžu pustit?“

A pak se zapotácela a zjistila, že se propadá do milosrdné temnoty.

Kapitola 61

V místnosti malého archivu pohlédl Daniel na hodinky. Šest hodin. Už je tu dvě hodiny. Ale ten čas tady nepromarnil. Našel aspoň něco. To byla odměna za dvě hodiny hledání. Třeba to nebude relevantní pro vyšetřování, ale zajímavé to určitě je. Až ukáže tu zpověď Dalglieshovi, AD si třeba pomyslí, že měl správné tušení, i když v jiném smyslu, než doufal, a odvolá ho z archivu. Nebyl důvod, proč by teď neměl přestat.

Ale úspěch podnítil jeho zájem a už byl skoro na konci řady. Mohl by sundat a prozkoumat posledních asi třicet svazků na horní polici. Měl rád, když práce dostala určité a jasné zakončení, a také bylo ještě brzy. Kdyby teď odešel, musel by ještě sjet do Wappingu. Momentálně se necítil na to, aby snášel porozumění nebo lítost, které by mohla projevovat Kate. Posunul schůdky kousek dál, na konec řady.

Desky, objemné, ale nijak výjimečně, byly pevně vsunuté mezi dvoje jiné, a když se je pokusil vytáhnout, sklouzly z police. Několik oddělených papírů se mu sneslo na hlavu jako podzimní listy. Opatrně slezl a posbíral je. Ostatní papíry byly sepnuté, zřejmě seřazené podle dat. Byly mu nápadné dvě věci. Desky byly z bílého konopného papíru a zřejmě velmi staré, zatímco některé další listiny vypadaly nově a čistě, jako by sem byly vřazeny v posledních pěti letech. Svazek neměl název, ale mezi těmi staršími papíry, jimiž se prohrabával, stále narážel na slovo „žid“ v různých tvarech. Vzal si svazek ke stolu v malém archivu.

Listy nebyly číslované a mohl jen předpokládat, že jsou ve správném pořadí, ale jeho pozornost upoutal jeden nedatovaný. Byl to námět románu, neodborně napsaný na stroji a nepodepsaný. Byl nadepsaný Návrh společníkům nakladatelství Peverell.:

Prostředí a obecné a jednotící téma tohoto románu s prozatímním názvem Prvotní hřích je spolupráce vichystického režimu ve Francii při deportaci židů z Francie v letech 1940 až 1944. Během těch čtyř let bylo deponováno téměř 76 000 židů, z nichž velká většina zemřela v koncentračních táborech v Polsku a Německu. Půjde o příběh jedné rodiny, kterou rozdělila válka, v níž mladou židovskou matku a její čtyřletá dvojčata zastihne ve Francii invaze, schovávají je přátelé a obstarají jim falešné doklady, ale pak je někdo prozradí a jsou deportovány do Osvětimi, kde jsou zavražděny. V románě budou zkoumány důsledky této zrady – na jedné malé rodině mezi tisíci oběťmi – pro ženina manžela, pro zrazené i pro zrádce.

Když se probíral listinami, nenašel na tuto nabídku odpověď ani žádné sdělení z nakladatelství. Složka obsahovala samé pracovní a studijní materiály. Autor románu si dal velkou práci, mimořádně velkou práci, s ověřováním fakt kolem tématu románu. Během let navštívil velké množství mezinárodních i národních organizací nebo jim alespoň napsal. Archives Nationales v Paříži a Toulouse, Centre de Documentation Juive Contemporaine v Paříži, Harvardskou univerzitu, Státní archiv a Královský ústav mezinárodních věcí v Londýně, západoněmecký Spolkový archiv v Koblenzu. Byly tam také výstřižky z časopisů Hnutí odporu, Humanité, Témoignage Chrétien a Le Franc-Tireur, i zápisy z prefektur v neokupované zóně. Defilovaly před jeho očima, dopisy, zprávy, útržky oficiálních dokumentů, kopie zápisů, výpovědí svědků. Zpráva byla široce pojatá a místy velice podrobná: počet deportovaných, odjezdy vlaků, r
ole politiky Pierra Lavala, dokonce změny v německé mocenské hierarchii ve Francii během jara a léta 1942. Bylo brzy zjevné, že badatel si dal práci, aby se ujistil, že se nikde neobjeví jeho jméno. Dopisy od něj měly podpis a adresu buď odstřižené nebo začerněné, dopisy zasílané jemu měly jméno a adresu odesilatele, ale všechny další identifikační znaky byly zahlazeny. Nebyl tu žádný důkaz o tom, že něco z toho rozsáhlého výzkumu někdy autor použil, že na knize vůbec začal pracovat, natož aby ji dokončil.

Brzy začalo být zřejmé, že budoucího autora zvláště zajímala jedna oblast a jediný rok. Román, pokud nějaký existoval, začínal mít ostřejší kontury. Bylo to, jako by si svazek reflektorů pohrával v širokém terénu, pátral po událostech, po zajímavých konfiguracích, jediné postavě, vlaku v pohybu, ale teď se soustředil na osvětlení jediného roku: 1942. Byl to rok, v němž Němci požadovali velký nárůst deportací z neokupované zóny. Pochytaní židé byli odvezeni do Vel d’Hiv nebo do Drancy, velkého obytného komplexu na předměstí severovýchodně od Paříže. Právě tento tábor sloužil jako shromaždiště pro transport do Osvětimi. Ve svazku byly výpovědi tří očitých svědků; jedna od francouzské ošetřovatelky, která čtrnáct měsíců pracovala u dětského lékaře v Drancy, pak už tu nakupenou mizérii nemohla snést, a dvě od přeživších, zřejmě jako odpověď na konkrétní dotaz autora. Jedna žena psala :

Dne 16. srpna 1942 mě zajali příslušníci Gardes Mobiles. Uklidnilo mě, ze to byli Francouzi a po dobu mého uvěznění byli velmi slušní. Tenkrát jsem nevěděla, co se mnou bude, ale neměla jsem dojem, ze to bude moc zlé. Bylo mi řečeno, co si s sebou mohu vzít, byla jsem na lékařské prohlídce. Poslali mě do Drancy, kde jsem se setkala s mladou matkou s dvojčaty, jmenovala se Sophie, jména dětí si už nepamatuji. Nejdřív byly ve Vel ďHiv, ale pak je převezli do Drancy. Pamatuju si ji i děti dobře, i když jsme spolu moc často nemluvily. Řekla mi o sobě málo, jen to, že žila pod falešným jménem někde u Aubiére. Měla starost jen o děti. Byly jsme tenkrát ve společném baráku ještě s padesáti dalšími ženami, žily jsme tam v hrozné špíně a nepořádku. Bylo málo postelí a slámy na matrace, jediné jídlo byla zelná polévka a trpěly jsme úplavicí. Mnoho Udiv Drancy zemřelo, myslím, že přes 400 v prvních deseti měsícch. Pamatuju si na pláč dětí a sténání umírajících. Pro mě bylo Drancy stejně hrozné jako Osvětim. Přešla jsem jen z jednoho oddělení pekla do druhého.

Druhá přeživší ze stejného tábora psala o týchž hrůzách, i když mnohem živěji, ale nepamatovala si na matku nebo na dvojčata. Daniel obracel listy jakoby v transu. Věděl už, kam ho cesta povede, a tady byl konečně důkaz: dopis napsaný ženou jménem Marie-Louise Robertova z Quebeku. Byl psaný ručně, francouzsky a přiložen byl strojopisný překlad.

Jmenuji se Marie-Louise Robertova a jsem kanadská občanka, vdova po Emilu Edouardu Robertovi, francouzském Kanaďanovi. Seznámila jsem se s ním v roce 1958 a v témže roce jsme se vzali. Zemřel před dvěma lety. Já jsem se narodila v roce 1928, takže v roce 1942 mi bylo čtrnáct. Žila jsem se svou ovdovělou matkou a dědečkem ve Francii, na malé farmě v oblasti Puy-de-Dome, poblíž Aubiére, které se nachází jihovýchodně od Clermont-Ferrandu. Sophie s dvojčaty k nám přišla v dubnu 1941. Teď, když jsem stará, je těžké rozpomenout se, kolik jsem toho věděla už tenkrát a co jsem se dozvěděla potom. Byla jsem zvídavé děvče a nesnášela jsem, když mě dospělí odstrkovali od svých záležitostí a jednali se mnou jako s dítětem, kterému se ještě nedá věřit. Neřekli mi tenkrát, že Sophie a její děti jsou židé, to jsem se dozvěděla až později. Ve Francii bylo tenkrát mnoho lidí a organizací, které pomáhaly židům a vysta
vovaly se velkému riziku. Sophie a dvojčata k mým rodičům poslala jakási křesťanská organizace, jejíž název jsem neznala. Tenkrát mi řekli jen to, že je to přítelkyně naší rodiny, která k nám přišla, aby se uchránila před bombardováním. Můj strýc Pascal pracoval u pana Jeana-Philippa Etienna v jeho nakladatelství a tiskárně v Clermont-Ferrandu. Myslím, že jsem už tenkrát věděla, že Pascal je účastníkem odboje, ale nevím určitě, jestli jsem věděla, že tu organizaci vede pan Etienne. Bylo to v červenci 1942, kdy k nám přišla policie a Sophie a dvojčata odvedla. Jakmile přišli, matka mi řekla, ať vypadnu z domu a zůstanu ve stodole, dokud mě nezavolá.

Odešla jsem do stodoly, ale pak jsem se vkradla zpátky a poslouchala. Slyšela jsem křik a pláč dětí. Pak jsem slyšela motor, vůz odjížděl. Když jsem se vrátila do domu, matka také plakala, ale neřekla mi, co se stalo.

Ten večer k nám přišel Pascal a já se vplížila dolů, kde seděli, a poslouchala jsem, co si povídají. Matka se na něj zlobila, ale on řekl, že Sophie ani dvojčata neprozradil, že by neohrozil matku a dědečka, že to musel být Monsieur Etienne. Zapomněla jsem říct, že právě Pascal vyrobil falešné doklady pro Sophie a dvojčata. To byla jeho práce v odboji, i když také nevím, jestli jsem to věděla už tenkrát. Řekl mé matce, ať nic nepodniká, ať nic neříká. Byly pro to důvody. Matka však nazítří šla za panem Etiennem, a když se vrátila, dlouze hovořila s dědou. Myslím, že se tenkrát nestarali o to, jestli je slyším nebo ne. Během jejich hovoru jsem tiše seděla ve vedlejším pokoji a četla jsem si. Matka řekla dědečkovi, že Monsieur Etienne přiznal, že Sophie s dětmi udal úřadům, ale že to bylo nutné. Jen proto, že mu důvěřují a že si cení jeho přátelství, prý matku nepotrestají za to, že přechovával
a židy. Jen díky jeho přátelství s Němci nebude Pascal deponován na nucené práce. Etienne se prý matky zeptal, co je pro ni důležitější: zda čest Francie, bezpečnost její rodiny nebo tři židé. Potom už nikdo o Sophie a dvojčatech nemluvil. Jako by ta rodina neexistovala. Když jsem se na nezeptala, matka jen řekla: „To je vyřízené. Je to pryč.“ Peníze z organizace stále chodily, i když to nebylo nijak moc, a dědeček rozhodl, že si je necháme. Měli jsme v té době velkou bídu. Myslím, že někdo se písemně ptal po Sophie a dětech asi půldruhého roku potom, co je odvezli, ale matka odepsala, že úřady začaly mít podezření, takže Sophie odjela kamsi ke svým přátelům v Lyonu. Sophiinu adresu že neznáme. Pak ty peníze přestaly chodit.

Já jsem jediná z naší rodiny, která zůstala naživu. Dědeček zemřel v roce 1946 a matka na rakovinu o rok později. Pascal se zabil na motorce v roce 1954. Poté, co jsem se vdala, jsem nikdy Aubiére nenavštívila. O Sophie a dětech si už na nic dalšího nevzpomínám, jen snad na to, jak se mi po dětech stýskalo, když odjely.

Listina měla datum 18. června 1989. Dauntsey zasvětil přes polovinu svého života tomu, aby vypátral Marii-Louisu Robertovou a našel usvědčující důkaz. Ale dál se nedostal. Poslední papír ve složce, s datem 20. července 1990, byl v němčině, opět s přiloženým překladem. Vystopoval jednoho z německých důstojníků v Clermont-Ferrandu. Holými větami a oficiálním jazykem se tam starý muž, nyní v penzi, vracel k jednomu malému incidentu z polozapomenuté minulosti. Pravda o zradě byla potvrzena.

Ve složce byl ještě jeden důležitý důkaz, a to v obálce. Daniel ji otevřel a našel fotografii, černobílou, víc než padesát let starou a vybledlou, ale ještě jasnou. Byla to očividně amatérská fotografie a na ní usměvavá, tmavovlasá dívka s laskavýma očima, každou rukou objímala jedno dítě. Děti se neusmívaly, opíraly se o matku a zíraly velkýma očima do objektivu, jako by si uvědomovaly význam této chvíle, kterou cvaknutí závěrky zachová po celou jejich křehkou smrtelnost. Otočil ji a četl: „Sophie Dauntseyová, 1920-1942. Martin a Ruth Dauntseyovi, 1938-1942.“

Zavřel desky a chvíli seděl nehybně jako socha. Pak vstal, přešel do archivu a začal pochodovat podél regálů, občas se zastavil a pleskl dlaní do kovových vzpěr. Zmocnil se ho pocit, který byl asi nejblíž hněvu, ale nebyl to hněv, jaký pociťoval předtím. Slyšel podivný nelidský zvuk a uvědomil si, že nahlas sténá bolestí a hrůzou nad tím vším. Jedinkrát nepomyslel na zničení důkazů; to udělat nemohl, to ho na jediný okamžik nenapadlo. Ale mohl by Dauntseyho varovat, dát mu vědět, že už jsou blízko jeho odhalení, že konečně našli chybějící motiv. Na okamžik ho překvapilo, že Dauntsey listiny nevyhledal a nezničil je. Už nebyly potřeba. Žádný soud už je neuvidí. Nebyly s takovou trpělivostí, s takovou důkladností shromažďovaný po víc než půl století, aby je předložil u soudu. Dauntsey sám byl soudce i porota, žalobce i obhájce. Možná by je zničil, kdyby tu místnost policie neuzamkla, kdyby si Dalgli
esh nemyslel, že motiv tohoto zločinu leží v minulosti, že chybějící důkaz musí být písemný.

Náhle zazvonil telefon, rozřinčel se naléhavě jako poplachové zařízení. Daniel se zastavil v chůzi a strnul, jako by zvednout telefon znamenalo vpustit do svého intenzivního zaujetí hlučné bezvýznamnosti vnějšího světa. Ale telefon stále vyzváněl. Přistoupil k aparátu na stěně a uslyšel Katin hlas.

„To ti to trvalo, než jsi to zvedl.“

„Promiň. Vytahoval jsem desky“

„Neděje se něco, Danieli?“

„Nic. Všechno je v pořádku.“

„Máme zprávu z laborky,“ oznámila. „Ta vlákna odpovídají. Carlingovou někdo zabil na lodi. Ale na oděvech podezřelých žádná vlákna nejsou. To bychom toho taky chtěli moc. Takže jsme o kousek dál, ale ne o moc. AD uvažuje o tom, že by zítra oficiálně vyslechl Dauntseyho a nahrál to. Nikam se nemusíme dostat, ale zkusit to musíme. Ten se nezlomí. Nikdo z nich.“

Poprvé zaslechl v jejím hlase slabý náznak zoufalství. Řekla: „Našel jsi něco zajímavého?“

„Ne,“ odpověděl. „Nic zajímavého. Teď odcházím. Jdu domů.“

Kapitola 62

Vložil fotografii zpátky do obálky a obálku dal do kapsy. Pak vrátil všechna akta na horní polici, šedé desky mezi nimi. Zhasl světla a odemkl a opět zamkl dveře. Claudia Etiennová nechala svítit všechna světla na schodech a on je postupně zhasínal, jak scházel dolů. Každý ten úkon byl uvážený, pomalý, jako by měl jedinečnou cenu. Naposled přehlédl vysokou kupoli stropu, než se hala ponořila do tmy, pak nastavil poplašné zařízení a nakonec zhasl světlo ve vrátnici, vyšel z Innocent House a zamkl za sebou. Napadlo ho, zda tam ještě někdy vstoupí, a ironicky se usmál představě, že on, který se rozhodl k neodpustitelné zradě, k velkému obrazoborectví, může ještě pedantsky přemýšlet o věcech, na kterých nesejde.

Malé postranní okénko v čísle 12 nejevilo známky života. Zazvonil na Dauntseyho zvonek a vzhlédl k ztemnělým oknům. Nic se neozvalo. Možná byl u Frances Peverellové. Pospíšil si do Innocent Walk a tady spatřil, že Dauntseyho smetanový rover právě vyjíždí z garáže. Instinktivně se k němu rozběhl, ale pak si uvědomil, že nemá cenu za ním volat. Dauntsey by to neslyšel pro zvuk motoru a rámus kol na kočičích hlavách.

Daniel se vrhl do Innocent Lané, kde parkoval jeho Golf GTI, a rozjel se za ním. Musí s Dauntseym mluvit ještě dnes večer. Zítra by mohlo být pozdě. Dauntsey měl jen půlminutový náskok, ale ten by mohl být osudný, pokud by se mu podařilo nahoře zahnout z Garnet Road na Highway. Ale Danielovi přálo štěstí. Podařilo se mu být tam natolik včas, aby viděl, že auto zahýbá doprava a jede předměstím Essexu, nikoli do centra Londýna.

Dalších pět mil se mu podařilo neztratit rover z dohledu. Proud vozů večerní špičky byl stále hustý, zářící, pomalu se sunoucí masa kovu, a třebaže se šikovně proplétal a jel spíš sobecky než podle pravidel, bylo to hrozně pomalé. Čas od času Dauntseyho ztratil, a když se proud vozidel trochu rozvolnil, zjistil jen, že jede stále po téže silnici. A Daniel teď tušil, kam míří. S každou mílí si byl jistější, a když se nakonec přiblížili k A 12, už nepochyboval. Ale u každého semaforu, v každé pauze, na každém kousku volné silnice se v myšlenkách vracel ke dvěma vraždám, které ho přivedly až k téhle honičce, až k tomuto rozhodnutí.

Nyní viděl celý plán v jeho dokonalosti, v jeho původní prostotě. Etiennova vražda byla naplánována tak, aby vypadala jako nehoda, Dauntsey ji promýšlel do všech podrobností po celé týdny, možná měsíce, čekal jen na ideální okamžik. Policie od začátku Dauntseyho řadila mezi podezřelé. Pro nikoho nebylo snazší nerušené pracovat v malém archivu. Pravděpodobně zamkl dveře, když rozebíral topidlo, naškrábal trochu drtě z vyzdívky komína a ucpal kouřovou trubku. Okenní šňůru postupně zeslaboval po týdny. A pro vraždu si zvolit čtvrteční večer, kdy se tam Etienne zdržoval dlouho a sám. Načasoval si to na půl osmou, těsně předtím, než měl vyrazit do Connaught Arms. Byla ta akce náhodná, prostě jen vyšla na den, který si naplánoval? Nebo si vybral právě ten večer kvůli předčítání poezie? Bylo by snadné vymyslet nějakou jinou schůzku, všem také připadalo divné, že se obtěžoval na nějaké autorské čte
ní. Nebyl tam žádný jiný známý básník a ta akce stěží měla nějaký literární význam. Počkal na svůj okamžik, nepozorovaně vklouzl do Innocent House, když už všichni kromě Etienna byli pryč, a tiše se vyplížil do místnosti malého archivu. Ale i kdyby Etienne nečekaně vyšel ze své kanceláře a uviděl by ho, jistě by se nad tím nepozastavil. Proč také? Dauntsey měl klíč od budovy, byl společník, mohl přijít i odejít, kdy chtěl. Etienne by předpokládal, že jde nahoru, aby si přinesl potřebný dokument ze své kanceláře ve třetím patře, než odejde do Connaught Arms.

A co pak? Poslední přípravy se musely provést asi hodinu předtím. Daniel si dovedl představit každý úkon a jejich pořadí. Dauntsey vynesl stůl a židli před dveře. Bylo důležité, aby Etienne nijak nemohl dosáhnout na okno. Místnost perfektně uklidil. Nesměl tam být prach nebo špína, kam by mohl Etienne načmárat jméno svého vraha. Diář a tužku mu ukradl už předtím, aby si je nemohl přinést s sebou v kapse saka nebo kalhot. Pak Dauntsey zapálil plynové topení a nastavil je naplno, aby se zplodiny začaly tvořit ještě předtím, než přišla jeho oběť. Nakonec dal na podlahu magnetofon a zapnul jej do sítě. Dauntsey chtěl, aby Etienne věděl, proč má umřít, že není naděje na únik, že v této odlehlé a prázdné budově nikdo neuslyší jeho volám a bušení, což jeho konec ještě urychlí, že jeho smrt je tak nevyhnutelná, jako kdyby byl nahnán do plynové komory v Osvětimi. Vždyť potřeboval, aby Etienne věděl, pro musí zemřít.

Takže scéna byla připravena pro vraždu. Pak těsně před půl osmou Dauntsey zavolal Etiennovi do kanceláře z telefonu u dveří v malém archivu. Co tak mohl říct? „Okamžitě přijď, něco jsem tu našel, je to důležité.“ Etienne ovšem přišel, proč by ne? Cestou do schodů možná uvažoval, jestli Dauntsey objevil klíč k identitě neznámého šprýmaře. Na tom, co si myslel, ale nezáleželo. Telefonoval mu muž, kterému věřil, a neměl důvod ke strachu. Hlas byl jistě naléhavý, vzkaz zajímavý. Jistěže vyšel nahoru.

Půda pro vraždu byla připravena, čistá a prázdná. A co pak? Dauntsey čekal u dveří. Jistě došlo k výměně několika slov.

„O co jde, Dauntsey?“ Měl hlas netrpělivý, trochu arogantní?

„Je to tady, v malém archivu. Uvidíš. Na pásku je nahraný vzkaz. Poslechni si ho a pochopíš to.“

A Etienne, zmatený, ale bez podezření, vešel do místnosti a kráčel si pro smrt.

Dveře se rychle zavřely, klíč se otočil a vysunul se ze zámku. Syčící Sid už byl schovaný mezi akty v archivu. Dauntsey přiložil hada ke dveřím, aby se přesvědčil, že ani tudy nebude místnost větrat. Pak už neměl co na práci. Mohl odejít na předčítání poezie.

Měl v plánu, že se z Connaught Arms vrátí asi v deset a udělá to, co bylo potřeba. A bylo toho dost. Dveře by musel na pár minut otevřít, aby vyvětral. Pak by musel vrátit kohoutek na plynové topidlo a uvést místnost do předchozího stavu. Přinesl by zpět stůl a židli, akta na svém psacím stole by uspořádal tak, jak je měl předtím. Na co ještě nesměl zapomenout? Bylo by rozumné přidat ke svazkům, které byly na stole, ještě jeden, který mohl objevit Etienne, vyhledat jej, studovat jej tady. Svazek, který si mohl přinést do malého archivu; nějakou starou smlouvu, něco, co se vztahovalo třeba k Esmé Carlingové. Dauntsey si ho mohl vyhledat už dřív a založit mezi dokumenty, které hodlal studovat. Pak by mohl odejít, když se ještě přesvědčil, že je klíč v zámku zevnitř, a odnést si hada.

Mohl by pracovat beze spěchu, po Innocent House by se patrně pohyboval s baterkou, ale věděl, že si v malém archivu klidně může rozsvítit. Zašel by dolů do Etiennovy kanceláře pro sako a klíče, pověsil sako na opěradlo židle, klíče položil na stůl. Jistěže nemohl znovu zaprášit poličku nad krbem a podlahu. Ale všiml by si někdo neobvyklé čistoty místnosti, kdyby smrt od začátku vypadala jako nehoda?

A scéna zločinu by mluvila sama za sebe. Etienne tady studoval spis, který ho očividně zajímal. Musel být připraven na to, že tam bude pracovat po jistou dobu, protože vyšel nahoru v saku i s klíči a zapálil plynový krb. Zavřel okno, přitom zřejmě přetrhl okenní šňůru. Patrně by našli nebožtíka ležet na stole nebo na podlaze tváří k zemi, jak se plížil ke krbu. Jedinou záhadou by bylo, proč si neuvědomil, co se s ním děje, a včas neotevřel dveře. Ale jedním z příznaků otravy oxidem uhelnatým je dezorientace. Nedošlo by k přerušení rigoru, nebylo by třeba cpát mu do úst hlavu hada.

Jenže Dauntseyho pronásledovala strašlivá smůla. Přepadení, hodiny promarněné v nemocnici a pozdní návrat převrátily jeho plány. Když konečně dorazil domů, čekala na něj Frances. Měl hrozně málo času, musel jednat mimořádně rychle a fyzicky byl na dně. Ale hlava mu ještě fungovala. Nepatrně pootočil kohoutkem u vany, aby se naplnila asi tak v tu dobu, kdy by se vrátil. Asi ze sebe serval šatstvo a měl na sobě jen župan; byla by to výhoda, kdyby vstoupil do malého archivu nahý. Ale vrátit se tam musel, a to ještě večer. Po té nehodě by bylo podezřelé, kdyby přišel do Innocent House nazítří ráno první. A nejdůležitější bylo najít ten pásek, ten zatracený pásek, na kterém se přiznával k vraždě.

Etienne si pásek vyposlechl; aspoň to mohlo Dauntseyho uspokojit. Jeho oběť věděla, že nevyvázne, ale neodpustila si pokus o malou pomstu. Etienne byl přesvědčen, že se důkaz musí najít, a tak si strčil pásek do úst. Potom, už dezorientovaný, dostal nápad, že by mohl udusit oheň košilí, a plazil se po zemi ke krbu, načež upadl do bezvědomí. Jak dlouho asi Dauntseymu trvalo, než našel pásek? Jistě nijak dlouho. Ale musel porušit rigor čelisti, aby ho mohl vyndat, a bylo mu jasné, že tím je po naději, že by ta smrt mohla vypadat jako nehoda. Snad proto později tak ochotně spolupracoval s policií, upozorňoval na chybějící magnetofonový pásek, dokonce na neobvyklou čistotu místnosti? Byla to fakta, která by se policie stejně dozvěděla od jiných; bylo prozíravé, že s nimi přišel první. A neměl čas na nic jiného, než aby tam ve spěchu vrátil stůl a židli. Ani si nevšiml, že stůl stál druhou stranou k oknu, takže pol
oha spisů byla opačná, nebo že na zdi bylo malé znamínko, které dokazovalo, že se se stolem hnulo. A také neměl čas zajít pro Etiennovo sako a klíče.

Ale co to násilné otevření úst? Ten had ho zřejmě inspiroval. Byl hned po ruce. Neměl by čas pro něj jít. Stačilo ovinout ho Etiennovi kolem krku a hlavu mu nacpat do úst. Navázal na předchozí sérii uličnictví, aby zmátl vyšetřovatele, pokud by si Etiennovu smrt nevykládali jako sebevraždu. Ani netušil, jak důležitý tenhle manévr pro vyšetřování bude.

Ale když odcházel, všiml si na nízkém stolku ve vrátnici rukopisu Esmé Carlingové v bleděmodrých deskách a spatřil její vzkaz na nástěnce. Musela to být chvíle paniky, ale rychle pominula. Esmé Carlingová skoro jistě odešla z Innocent House předtím, než zavolal Etienna nahoru. Možná se na chvíli zastavil a uvažoval, zda se o tom přesvědčit, ale pak se rozhodl, že to nemá smysl. Určitě odešla, nechala tam rukopis a ten vzkaz jako veřejné oznámení svého hněvu. Řekne policii, že tam byla, nebo zůstane zticha? Spíš si myslel, že zůstane zticha. Rozhodl se však, že si vezme rukopis i dopis. Dauntsey byl vrah, který myslel dopředu, dokonce tak dopředu, že rozhodl, že její smrt je nutná.

Kapitola 63

Frances upadala střídavě do bezvědomí a opět se budila, vždycky se probudila do mlhavého uvědomění, pak se znovu ponořila zpět, když se její mysl jen zlehka dotkla skutečnosti, odmítla tu hrůzu a znovu našla útočiště v zapomnění. Když přišla úplně k vědomí, zůstala několik minut nehybně ležet, slabě dýchala, hodnotila svou situaci po malých mentálních krocích, jako by po malých dávkách byla skutečnost snesitelnější. Byla naživu. Ležela na levém boku na podlaze auta přikrytá dekou. Kotníky měla přivázané k sobě a ruce svázané za zády. Ústa měla ucpaná něčím měkkým, možná to byl její hedvábný šátek. Auto popojíždělo nerovnoměrně, když jednou prudce zabrzdilo a zastavilo, trochu nadskočila. Museli zastavit u semaforu. To znamenalo, že jedou mezi jinými vozy. Přemýšlela, zda by se vymanila z deky, ale ruce a nohy měla svázané a deka byla příliš těsně ovinutá. Ale alespoň mohla prudce pohno
ut tělem. Kdyby jeli v proudu vozidel, třeba by se projíždějící motorista mohl podívat do okna, spatřil by zvedající se deku a přišlo by mu to divné. Jakmile ji to napadlo, vůz se opět rozjel a pokračoval v jízdě.

Byla naživu. Na to se musí soustředit. Gabriel ji možná chtěl zabít, ale to mohl snadno provést, dokud ležela v bezvědomí na podlaze garáže. Proč to neudělal? Asi ne proto, že by jí chtěl prokázat milosrdenství. Jaké milosrdenství prokázal Gerardovi, Esmé Carlingové, Claudii? Byla v rukou vraha. To slovo jí bušilo v hlavě, vzbudilo strach, který tam dřímal od té doby, co znovu nabyla vědomí. Zavalil ji jako prudká, neovladatelná, pokořující vlna, která ničila myšlení i vůli. Už věděla, proč ji nezabil v garáži. Claudiina vražda, stejně jako ty dvě předchozí, měla vypadat jako náhodná smrt anebo sebevražda. Nemohl nechat dvě mrtvoly na podlaze garáže. Musel se jí zbavit, ale jinak. Co plánoval? Její úplné zmizení? Vraždu, kterou by Dalgliesh neměl šanci vyřešit, dokud by nenašel mrtvolu? Vzpomněla si, že někde četla, že je třeba mít mrtvolu, aby se dala dokázat vražda, ale to si Gabriel třeba ani neuvdomil. Byl šílený, musel být šílený. I teď možná plánuje, přemýšlí, uvažuje, jak se jí nejlíp zbavit. Jestli má zajet na kraj útesu a svrhnout ji do moře, pohřbít ji někde v příkopě, ještě svázanou, hodit ji do staré důlní šachty, kde zemře žízní a hladem, sama, nikdo ji nenajde. Představa stíhala představu a každá byla hrůznější než ta předchozí. Strašlivý pád tmou do řvoucích vln, mokré vlny, kterými se zalkne, hlína, která jí padá do očí a úst, svislý tunel důlní šachty, kde pomalu vyhladoví v klaustrofobické agónii.

Vůz teď jel plynuleji. Museli za sebou nechat poslední chapadla Londýna a jet volnou krajinou. Silou vůle se uklidnila. Byla naživu. Toho se musí držet. Ještě tu byla naděje, a jestli má nakonec zemřít, pokusí se zemřít statečně. Gerard a Claudia, oba bezvěrci, zemřeli statečně, třebaže jim nebylo dáno zemřít důstojně. K čemu by jí byla její víra, kdyby jí nepomohla k témuž?

Odříkala kajícnou modlitbu, pak se pomodlila za Gerarda a Claudii a naposled za sebe a za svou vlastní bezpečnost. Obnošená konejšivá slova jí přinesla ujištění, že není sama. Pak se pokusila přemýšlet. Nevěděla, co s ní Dauntsey zamýšlí, bylo těžké rozhodovat o různých řešeních, ale jeden fakt byl jistý. Nevěřila tomu, že by byl natolik silný, aby unesl její tělo bez cizí pomoci. To znamenalo, že jí přinejmenším musí rozvázat kotníky. Byla mladší, silnější než on a snadno by mu utekla. Kdyby měla šanci, utíkala by jako o život. Ale ať se nakonec stane cokoliv, nebude prosit o milost.

Mezitím se musí pokusit o to, aby jí úplně neztuhly údy. Ruce, zkroucené za zády, měla svázané čímsi měkkým, možná to byla jeho kravata nebo ponožky Koneckonců nebyl připraven na víc než jednu oběť. Ale svou práci provedl efektivně. Nedařilo se jí vyprostit se. Kotníky měla také svázané pevně, byť pohodlněji. Ale třebaže byla svázaná, podařilo se jí napnout a uvolnit svaly nohou, a to, že se mohla alespoň takhle připravovat na útěk, jí dodalo síly a odvahy. Řekla si také, že nesmí ztrácet naději. Jak dlouho bude James čekat, než zjistí, že zmizela? Nepodnikne zřejmě nic celou hodinu, bude si myslet, že ji zdržela hustá doprava nebo že se něco přihodilo v metru. Pak třeba zatelefonuje do čísla 12, a když neuspěje, zkusí to do Claudiina bytu v Barbicanu. Ani pak si nemusí začít dělat vážné starosti. Ale jistě nebude čekat déle než půldruhé hodiny. Možná, bude-li mít to štěstí, zaslechne zvuk bě
žícího motoru z Claudiiny garáže. Jakmile najde mrtvou Claudii a zjistí, že tam Dauntsey není, budou zalarmovány všechny policejní síly a začnou honit jeho vůz. Musí se soustředit na tuto naději.

Pokračoval v jízdě. Neviděla na hodinky, mohla čas jen odhadovat a neměla žádnou představu o tom, kterým směrem jedou. Neplýtvala energií na to, aby zjistila, proč Gabriel zabíjel. Bylo by to neplodné; to by jí mohl říct jedině on, a možná to nakonec udělá. Místo toho přemýšlela o svém životě. Co byl jiného než řada kompromisů? Proč se svému otci jen bojácně podvolovala, což jen posílilo jeho nečitelnost a pohrdání? Proč tak poslušně nastoupila na jeho pokyn k firmě, aby se zaškolila a převzala vedení právního oddělení a oddělení smluv? Vykonávala tu práci dobře; byla svědomitá a metodická, až puntičkářská; ale nebyla to práce, kterou chtěla v životě dělat. A Gerard? V hloubi srdce věděla, že ji prostě využíval jen jako sexuální objekt. Jednal s ní opovržlivě, protože ona se dělala opovrženíhodnou. Kdo byla? Co byla? Frances Peverellová, pokorná, poslušná, jemná, nereptající, přívěšek s
vého otce, svého milence i firmy. Teď, když se její život možná blíží ke konci, dovedla by konečně říct: „Jsem Frances Peverellová. Jsem sama sebou.“ Kdyby to přežila a vzala si Jamese, mohla by mu přinejmenším nabídnout rovné partnerství. Našla odvahu čelit smrti, ale to koneckonců nebylo tak těžké. To prožívají denně tisíce lidí, i děti. Bylo načase, aby našla stejnou odvahu čelit životu.

A nyní se cítila zvláštně klidná. Občas se pomodlila, v duchu si přeříkala verše oblíbené básně, vzpomněla si na něco radostného. Dokonce se pokoušela dřímat a možná by se jí podařilo usnout, kdyby sebou vůz náhle netrhl, takže se probudila. Gabriel zřejmě vjel na nerovnou cestu. Rover sebou házel, houpal se, drkotal po výmolech, poskakoval a ona s ním. Pak následovala další rovinka, méně hrbolatá venkovská cesta. Vzápětí auto zastavilo a ona slyšela, jak otevřel dveře.

Kapitola 64

V Hillgate Village pohlédl James na hodiny ve tvaru kočáru nad krbem. Bylo 7.42, už uplynula více než hodina od té doby, co mluvil s Frances. Už by tu měla být. Znovu rychle propočítal trasu, po několikáté během poslední hodiny, mezi Bank a Notting Hill Gate. Když vezmeme na každou stanici dvě minuty, je to dvacet minut na cestu metrem a patnáct, než se dostane na stanici Bank. Ale možná Claudii nestihla a zavolala si taxi. Ani tak by cesta netrvala šedesát minut, ani v dopravní špičce a v centru Londýna, muselo by dojít k neobvyklému zdržení, třeba k nějakým uzávěrám nebo k útoku teroristů. Znovu zavolal Frances do bytu. Jak očekával, žádná reakce. Pak zkusil ještě jednou Claudiino číslo, opět neúspěšně. To ho nepřekvapilo. Mohla jet přímo za Declanem Cartwrightem, nebo šla do divadla, možná i na slavnostní večeři. Nebyl žádný důvod k tomu, aby byla Claudia doma. Zapnul na rádiu místní londýnskou stanici. Uplyn
ulo ještě deset minut, než vysílali krátké zprávy. V nich bylo upozornění cestujícím, že na střední trase metra došlo ke zdržení. Důvod neuváděli, což obvykle znamenalo útok IRA, ale čtyři stanice mezi Holbornem a Marble Arch byly uzavřeny. Tak, a je to jasné. Může trvat ještě další hodinu, než Frances přijede. Nedá se nic dělat, jen trpělivě čekat. Sem a tam přecházel po obýváku. Frances byla mírně klaustrofobická. Věděl, jak hrozně nerada chodí greenwichským tunelem. Nerada jezdila metrem. Neuvízla by tam, kdyby nespěchala, aby byla s ním. Doufal, že ve vlaku nezhasla světla, že tam nesedí bez přátel v naprosté tmě. A náhle se mu mimořádně živě a znepokojivě vybavila představa Frances, opuštěné, umírající v temném těsném tunelu někde daleko od něj, nedosažitelné a osamělé. Zaplašil ji jakožto morbidní fantazii a znovu pohlédl na hodiny. Počká ještě půl hodiny, pak se pokusí zavolat na do
pravní podnik a zjistit, jestli už je linka v provozu a jak dlouhé zpoždění se dá čekat. Přešel k oknu a zpoza závěsů se zadíval na osvětlenou ulici. Kéž by se už objevila!

Kapitola 65

Daniel konečně vyjel na A12. Silnice tu byla volnější. Dodržoval povolenou rychlost; byla by katastrofa, kdyby ho chytila policejní hlídka. Ale Dauntsey by měl dávat stejný pozor, aby nepřitahoval pozornost, aby ho nezastavili. Takže vlastně jeli za stejných podmínek, ale on měl silnější vůz. Plánoval si, jak nejlíp ho předjet, jakmile ho bude mít v dohledu. Za normálních okolností by Dauntsey skoro určitě jeho auto poznal, pravděpodobně by poznal na první pohled i jeho, ale bylo nepravděpodobné, že by mu došlo, že ho někdo honí. Nebude se dívat po pronásledovateli. Nejlépe bude počkat, až se silnice opět zaplní, a pak využít šance předjet ho v proudu dopravy.

A teď si poprvé vzpomněl na Claudii Etiennovou. Vyděsil se, že ho zatím nenapadlo, že by mohla být v nebezpečí, tak byl zaujatý tím, že se musí dostat k Dauntseymu a varovat ho. Ne, ona je určitě v pořádku. Naposled ji viděl, když mu oznamovala, že jde domů, teď musí být v bezpečí. Dauntsey měl ve svém roveru náskok. Jediné riziko by spočívalo v tom, kdyby se rozhodla navštívit otce a třeba už byla na cestě do Othona House. Daniel ale měl ještě jeden důvod, proč tam chtěl dojet první.

Nemělo smysl snažit se zastavit Dauntseyho, předjet ho, mávat na něj. Dauntsey nezastaví, dokud nebude přinucen. Daniel s ním potřeboval mluvit, ale v klidu, ne v téhle štvanici. Poslední scénu téhle tragédie je třeba odehrát klidně.

A pak nakonec rover zahlédl. Právě se blížili k chelmfordskému okruhu a doprava zhoustla. Počkal na svou chvíli, zařadil se do proudu aut v předjížděcím pruhu a vyrazil dopředu.

Esmé Carlingová musela prožít několik velmi zlých dní po zprávě o tom, že byla nalezena mrtvola. Čekala, že za ní přijde policie a bude se dotazovat na dopis, který tam nechala připíchnutý, a na odložený rukopis. Ale on a Robbins přišli se svými neškodnými otázkami na alibi, a alibi si zajistila. Obdivuhodně se přitom držela, to musel uznat. Vůbec tehdy nepojal podezření, že by se od ní měl dozvědět ještě něco. A potom? Jaké myšlenky jí táhly hlavou? Zavolal jí Dauntsey první, nebo se s ním spojila ona? Skoro určitě to druhé. Dauntsey by ji nemusel zabít, kdyby mu neřekla, že ho viděla jít ze schodů s vysavačem. On také musel prožít velmi zlé chvíle. Také musel mít nervy z ocele. Esmé Carlingová však nic neříkala a on si začal myslet, že je v bezpečí.

A pak přišel ten telefonát, návrh, aby se sešli, zřejmá hrozba, že nepřijmou-li její knihu, půjde na policii. Ta hrozba byla ovšem bezpředmětná. Nemohla jít na policii, aby zároveň neprozradila, že byla ten večer v Innocent House. Měla stejně silný motiv, aby odstranila Etienna, jako všichni ostatní. Ale byla to žena, jejíž mozek, vynalézavý, intrikánský, nevyzpytatelný, náchylný k utkvělým představám, měl své meze. Nedovedla racionálně myslet, ani nebyla dost inteligentní.

Jak přesně ji asi Dauntsey vylákal na tu schůzku? Řekl jí, že ví, kdo zabil Etienna, nebo že někoho podezírá a že by mohli společně objevit pravdu a slavit triumf? Dosáhli nakonec prozatímní dohody, že ona zůstane zticha a on jí vrátí rukopis i ten papír a zajistí, aby jí knihu vydali? Řekla Daisy Reedové, že ji nakladatelství Peverell bude muset vydat. Kdo jiný než jeden ze společníků by ji o tom mohl ujistit? Představil se jí v tom krátkém hovoru jako její obránce a spasitel, nebo jako spiklenec na její straně? To se nikdy nedozvědí, pokud to neprozradí sám Dauntsey.

Jedna věc byla jistá; Esmé Carlingová šla na tu schůzku beze strachu. Nevěděla, kdo byl vrah, ale byla si jistá, že ví, kdo to být nemohl. Byla zrovna v Etiennově kanceláři, když mu vrah zavolal, a chvíli na něj čekala, až se vrátí. Pak ji přemohla netrpělivost, a když se vydala nahoru do malého archivu, spatřila Dauntseyho, jak jde dolů s vysavačem, zrovna když vycházela z kanceláře slečny Blackettové. Přede dveřmi malého archivu uviděla hada a zevnitř slyšela hlas. Někdo v místnosti hovořil. Dveře nebyly příliš silné, takže si pravděpodobně uvědomila, že to není Etiennův hlas. Když našli mrtvolu, mohla si být jistá, že alespoň Dauntsey je nevinen. Vždyť ho sama viděla, jak jde ze schodů s vysavačem, zatímco Etienne byl ještě naživu a mluvil v malém archivu se svým vrahem.

Jak zvládl to alibi na vraždu Esmé Carlingové? Ale ovšem: byli u její mrtvoly sami dva s Bartrumem, než přijela policie. Nebyl to Dauntsey, kdo navrhl, aby ženy šly dovnitř, že s Bartrumem u mrtvé počkají? Musel si tehdy zajistit alibi. Ale bylo divné, že Bartrum souhlasil. Slíbil mu Dauntsey, že ho bude podporovat, aby si udržel místo? Slíbil mu povýšení? Nebo mu v minulosti prokázal nějakou službu, kterou teď chtěl oplatit? Ať byl ten důvod jakýkoli, Bartrum mu alibi potvrdil. A hospoda, ve které se mohli setkat o půldruhé hodiny později, než tvrdili, byla vybrána dobře. Nikdo v Námořníkově návratu nemohl přesně říct, kdy vešli dva jednotliví hosté do tohoto velkého, hlučného a přeplněného lokálu.

Samotná vražda ovšem představovala málo problémů. Jediným nebezpečným momentem bylo popojetí s lodí. Ale bylo to samozřejmě nutné. Loď potřeboval; jedině v bezpečí její kabiny mohl zabít, neviděn ze břehu ani z řeky. Esmé Carlingová byla útlá žena, nebyla těžká, ale Dauntseymu bylo sedmdesát šest a bylo pro něj snadnější oběsit ji na lodi než manévrovat s jejím tělem, živým či mrtvým, po kluzkých mokrých schodech. A popojet s lodí bylo dostatečně bezpečné, když pustil motor potichu. Jediná osoba, která bydlela poblíž, byla Frances Peverellová, a Dauntsey ze zkušenosti věděl, jak málo toho je slyšet v jejím obývacím pokoji, když jsou zatažené závěsy. A i kdyby uslyšela zvuk motoru, připadalo by jí to zvláštní? Vždyť to byl na řece úplně běžný zvuk. Po vraždě však musel loď vrátit zpátky. Nemohl si být jistý, že v kabině se po ní nenajde nějaká stopa, jakkoli nepatrná, zejména pokud t am došlo k zápasu. Bylo důležité, aby nikdo nespojoval loď s její smrtí.

Na tuhle poslední osudnou schůzku přijela taxíkem. Musel to být Dauntseyho nápad, aby se nechala vysadit na konci Innocent Passage. Čekal tam ve stínu, možná stál ve dveřích. Co jí řekl? Že na řece budou mít pro svůj hovor větší soukromí? Její rukopis a dopis společníkům už měl připravené v kabině. Co ještě tam bylo? Provaz, kterým ji uškrtil, šátek, řemínek? Mohl předpokládat, že bude mít na rameni svou obvyklou kabelu se silným páskem. Určitě ji s ní viděl dost často.

A teď, s očima upřenýma na silnici před sebou, ruce zlehka na volantu, si Daniel představoval, co se odehrálo v té úzké kabině. Jak dlouho spolu mluvili? Možná vůbec ne. Musela říct Dauntseymu už do telefonu, že ho viděla v Innocent House, jak jde ze schodů s vysavačem. Už jen to ji mohlo odsoudit k záhubě. Nic jiného se od ní nemusel dozvědět. Bylo by nejlehčí a nejbezpečnější nemarnit čas. Daniel viděl Dauntseyho, jak trochu ustupuje, zdvořile čeká, aby vešla do kabiny první, pásek tašky má přes rameno. Pak rychlé trhnutí páskem vzhůru, pád a zmítající se tělo na podlaze kabiny, staré ruce spěšně sahající po kožené smyčce, oběma rukama ji utahuje. Musela tu být alespoň vteřina hrůzného uvědomění, než milosrdné bezvědomí zatemnilo její mysl navždy.

A tohohle muže jel varovat, ne proto, že by pro něj byla možnost úniku, ale protože i hrůza smrti Esmé Carlingové se zdála jen malou a nevyhnutelnou částečkou větší, vše zahrnující tragédie. Celý život vymýšlela detektivky, využívala shody náhod, upravovala fakta tak, aby se přizpůsobila teorii, manipulovala svými postavami, těšila ji vlastní důležitost, kterou jí dodávala tato zástupná moc. Bylo její tragédií, že si nakonec popletla literaturu se skutečným životem.

To už Daniel vyjel z Maldonu a odbočil na jih po B1018, když se náhle ztratil. Předtím ještě krátce zastavil na rozšířené krajnici, aby se podíval do mapy, přičemž proklínal každou minutu ztraceného času. Kratší cesta do Bradwell-on-Sea vedla z B1018 doleva a vesnicemi Steeple a St. Lawrence. Složil mapu a pokračoval v jízdě temnou, opuštěnou krajinou. Ale ze silnice, širší než čekal, odbočovaly dvě cesty, které si z mapy nepamatoval, nikde nebyl ukazatel do první vesnice. Nějakým instinktem, který si zaboha neuměl vysvětlit, poznal, že jede na jih, ne na východ, zastavil na křižovatce, aby se podíval na ukazatel, a ve světle reflektorů si přečetl jméno Southminster. Nějak se dostal na jižnější a delší cestu. Tma byla silná a hustá jako mlha. A pak se mraky roztrhly, zasvítil měsíc a on spatřil u silnice hospodu, zavřenou a pustou, dva cihlové domky s matnými světly za záclonami a jeden větrem zkroucený strom se
zbytkem bílého plakátu, přibitého ke kmeni, tloukl sebou ve větru jako pták bez křídel. Po obou stranách silnice se táhla pustá venkovská krajina, bičovaná větrem a trochu strašidelná ve světle měsíce.

Jel dál. Cesta s nesčetnými zatáčkami a zákruty se zdála nekonečná. Vítr teď sílil, opíral se do auta z boku. Nakonec vpravo uviděl odbočku do Bradwell-on-Sea a zjistil, že projíždí okrajem vesnice k podsadité věži kostela a světlům hostince. Ještě jednou odbočil, k bažinám a k moři. Nebylo tu ani stopy po Dauntseyho voze a nemohl říct, kdo z nich dojede do Othona House první. Jen věděl, že pro oba to bude konec cesty.

Kapitola 66

Otevřel zadní dveře. Po té tmě, pachu benzinu, deky, jejího vlastního strachu jí závan chladného nočního vzduchu na tváři připadal jako požehnání. Neslyšela nic než vzdechy větru, neviděla nic, jen jeho temnou postavu, která se nad ní nakláněla. Vztáhl k ní ruce a zapátral po roubíku. Na okamžik pocítila dotek jeho prstů na tváři. Pak se sklonil a rozvázal jí kotníky. Uzly nebyly utažené. Kdyby měla volné ruce, rozvázala by si je sama. Nebylo potřeba je přeřezávat. Znamenalo to, že nemá nůž? Ale Frances už neměla strach o svou bezpečnost. Náhle věděla, že ji sem nevzal proto, aby ji zabil. Měl jiné, pro něj mnohem důležitější úkoly

Řekl hlasem, který byl tak normální, tak vlídný jako ten hlas, který znala, na který spoléhala, který ráda poslouchala: „Frances, kdybyste se otočila, mohl bych se lip dostat k vašim rukám.“

Jako by to řekl její zachránce, ne věznitel. Otočila se a za pár vteřin ji rozvázal. Pokusila se natáhnout nohy a vystrčit je z auta, ale byly příliš ztuhlé, a on napřáhl ruku, aby jí pomohl.

„Nedotýkejte se mě,“ řekla.

Slova byla nezřetelná. Roubík byl pevnější, než myslela, a čelist měla ztuhlou, nemohla jí pořádně pohnout. Ale on pochopil Okamžitě ustoupil a sledoval, jak se hrabe ven, pomalu se napřimuje a opírá se přitom o auto. Tohle byla chvíle, kterou si plánovala, šance utéct mu, bylo jedno kam. Otočil se však a jí bylo jasné, že není třeba utíkat, že nemá smysl pokoušet se uprchnout. Přivezl ji sem, protože to bylo potřeba, ale teď už nebyla nebezpečná, nebyla důležitá. Byl myšlenkami jinde. Pokusila se udělat pár kroků na svých podlamujících $e nohách, on jí v tom nebránil, ani se nevydal za ní. Kráčel od ní s pohledem upřeným na temný obrys domu, přímo cítila sílu jeho pohledu. Pro něj to byl konec dlouhé cesty.

Zeptala se: „Kde jsme? Jak se to tady jmenuje?“

Odpověděl pečlivě kontrolovaným hlasem: „Othona House. Jdu za Jeanem-Philippem Etiennem.“

Společně došli k přednímu vchodu. Zazvonil na zvonek. Slyšela ho i přes silné dubové dveře. Čekání nebylo dlouhé. Zaslechli vrznutí zástrčky, otočení klíče v zámku a dveře se otevřely. Ve světle z haly stála statná postava staré ženy v tmavých šatech.

Řekla: „Monsieur Etienne vous attend.“

Gabriel se otočil k Frances. „Asi neznáte Estelle, hospodyni Jeana-Philippa. Teď jste v bezpečí. Okamžitě můžete zatelefonovat pro pomoc. Estelle se o vás zatím postará, když s ní půjdete.“

„Nepotřebuju, aby se o mě někdo staral. Nejsem dítě. Přivezl jste mě sem proti mé vůli. Teď jsem tu a zůstanu s vámi.“

Estelle je zavedla dlouhou chodbou s kamennou dlažbou dozadu, pak ustoupila a pokynula jim, aby vešli. Pokoj, zřejmě pracovna, byl obložený tmavým ostěním, nehybný vzduch byl nasycen silnou vůní kouře z polen. V kamenném krbu poskakovaly jazyky plamenů a dřevo praskalo a posykávalo. Jean-Philippe Etienne seděl ve velkém křesle s opěradly napravo od krbu. Nevstal. U okna, s pohledem upřeným na dveře, stál inspektor Aaron. Měl na sobě kabátek z beránčí kůže, jehož objemnost ještě zdůrazňovala inspektorovu podsaditou postavu. Tvář měl velmi bledou, ale když v krbu prasklo poleno a vyskočil plamen, změnila se na okamžik v ruměnou. Vlasy měl rozcuchané, neuspořádané. Musel přijet chvíli před nimi, pomyslela si Frances, a zaparkoval auto někde stranou.

Aaron si jí ani nevšiml a obrátil se přímo na Dauntseyho: „Jedu za vámi. Potřebuju s vámi mluvit.“

Vytáhl z kapsy obálku, vyndal z ní fotografii a položil ji na stůl. Mlčky pozoroval Dauntseyho tvář. Nikdo se ani nehnul.

Dauntsey přikývl: „Vím, co jste mi přišel říct, ale na řeči už je pozdě. Nejste tu, abyste mluvil, ale abyste poslouchal.“

A teď si Aaron poprvé zřejmě uvědomil přítomnost Frances. Řekl ostře, téměř vyčítavě: „Proč jste tady vy?“

Frances ještě celá ústa bolela, ale hlas měla silný a jasný. „Protože mě sem přivezl násilím. Svázal mě a dal mi roubík. Gabriel zabil Claudii. Uškrtil ji v garáži. Viděla jsem ji mrtvou. Nezatknete ho? Zabil Claudii a zabil ty druhé dva!“

Etienne povstal a vydal zvláštní zvuk, něco mezi zasténáním a vzdechem, načež si opět sedl do křesla. Frances se k němu rozběhla. „Promiňte. Moc se vám omlouvám, měla jsem to říct taktněji.“ Pak vzhlédla a spatřila zděšený výraz inspektora Aarona.

Otočil se k Dauntseymu a řekl téměř šeptem: „Takže jste dílo dokonal.“

„Neobviňujte se, inspektore. Nemohl jste ji zachránit. Byla mrtvá, ještě než jste vyšel z Innocent House.“

Pak se obrátil přímo k Jeanu-Philippu Etiennovi: „Vstaň, Etienne. Chci, abys stál.“

Etienne se zvolna zvedl a sáhl po své holi. S její pomocí se postavil. Pokusil se stát rovně, ale zapotácel se a byl by upadl, kdyby k němu nepřikročila Frances a nepodepřela ho. Nepromluvil, ale upřel oči na Dauntseyho.

Dauntsey řekl: „Stoupni si za křeslo. Můžeš se opřít.“

„Nepotřebuju se opírat.“ Pevně odstrčil ruku Frances. „Byla to jen chvilková ztuhlost, jak jsem dlouho seděl. Nebudu stát za křeslem jako na lavici obžalovaných. A jestli jsi sem přišel jako soudce, myslím, že je zvykem nejdřív vyslechnout obhajobu a trestat jen v případě, bude-li vynesen rozsudek o vině.“

„Soud už byl. Já ten proces vedu víc než čtyřicet let. Teď tě žádám, aby ses přiznal, že jsi vydal mou ženu a děti Němcům, takže jsi je vlastně poslal přímo na smrt do Osvětimi.“

„Jak se jmenovaly?“

„Sophie, Martin a Ruth Dauntseyovi. Vystupovali pod jménem Loiretovi. Měli falešné doklady. Ty jsi byl jeden z těch, kteří je znali, věděl jsi, že jsou to židé, věděl jsi, kde bydlí.“

Etienne řekl klidně: „Ta jména nic neznamenají. Jak můžeš čekat, že si je budu pamatovat? Nebyli to jediní židé, o kterých jsem informoval Vichy a Němce. Jak si mám pamatovat jména jednotlivých lidí nebo rodin? Udělal jsem, co tenkrát bylo nutné. Záviselo na mně mnoho francouzských životů. Bylo důležité, aby mi Němci stále věřili, abych dál dostával svůj příděl papíru, barev a prostředků na ilegální tiskárnu. Jak můžeš čekat, že si za padesát let budu pamatovat jednu ženu a dvě děti?“

Dauntsey řekl: „Já si je pamatuju.“

„A teď jsi přišel vykonat pomstu. Bude ještě sladká, po těch padesáti letech?“

„To není pomsta, Etienne. To je spravedlnost.“

„Nic si nenamlouvej, Gabrieli. Je to pomsta. Spravedlnost nevyžaduje, abys mi nakonec přišel oznámit, co jsi udělal. Říkej tomu spravedlnost, jestli to má uklidnit tvé svědomí. Je to silné slovo, doufám, že víš, co znamená. Já to určitě nevím. Možná nám pomůže zástupce zákona.“

Daniel řekl: „Znamená to oko za oko, zub za zub.“

Dauntsey stále nespouštěl oči z Jeana-Philippa. „Já si nevzal víc, než jsi vzal mně, Etienne. Syna a dceru za syna a dceru. Zavraždil jsi i mou ženu, ale ta tvoje už byla po smrti, když jsem se dozvěděl pravdu.“

„Ano, už byla mimo dosah tvé zloby. I mojí.“

Řekl ta poslední dvě slova tak tiše, že Frances ani nevěděla, jestli je vůbec slyšela.

Gabriel pokračoval: „Zabil jsi moje děti; já zabil tvoje. Nemám potomstvo; ty také žádné nebudeš mít. Po Sophiině smrti jsem nemohl milovat žádnou jinou ženu. Nevěřím, že naše existence tady má smysl a že nás po smrti něco čeká. Protože není Bůh, nemůže existovat božská spravedlnost. Svou spravedlnost musíme vykonat sami, tady na zemi. Trvalo mi to skoro padesát let, ale svou spravedlnost jsem vykonal.“

„Byla by účinnější, kdybys ji vykonal dřív. Můj syn měl své mládí, své mladé mužství. Měl úspěch, lásku žen. To jsi mu nemohl vzít. Tvoje děti nic takového neměly. Spravedlnost musí být rychlá, aby byla účinná.“

„Co má čas společného se spravedlností? Čas nám bere sílu, talent, vzpomínky, radosti i naši schopnost truchlit. Proč bychom ho měli nechat, aby nám vzal i imperativ spravedlnosti? Trvalo mi přes dvacet let, než jsem vystopoval dva důležité svědky. Ani pak jsem nespěchal. Nemohl jsem si dovolit jít na deset nebo víc let do vězení, ale teď už je to jedno. V sedmdesáti šesti letech už se dá snést všechno. Pak se tvůj syn zasnoubil. Mohli by mít dítě. Spravedlnost si žádala, aby zemřeli jen dva.“

Etienne řekl: „To proto jsi opustil své nakladatelství a v roce 1962 nastoupil k Peverellům? Už jsi mě podezíral?“

„Začal jsem. Pramínky mého pátrání se začaly slévat. Zdálo se mi rozumné, abych se dostal do tvé blízkosti. A tys byl docela rád, jak si vzpomínám, že jsem k vám přišel i se svými penězi.“

„Jistěže. Mysleli jsme si s Henrym Peverellem, že jsme získali velký talent. Měl sis uchovat energii na svou poezii, Gabrieli, nemámit ji na nesmyslnou posedlost, která se zrodila z pocitu tvé vlastní viny. Stěží to byla tvá vina, že tvoje žena a děti byly zadrženy ve Francii. Nebylo od tebe ovšem prozíravé, žes je v té době opustil, ale nic víc. Opustil jsi je a ony zemřely. Proč se snažit smývat vinu vražděním nevinných? Ale vraždění nevinných, to je tvá silná stránka, že? Účastnil ses bombardování Drážďan. Nic, co jsem udělal, nemůže soutěžit s hrůzou a velikostí tohohle skutku.“

Daniel řekl téměř šeptem: „To bylo něco jiného. Byl to nutný požadavek války.“

Etienne se obrátil k němu: „A totéž to bylo pro mě. Nutný požadavek války.“ Odmlčel se, a když opět promluvil, slyšela Frances v jeho hlase stěží kontrolovaný tón triumfu. „Když chceš jednat jako Bůh, Gabrieli, musíš si nejdřív opatřit boží moudrost a vědoucnost. Já dítě nikdy neměl. Když mi bylo třináct, dostal jsem nějakou virovou infekci; jsem neplodný. Má žena potřebovala syna a dceru, a abych uspokojil její posedlost mateřstvím, souhlasil jsem s tím, že jí je obstarám. Gerarda a Claudii jsme adoptovali v Kanadě a přivezli jsme je s sebou do Anglie. Slíbil jsem ženě, že se veřejnost nikdy nedozví pravdu, ale Gerardovi a Claudii jsme to řekli, když jim bylo čtrnáct. Na Gerarda to mělo velmi neblahý vliv. Měli jsme jim to oběma říct hned na začátku.“

Frances věděla, že se Gabriel nemusí ptát, jestli je to pravda. Musela se donutit, aby se na něj podívala. Chvilku se jí zdálo, jako by se fyzicky drolil, svaly tváře a těla jako by se rozpadaly. Byl to starý člověk, ale měl sílu, inteligenci a vůli. Teď všechno, co na něm bylo živé, před jejíma očima vyschlo. Rychle k němu přikročila, ale vztáhl ruku v odmítavém gestu. Teď se pomalu a bolestně přinutil stát zpříma. Pokusil se promluvit, ale slova mu nevyšla z úst. Pak se otočil a zamířil ke dveřím. Nikdo nepromluvil, ale následovali ho halou před dům do noci a sledovali, jak kráčí k úzké vyvýšenině na kraji bažiny.

Frances běžela za ním, dohonila ho, chytila ho za sako. Pokusil se ji setřást, ale nepustila se a jeho tělo zradilo. Daniel, který je dohonil, ji popadl do náručí a táhl ji pryč. Snažila se vymanit, ale jeho paže byly jak železné pásy. Bezmocně pozorovala, jak Gabriel kráčí do močálu.

Daniel ji zarazil: „Nechtě ho. Nechtě ho.“

Zavolala na Jeana-Philippa Etienna: „Jděte za ním! Zastavte ho! Ať se vrátí!“

Daniel se tiše zeptal: „K čemu se má vrátit?“

„Nedojde až k moři.“

Přistoupil k nim Etienne a řekl: „Nemusí dojít až tam. Tyhle tůně jsou hluboké. Člověk se může utopit na lžíci vody, když chce umřít.“

Stáli a pozorovali ho. Daniel stále držel Frances. Náhle si uvědomila, jak mu tluče srdce. Klopýtající postava byla na pozadí nočního nebe temná. Povstala, upadla, pak se zvedla a pokračovala v cestě. Mraky se znovu roztrhly a ve světle měsíce ho uviděli jasněji. Občas upadl, znovu se vyškrábal na nohy, připadal jim velký jako obr, s rukama vztaženýma vzhůru jako v kletbě nebo v posledním prosebném gestu. Frances věděla, že se snaží dojít k moři, že touží vejít do té chladné nedozírnosti, kráčet dál a hloub, dokud ho vlna neodnese do věčného, požehnaného zapomnění.

A teď opět upadl a tentokrát nevstal. Frances se zdálo, že se na hladině tůňky zatřpytil odraz měsíce. Zdálo se jí, že se téměř celé Gabrielovo tělo ponořilo. Ale už ho nerozeznávala. Byl to jen další temný hrbol mezi všemi těmi nasáklými trsy na mokřině. Čekali mlčky, ale nic se nepohnulo. Stal se částí bažiny a noci. Daniel ji pustil, poodstoupila kousek stranou. Ticho bylo absolutní. A nakonec se jí zdálo, že slyší moře, tiché šumem, spíš než zvuk jen tep příboje v tichém vzduchu.

Otočili se k domu, když noc rozechvělo drsné kovové vrčení, které rychle přešlo do burácení. Nad nimi se objevila dvě světla helikoptéry. Sledovali, jak třikrát zakroužila kolem domu a pak přistála na louce u Othona House. Tak už našli Claudii, pomyslela si Frances. Jamese už zřejmě čekání unavilo a nakonec se vydal do Innocent House na výzvědy.

Stála na kraji louky, pořád trochu stranou od ostatních, a sledovala, jak pod velkými listy vrtule shrbeně přibíhají tři postavy, pak se napřimují a kráčejí k ní přes kamenité pole větrem zohýbanou travou – komandér Dalgliesh, inspektorka Miskinová a James.

Pak se od nich Dalgliesh oddělil a zamířil k ní. Nedotkl se jí, ale sklonil se ze své výše a pátravě se jí zadíval do tváře.

„Jste v pořádku?“

„Teď už ano.“

Usmál se a řekl: „Promluvíme si velmi brzy. De Witt trval na tom, že musí jet s námi. Bylo jednodušší vyhovět mu.“

Dohonil Etienna a Kate a společně vešli do Etiennova domu.

Frances si pomyslela: „Konečně jsem sama sebou. Mám něco, co stojí za to mu dát.“ Nerozběhla se k čekající postavě. Nezavolala na něj. Zvolna, ale s veškerou vášnivou naléhavostí své bytosti kráčela větrem ohnutou travou do jeho čekající náruče.

Daniel slyšel, jak se blíží vrtulník, ale nepohnul se. Stál na úzkém skalním hřebínku a stále hleděl přes slatiny k moři. Čekal trpělivě, mlčky, dokud nezaslechl blížící se kroky a Dalgliesh nestanul vedle něj.

Zeptal se: „Byl zatčen?“

„Ne, pane. Já ho nepřijel zatknout, přijel jsem ho varovat. Nepoučil jsem ho. Něco jsem mu řekl, ale nebyla to slova, která byste vyřkl vy. Pustil jsem ho.“

„Vy jste ho pustil? On vám neutekl?“

„Ne, pane. Neutekl mi.“ Dodal, tak tiše, že to Dalgliesh sotva mohl slyšet: „Ale teď je volný.“

Dalgliesh se otočil a vrátil se k domu. Dozvěděl se, co chtěl vědět. Daniel si připadal izolovaný ve své morální karanténě, stál na okraji bažin, na okraji světa. Zdálo se mu, že vidí mihotavé světýlko, jasné jako fosfor, svítit a tančit mezi chomáči ostřice a černými loužemi stojaté vody. Neviděl tříštící se vlny, ale slyšel moře, tiché věčné sténání všudypřítomného žalu. A pak se mraky roztrhly a měsíc s hladkou tváří, skoro v úplňku, zalil svým studeným světlem bažinu i vzdálenou ležící postavu. Zahlédl po svém boku stín. Otočil se a spatřil Kate. S úžasem a lítostí si uvědomil, že má tvář mokrou od slz.

Řekl: „Nesnažil jsem se mu pomáhat v útěku. Věděl jsem, že neuteče. Ale nesnesl bych pohled na to, že má želízka, že je na lavici obžalovaných, ve vězení. Chtěl jsem mu dát šanci, aby si našel vlastní cestu domů.“

Potřásla hlavou: „Danieli, ty blázne. Ty blázne jeden.“

Otočil se k ní. „Co teď udělá?“

„Myslíš AD? Co si myslíš, že udělá? Ach Bože, Danieli, tys mohl být tak dobrý, byl jsi fakt dobrý…“

„Etienne si nepamatoval ani jejich jména. Stěží si pamatoval, co vůbec udělal. Necítil vinu ani výčitky. Matka a dvě malé děti. Neexistovaly. Nebyly to lidské bytosti. Víc by se ho dotklo, kdyby měl utratit psa. Neuvažoval o nich jako o lidech. Byli postradatelní. Byli to židé.“

Vykřikla: „A Esmé Carlingová? Stará, ošklivá, bezdětná, osamělá. Ne moc dobrá spisovatelka. Ta byla postradatelná? No fajn, moc toho neměla. Byt, cizí dítě, s kterým trávila večery, pár fotek, své knihy. Jaké měl právo rozhodnout, že její život je bezcenný?“

Odpověděl hořce: „Ty si tak věříš, Kate, viď? Ty víš vždycky, co je správné. Musí to být pohoda, nikdy nemuset řešit morální dilema. Trestní právo a policejní předpisy: ty ti dávají všechno, co potřebuješ, že?“

„Jsem si jistá jen určitými věcmi,“ řekla. „Třeba vraždou. Jak bych mohla být policistka, kdybych si nebyla jistá?“

Přišel k nim Dalgliesh. Řekl hlasem tak normálním, jako kdyby pospolu seděli ve wappingské služebně: „Essexská policie se nepokusí vyprostit tělo před svítáním. Chtěl bych, abyste odvezl Kate do Londýna. Cítíte se na to?“

„Ano, pane. Mohu klidně řídit.“

„Kdybyste nemohl, Kate to vezme. Pan de Witt a slečna Peverellová poletí se mnou ve vrtulníku. Chtějí se vrátit co nejdříve. S vámi oběma se uvidím později večer ve Wappingu.“

Daniel tam zůstal stát s Kate po boku, dokud se tři postavy nepřipojily k pilotovi a nenasedly do helikoptéry. Stroj se rozburácel a velké listy vrtule se začaly zvolna otáčet, pak rychleji, až byly neviditelné. Helikoptéra se zvedla a vznesla se k obloze. Etienne a Estelle stáli na kraji louky a zírali za ní. Pomyslel si trpce: Vypadají jako dva výletníci. Je to div, že nemávají.

Obrátil se ke Kate: „Něco jsem v domě nechal.“

Přední dveře byly otevřené. Vešla s ním do haly a pak do pracovny, kráčela kus za ním, aby si nepřipadal jak eskortovaný vězeň. V místnosti nebylo rozsvíceno, ale plameny krbu vrhaly na stěny a strop tančící odlesky a ozařovaly leštěný povrch stolu skvrnami rudými jako od krve.

Fotka tam ještě ležela. Na okamžik ho překvapilo, že ji Dalgliesh nesebral. Ale pak si uvědomil, že už na ní nezáleží. Nebude žádný soud, žádné předměty doličné, nebude potřeba předvádět ji u soudu jako důkaz. Už neměla význam.

Nechal ji na stole, otočil se a spolu s Kate mlčky vykročili k vozu.

Obsah:

Kapitola 1

Kapitola 2

Kapitola 3

Kapitola 4

Kapitola 5

Kapitola 6

Kapitola 7

Kapitola 8

Kapitola 9

Kapitola 10

Kapitola 11

Kapitola 12

Kapitola 13

Kapitola 14

Kapitola 15

Kapitola 16

Kapitola 17

Kapitola 18

Kapitola 19

Kapitola 20

Kapitola 21

Kapitola 22

Kapitola 23

Kapitola 24

Kapitola 25

Kapitola 26

Kapitola 27

Kapitola 28

Kapitola 29

Kapitola 30

Kapitola 31

Kapitola 32

Kapitola 33

Kapitola 34

Kapitola 35

Kapitola 36

Kapitola 37

Kapitola 38

Kapitola 39

Kapitola 40

Kapitola 41

Kapitola 42

Kapitola 43

Kapitola 44

Kapitola 45

Kapitola 46

Kapitola 47

Kapitola 48

Kapitola 49

Kapitola 50

Kapitola 51

Kapitola 52

Kapitola 53

Kapitola 54

Kapitola 55

Kapitola 56

Kapitola 57

Kapitola 58

Kapitola 59

Kapitola 60

Kapitola 61

Kapitola 62

Kapitola 63

Kapitola 64

Kapitola 65

Kapitola 66

Advertisements